Donské povídky
Michail Alexandrovič Šolochov
Do výboru z cyklů "Donské povídky" (1925) a "Azurová step" (1926) jsou pojaty povídky, které svým námětem přiléhají k látce obou velkých románových prací Šolochovových: "Tichého Donu" a "Rozrušené země". Tyto povídky vyprávějí o boji, který se rozpoutal v době občanské války mezi chudinou a kozáckými kulaky ve spisovatelově rodném kraji. Je to boj na život a na smrt a boří všecky společenské i rodinné vztahy. Revoluční nálada vesnické chudiny se zde obráží jako živelný proces, v němž však spisovatel vždy vyzvedá postavu venkovského bolševika, který se vlivem styku s dělnickými komunisty a pracovníky strany pozvedl ze zaostalosti k třídnímu uvědomění. (Podle doslovu.)... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1955 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Rannije rasskazy, 1925
více info...
Přidat komentář
I když se odmyslí to propagandistické zaměření, pořád jde o formálně a stylisticky hezky napsané dobové příběhy.
Tak tohle byl absolutní masakr. Chladné příběhy z dob nám vzdálené nás nutí zamyslet se nad tím, do jaké míry nás vůbec politika ovlivňuje. Šolochov se zaměřuje na osudy venkovanů, které rozděluje jejich vztah k Říjnové revoluci. Kdysi milí sousedé se stali ze dne na den nepřáteli a dialog rázem nahrazuje kudla.
Něco tak drsného jsem dlouho nečetl. Povídka Červotočina mě obzvlášť dostala na kolena tím, jak byl její konec absolutně nepředvídatelný. Nebo respektive předvídatelný byl, ale člověk si jej nechtěl připustit.
Donské povídky doporučuji přečíst všemi deseti!
Tuhle jsem v Albertu u kasy viděl zaparkovanou kozáckou vodku za směšnej peníz. Hele jestli kozáci tohle pijou bez džusu, tak to musej bejt vostrý hoši. V týhle brožuře se o nich píše, tak jsem to trošku prověřil.
Hele fakt vostrý jsou a v každý povídce zjistíš, že se nebojej někoho sejmout na jakejkoli způsob a je fuk, jestli jde o vlastní rodinu. Jedem, nebo serem, to je úplně jedno. Taky se úplně přesně neví, jestli jsou lepší rozdíly mezi lidma, prachy, popové, statky, nebo třeba Lenin. Je to kolikrát takovej spor, že z toho jde skoro pokaždý někdo pod zem. Co je dobře, to neni jasný. Furt se dřepí na schůzi a prd z toho.
Kdyby se víc věnovali tý vodce, bylo by to možná doma lepší. To by se třeba jenom dalo starý pár facek. Ale i tak to šlo hezky až na konec, a to bez nudy vážení.
Krásné vyprávění, tragické, smutné příběhy lidí, kterým do života nemilosrdně zasáhl běh dějin.
Kniha je historickým obrazem doby, kdy bezpráví a beznaděj kráčely ruku v ruce s nadšením a vírou v lepší zítřky.
Autor nestraní ani jedné ze stran. A právě díky této nestranosti vyzní tragičnost jednotlivých příběhů silněji.
Autorovy další knížky
1960 | Osud člověka |
1952 | Tichý Don |
1950 | Rozrušená země |
1962 | Azurová step |
1967 | Donské povídky |
Šolochov píše krásně:
"Noc nehorázně nahromadila tmu v uličkách, v sadech a ve stepi. Vítr se s loupežnickým hvízdáním hnal po ulicích, třásl holými stromy spoutanými mrazem, drze nahlížel pod střechy stavení, načepýřeným vrabcům cuchal ve spánku peří a nechával je ve snách vzpomínat na červnové parno, na zralou třešni, omytou jitřní rosou, na hnojné larvy a jiné lahůdky, o kterých se nám lidem nikdy nezdá ani v zimních nocích."
Škoda jen, že svůj talent dal do služeb takové zhůvěřilosti.
Všechny povídky jsou jako přes kopírák. Sice na malém prostoru dokáže dokonale zachytit atmosféru a jeho postavy jsou jako živé, nicméně všichni boháči jsou šupáci a všichni chudáci dokonalí čestňáci, kteří s Leninových obrázkem v záňadří a v srdci jdou přes všechna protivenství vstříc zářivé komunistické budoucnosti.
Fuj.