Dopisy Terezie z Lisieux

22.07.2018

„Jak krásné je naše náboženství! Místo aby zužovalo srdce (jak si myslí svět), pozvedá je a činí je schopnými milovat, milovat láskou skoro nekonečnou, protože má pokračovat i po tomto smrtelném životě, který je nám dán jen proto, abychom získali nebeskou Vlast, kde se shledáme se všemi bytostmi, které jsme na zemi milovali!“

Ať už píše Terezka komukoli, vždy je zde přítomna její dobrota, skromnost, láska a upřímný zájem o druhé. Touha druhé těšit, pozvedávat je a posilovat. S plným nasazením, s hlubokým zápalem. Vy jste posedlá Bohem absolutně, jako jsou zlí lidé posedlí ďáblem, píše jí její starší sestra a přesně tak vystihuje můj pocit z Terezky. Absolutní posedlost. Obrovská síla nezištné lásky. Síla, proti které by veškerý můj cynismus nebyl schopen vystavět obrannou hráz, ani kdybych chtěl.
Emocionálním i teologickým vrcholem pro mě byla Terezčina komunikace s abbém Bellièrem (mužem, který ji dokázal ocenit i doplnit), to byl nádherný a dojemný příklad něžného přátelství – vzor hodný následování. Přišlo mi krásně symbolické, že její poslední vzkaz byl určen právě jemu.

„Snažím se o to, abych se už v ničem nezabývala sebou, a vzdávám se Ježíši, aby ve mně ráčil sám působit, neboť jsem si nevyvolila přísný život, abych smývala své hříchy, nýbrž hříchy bližních.“