Doomboy
Tony Sandoval
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/465016/bmid_doomboy-VsB-465016.jpg
4
39
39
Říkají mu D. a není to žádný rockový bůh. Je to jen osamělý puberťák s velkou představivostí, jenž hraje na kytaru pro svou nedávno tragicky zesnulou dívku. Jeho hudba se však zcela neočekávaně šíří mnohem více, než zamýšlel, a z něj se náhle stává záhadná metalová legenda jménem Doomboy! Po velkém úspěchu knihy Vodní had přinášíme další surreálný zážitek od Tonyho Sandovala.... celý text
Přidat komentář
Som jediný, komu to jemne pripomenulo Pátranie po Sugar Manovi? Od Tonyho Sandovala som si na prvú dobrú zamiloval Vodného hada, takže keď sa naskytla príležitosť dostať sa k Doomboyovi, neváhal som. Žiaľ, napokon to nie je tak úplne ono a výsledné 4* sú s odretými ušami a prižmúrenými očami. Nie že som dúfal, ale bol som presvedčený o tom, že mi Tony urobí do srdca rovnakú dieru, akú hlavnému hrdinovi. Dieru napokon vytvoril, ale malú. Ale lepšie, ako žiadnu. Kresba a niektoré scenáristické nápady sú krásne, dojemné, mrazivé. Nad všetkým sa vznáša dušu trhajúca atmosféra zmaru, chudoby a smútku. Škoda len, že jej je tak málo. Namiesto toho Tony odbieha k veciam, ktoré ma až tak nezaujímali. Trauma prameniaca z mŕtvej lásky rozhýbe udalosti, ale v zásade pre dej až tak dôležitá nie je. Čo je škoda, lebo namiesto nostalgickej pitvy ohľadom ľudí, ktorí už nie sú medzi nami, sme sa dočkali... čoho vlastne? Je tu viacero silných, nosných tém, mnohé však šumia do prázdna (homosexualita). Kým na Vodnom hadovi som oceňoval surreálnosť, ktorá bola prítomná ako v scenári, tak v kresbe, v Doomboyovi sa nachádza len v kresbe. Scenár je (až na pár psychedelických výnimiek) realistický, nechcem Tonyho uraziť slovom fádny. Určite si zoženiem ďalšie komiksy tohto výnimočného Mexičana, lebo sú jedinečné a áno, v mnohom je dozaista jedinečný aj Doomboy. Ale samotný príbeh ma nedokázal až tak strhnúť. Oceňujem čertovsky originálny formát á la 300 tiež od Comics Centra; vyzerá úžasne a budí pozornosť, avšak z knižníc bežných rozmerov vykúka. Ale už mám takéto komiksy tri a prestáva mi to vadiť a naopak sa mi to začína páčiť. Skvelá je tvrdá väzba, ako som spomínal úžasná kresba (len málo žijúcich komiksových ilustrátorov má natoľko nezameniteľný štýl, že autora obrázkov spoznáte behom jedného panela), kvalitný papier, lacetka a bonusy. Takže hoci ma Doomboy uchvátil menej, než som čakal, zostáva Sandoval nepochybne tvorcom originálnych komiksov a je super, že vychádzajú v češtine. Či chcem a či nie, MUSÍM dať až 4* a to za imaginatívnosť a citlivosť, s akou spracoval tému smrti a (to najmä) vyrovnávania sa s ňou. V podstate sa s ňou vyrovnať nedá, navždy si to nesieme so sebou a s týmto pocitom napokon sami umierame.
Nádhera. Síce ja metal nepočúvam, ale toto si ma úplne získalo. Tony Sandoval vie písať krátke, ale krásne komiksy a takisto ako Vodný had aj tento komiks prečítate rýchlo, ale o to viac vo vás budú vrieť emócie, ktoré sa derú na povrch. Proste krásny umelecký komiks, ktorý má hlbokú myšlienku, ako človek miluje niekoho aj po smrti a čo všetko preňho spraví. Úžasné niečo. Odporúčam každému.
Zajímavé, lehce tajemné, trochu smutné a poněkud ironické (jak se z člověka může stát hvězda a on to ani neví, jak vás dokáže někdo zradit...).
Já ten komiks prostě miluju. Od roku 2016, kdy jsem jej objevil v jednom knihkupectví na severu Švédska, jsem jej četl už několikrát. Nyní mám i české vydání a pořád to na mě funguje. Pořád to ze mě dokáže vymáčknout ty správné emoce, i když vím, co bude na každé další stránce.
Přiblížit komiks Doomboy je těžší, než by se mohlo zdát. Pokud už jste od Tonyho Sandovala četli například Vodního hada, tak víte, co od něj můžete čekat. Jeho vyprávění a kresba spolu fungují v dokonalé symbióze. Výsledné dílo je plné imaginace a mystiky, a někde hluboko se vás dokáže dotknout a vzedmout vlnu emocí. Sandovalova kresba je zvláštní. Má svůj styl, jakým kreslí postavy a navíc často mění “kvalitu” kresby. Něco je nakreslené naprosto precizně a úžasně, ale něco je zase na první pohled hrozně hrubé a kostrbaté. Brzy ale zjistíte, že i ta hrubá kresba je plná detailů, které ji dávají nový rozměr.
Doomboy vypráví o týpkovi, kterému nikdo neřekne jinak než “D”. Je to obyčejný kluk s obrovskou imaginací, kytarou a láskou k metalu. Jenže zrovna neprožívá nejšťastnější období. Nejen že ho vyhodili z kapely, ale hlavně mu zemřela jeho holka. Jeho milovanou Annie srazil náklaďák a mu po ní zbyl pes a obrovská díra v hrudi - zrovna tam, kde má být srdce. “D” teď vůbec neví, co s tím má dělat. Pomůže, když ji přes rádiové vlny bude posílat doom metalové vzkazy někam do vesmíru, nebo snad až do nebe?
Ta kniha je zkrátka naprosto úžasná. Když jsem se rozhodoval, jestli si ji koupit, tak jsem si pročítal recenze na internetu a jedna z nich mě obzvlášť zaujala. Recenzent v ní psal, že při čtení Doomboye a zvláště při Doomboyových představách, jak na nebi během bouřky spolu svádějí dvě armády epickou bitvu, si připadal, jako kdyby znovu poprvé poslouchal hudbu kapely Amon Amarth. Když jsem si tohle přečetl, tak jsem věděl, že tu knihu musím mít. Když potom v knize “D” poprvé hrábne do strun a pošle metal do éteru, tak mi vždy naskočí husí kůže. Tenkrát před lety a nyní znovu. Doomboy se zkrátka dá číst opakovaně, aniž by ztrácel na síle.
České vydání od Comics Centa má větší formát, ale to má pozitivní efekt jen u obálky a celostránkových kreseb, kde oproti originálu přibyl kousek kresby navíc. Mírné zvětšení na standardních stránkách s panely nic nepřináší. České vydání má také posunuté stránky. Liché jsou na sudých a naopak. Snažil jsem se přijít na to, zda to byl správný krok, takto to posunout. Za sebe musím říct, že se mi ve většině knihy asi více líbí původní rozložení sudých a lichých. Je tam ale asi deset stránek ke konci knihy, kde je rozhodně lepší rozložení od Comics Centra. Jedna epická scéna byla v původním vydání jako pěst na oko, zatímco v českém to dává větší smysl. Ale jestli těch několik stran stálo za posunutí celé knihy? Nevím. Pokud neznáte originál, tak nad tím vůbec nebudete přemýšlet. A to je hlavní.
Potěšily mě bonusy na konci českého vydání, kde je oproti původnímu vydání přidaný jeden celostránkový vtípek a taky obálky francouzského vydání, které bylo orientované na výšku.
Doomboy mě bavil víc než Vodní had. Nejspíš proto, že příběh stojí víc nohama na zemi, i když nějaké ty snové prvky se taky najdou.
„Zaslechl
jsem ten
nejkrásnější
zvuk ve svým
životě.“
V tomto formátu, ve kterém jí vydalo Comiks Centrum je to postrach knihovny. Jeho „hloubka“ je třicet a půl centimetru. Bude pěkně vyčnívat. Tedy, pokud se nerozhodnete, jako já, že bude v knihovně naležato do hloubky vložený svou výškou, která činí jen dvacet čtyři centimetrů. Jenže ještě než jsem začal číst, musel jsem si udělat trochu reformu na stole. Když jsem chtěl totiž knihu v této formaci otevřít, málem jsem si vylil kafe. No a když už jsme konečně vyřešili místo pro tuto knihu, věnujme se hudebnímu příběhu, který uvnitř najdeme. Slyšíte to? To je Doom Metal?
Malá ochutnávka:
Doom metal je extrémní subžánr metalu s pomalým tempem a setsakra podladěnejma kytarama s těžkým zvukem, jakej v jiným metalu neuslyšíš. Hudba i texty v tobě maj vzbudit pocit zoufalství, hrůzy a bezprostředního ohrožení.
Příběh je přesně jako ta hudba. Táhlý smuteční chorály, vztek a beznaděj. Ale hlavnímu hrdinovi ve všem pomáhá láska. Pravda, je mrtvá, ale silná. Jenže vždycky je čas na další story. Její divoká krása a smutný oči přehluší běsnící bouřku a čas se zastaví. Kresba je také perfektní, jen si na ní dost čtenářů bude muset zvyknout. Pro mě to však nebyl problém. Věděl jsem, do čeho jdu. Nejsem blázen. Na konci knihy jsou ještě nějaké obrazy. Užívejte.
Citát: Zajímalo by mě, jestli je nějak možný poslat hudbu do nebe.
Vybral jsem několik velmi povedených rčení a rozumů. Přepsal jsem je do kolonky „citáty“ a vyvěsil je do profilu Tony Sandovala. Při poslechu této knihy jsem si „přečetl“ skupinu Type O Negative, což je gotický doom metal a jejich album z roku 2007, co se zove Dead Again. K tomu jsem si ještě „přečetl“ The Foreshadowing a jejich studiovku Seven Heads Ten Horns (2016)
Citát: Dáme si pivko a pustíme si Doomboye.
Nevím, jestli to tak Tony Sandoval zamýšlel, ale spíše než příběhem jsem se nechal unášet tou krásně zasněnou, melancholickou atmosférou (podpořenou tím, že jsem četl před spaním, ve tmě, v tichu...). A vůbec mi to nevadilo. Příběhu se pořádně podívám na zoubek při dalším čtení, které mě rozhodně nemine.
Knihu jsem měla doma až ostudně dlouho, než jsem se pustila do čtení. Tak kdy jindy než právě dnes? Tak jsem si udělala fakt hodně čaje, nahodila do playlistu tři alba a pustila se do Doomboye. S lepším materiálem jsem Mezinárodní den komiksu fakt oslavit nemohla! :)
Asi je důležité říct, že není tak úplně podstatné, co posloucháte. Doomboye si užijete tak jako tak, pokud v sobě máte...jak to říct...trošku toho citu. Ale možná o trochu víc, když to je trochu ostřejší. To sem píšu proto, že nevěřím, že všechny hudební žánry dokážou vyvolat právě pocity jako ty, kde do toho někdo sice řízne, ale řízne do toho upřímně, místo cvakání čudlíků. Ale i tak si knihu víc užijí právě ti, kteří to měli podobně. Kdy je nikdo nechápal, že poslouchají zrovna tohle. Že jsou kvůli tomu divný. Že se kvůli tomu s nima nikdo nebaví. Proč jsou samy a vlastně jenom tahle pro dost lidí nemuzika je jako jediná může uklidnit, dát do pohody. Ukázat, že temnota není v nás, ale v těch ostatních, kteří v sobě neumí najít světlo, protože není naše chyba, když oni nevidí, jak to naše svíti na metry daleko. Asi je fakt potřeba mít obecně k hudbě alespoň trochu hlubší vztah, aby jste knihu ocenili. (Asi moje chyba. Když tady byla v diskusi dotazovka, nedělalo mi problém si přiznat, že bych den bez knihy zvládla bez problému, ale bez muziky by mi asi hráblo.) Protože tohle je příběh o tom, jak v sobě narovnat věci, jak dospět a stát se tím, kým být chcete, v hodně těsném spojení s muzikou. Zde konkrétně s doom metalem. Ten rozhovor, co je to vlastně ten doom metal byl fakt peckovej. (Byť by se do ta vyřčená definice dala naroubovat do více žanrů.) A musím uznat, že to na mě fungovalo skvěle, byť jsem na něco trochu jemnějšího. (Ale jenom trochu, sousedi to potvrdí.)
Jinak, já mám doma jednu poličku, kterou jsem do knihovny přidělala právě na podobné knihy jako Doomboy (Měsíční stín z ní na mě vyčítavě kouká), takže rozměry vydaní fakt nejsou problém. Ale uznávám, je hluboká, takže na položení ideální. Naopak mě to takhle bavilo. Rozměry, kresba na vniřních deskách, zpracování obálky a celkové kabátku knihy. Tady za mě mohlo být trochu víc sametové, ale takhle to taky bylo v pohodě.
Přesto musím říct, že jsem ráda, že jsem nejdřív četla Vodního hada, na autora si musí jeden prostě zvyknout. A tady to bylo ještě náročnější, hlavně orientace v postavách. Ale asi by to tak jako tak probíhalo "shut up and take my money" :D
Přesto se mi kresba líbila i tady. A vůbec mi nevadilo, že není snová tak často jako u Vodního hada. Právě naopak, nechci koukat na to samé jenom s jiným příběhem. A nutně potřebuji další knihu od autora, smutně koukám :(
Takže jo, mě ten celý příběh naprosto vyhovoval a bavil. A sorry za tenhle komentář. Ale když mě něco dostane, většinou o tom mluvim právě takhle. Jako zasněná blbka. Ale je to zatraceně fajn. Doporučuji. Doomboye i to zasnění..
jako fanoušek doometalu a ruznej jejich odnoží a majitel 3elektrik a jedný akustiky musím dat full stars
Doomboy je fantaskní cestou za hranice všedních dnů. Vypněte mobil, nasaďte si sluchátka a nechte se unášet na tónech Doomboyovo kytary. Uvidíte sami, jak na vás bude působit! Více v recenzích.
Musím asi nejprve říct, že bych preferoval francouzské vydání, tedy na výšku, protože se mi kniha vážně špatně hodí do knihovny, k Vodnímu hadovi a i se mi špatně četla v různých čtecích polohách, ale to je jenom detail. :D
Celý příběh se nese v duchu ztráty a fantazie a jen těžko říct, co vyvolalo co. Jestli ID. přehnaná fantazie zhmotnila jeho představy a vytvořila jeho kouzelný svět, nebo jestli skutečně nějaká ochranná ruka ID. vedla a dodávala mu všechnu tu fantazii. Ale ono je to vlastně jedno, protože jde o to si to užít a ponořit se trošku do děje, pocítit prázdnotu, ale i všechen život okolo - a v tomhle příběhu může být živé úplně všechno. Škoda jen, že se do toho míchá realita, která je poměrně nudná a dá se říct, že mi zkazila finále. Ty bitky a celkově pátrání a nenávist byly hodně zbytečné, homosexuální linka by byla lepší, kdyby měla taky nějakou větší dohru, než jen Špagetkovu lítost na konci. A ono celkově je to takové bez nějaké závěrečné tečky, jako by mi něco na konci chybělo. A možná to tak být mělo, i když to osobně hodnotím jako hezké, ne velkolepé.
Sandovalova kresba je mi už známá z Vodního hada, kde se mi asi víc hodila, protože šlo o děti. V Doomobyovi mi to přišlo zvláštní, jednak se mi některé postavy pletly, protože tam snad nebyla postava, co by neměla ofinu, a jakmile měl někdo stejně barevné vlasy a nebylo tam více rozvedeno, kdo to je, tak jsem měl problém, dál mi pak přišlo zvláštní, když spolu postavy flirtovaly nebo měly sex (jeden orální sex tedy...), to mi přišlo dost děsivé v téhle kresbě. Jinak všechno parádní jako vždy, velmi jemné barvy, surrealistické obrazy (kterých mohlo být víc) a ohraničení rámečky, které některé fantazie vhodně překračují. Vcelku je to hezký komiks, který si zaslouží takovéhle krásné honosné vydání.
I ti nejtvrdší metalisti mají srdíčko. To jsou ve zkratce mé pocity z druhého komiksu Tonyho Sandovala, který u nás vyšel. Oproti Vodnímu hadovi je sice méně surrealistický, přesto si v něm špetka magického realismu svoje místo našla, přičemž ke cti autora je nutno podotknout, že opodstatněně. Jinak jsou ale zvraty založené spíš na starém dobrém buranském přístupu ke všemu, co se nějak vymyká normálu – nerozumím, tudíž nenávidím. Co na tom, že i lidé nesympatičtí jsou také živoucí bytosti. Kouzlo celého příběhu pak spočívá v reflexi palčivého pocitu ztráty nejbližšího, se kterou se každý těžko vypořádává a je přitom úplně jedno, jestli jste plačka nad delfíny, nebo velkoměstský macho. Mexický výtvarník a scénárista fascinujícím způsobem zachytil všechny ty niterné emoce, jež člověka doprovázejí během jeho životní etapy, kdy se z teenagera pomalu stává dospělý. Velkou roli tu pak hraje temná muzika, kterážto však vůbec nepůsobí nanicovatě, ale dokonale dotváří nesměle snovou atmosféru.
U Sandovalova "Vodního hada" jsem napsal, že je to prostě krásný a nic dalšího nemá smysl psát. Byl jsem unešenej, okouzlenej, dojatej...To všechno platí i u "Doomboye", ale tady mám potřebu toho napsat víc, takže je jasné, že budou nějaká "ale" :)
Příběh je fajn, ale je to tak o třetinu delší než by mělo být. Nevadilo by mi, kdyby ta "výplň" byly Sandovalovy snové a surreálné kresby, tady je to ale často spíš takové přešlapování. Linka s Rickem a později s Trevorem a Špagetou mi přišla zbytečná. Asi pro Tonyho Sandovala nějaký smysl měla, ale mně unikl...
Výtvarně je to zajímavé, ale "Vodní had" mi přišel vyzrálejší. Tady je pár dechberoucích obrazu, kdy to Sandoval naplno rozbalí (hlavonožci), ale je jich překvapivě málo.
A nemám rád ten formát "naležato" do knihovny se to dát pořádně nedá a blbě se to čte :)
Bonusy na konci jsou super a ta poslední kresba (od Francois Amoretti) nádherná. Chtěl bych plakát na zeď, tak v A2 :D.
Takže, líbilo se mi to, ale čekal jsem víc. Pokud Comics Centrum vydá dalšího Sandovala (a že je ještě z čeho vybírat), určitě si to pořídím, ale druhý "Vodní had" tohle není...
Při čtení a prohlížení si této knihy, tohoto komiksu, mi v hlavně podprahově zněla melodie skladby Knockin' on Heaven's Door, neboli Klepání na Nebeskou Bránu v podání Slashe - jeho kytary...
Co dodat víc? Snad jen to, že hudba, právě že TA hudba, je někdy tím nejúčinnějším lékem a zázrakem, který nás může vynést až k těm samotným, pomyslným výšinám...
Doomboy je smutný, kouzelný příběh. Plný bolu, nadějí, překvapení, ale i zklamaní...
Rozhodně si přečtu i jiné komiksové knihy od tohoto autora...