Dozpěv

31.01.2020

Mám ráda básně, které se nestydí za to, kdy přišly na svět. Zdají se mi silnějšími. Mám ráda doslov, který mě dokáže přitáhnout k autorovi a snad i narušit představu, kterou si o něm při čtení jeho básní udělám. Jako tady, kdy onen závěrečný vpád do nepopsatelna provedl překladatel, teatrolog a autorův přítel, pan Zdeněk Urbánek (1917-2008). Všechna čest. // Krátká ukázka nemůže uškodit. Vybírám řádky ze strany jednasedmdesát.

---------------------------------------------------------------
Verše

Věčně budeme plout
žíznivě rozdychtěni
s údivem poznávat
jak vše se mění

Jen naše naděje
zůstane stále táž
tichá jak dívčí sen
pevná jak otčenáš

že co jsme potkali
v té světlé závrati
že není ztraceno
i když se nevrátí

a v nejhlubší své touze
že nikdo nejsme sám
vždyť všichni plujeme
k svým tichým pevninám

toulaví žebráci
co příliš málo známe
s duší plačící
že nikdy se cele nerozdáme

(Studentský časopis, roč. XIII, č. 8, duben 1934)