Dopisy Dubence
Bohumil Hrabal
Třináctý svazek Sebraných spisů Bohumila Hrabala obsahuje texty z let 1989-1991, které byly postupně publikovány ve třech souborech: Listopadový uragán (Tvorba 1990), Ponorné říčky (Pražská imaginace 1991) a Růžový kavalír ( Pražská imaginace 1991). Všechna tři vydání vznikala stejným způsobem: autorův prvopis byl co nejrychleji přepsán a vydán v nákladu cca 40 sešitků pro potřeby autora a přátel. V těchto pracovních sešitech se pak prováděly další opravy a po čase byly texty uspořádány chronologicky do knižní podoby. V tomto svazku se vychází z výše zmíněných vydání, ale je vždy přihlédnuto k původním strojopisům. V některých textech jsou proto i značné změny oproti předchozím vydáním. K vydání připravili Karel Dostál a Václav Kadlec. Přebal a vazbu narhl a graficky upravil Milan Albich.... celý text
Přidat komentář
Toto poslední období Hrabalovy tvorby, kdy psal dopisy Dubence vypovida o jeho smutném závěru života a zároveň i o událostech listopadu 89 a následujících roků ranné svobody..po knize jsem sáhl z důvodu připomenutí si těchto událostí..
Autorovy další knížky
2000 | Ostře sledované vlaky |
2009 | Postřižiny |
2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
1978 | Slavnosti sněženek |
1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
"... Tak národ, tento lid, který ponornými říčkami doplul až do té noci filipojakubské, ten národ je nyní na slunci a přesto trne, zdalipak nás osud, naše historie znovu neponoří do podzemních tmavých cest. Dubenko, proto všemi silami se musíme udržet na slunci, vše co nás dvojilo musí shořet v té noci i s těmi čarodějnicemi, které nám tolik znepříjemnily náš život..."
Část dopisu Dubence, tedy April Gifford, kdysi studentce, která "Spokojeným" státům americkým" přiblížila autora knihy Ostře sledované vlaky, později zfilmované Jiřím Menzelem, který obdržel Oscara.
Někdy tou dobou si April usmyslela, že pětasedmdesátiletému spisovateli uspořádá přednáškovou cestu po Americe, a na Stanfordu založila studentskou organizaci. "Jako jediná členka jsem se zvolila prezidentkou a odhlasovala si založení bankovního účtu, ze kterého by se cesta uhradila," říká.
Jako první Dubence přispěl režisér Miloš Forman, později se přidala Meda Mládková. Když pak do Prahy konečně dorazil balík s pozvánkami z deseti amerických univerzit, byl Hrabal zřejmě vyděšený. "Myslel jsem, že je to jenom tak jako, takovej sen, romantickej návrh," líčil později Československému rozhlasu. S pozvánkami ale na Svazu spisovatelů přesto zažádal o výjezdní doložku. V březnu 1989, pouhý den před odletem do Washingtonu, konečně obdržel letenku.
Kniha je důležitým dokladem proběhlých událostí té doby. Jako kdyby pan Hrabal kopíroval dalšími slovy naši historii:
"...Po dlouhých létech nesvobodných voleb, teď lidé-občané budou mít existenciální a morální volbu, kterou dirigent Leonard Bernstein se svou filharmonií a vokálními soubory podpoří Devátou symfonii, Ódou na radost, kde mocnými údery bubnu se zapečetí smlouva s novým způsobem nejen politického, ale i občanského života a žití..."
Je o čem přemýšlet.