Dramata
Aischylos
První české souborné vydání Aischylova díla, jehož sedm dochovaných tragédií dokládá založení evropského divadla. Důsledné převedení řeckého metra v obdobné přízvučné, stopové verše, jednak znemožňuje dnešní rychločtení a jednak spolu s bohatým aparátem (seznamy osob, božstev a věcí, vzdechů a zvolání) poslouží jako uvedení do teatrologických studií.... celý text
Přidat komentář
Velmi zdařilá edice všech Aischylových dochovaných dramat. Překlad Julia Enderse je náročný, nicméně při srovnání tohoto překladu Oresteii s překlady Renče, Šrámka a Stiebitze vítězí Enders. Předně nesmírnou poetickou silou, krásou verše, bohatým slovníkem a jasnou interpretací originálu. Překladatel je také velkým znalcem Aischylova díla i řeckého klasického dramatu jako takového.
Trilogie Oresteia je vrcholným dílem, nesmírně plastickým v množství témat a myšlenek. Její teologická hloubka je pozoruhodná. Autor je přesvědčen o tom, že Řád je nad bohy a Diké je bohyní, která zaručuje fungování lidstva. Pozoruhodná je i role Erínyjí, které zajišťují úctu k Řádu. O této vrcholné trilogii by bylo možno psát knihy.
Velmi pozoruhodný je Upoutaný Prométheus, básnicky opět neobyčejně působivý. Proslovy Prométheovy jsou až rouhavé, jeho výsměch na adresu Dia je u Aischyla něco nebývalého.
Peršané nemají takový dramatický náboj jako zmíněná dramata (nedochovaly se další části trilogie), avšak líčení bitvy u Salamíny je poutavé. Ožívá zde něco, co známe z dějepisu. Také postavy ducha Dareiova a krále Xerxa jsou pozoruhodné. Pro Aischyla to byla současnost.
Sedm proti Thébám je opět velmi silná hra bez dramatického náboje, nicméně s velkou vnitřní silou, jež spočívá v touze ubránit město před agresory. Závěrečný konflikt Antigony s občany Théb týkající se zákazu pohřbít Polyneikovu mrtvolu je zárodkem další tragédie, kterou - žel - z pera Aischylova nemáme.
Konečně Prosebníce jsou spíš scénickým obrazem než dramatem v pravém slova smyslu. Nejsilnější je dialog mezi Danaovnami a králem Pelasgem, který se pokouší vyřešit tíživou situaci, do níž byl postaven. Tento dialog patří k vrcholům Aischylova etického uvažování.
Souhrnem lze říci, že první řecký dramatik je autorem živým, podnětným a znepokojujícím. Nejedná se o žádnou mrtvou klasiku, ale o texty, které souzní s naší dobou víc, než se na první pohled zdá. Aischylos si klade podobné otázky jako my, řeší stejné etické konflikty a jeho theodicea je podobně vášnivá, jako theodicea současných teologů. Překvapivě Aischylos (na rozdíl od Homéra) nezdůrazňuje roli Osudu, takže jak bohové, tak především lidé mají dost prostoru pro svobodné rozhodování a jednání. A za ně také nesou odpovědnost - což je jedno z nejzávažnějších témat celého Aischylova díla. Velmi sympatická je Aischylova obrana demokratické obce před tyranií.
Závěrem lze jen poděkovat nakladatelství Petr Rezek, že tuto edici vydalo. Kniha je doplněna úvody, skvělými vysvětlivkami, rejstříkem, seznamemy postav, slovníkem i schématickými rodokmeny k jednotlivým tragédiím. Obsahuje i dodatek, v němž je vylíčen příběh překladatele Julia Enderse. Tak by měla vypadat edice klasických děl.
Súhlasím s názorom používateľa sika444. Ja môžem porovnávať len s Okályho prekladom a je to rozdiel celých galaxií. Enders mi dokázal sprostredkovať Aischylovo dielo ako skutočne plnohodnotnú súčasť svetovej kultúry, porovnateľnú, svojou básnickou silou, so Shakespearom, Goethem a ďalšími klasikmi. Aischylos, to nie je nejaká mŕtva básnická forma, ale skutočne vábivá, vzrušujúca, zvláštne znepokojujúca (ako všetko do čoho nevieme úplne preniknúť, obsiahnuť to ráciom) a a do hĺbky duše prenikajúca skúsenosť. Slovo tu viac nie je len ornamentom pre drámu, ale niečím, čo ukazuje samotný jazyk ako jazyk, uvoľňuje ho z každodennej informačnej výmeny a dáva ho zakúšať ako zážitok sám o sebe a pre seba. Nie, nechcem tým povedať, že Aischylos v Endersovom preklade je umením pre umenie, chcem len povedať, že je to pohlcujúca skúsenosť, slovný únos duše čitateľa do existencie jazyka. Slovo tu má proste dušu - ako v japonskom koncepte kotodama.
Zároveň je to aj slovná oslava sakrálneho prežívania. Ukážka sveta, ktorý nie je súhrnom faktov, kde reč neoznamuje, ale oslavuje božskú existenciu a akoby povyšovala svojou silou človeka a samo ľudstvo do nadpozemských výšin. Skrátka, slovo tu ako hierofánia zostúpilo z Olympu, a existenčné volania postáv sa k nemu svojou silou zasa vznášajú. Pri ich čítaní tuším, že ich krása a moc musí pohnúť svetom a bohmi. Inej možnosti niet. Viem, som patetický. Prepáčte mi to.
V neposlednom rade je Aischylos aj etikom a filozofom. Podobne ako v prípade Sofokla a Euripida aj tu ide o zúfalé snahy vyrovnať sa s tyché získaním absolútneho hodnotového základu, čo sa však neustále rúca pod údermi "řádu", a pod "božou" odplatou za hybris. Však ako to stojí aj v Siedmych proti Tébam:
„Mním: kov, surový v srdci,
je trpký dělič jmění!
On dá země jim tolik,
co smrt žádá a hrob; takový byt
dostanou, zbaveni velkých rolí!“
A tak mi len zostáva upozorniť na najzaujímavejšie diela. Pre mňa to bola, samozrejme, Oresteia, Siedmi proti Tébam a Pripútaný Prométeus.