Dravé věci naší doby
Arkadij Strugackij , Boris Strugackij
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522340/bmid_drave-veci-nasi-doby-JbL-522340.jpg
4
9
9
Nový překlad (Dravci mého století). Vítejte v naší době – 20. letech tohoto století, jak si je představovali Arkadij a Boris Strugačtí. Není to svět Poledne, ještě ne, ale zářná budoucnost již probleskuje jen kousek za obzorem. Svět po desetiletích válek a hospodářských otřesů konečně nabývá na stabilitě, a s rostoucím sebevědomím dokonce zvedá hlavu ke hvězdám. Ivan Žilin, bývalý kosmoletec a nyní agent Rady bezpečnosti, přijíždí do blahobytného přímořského letoviska, aby prošetřil sérii podezřelých úmrtí. Již od počátku ale zjišťuje, že to nebude mít jednoduché: Městečko totiž ukrývá nespočet lákadel a kratochvílí, kterým místní říkají „kruhy ráje“. Žilin se toho tedy během svého několikadenního pobytu nakonec dozví víc, než by si býval přál – sám o sobě, o lidech i o lidstvu jako takovém. Román Dravé věci naší doby je mrazivou a znepokojivou vizí budoucnosti, v níž všichni všechno mají, ale v níž každému přesto – nebo právě proto – něco důležitého chybí. Jediné předcházející české vydání románu (z roku 1985 pod názvem Dravci mého století ) bylo neblaze zasaženo dobovou cenzurou. Jedno z nejdiskutovanějších děl se nyní konečně dostává do rukou čtenářů v novém překladu, založeném na necenzurovaném a plně zrestaurovaném originálu.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2023 , TritonOriginální název:
Chiščnyje ešči veka, 1971
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Chápu, že bratři Strugačtí patří mezi klasiky, jenže to Jirásek taky. A číst se nedá ani jedno.
Ještě bych skousla ideologické nánosy v tomto prý očištěném vydání původního rukopisu, koneckonců dílo vznikalo v Rusku, pardon Sovětském svazu šedesátých let. Ach ano, a důvěrně poznávám styl, jakým se tehdy fantastika psala – nedořečené věty, absurdní chování postav, nevyřčená, a bohužel vlastně neexistující tajemství, tajuplné pomrkávání autorů: hele, čtenář absolutně nemůže tušit, která bije, ale my mu to říkat nebudeme, he he. Tehdy se tak tvořilo a já na tom vyrostla.
Bohužel jsem ale vyrostla i z toho. Pokud ještě v půlce knihy netuším, o co vlastně jde, je něco prostě špatně. Ivan Žilin, arogantní náfuka, který pátrá po něčem, co čtenáři zůstává utajeno, způsobem, kdy předstírá znalce, takže mu nikdo nic neřekne, protože podléhá dojmu, že Ivan ví. Ivan ovšem ví prdlačku.
Celé je to zaobalené v naprosto nečitelném textu. Ani jedna z postav neoplývá charakteristikou reálného člověka, stejně tak křečovité a nesmyslné jsou dialogy. Děj? Cha chá, ten se potácí odnikud nikam. Do toho výše zmíněná ideologie a rádoby ukrutné tajemství. Ivan se zásadně pohybuje „nespěšně“ a každou chvíli se „tetelí“. Vystavěný svět připomíná dort pejska s kočičkou, protože se do něj vešlo všechno – kolonizované vesmírné světy, boj s fašisty a proti buržoustům, máme tu dokonce i dinosaury, jupí!
Asi bych měla ocenit překvapivé sociální vizionářství autorů, ale když se to nedá číst, tak mě to uchvátit nemůže. Stejně jako dnes ohrnu nos nad knihami J. Vernea. Ano, taky odhadl technický vývoj naprosto geniálně. Ale spisovatel to byl mizerný.
Dočetla jsem do konce, víceméně z piety a snahy osvěžit si oblíbené autory z mládí. Ale nebavilo mě to a nějaký duchovní přínos jsem také nezaznamenala.
Docela jsem si počet