Dopisy psané stoikem

11.07.2023

Myšlenky a úvahy pozdního stoicismu a jeho praktičnost a aplikovatelnost do běžného života, jsou v téhle konzumní době plné snadno dostupných rozkoší a pomíjivé Štěstěny, to nejpotřebnější učení a poznání, jež spoustě dnešních jedinců chybí. Ale samozřejmě nejde jen o to knihu přečíst a uznat její hodnotu, ale na základě jejich poznatků i nastolit cestu k blaženému ctnostnému životu, duševnímu klidu a žití v souladu s přirozeností a očekávání smrti a smrt samotnou nebrat jako něco nutně zlého, a na konci se stát nebo alespoň přiblížit Senecova ideálu mudrce, protože i cesta je cíl. Jedna z myšlenkové nejbohatších knih, i přes stáří textu, dobře čitelné.

13.06.2022

Tak tohle budu trávit hodně dlouho.

Dopisy od Senecy jsou velmi zajímavým vhledem do filozofie stoicismu, který by měl být plně přenositelný do moderní doby. Jenže, když to porovnám s deníkem Marcuse Aurelia, tak musím říct že ta aplikovatelnost tady hodně chybí. Seneca nás hlavně kárá - teda kárá Lucila (a vůbec nechápu že mu ještě odpovídal) a říká co všechno moderní společnost dělá špatně a jak je dobrý návrat ke kořenům. Neslyšel jsem to někde? A tyhle ranty o tom že moderní knihy, jídlo a umění je špatné jsem jenom hodně těžce skousával. Taky jde poznat že si ty stoické myšlenky přivlastňuje jak se mu hodí - na jednom místě tě kárá že plýtváš časem svého života na jiné než filozofické knihy a na jiném místě tvrdí, že vůbec nezáleží na tom jak dlouho žijeme, žijeme-li čestně. Takových nesrovnalostí je tam trochu víc, takže Seneca mi chvilkama připadá jako stařík co na trávníku okřikuje omladinu.

Ale určitě si tady každý najde to svoje. Pro mě to byla diskuze o smrti, blízkých a i té moji. Seneca docela dobře argumentuje nad marností strachu z budoucna, špatné věci prostě přijdou, není třeba se jich bát, musíme na ně připravit. Tahle emociální připravenost je vlastně podstata stoicismu a taky je to důvod proč mě tahle filozofie zaujala. Měli bysme dokonale poznat naše emoce a pokusit je trochu regulovat, ať jsou v souladu s racionalitou.

Takže, určitě jde na tamhle dílku poznat, že je mu skoro dva tisíce let. Takže to chce trochu pochopení, ale Seneca má co říct i modernímu člověku.

21.02.2022

Ačkoliv jsou základy stoicismu více než dva tisíce let staré, stále má tato filozofie dnešnímu člověku a naší moderní době co nabídnout.

Nejen v Senekových dílech můžeme nalézt rady pro zvládání těžkých životních situací a ovládání bouřlivých emocí za pomoci vlastní vůle. I další díla významných myslitelů pozdní stoy - Epiktéta a Marka Aurelia jsou dodnes žádaná, stále čtivá a plná i pro dnešní dobu použitelných rad a myšlenek.

Toto je stoický pohled na svět: naše síla charakteru je důležitější než konkrétní životní situace, ve které se nacházíme.

Svět není vždycky krásný, budou se nám stávat špatné věci, nikdy nebudeme mít 100% kontrolu nad svým okolím a jediné, nad čím kdy budeme mít skutečně moc, je to, jak se k tomu všemu postavíme. A to bohatě stačí…

01.01.2022

Uf. Dopisy psané stoikem mi daly pořádně zabrat. Četl jsem je téměř rok. Navzdory tomu, že kniha je skutečně relativně čtivá, není to nic, co by se dalo přečíst jedním dechem. Alespoň já musel knihu po přečtení několika dopisů/kapitol vždy odložit. Trochu mi vadil pedantský styl, se kterým jsou jednotlivé dopisy psané. Kolikrát jsem si říkal, že Lucilius, kterému byly adresované, musel ve svých dopisech Senekovi, s trochou nadsázky, nutně alespoň jednou utrousit: „Přestaň mě školit, staříku“.

Tisíce let staré, stále aktuální

Je fascinující si uvědomit, že Seneka psal své dopisy téměř dva tisíce let zpátky a přesto jsou svým obsahem dnes stále aktuální. Také je zajímavé vidět, že spousta knih, které dnes slaví úspěch, jsou ve skutečnosti tytéž myšlenky, které Seneka sděloval svému příteli, jen zabalené v novém kabátě. Je to zvláštní paradox. Navzdory veškerému pokroku dnešního světa, který je nepopiratelný, zároveň jako bychom se zároveň v některých věcech zase tolik neposunuli. To nemyslím zle. Naopak, zdá se, že to, o čem psal před dvěma tisíci lety římský mudrc, je použitelné i v dnešním životě. Tomu říkám nadčasovost.

Strach, smrt a ctnost. Nadčasová témata

Téma strachu, smrti, ctnosti a obecně dobrého života tvoří jádro dopisů. Seneka často polemizuje, ale v mnohém i souhlasí, s dílem konkurenčních epikurejců. Tak například pokud jde o peníze a bohatství, Seneka odkazuje na Epikúrovo „[…] chceš-li být bohatší, netřeba víc peněz, ale méně chtivosti.“ (nebo dále Antipatrosovo „[…] chudoba není totiž to, co má v držení málo věcí, ale co mnoho věcí v držení nemá, proto nemá jméno podle toho, že má, ale podle toho, že jí chybí“). To je zcela v souladu s tím, co na dané téma dále uvádí Seneka. Ten radí bohatstvím pohrdat. Ostatně Seneka radí pohrdat kde čím. Životem i smrtí. Dovolím si tvrdit, že to není myšleno tak, že snad není dobré si života nebo bohatství vážit nebo o ně usilovat, ale spíš snad na nich jen přehnaně nelpět. Za vše hovoří Senekova rada odebrat se každý den ke spánku s tím, že se ráno už nemusím probudit. Pakliže se probudím, vše co se stane dále už může být jen dobré. Pravda, je to docela extrém, ale něco na tom přeci jen bude. Zároveň to neznamená, že Seneka snad uznává hedonistický způsob života. Naopak, proti němu tvrdě vystupuje. Místo toho radí usilovat o moudrost, ne o bohatství, tělesné či duševní rozkoše a ctižádost. Právě moudrost staví Seneka v pomyslném žebříčku hodnot nejvýše. Alespoň tak se mi to zdálo, byť přiznávám, že vleklá pojednání o jediném dobru a podrobné kategorizaci všeho možného jsem do hloubky nestudoval.

05.08.2021

ČÁST 2...první část mi systém, nevím proč, zatvrzele řadí pod dva starší zdejší komenty:(

5 asi nejpodnětnějších, mozkomyjných ***** jakých jsem tu kdy čemukoli napříč žánry udělil; Jako neříkám, že jdu hned někam ve jménu vyšších dobrmanů nalehávat na meč, ale současně musím uznat, že mi Dopisy v lecčems díru do hlavy vymluvily (A to jsem k nim přistupoval celkem klasicky bohorovně; tak si teda přečtu něco jakože fakt Velkýho, hmm dobrý vole, tohle si podtrhnu a tak, máte představu...ale pak se něco překlopilo a začly ke mně mluvit...doopravdy.) a hlavně začly fungovat; Už jen stáčením pohledu k něčemu potenciálně stálému a radováním se z výkonu drobných, ale vlastních nezcizitelností, z ohýbání kolejí; už jen tím ke mně svět (píšu s cca měsíčním odstupem od prvotního záchvěvu) skutečně začal přicházet skrz chladivý filtr; vztahovačnost, strach, prchlivost, furiantství, nemístné vykřičníky a celkově roztěkaný spěch k...čemu vlastně(?), jež mnou obvykle cloumají, z opačného břehu řeky volají. A po břehu mém jde jakási opatrná...eh...vlídnost a důvěra? No jo no.

Závěrem něco do batohu, na odlehčenou; „Avšak je to těžké. Jsme snad stateční proto, abychom snášeli věci lehké?“

Pak jedno ve své zdánlivé prostotě přehlédnutím hrozící a při tom úžasně všestranné a zároveň pronikavě směrodatné podobenství, v jehož názornosti se zračí ucelený vzor pro jednání s sebou i druhými; „Jsme údy velkého těla.“

Posaď si na rameno svůj vzor, nech ho vše vidět, nech ho mluvit a v rozkolísanosti nezapomínej, že tam sedí; neváhej mu nad sebou předat kormidlo.

Žij bdělou přítomností. „Netrap se tím, co už není, ani tím, co ještě není.“ Každý jeden den je jedinou věčností, kterou máš.

A konečně, až půjdeš spát, řekni si „možná že už se neprobudím“ a až se probudíš „možná že už nepůjdu spát“...první vás s uplynulým dnem rozloučí/smíří a druhé vás v nový patřičně uvede. Na první pohled může znít zvráceně si takhle z rána a na dobrou noc „zakleknout život“, ale je velký kus očistné pravdy v tom, že „Jenom takové dobro je plným potěšením, jaké je mysl jeho majitele připravena ztratit.“ Ono nejde ani tak o zaklekávání života, jako spíš o vytvoření si jeho přiměřené představy; „Na všechno...hleď jako na květy, i ty, byť každý jinak, jednou zajdou.“

PS: Z v Dopisech všemožně roztroušných zmínek sestavený seznam: (1.) Ctností; odvaha, rozvaha, spravedlnost, shovívavost, poctivost, prostota, umírněnost, hospodárnost, radost (nikoli ve smyslu bujarého veselí) mír, blaho vlasti, snášení útrap/štěstí/blahobytu, dobrá mysl v nemoci, vytrvalost, smysl pro povinnost, vděčnost, věrnost, vřetenní kost (2.) Neřestí; strach, naděje, ctižádostivost (Neplést s „ctnost-žádostivostí“, tu naopak chcete; pocty, posty, poprava, něco mezi, nebo taky nic jdou ctnosti v patách samy od sebe...a je to jedno; nesejde na nich) lakota, marnivost, pýcha, požitkářství, lenost, naděje...a konečně (3.) Vášní; hněv, nenávist a....?láska? Cha, že je antika naším duchovním předobrazem? Ne tak docela. Když si zběžně projdu i ostatní antické „duchovní nauky“ (včetně slavných epikurejců a hédonistů) tak shledávám, že vlastně až křesťanství do sebe jakožto vrcholné hodnoty začlenilo „v našem smyslu slova“ city. Vězměte si jen trio soucitu, naděje a lásky. Údajně největší z nich, láska, je v Dopisech zmíněna naprosto okrajově („...milovat se smí jen rozum“) a v jediném výslovném případě (asi slabá chvilka) ve vztahu ke své oddané choti, jakožto „čestný cit, k němuž je třeba být shovívavý.“ A když jsem u shovívavosti, tak ta, coby „rozumovější“ vlastnost, supluje soucit, jenž je spíš „něčím pro slabochy a ženské“. Stejně tak naději supluje odvaha a prozíravost. Stoici (a „řeckořímské“ školy obecně, jak se zdá) vnímali city spíše jako cosi krajně pochybného. (jsem pevně přesvědčen, že za vyhynutím stoického hnutí stojí právě jeho snaha o potlačení vášní; jaká ženská by stála o stoika; ždyť svody svými svést by jej v úmysly své nesvedla, ba co hůř, nesvedla by jej jedem slov k zemi srazit, ani dle své libosti rozčílit! no uznejte, co s takovým halamou, na nějž nic z playbooku neplatí?:) Neříkám, že mnohdy nejsou; je ale taky určitě na místě se zamyslet, kde je hranice prospěšného tlumení citů a kde už jde o jejich přesí*ání rozumem (stejně tak je ovšem dobré neztrácet ze zřetele skutečnost, že je slušným přesí*áním rozuMU i všechno to vzájemné samospádné opičení, jehož výstup, tedy kultura příslušného místa a doby, se nám stal natolik navyklým, že jej máme za normální) Sám Seneca ostatně k nejistému výsledku celé té lopoty lakonicky dodává asi tak jediné, co k jakémukoli osobnímu pokusu o uchopení života dodat lze; „Teprve smrti budu moci věřit, jaký pokrok jsem udělal. Proto se bez bázně připravuji na onen den, kdy odložím stranou všechny vytáčky a přikrášlování a budu moci posoudit, zda statečně jen mluvím, nebo také cítím, zda všechna vzpurná slova, která jsem vmetl Štěstěně do tváře, nebyla jen přetvářkou a komedií. Nestarej se o mínění lidí, je vždy pochybné a obojetné. Nic nedej na studia, jimž ses věnoval celý život. Smrt o tobě vysloví soud.“
Úplným závěrem Pé eSka bych rád vyjádřil svůj dík za přifaření Dvořákova fundovaného doslovu, jenž dalece přesahuje rámec Dopisů a v němž stoicismus jako takový přehledně rozkládá na jeho prvočástice. Jak normálně doslovy nikdy dopředu nečtu, tak tady bych se za takový postup přimluvil; ona se totiž třeba v jednom z dopisů mihne nenápadná myšlenka, která ale odkazuje k mnohem širším principielním základům celé nauky...nu a jelikož si Seneca s Luciliem dopisoval jako stoik se stoikem, tak zjevně předpokládal jistou společnou řeč. O některých důležitých, v doslovu rozpracovaných námětech navíc v Dopisech nepadne zmínka vůbec. Zkrátka bych tady výjimečně doporučil si doslov přečíst jako první; i zpětně mi teď dochází kolik potenciálně důležitého jsem, stržen jiným, minul, aniž bych si uvědomil, že jde tu kterou „podružnost“ rozvinout a zobecnit. Amen.

05.08.2021

ČÁST1.
Předně, „Dopisy psané stoikem“ jsou kompletním vydáním Senecova údajně nejvyzrálejšího díla, jenž bylo až dosud v seznamech jeho prací vedeno pod hlavičkou, či variací na ni, „LISTY LUCILIOVI“. Jelikož datum jejich posledního, eponymního, vydaní pamatuje ještě Husáka, tak jsem se už už chystal smířit s pořízením druhé, nejnadějněji se jevící, v současnosti nabízené volby, „O duševním klidu“...no, duševní neklid mi nedal, já nezlomně surfoval éterem dalších pět minut a hle; Dopisy psané stoikem.
Stojí za to si je, jako asi jen máloco, přečíst...stejně jako stojí za tu námahu (jež se ale za běhu, už pro snahu samu, mění v odměnu) si je nějak důkladněji sám za sebe shrnout (neboť „Je třeba postupovat tak, aby to, co četbou nashromáždíš, uvedlo tvé pisátko v souhrn...a i když bude na tobě zřejmá podobnost se spisovatelem, přeji si, abys mu byl podoben jako syn, a ne jako odlitek; vždyť odlitek je cosi mrtvého.“); mnohé souvislosti vám jinak uniknou a zůstane dílčí, povšechně inspirativní dojem, jenž, bez nějaké pojivové tkáně (Ta Dopisům, vzhledem k poněkud nekoncepčnímu charakteru jejich vzniku, chybí. Zas ale nemějte strach; Někdo se tu sice v komentářích k Senecovi a jeho dílům dušuje, že nejde o „žádnou oddechovku“, jiný zas četl jedinou jeho knížku „přes dva roky“ a tak jsem měl trochu obavy stran přístupnosti textu...naprosto zbytečně, alespoň co se Dopisů týče; prošly mnou, a v žilách stále kolují, jako živá voda a naopak jsem se musel mírnit; když se vám mysl, takřka co dopis, rozutíká do všech stran, tak její cestičky nechcete hned utínat dopisem následujícím. To si pak fakt připadáte jak sériový vrah mentálních novorozeňat...mě se osvědčilo tempo cca desíti stránek/den + jejich rekapitulace) čas rozfouká. A to by byla věčná škoda.
Jelikož se mi vlastní resumé, co do objemu, poněkud vylilo z vany na asi deset normostran, tak se zde spokojím s kratičkým výňatkem. Vytržen z širšího kontextu bude asi znít banálně, ale ve své podstatě jde o nejvýstižnější zobecnění, jakého jsem schopen; Veškeré utrpení se váže s nedůležitým, to jest s vrtkavým, pomíjivým a neukojitelným (štěstěna, vášně, neřesti...potažmo s objekty tohoto tria, peníze, hmotné statky, moc) Jediná důležitá, nezcizitelná a stálá, protože vnitřní a ovladatelná, míru znající a tedy sytá, hodnota se váže k dobru, jež vyvěrá z rozumu a ctnosti (více viz. PS) které jsou mu průvodcem i vládcem. (Tato trojjedinost dobra, rozumu a ctnosti, z níž se sestává tvář moudrosti, má být zdrojem neochvějně stálého blaha) Toto mějte neustále a bděle, v činech i rozhodování, vždy na prvním místě...No jo no, v Dopisech není pro samý rozum, moudrost, dobro a ctnost moc kam šlápnout (vlastně je; do kouřících kobližků vrtkavé štěstěny, nezkrotných a věčně hladových vášní + neřestí a lpění na pomíjivém životě) a proto vězte, že vám bude ku prospěchu, a vaší moudrosti ke cti, když tato slova co nejdřív zbavíte kysele posměšného nánosu, jež s sebou obyčejně nesou; jsou totiž ústředním a zcela vážně míněným námětem úvah celého díla, pročež se jim z ryze prozaických důvodů (neexistence významově lépe zastřešujícího výraziva) dost dobře vyhnout nelze. Jako já už jsem masáží Dopisů zpracován tak, že na mě může zpoza ctnosti o půlnoci bafnout mudrců pět a struna jízlivosti ve mně ani necekne.
Ještě se ale na chvíli vraťme k onomu ústřednímu námětu; Jádrem stoicismu, jak ho alespoň na základě tohohle spisu vnímám, je učit se rozlišovat mezi zdánlivým a skutečným prospěchem/škodou, což vede k překopání hodnotového žebříčku, respektive podkopání důležitosti příčin nežádoucího žití/prožívání a naopak přisouzení vrcholné důležitosti osobně rozpoznanému dobru, rozumu a ctnosti, tedy moudrosti; neboť jen ta vládne sama sobě „...zbavuje mysl marnosti a dodává jí opravdovou velikost.“ Teprve až z takto nastavené, a skutečným konáním zvnitřněné, hitparády ne/důležitostí může vycházet onen klid, s nímž jsou stoici obecně spojováni a s nímž čelí „nedůležitostem“, jejichž jediný užitný význam spočívá v tom, že skýtají možnost jít příkladem moudru již dosaženému a cvičiště/posilovnu moudru se rýsujícímu. Seneca fakt netroškaří a v tomhle smyslu rozebírá nemoc, zmrzačení, mučení, smrt blízkých, i blížící se smrt vlastní...ale stejně tak i štěstí, zdraví a bohatství. Jup, tohle není žádný víkendový seminář, ale celkem hardcore program lidí, co radši shoří, než aby se vzdali svých zásad. Vím, zní to šíleně, ale není; šílení jste vy, jak Seneca taktně vysvětluje. (Tohle ovšem na ulici nevykřikujte; Moudrost „nechť odnímá nepravosti tobě, ale nevyčítá je jiným. Nechť se neliší od obecných mravů a nechť si vede tak, aby nevznikal dojem, že odsuzuje vše, co sama nedělá. Lze být moudrým bez okázalosti a bez zavdávání příčiny k nenávisti.“)
Tady bych se oslím můstkem mohl přemostit k asi nejcitlivějšímu bodu díla; jelikož téma sebevraždy nedílnou součástí Dopisů je, tak jsem fakt dost zvažoval, jestli se ho nějak výrazněji dotknout, nebo ne. Mě třeba Senecova neúprosnost pomohla si uvědomit jednu důležitou věc...ale zas bych jí, zvlášť když ani dost dobře není v úplné souhlasnoti s předlohou, nerad někomu ublížil...Co chci říct; buďte připraveni, že zde tohle ožehavé téma je a že za nijak zvlášť ožehavé považováno není.
Ale nebojte (strach je totiž neřest) tlumičem absolutna všeho toho výraziva je prostor mezi ním a snahou jej naplnit/potřít. Velká část zde udílených poučení se nachází právě v této přechodné, šedé zóně...jak by tomu ostatně mohlo být jinak; vždyť „Ke každému přistoupí zlo dříve nežli dobrá mysl, zlo se nás vesměs zmocňuje předem. Učit se ctnostem znamená odučovat se neřestem.“ Ovšem pozor, šedá zóna nechť je skutečně vnímána jako přechodná;„Lidé říkají, že my, stoikové, jim vytyčujeme vyšší cíle, než je schopna dosáhnout lidská přirozenost. Oč lepší však mám já mínění o nich! I oni mohou, jenom nechtějí. Ostatně, kdo kdy zůstal na holičkách při skutečném pokusu?“

27.10.2020

Skvělá kniha plná praktické moudrosti, místo všemožných seberozvojových učebnic sáhněte radši po tomhle, možná tam najdete vše co budete ke spokojenému životu potřebovat. Pokud někoho děsí slovo filozofie, tak v tomto případě opravdu nemusí.