Arkadij Strugackij

ruská, 1925 - 1991

Nová kniha

Útěky z pekla

Útěky z pekla - Arkadij Strugackij

Jedním z hlavních témat, kterým se bratrská dvojice ve své tvorbě věnovala, bylo tzv. progresorství – pomoc poskytnutá vyspělou civilizací civilizaci zaostalé. ... detail knihy

Nové komentáře u knih Arkadij Strugackij

Tachmasib letí k Saturnu Tachmasib letí k Saturnu

Opakovat, co jsem napsal k 1. dílu této dnes trilogie, k Planetě nachových mračen už nebudu – viz tam. Včetně důvodu, proč jsem knihu znovu četl. Fakt je, že první díl, Planeta nachových mračen na mne začátkem šedesátých let minulého století asi neudělala nejlepší dojem, protože toto pokračování (nový příběh stejných hrdinů) jsem v roce 1965, kdy vyšel česky, už nekoupil – i asi proto, že mezitím už vyšlo i pár nesrovnatelně lepších sci-fi angloamerických autorů (výbornou sbírkou Labyrint počínaje, Bradbury atd.), takže knihu jsem koupil až mnohem později v antikvariátu, až když jsem kompletoval svou sbírku děl Strugackých. Platí totéž, co pro Nachová mračna. Nejvýše dokument doby (připomenutí celé té zblbělosti pamětníkovi), sci-fi motivů ještě méně než v prvním dílu. Snad jen dodnes nepřekonaný (a už asi nepřekonatelný, autoři dnes pracují v sci-fi s jinými nápady pro cesty vesmírem): sovětský vynález letu vesmírem po přímce, nejrychlejší, spolehlivé… (jak nevzpomenout základní poučky teorie relativity pro laiky, kterou autoři, snad i v SSSR, museli znát: „Hmota říká prostoru, jak se má zakřivit a prostor říká hmotě, jak se v tomto zakřiveném prostoru může pohybovat“). Za nejfantastičtější ovšem považuji scénku, kdy se hrdina odkudsi z balkonu moskevského superhotelu dívá na Palác sovětů, nejnádhernější stavbu a symbol komunismu (na světě – větší části světa - je v knize už komunismus). Ano, to je ta stavba, kvůli které Stalin nechal podvraťácky utajeně odstřelit Chrám Krista Spasitele, aby bylo místo pro stavbu této (podle zachovalých plánů) obludy, symbolizující neméně obludný komunismus. Režim ovšem se na tento svůj svatostánek už nikdy nezmohl a odebral se do kopru dříve, než mohl být smělý plán realizován. Takže zde jde o skutečnou fantazii nejvyšší kategorie. Zajímavý je také popis jakési kapitalistické enklávy, trpěné světu vládnoucím svazem komunistických států (mírové soužití podle ruské představy!). Nejlepší zde je pak líčení, jak kapitalističtí občané se v tomto městě nezřízeně ožírají, což hrdinovi ze SSSR, vychovanému Komsomolem, abstinentovi, přijde neuvěřitelné, že se lidé mohou takto chovat. Ano, někdo ze státu (a je jedno, zda to bylo carské Rusko, nebo SSSR nebo Rusko dnes), kde alkohol po generace doslova likviduje národ a vlády za všech režimů nejsou schopny s tím udělat vůbec nic, se podivuje opilecké degeneraci obyvatel skomírajícího kapitalismu. Další sovětská fantazie de luxe, kterou možno označit jako trefit se do vlastní nohy. Jinak jde v knize o celkem málo zajímavý let nováčka ve vesmíru k Saturnu se zastávkou na Marsu. A zde je volný odkaz na olgoje chorchoje: v poušti zde žijí jacísi nebezpeční pouštní červi, které hrdinové musí likvidovat a také zlikvidují. Nakolik se tímto motivem inspiroval Aleš Pitzmos při psaní svého písečného červa nevím, mnohé styčné body tu bezpochyby jsou. Hodnocení jako u Planety nachových mračen: pro čtenáře, pokud kromě slabé sci-fi linky nemá zájem se seznámit se sovětskou ideologií šedesátých let, 2*, pro mne, sběratele, snad 3.... celý text
Arminus


Planeta nachových mračen Planeta nachových mračen

Kniha zde má celkem velice dobré hodnocení. Já ale ho bohužel musím poněkud snížit. K tomu dodávám, že autoři patří dnes k mým nejoblíbenějším, mám, myslím všechna jejich díla, vydaná v češtině (jedno i dvojjazyčné, s textem českým i ruským). Jenže – od doby, kdy psali tento román, muselo k napsání Stalkera, Pohádky o Trojce či Židáků města Pitěru utéci strašně moc vody a stát se mnoho věcí … Knihu jsem koupil, když vyšla, a je to dodnes, co to úpravy, kniha velice hezká. K novému přečtení mne přivedl román Aleše Pitzmose Smrtící červ. V souvislosti s jeho titulním „hrdinou“, červem olgoj chorchojem, jsem bádal, kdo o něm také psal a zjistil, že to byli i bratří Strugačtí. Takže jsem si knihu, po více než 60 letech, znovu přečetl. Nemá cenu zde vzpomínat, jaký dojem na mne udělala tehdy, v té kulturní bídě socialismu (a sci-fi v Česku vůbec). Můj dnešní dojem je, že jde už jen o dokument doby a její zblbělosti, kde jen málo mohlo nasvědčovat tomu, kam až se autoři vyvinou. Z hlediska toho, proč jsem ji tehdy koupil, tedy jako sci-fi, tam mnoho zajímavého není, pro mne jediná věc: ten „rudý kruh“, jakýsi svérázný projev jaderného života (vedle jiných tvorů, kterými autoři Venuši zabydleli). To fantastické je a jako sci-fi slušné i dnes. To, že autoři v době, kdy už se vědělo, jaké podmínky jsou na planetě Venuši, tam posílají své hrdiny tak nevadí. Silný (ideově) je ovšem už úvod: do centra sovětských kosmonautů přijíždí nový člen, sice ne kosmonaut, ale se zkušenostmi z práce v podmínkách pouště Gobi (zde je kratičká zmínka o tom olgoj chorchojovi, převzatému zřejmě od Jefremova). A kde se „hlásí do služby“? No přece u stranického tajemníka! Přesně jako byl v Česku ten vtip: „Když přijedu na okres, jdu napřed na stranu“. Stranický tajemník vše vede, všemu rozumí, otcovsky vždy poradí. Zkouškám fantastického vozidla pro projížďky po Venuši – přihlíží a odsouhlasuje je stranický tajemník. Atd. Celá ubohost a šaškárna „sovětského“ zřízení v kostce. Na Venuši pak je už trochu i té sci-fi a popisy místního života a snahy uniknout z „rudého kruhu“ jsou zajímavější. Přesto knihu nemohu, co do kvality pro dnešního čtenáře ohodnotit výše než 2,5*. Pro sběratele děl Strugackých jako jsem já snad 3.... celý text
Arminus


Dravé věci naší doby Dravé věci naší doby

Docela náročné čtení. Něco od Strugackých jsem už četl, tohle bylo ale vcelku těžko stravitelné. Až někam za polovinu knihy není jasné, o co vlastně jde a ani to neodpovídá textu na obálce knihy. Teprv za polovinou se začínají věci vysvětlovat a začíná to do sebe zapadat. Vůbec bych se nedivil, kdyby méně trpělivý čtenář knihu odložil. Zajímavý je doslov Vladimíra Borisova, který popisuje okolnosti vzniku románu a cenzurních zásahů do něj.... celý text
Radovan_R



Piknik u cesty Piknik u cesty

toto jsme nikdy nečetli jako „náhodnou návštěvu mimozemské civilizace na Zemi“. mezi řádky jsme vnímali mizérii života v socialistickém ráji, kde nelze dělat nic jenom tak a každá akce způsobuje reakci - čili lidi si za své svízele můžou sami. stalker jako symbol odporu, který se nakonec zmůže jenom na průvodcování panoptikem smetiště. bez vysvětlení, bez budoucnosti. a dobrodruzi, kteří si myslí, že procházkou tím panoptikem na něco přijdou a objeví zázračnou formulku na věčný život? k smíchu - kdo by v tom marazmu chtěl žít věčně? a když ještě Tarkovskij natočil ten skvělý film, který jsme poprvé viděli v původním znění s maďarskými titulky byli jsme z toho nadranc. prostě kdo neprožil 70. a 80. léta na vlastní kůži nedovede si vůbec představit, co se tady dělo a jak „tábor míru“ pospíchal k vlastní záhubě. knížku jsem vždycky považoval za obžalobu nelidství zhůvěřilé ideologie a dodnes nevycházím z údivu, že prošla přes bdělé oko cenzora a autoři neskončili v jednom z neexistujících gulagů na Sibiři. kdo ví, kde skončilo to salátové vydání, které šlo z ruky do ruky...... celý text
freejazz


Špunt Špunt

Prvýkrát som čítal v slovenčině, ako "Planétu pre Panťanov" (1976, Tatran), lebo Česi vydali Malyša až pred sametom, ako "Špunta" (1989, Albatros). Příjemná, komorní sci-fi o kontaktu s mimozemskou inteligencí na jejich planetě. Příběh je kraťoučký, ale zajímavý a v určitých pasážích i napínavý. Klasická jednohubka, která vás nasytí, ale nepřesytí. Poznámka : dle anotace výše je uveden rok vydání originálu 1984, což je zjevně špatně, když to Slováci přeložili už v roce 1976. Myslím, že správně má být rok 1971.... celý text
jerisno