Dr. Alz
Miloš Urban
Vakcína proti Alzheimerovi? Vzpomínky, humor a nadhled... Aby si stárnoucí muž cvičil mozek a oddálil neodvratný konec, rozhodne se napsat vše, na co je schopen si ještě vzpomenout. Miloš Urban píše s velkým pochopením o počínající alzheimerově chorobě, kterou trpí bývalý nakladatelský redaktor. Ono zase na té nemoci, které Gustav Molitor, bývalý nakladatelský redaktor, říká alz, protože ještě nepropukla ve stadium, kdy by se mohla nazývat alzheimerem, nic moc humorného není. Člověk vnímá své světlejší i temné chvilky a ví, že se mu mozek scvrkává do velikosti tenisáku. Aby si stárnoucí muž cvičil mozek a oddálil neodvratný konec, rozhodne se napsat vše, na co je schopen si ještě vzpomenout. Jsou to vzpomínky smutné i trapné, občas protknuté humorem, ale především líčené s nadhledem muže, který ví, že ho čeká nedůstojný konec. „Strašná nemoc, tenhle altmeister. Nejradši bych ještě zaživa povolal pohřební službu Pohodný a syn, s. r. o., jen proto, aby mě děcka a další potomci neviděli zaživa mrtvého. To říkám pořád – žijeme moc dlouho, žijeme do nedůstojenství.“ Miloš Urban napsal skvělou knížku, která ve vší té bezútěšnosti dokáže nejen zalomcovat city, ale i vyvolat úsměv na tváři. A někdy pěkně široký!... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2024
,
Tympanum
Interpreti: Jan Vlasák , Vasil Fridrich
více info...
Přidat komentář
Zajímavé čtení, smutné,ale chvilkami se i zasmějete. Hrozná nemoc ten Alzheimer, doufám, že někdy v budoucnu najdou lék.
Zajímavá kniha,kdy se chvíli smějete,ale pak vám dojde že to taková legrace není.Znám několik takových lidí a nepřál bych to nikomu.Grafika a provedení na jedničku...
Hodně smutné opouštění sebe samého, výborně popsané a autentické, přitom s okamžiky k popukání. Zazie_v_metru se to povedlo popsat přesně... Takže trojlístek "učebnic" o tom, s čím se mnozí perou a co nás možná čeká - Still Alice Lisy Genovy, Zellerův Otec, Urbanův Dr. Alz. A v posledním případě také velmi svérázná pocta Praze, ta neustálá bloudění v jejích ulicích jsou podmanivá. Díky.
Strhující a hutnej příběh starýho muže, sečtělýho intelektuála a bývalýho redaktora Gustava Molitora, jehož mozek se začíná pomalu “scvrkávat do velikosti vlašskýho ořechu vlivem Alzheimerovy choroby. Aby svoje myšlenkový procesy udržel v chodu a mozek trénoval, nejenže pravidelně luští sudoku, ale taky si začal psát deník.
Právě prostřednictvím deníkových zápisů se čtenář dozvídá o hlavním hrdinovi nemálo podrobností, a to často i pikantních. Nekoordinovaným stylem “co mu myšlenky přinesou na jazyk vzpomíná Gustav na svoje mládí a střední věk, ale zapisuje i aktuální zážitky z každodenního života v Praze. Je však vypravěčem značně nespolehlivým, jeho mysl a paměť si vzpomínky tvarujou podle svýho, jak nám později ukáže svědectví jiných postav z Gustavova nejbližšího okolí.
Vyprávění střídá světlý momenty vypravěčova vědomí s epizodama, kdy je úplně mimo. Působí to nesmírně autenticky. Autor dokonale věrohodně vyobrazil mysl, která se postupně rozpadá, přitom ale umí ve světlých chvilkách fungovat normálně, což vnějšího pozorovatele uklidní, že vlastně o nic vážnýho nejde. Je to děsivý a bezvýchodný a přesně tenhle pocit na čtenáře z textu dejchá.
Ačkoliv některý kuriózní příhody, který Gustav zapisuje, můžou čtenáře pobavit a rozesmát, v průběhu vyprávění je pod povrchem neustále patrná progrese choroby. Projevuje se častějšíma epizodama (atakama) a zvyšující se frekvencí překlepů. Afázie je jedním z průvodních jevů choroby a co může zprvu působit jako náhodná chybka, která unikla redaktorovi, se ukáže bejt podstatným ukazatelem vypravěčova stavu.
Tahle kniha se mimořádně povedla. Je vynikající jak po stránce literární, tak i po stránce výtvarný. Není veliká, naopak, ani byste snad nehádali, že je to knížka. Spíš lékárnička. A na předsádce má skutečně obsah lékárničky, opravdu moc pěkná hříčka.
Hned od začátku jsem se smál, a i nahlas, ale postupem ke konci knihy mě smích přešel. Bylo to čím dál víc, jak píše „kneslova“, nelehké čtení.
Nejhorší je, že s tím člověk nemůže nic dělat a nijak to ovlivnit, a už vůbec se tomu nějak přizpůsobit (tak to je úplně blbost, jak se přizpůsobit něčemu, co nejde ovlivnit).
Chvilkami jsem přemýšlel jak a co kdyby mě to postihlo. Co nás to jen čeká?
p.s.: Ať neskončím smutně.
Nevím co je lepší jestli Dr. Alz nebo Dr. Par. Ale můj bratranec říkal: „Je lepší na pivo zapomenout, než ho vylít.“
Jo a obálka je super.
Upřímně tvrdím, že jsem si humoristickou knížku od Miloše Urbana neuměl představit. A tak nějak jsem předpokládal, že půjde o anotační boudu. Prd. Ačkoliv jsou zápisky bývalého nakladatelského editora stiženého (asi) alzheimerem automaticky smíchem přes slzy, já se smál. A dokonce i nahlas.
Narozdíl třeba od ELENA TO VÍ nejde Urban po přímočarém ději. Jednotlivé kapitoly tak vlastně fungují jako povídky. Gustav nevěrohodně vzpomíná na to i tamto: občas sebetrýznivě, jindy komediálně, pokaždé ale lidsky. Forma románu je svěží a odsýpavá. Moc mě bavilo hledat i v textu popletenosti a překlepy; “Deckarda namísto “Descartese, “kříž čerta namísto “čert kříže apod.
Jde o knížku, napsanou lehkým perem, která je všechno možné, jen ne chladná. A ta famózní obálka jednoznačně zaokrouhluje hodnocení nahoru. Touchdown.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
Rozhodně jsem se nezasmál, přestože mám černý humor rád. Spíše to bylo čtení smutné, ale také lidské a občas i milé. Gustav Molitor nám pomocí svého deníku nechává nahlédnout do svého světa, jemuž vládne doktor Alzheimer. A doktor Alzheimer svým pacientům provádí nepěkné kousky, přičemž schovávání osobních věcí je to nejmenší. Knížka stojí za přečtení a má vymazlenou obálku.
Citace: Poslouchám Radio Wave, tu skvělou hudbu, která neuvízne v uchu jako hity Hanky Vondráčkový, prostě ji neznáte jako vlastní fusekle a tím mě oblažuje, jenomže když se tam začne mluvit, občas padám na zadek a řvu jako pominutý; oni fakt chtějí socialismus?