Dramata

12.08.2020

Velmi zdařilá edice všech Aischylových dochovaných dramat. Překlad Julia Enderse je náročný, nicméně při srovnání tohoto překladu Oresteii s překlady Renče, Šrámka a Stiebitze vítězí Enders. Předně nesmírnou poetickou silou, krásou verše, bohatým slovníkem a jasnou interpretací originálu. Překladatel je také velkým znalcem Aischylova díla i řeckého klasického dramatu jako takového.
Trilogie Oresteia je vrcholným dílem, nesmírně plastickým v množství témat a myšlenek. Její teologická hloubka je pozoruhodná. Autor je přesvědčen o tom, že Řád je nad bohy a Diké je bohyní, která zaručuje fungování lidstva. Pozoruhodná je i role Erínyjí, které zajišťují úctu k Řádu. O této vrcholné trilogii by bylo možno psát knihy.
Velmi pozoruhodný je Upoutaný Prométheus, básnicky opět neobyčejně působivý. Proslovy Prométheovy jsou až rouhavé, jeho výsměch na adresu Dia je u Aischyla něco nebývalého.
Peršané nemají takový dramatický náboj jako zmíněná dramata (nedochovaly se další části trilogie), avšak líčení bitvy u Salamíny je poutavé. Ožívá zde něco, co známe z dějepisu. Také postavy ducha Dareiova a krále Xerxa jsou pozoruhodné. Pro Aischyla to byla současnost.
Sedm proti Thébám je opět velmi silná hra bez dramatického náboje, nicméně s velkou vnitřní silou, jež spočívá v touze ubránit město před agresory. Závěrečný konflikt Antigony s občany Théb týkající se zákazu pohřbít Polyneikovu mrtvolu je zárodkem další tragédie, kterou - žel - z pera Aischylova nemáme.
Konečně Prosebníce jsou spíš scénickým obrazem než dramatem v pravém slova smyslu. Nejsilnější je dialog mezi Danaovnami a králem Pelasgem, který se pokouší vyřešit tíživou situaci, do níž byl postaven. Tento dialog patří k vrcholům Aischylova etického uvažování.
Souhrnem lze říci, že první řecký dramatik je autorem živým, podnětným a znepokojujícím. Nejedná se o žádnou mrtvou klasiku, ale o texty, které souzní s naší dobou víc, než se na první pohled zdá. Aischylos si klade podobné otázky jako my, řeší stejné etické konflikty a jeho theodicea je podobně vášnivá, jako theodicea současných teologů. Překvapivě Aischylos (na rozdíl od Homéra) nezdůrazňuje roli Osudu, takže jak bohové, tak především lidé mají dost prostoru pro svobodné rozhodování a jednání. A za ně také nesou odpovědnost - což je jedno z nejzávažnějších témat celého Aischylova díla. Velmi sympatická je Aischylova obrana demokratické obce před tyranií.
Závěrem lze jen poděkovat nakladatelství Petr Rezek, že tuto edici vydalo. Kniha je doplněna úvody, skvělými vysvětlivkami, rejstříkem, seznamemy postav, slovníkem i schématickými rodokmeny k jednotlivým tragédiím. Obsahuje i dodatek, v němž je vylíčen příběh překladatele Julia Enderse. Tak by měla vypadat edice klasických děl.