Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele
Jiří Gruša
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/144937/bmid_dotaznik-aneb-modlitba-za-jedno-mes-5kf-144937.jpg
3
55
55
Vynikající český memoárový román ze 70. let 20. století je svědectvím o době protektorátu a prvních poválečných let v českém maloměstě. Při vyplňování rubrik osobního dotazníku v normalizačních sedmdesátých letech se autor rozpomíná na řadu událostí, které jako dítě viděl sám, nebo si je domyslel podle vyprávění rodičů. Originální vzpomínky ve vyprávění gradují až k osudné sovětské okupaci Československa v roce 1968. Knížka, která vychází ze stejného životního pocitu jako Škvoreckého Zbabělci, je kromě jiného i působivým dokladem o vztahu syna k matce.... celý text
Přidat komentář
A tohle je další z těch několika málo knih, které čtu pořád dokola. Tuhle teda zatím třikrát. Zapomenutý skvost české literatury, podobně jako Třešňákův Klíč je pod rohožkou nebo cokoli od Patrika Ouředníka. Možná je to tím, že autor taky pobýval v cizině. A možná právě proto knihy všech tří tolik vynikají jazykově a tím, jak příběh vyprávějí. Příběh je to vlastně klasický: obyčejný člověk na pozadí velkých dějin (válka, komunismus apod.), ale to, jak to vypráví, je naprosto unikátní a v české literatuře ojedinělé. Kombinace odpovídání, vyplňování dotazníku a propojení se starými „kalendáři“, astrologií a hvězdopravectvím je fakt skvělá.
Velmi dobrý a zajímavý román, který se čte jedním dechem. Vždy se k němu rád vracím.
Komentáře čtenářů knize dělají medvědí službu – "generační výpověď originálně zpodobněná jako životní glosování inspirované dotazníkovými kolonkami", "experimentální román ironizující úlohu a otázky kádrového dotazníku" apod., to člověka k četbě příliš nemotivuje. Nedá se říct, že by to nebyla pravda, Dotazník jako celek je ovšem nepopsatelný, musí se prostě zažít.
Za sebe můžu říct, že jde o velice vtipný, milý, poutavý a nápaditý text, v němž jsou snad ty nejúchvatnější milostné scény, s nimiž jsem se kdy setkal. Rozhodně se ho není třeba bát. Když si odmyslíte slůvko "experimentální" a necháte se unášet vyprávěním, myslím, že si četbu užijete.
Na knize je pozoruhodné i to, že ve světě je zřejmě známější než u nás – na anglofonních databázích má mnohem víc hodnocení než na těch českých, a to převážně od anglicky mluvících čtenářů.
To nešlo. Ten styl byl tak sebestředně a jazykově vyšponovaný, že jsem toho po 40 stranách nechal.
Nečtu, poslouchám na Vltavě. Na prvních 5 částí jsem se vůbec nesoustředil, prosvištěly kolem mě nebo jsem je rovnou prospal. Ale dneska jsem se cíleně zaposlouchal a najednou to šlo a bylo to vynikající. A Jan Vlasák je nepřekonatelný interpret. BRAVO!!
Mám rád experimentální formu. A tohle mě bavilo víc než typické české hořkosladké vzpomínání na normalizaci.
Moc mne to nevtáhlo, ale cením originální formu románu. K absurdní době to sedí. Poslouchal jsem na Vltavě v podání vynikajícího Jana Vlasáka.
Generační výpověď, originálně zpodobněná jako životní glosování inspirované dotazníkovými kolonkami, které hlavního hrdinu provázejí od samého počátku jeho bytí. Román je zároveň odrazem doby a absurdit, se kterými se hrdina musel celý život potýkat. Dotazník obdržel v roce 1976 Cenu Jiřího Koláře a v roce 1978 ještě Cenu Egona Hostovského.
Mimořádný experimentální román ironizující úlohu a otázky kádrového dotazníku. Skrze groteskno se vysmívá absurditě režimu, absurditě pravidel, absurditě otázek a absurditě slepých následovatelů.
Štítky knihy
rozhlasové zpracování komentovaná vydání
Autorovy další knížky
| 1990 |  Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele |
| 1979 | Dámský gambit |
| 1990 | Máma, táta, já a Eda |
| 2011 | Beneš jako Rakušan |
| 2009 |  Česko - návod k použití |
Na autorův styl jsem si musel chvíli zvykat. Bál jsem se spousty přebytečných vsuvek a užvaněnosti. Velice rychle jsem se ale bát přestal. Po pár stranách mě pohltilo vyprávění, v němž jsou dokonale promíchané něha, humor a ironie. Svět Dotazníku je kouzelný, pozorovaný velkýma chrysoberylovýma očima. Jakkoli se popisují věci neveselé až naprosto zhovadilé, způsob vyprávění je nutí jihnout, až začnou vonět starotou a ztrácejí svou kousavost.
Nikdy jsem nečetl něžnější popis popravy nebo brutálního výslechu. Jako by si vypravěč v sobě uchovával nezcizitelné teplo, které cítíme už v úvodu, když se popisují jeho prenatální příhody nebo rodinná genealogie.
Kniha je o svědectví vnitřní síly, je to modlitba (srv. podnadpis).
Jako čtenář se často přistihuji, že se blbě usmívám, někdy dokonce směju nahlas, ale když dočítám kapitolu, cítím nebývale silný smutek.
To působí mistrovství, s nímž jsou situace vystavěny (např. nucená práce na mýcení lesa je nám čtenářům zprostředkována scénou, v níž maminka se synem chodí očuchávat na gauči spícího tatínka, jakou smolou ten den voní). Úžasně subtilní, naprosto skvělá knížka!