Doteky
Jan Skácel
Nová antologie z celoživotního díla jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dvacátého století. Editor Vladimír Justl vybral do této knihy verše prakticky ze všech autorových sbírek a pokusil se ho tak představit v celé rozmanitosti jeho tvorby. Skácelovy verše patří ke skvostům moderní české poezie a proto se neustále objevují v nových edicích a vydáních. Protože o jejich kvalitě není pochyb, a protože i v tomto výboru nalezneme všechny podstatné znaky Skácelovy poezie, lze v plné míře využít anotace z jedné předcházející básníkovy antologie: objevují se zde verše, v nichž se snoubí dokonalé zvládnutí formální stránky se zdánlivě čistou prostotou, pod jejímž povrchem však je většinou uložena závažná, až nadčasová myšlenka. Skácel dokázal totiž všedním a obyčejným pojmům či věcem vdechnout nový rozměr, znovu je objevoval a viděl jinýma očima. Jeho pohled, zesílený hlubokou imaginací, vytvářel obrazy plné zvuků a maleb. A v těchto obrazech se pochopitelně odrážela jeho milovaná krajina jižní Moravy, charakterizovaná nezaměnitelnou tváří venkova a přírody, a měnící se podle jednotlivých ročních období. Navíc patřil Skácel k oněm nemnoha básníkům, kteří až bolestně žasli při setkání s jakýmkoli druhem krásy, jenž jim zprostředkoval nejen krátký pocit štěstí a slasti, ale i bolest a stesk.... celý text
Přidat komentář
Krásné verše na čtení před spaním. Hladí duši každého, kdo je naladěn podobně jako autor. Vyvolávají pocity toulek krajinou jižní Moravy kdysi dávno, v dětství a mládí, kdy jsme měli víc času chodit s očima otevřenýma a žasnout nad zeleným stéblem trávy, hroudou vonící hlíny, letící vlaštovkou...
Přitom nechci tvrdit, že Skácelovým veršům rozumím. To nejspíš jen on sám věděl, co tím vším chtěl říci. Alespoň Skácelův dlouholetý přítel Jaromír Tomeček nám dává v jedné ze svých krátkých přírodních próz nahlédnout do procesu vzniku Skácelových básní na příkladu básně Tráva jako my. Báseň je věnovaná trávě, která se jmenuje sveřep vzpřímený. A z toho, jak je báseň koncipována, ale hlavně z Tomečkova vzpomínání usuzuji, že i velký básník Jan Skácel si rád hrál, dělal si legraci a bylo mu fuk, že někdy budeme dumat nad tím, co tím chtěl básník říci. Připadá mi, že psal hlavně pro sebe a pro své blízké, s nimiž mohl sdílet nejen básně samotné, ale i zážitky, které jej k napsání té které básně inspirovaly. Což ovšem nemíním jako výtku, spíše naopak. A je úžasné, že skrze srdce (nikoli skrze rozum!) mohou verše promlouvat i k mnoha jiným čtenářů různých generací.
V téhle antologii jsem se nejvíc našel v první sekci kapitoly ‚Kdo pije potmě víno‘, tedy v miniaturách čtyřverší, kde se Skácel snad i shlédnul v haiku, a nejlépe jsem v této části knížky viděl doslovem opěvovanou úspornost básníkova vyjádření. Do toho momentu na mě verše víceméně působily stejně, jako skoro všechna lyrická poezie, totiž zběsilým elektrickým výbojem, který může přeskočit jedině mezi gumovou rukavicí a skleněnou tabulí. Možná je to i tím, jak jsem Skácelově formě konečně přišel na kloub v sekci čtyřverší, že jsem pročítal druhou část výběru s daleko větším zápalem a objevil několik doopravdy skvostných a pamětihodných básní, zůstal nicméně vtíravý pocit při každém verši, který se začal rozlévat široko do stránky, že bych raději zase tu drobotinu, která svou nenápadností okouzluje mnohem lépe, než některé dalekosáhlejší obrazy. Snad je to právě kontrastem se zdánlivou jednoduchostí zbytku básně, že se občas objeví řádek působící notně těžkopádně. Ale snad je to jen tím, že jsem Skácelův výraz úplně nepochopil. Za ta čtyřverší bych klidně dal plný počet hvězdiček, za sbírku po nich čtyři, začátku tři… výsledek je tedy jasný.
Autorovy další knížky
1965 | Smuténka |
2012 | Hodina mezi psem a vlkem |
1983 | Uspávanky |
2008 | Básně I |
2008 | Básně pro děti |
Za okny sníh jako z dob mého dětství. Ta správná nálada přichází. A já z písmen a slov seskládám barevné obrazy... Pohlazení.
Příroda, láska, smrt, dětství, roční doby, čas...
Úryvky z básní:
VESNICKÁ PIETA
... že lidé z polí pospíchali domů
a na trakařích nasečené trávy
uťaté slunce vezli.
(A na motyčkách nesli přes rameno tmu.)
SONET O ČERVENCOVÉ NOCI NA VYSOČINĚ
... Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá
SONET JAKO TALISMAN
... do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic
MOST
Přeletěl pták a křivka letu
utkvěla pevně nad vodou
tak jako most a jako úžas
a smutní lidé po něm jdou
Po mostě který nad bolestí
jak krásné paví oko tkví
na druhou stranu přecházejí
kde smutek smutné netrápí
MALÁ NÁDRAŽÍ
Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.
Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.
VEČER
Na malinovém nebi
rozpouští se den.
Za zídkou z cihel
omamně voní bezy.
Je slyšet každý list.
Bez hnutí vrůstá
kaštan do noci.
V kamenech šplíchá tma.
POUTA
Dětství je to co dávno kdysi
bývalo a dnes ze sna visí
jak provázek a zbytek pout
jež lze i nelze rozetnout
Třeba nám život jinak káže
kdo moudrý je ten nerozváže
motouzek co nás s dětstvím spíná
a krásná pouta neroztíná