Dopisy Terezie z Lisieux kněžím misionářům

23.10.2022

„Toto si, bratříčku, myslím o Boží spravedlnosti. Má cesta se skládá z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele. Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopena spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdce, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi zdá všechno jasné, jediné slovo odhalí mé suši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče. Velkým duším, velkým duchům ponechávám krásné knihy, kterým nemohu rozumět, a ještě méně je uplatňovat v praxi. Mám radost, že jsem maličká, protože jenom děti a ti, kdo se jim podobají, budou přijati na nebeskou hostinu. Jsem šťastná, že je v Božím království mnoho příbytků. Kdyby tam byl jen ten, jehož popis a cesta k němu mi připadají nesrozumitelné, nemohla bych se tam dostat. Ale přesto bych byla ráda, kdybych nebyla příliš daleko od Vašeho příbytku.“

Sám bych si tuhle knížku nepořizoval. Jsou v ní totiž Terezčina psaní, které jsou samozřejmě zároveň i součástí kompletního sborníku Terezčiných dopisů (které samozřejmě dávno mám na čestném místě ve své knihovně! ;-). Ale dostal jsem ji jako milý a nečekaný dárek, rád jsem se začetl ... a bylo to moc radostné a užitečné začtení se!
Otec Kodet v předmluvě dopisy misionářům správně vyzdvihuje a označuje je v Terezčiných písemnostech za perlu. Ano, také si myslím, že Terezčiny dopisy jejím bratříčkům tvoří esenci její spirituality, že obsahují takříkajíc to nejterezkovitější z Terezky. :-) Podle mě je to proto, že se zde možná nejvíc projevuje propojení Terezčina souběžného zaměření na Krista i bližní – dvojí zacílení, které si při správně žitém vztahu s Pánem nejen nekonkuruje, ale naopak se podporuje, snad i podmiňuje. Terezka sobě svěřené kněze přivádí k Bohu a Boha přivádí k nim, v harmonii.
A dělá to opět tak krásně, až se mi při čtení tajil dech! Tolik něhy, tolik lásky, tolik péče! Taková oddanost, taková nesobeckost! Všechno tak dobré, tak zdravé, tak čisté, tak posilující!!

Přes veškeré nadšení, které se v předchozím odstavci pokouším sdílet, jsem se nevyhnul i určitému smutku. A to při uvědomění si toho, jak často jsou naše vlastní vztahy daleko k Terezčinu ideálu – postižené našim sobectvím, přetvářkou, neochotou se bližnímu skutečně dát všanc... Naše pozemské snažení o budování vztahů je zkrátka pořád tak zranitelné. (dokonce i sama Terezka píše: „Ach, kdy už nebudeme potřebovat inkoust a papír, abychom si mohli sdělovat své myšlenky?“)
Ale síla Terezčiny lásky mi nikdy nedovolí kabonit se dlouho, Terezka inspiruje a dodává odvahu se stále znova pokoušet mezilidskou vzájemnost žít v co největší plnosti.

Není to ovšem pouze Terezčino přátelství s bratříčky v sutanách, které si můžeme vzít za vzor. Také třeba obapolně prospěšná komunikace Františka Saleského a sv. Jany de Chantal, nebo dopisování otce La Colombièra se svatou Markétou Marií Alacoque (v Terezčiných časech ještě „pouze“ blahoslavenou). Poslední dvojici uvádí jako vzor duchovní blíženecké lásky samotná Terezka, když ve svém dopise otci Belliéremu připomíná jejich rovnoměrné podílení se na vzájemných dobrech. A mně tato zmínka vykreslila úsměv na tvář – trochu užaslý a hodně okouzlený: protože jsem na pasáž o Markétě Marii při pročítání narazil zrovna v den, kdy si tuto světici v liturgickém kalendáři připomínáme; pár desítek minut po návratu ze mše v kostele, kde uchovávají její relikvii; a aby toho nebylo málo, tak Markéta Marie je křestní patronka té mojí přítelkyně, která mi knížku darovala. Náhoda? No, ano, může to být i náhoda. :-)