Doss Alto - mýtus a skutečnost
Josef Fučík
V posledním roce první světové války vznikala v Itálii třetí, nejmladší součást československých legií, bojujících po boku Dohody proti Německu a Rakousko-Uhersku. Z dobrovolníků a zmobilizovaných Čechů i Slováků ze zajateckých táborů byly zřízeny nejprve pracovní oddíly a poté bojové jednotky, určené původně k průzkumné, zpravodajské a propagační činnosti na frontě. Působení čs. výzvědných rot, přidělených jednotlivým italským armádám, patří dodnes k nejznámějším událostem z bojů legií v Itálii. Méně známé jsou však okolnosti spěšného nasazení nedostatečně vycvičených částí nově utvořených formací legií, k němuž došlo v červnu 1918. Výsledkem byly značné ztráty, včetně tragických osudů čtyř desítek legionářů, zajatých c. k. armádou a odsouzených polními soudy k trestu smrti. Tento nezdar na Piavě a v horách Monte Grappy byl ale zastíněn bojem o kótu 703 Doss Alto v horském masivu Monte Altissimo, při němž tři legionářské roty odrazily v září 1918 výpad rakousko-uherského úderného polopraporu. Doss Alto se proto v meziválečném Československu stalo oslavovanou legendou. Josef Fučík, zkušený vojenský historik a autor několika monografií, věnovaných české účasti v bojích první světové války, podrobil toto téma věcné analýze. Nabídl tak fakty doložený a zároveň poutavý obraz nejen této válečné epizody, v němž se pokusil oddělit realitu od pozdějšího mýtu.... celý text
Přidat komentář
Jak mne nadchl úvod, tak zbytek je dost katastrofa. To že nemá autor literatury o legiích rád legionáře je v pohodě (naopak si myslím, že je to fakticky výhoda). Ale autor se nesmí svojí záští nechat unášet. V tomto případě své zášti podřídil očividně (ne)kritiku pramenů i nejspíš jejich výběr. Občas něco přímo dezinterpretuje. A nemyslím, že omylem. Občas cituje prapodivně. A občas nezdrojuje. A to ne při nějakých podřadných doplňcích, ale naopak u dost podstatných tvrzení. Občas je jen zdrojuje na můj vkus nedostatečně a opět, dle mne cíleně, mate. (Takhle například v textu razí tezi, že v úseku mělo jít pro Italy jen o obranu a zdrojem tohoto tvrzení je deníku českého důstojníka dělostřelectva nasazeného v úseku. Až v předposlední kapitole zjistíte, že byl Čech v r-u armádě. Asi. Jasně napsané to v textu není. Deník se ani nedostává do zdrojů na konci knihy.)
Na druhou stranu nadnesl několik zajímavých témat. Opomíjení až zamlčování Barbaranských poprav po válce. Nedostatečnou jazykovou vybavenost. Překvapení legionářů z provádění exekucí, na které si mysleli, že nedojde. Italské představy o čs. supervojácích. Slabé r-u síly nasazené na Doss Altu.
Jenže tohohle všeho se týkají ty výtky zmíněné výš. U Barbarana se čílí, že se v meziválečném období cíleně uvádí 7 obětí a nevšimne si, že jednoho z popravených jím citovaná kniha uvádí ve zkomolené lokalitě (Barabano). Nebo neřeší co se stalo se zbylýma dezertérama. Naopak polemizuje, že vlastně nešlo o dezerci, když nebyli na frontě.
U rakouských sil na Doss Altu nejdřív vypočítává jak byly vlastně slabé a měly jen dvě bojeschopné jednotky... a o pár kapitol dál je nasazení té lépe vybavené jednotky vlastně důkaz že o nic nešlo... a o dalších pár kapitol dál jsou rakouské pozice supersilné a nikdy by jima nikdo neprošel.
Na to, jakou má ten text auru, mne to dost zklamalo.
Tomu, kdo se ztotožňuje s úpornou autorovou snahou bourat legionářskou "legendu" bude kniha připadat úžasně zajímavá. Nakonec zapadá mezi řadu jiných knih, které se snaží stavět na hlavu fakta. Objevnost jeho zjištění stran bojů legií na italské frontě je tak na úrovni např. Vojenských dějin Československa, kde za pozdní komunistické éry bylo třeba jeden z fundamentů buržoazní první republiky co nejvíce zpochybnit. No a panu Josefovi Fučíkovi (1933), plukovníkovi československé lidové armády ve výslužbě a absolventovi Vojenské akademie v Brně, který se nyní dlouhodobě zabývá středoevropským vojenstvím 19. a 20. století je prostě jeho "prozření" a přesměrování se směrem k období pozdního mocnářství najednou nějak tak podivné...jako by potřeboval za každou stranu nějaký ten idol a jednoznačně určený směr.
Kniha staví nohama na zem pokulhávající legionářskou legendu o "bitvě", která ve skutečnosti byla bezvýznamnou šarvátkou. Tomu samozřejmě odpovídaly počty nasazených vojsk - na císařské straně půlprapor, tedy dvě roty.
Na knihu jsem se moc těšila, ale napoprvé jsem ji odložila nedočtenou. Až napodruhé jsem se donutila ji přelouskat celou. Zpracování mi moc nevyhovuje, za tři. Mnohé informace jsem znala už z jiných zdrojů, ale tady to autor podává moc subjektivně. Upřednostňuji nestranná a jasná fakta, žádné spekulace. Čtvrtou hvězdičku dávám za to, že jsem se přeci jen něco nového dozvěděla, a hlavně za přílohy.