Arminus komentáře u knih

Nebudu zde komentovat text knihy, která jako klasická česká dobrodružná literatura je dostatečně známa a byla už dosti komentována. Zde mi jde o její ilustrační doprovod v posledním, bibliofilském vydání s ilustracemi Miroslava Pospíšila. Ilustracemi inspirovanými nebo lépe řečeno přímo, přiznaně, opakujícími "klasické" ilustrace Zdeňka Buriana z vydání v roce 1964.
Zdeněk Burian ilustroval 2. vydání vyšlé v roce 1948, v tehdy ještě soukromém nakladatelství Kosek. Naktreslil pro to 10 krásných kvašů v tradici a kvalitě tehdy bohužel už končícího svého umělecky vrcholného období hlavně kvašových ilustrací dobrodružných knih (May, Verne...). Následující vydání Lovců kožešin v roce 1964 ve Státní nakladatelství dětské knihy už tyto ilustrace nemohlo použít: socialistický tiskařský průmysl to za pouhých 6 let dopracoval s kvalitou práce tak daleko, že kvaše už tisknout vlastně neuměl (když se o to pokusil, byl výsledek opravdu ubohý - viz serie "bílých" mayovek Albatrosu po roce 1968). Takže Zdeněk Burian nakreslil ilustrace nové, mnohem početnější kresby tuší. Včetně překreslení perem některých dvoustránkových kvašů z předchozího vydání. A tyto perokresby nyní použil ilustrátor a programový následník Zdeňka Buriana, Miroslav Pospíšil, jako podklad, který věrně překreslil do černobílých a dvoustranných barevných olejů (olejů podle anotace, spíše bych řekl kvašů u těch černobílých ilustrací). Vznikly nádherné ilustrace, které obsahuje nové bibliofilské vydání a na velkých tabulích kompletně i portfolio, které je součástí knihy. Pro milovníky krásné ilustrace zvláště dobrodružných knih, přes vyšší cenu, skvělá kniha.

1 09.12.2024

Šumava ještě tajemnější, kniha bohužel vůbec ne lepší než první pokus Šumava tajemná. Takže lze hodnotit stejnými slovy. Jediné - snad - plus je, že autorka zde, v obou knihách, sestavila jakýsi encyklopedický soupis záhad a tajemství ve vztahu k Šumavě. A případný zájemce si podle tématu, které ho zajímá, pak může vyhledat lepší poučení u jiných autorů (autorka zdroje neuvádí).
Naštěstí nad autorkou a její (věřím) poctivou snahou není třeba po těchto pokusech hned lámat hůl. Tam, kde má prostor pro vlastní fantazii (byť samozřejmě inspirovanou nějakými skutečnostmi), tam je podstatně lepší. Mám na mysli Samotu Christlhof. A určitě se budu zajímat o Dvanáct spících panen, až v roce 2025 vyjdou.

09.12.2024

(SPOILER) Autorka se poctivě snažila dát do knihy všechny možné „záhady“ a „tajemství“, vážící se k Šumavě, od folklóru až po některé nejasné či tajemstvím dodnes zahalené události druhé světové války na Šumavě. Kromě snahy ale výsledek nemohu ocenit jako dobrý. Pokud jsou na stejné téma knihy jiných autorů (Otomar Dvořák, Arnošt Vašíček), je jasně prohrávající paní Rubínková. Celkově na mne text působí jako z prostudované a nutno přiznat bohaté (byť v knize neuvedené) literatury udělané výpisky, které bez nějakého dalšího autorského zpracování a mnohde bohužel i bez pochopení toho, co uvádí původní zdroj, autorka předkládá jako knihu o „tajemství“ Šumavy. Takže spousta chyb a někdy i velice zmatené líčení události (podstatné pro pochopení bylo z původního zdroje zřejmě vynecháno?). Třeba u dnes už asi dost známého příběhu skupiny školáků, kteří zmrzli cestou ze školy ve vánici (viz povídka od Karla Klostermanna) sice nejprve správně uvádí, že něco podobného se snad stalo někde na Vysočině, rozhodně ne na Šumavě, ale tam, kde pak líčí tragedii odehrávající se někde u Moravských Budějovic, se přesto klidně píše dál o „Šumavě“. O maličkostech, jako obec "Kaldenbach" (!) ani nemluvě. Text je pak jakýsi mišung tradičních i nových pověstí, exkurzů do dějin dané lokality a turistického průvodce. Celkově kniha podprůměrná, málo zajímavá, název slibuje něco, co obsah zdaleka nenaplňuje.

09.12.2024

(SPOILER) Opakovat, co jsem napsal k 1. dílu této dnes trilogie, k Planetě nachových mračen už nebudu – viz tam. Včetně důvodu, proč jsem knihu znovu četl. Fakt je, že první díl, Planeta nachových mračen na mne začátkem šedesátých let minulého století asi neudělala nejlepší dojem, protože toto pokračování (nový příběh stejných hrdinů) jsem v roce 1965, kdy vyšel česky, už nekoupil – i asi proto, že mezitím už vyšlo i pár nesrovnatelně lepších sci-fi angloamerických autorů (výbornou sbírkou Labyrint počínaje, Bradbury atd.), takže knihu jsem koupil až mnohem později v antikvariátu, až když jsem kompletoval svou sbírku děl Strugackých.
Platí totéž, co pro Nachová mračna. Nejvýše dokument doby (připomenutí celé té zblbělosti pamětníkovi), sci-fi motivů ještě méně než v prvním dílu. Snad jen dodnes nepřekonaný (a už asi nepřekonatelný, autoři dnes pracují v sci-fi s jinými nápady pro cesty vesmírem): sovětský vynález letu vesmírem po přímce, nejrychlejší, spolehlivé… (jak nevzpomenout základní poučky teorie relativity pro laiky, kterou autoři, snad i v SSSR, museli znát: „Hmota říká prostoru, jak se má zakřivit a prostor říká hmotě, jak se v tomto zakřiveném prostoru může pohybovat“). Za nejfantastičtější ovšem považuji scénku, kdy se hrdina odkudsi z balkonu moskevského superhotelu dívá na Palác sovětů, nejnádhernější stavbu a symbol komunismu (na světě – větší části světa - je v knize už komunismus). Ano, to je ta stavba, kvůli které Stalin nechal podvraťácky utajeně odstřelit Chrám Krista Spasitele, aby bylo místo pro stavbu této (podle zachovalých plánů) obludy, symbolizující neméně obludný komunismus. Režim ovšem se na tento svůj svatostánek už nikdy nezmohl a odebral se do kopru dříve, než mohl být smělý plán realizován. Takže zde jde o skutečnou fantazii nejvyšší kategorie. Zajímavý je také popis jakési kapitalistické enklávy, trpěné světu vládnoucím svazem komunistických států (mírové soužití podle ruské představy!). Nejlepší zde je pak líčení, jak kapitalističtí občané se v tomto městě nezřízeně ožírají, což hrdinovi ze SSSR, vychovanému Komsomolem, abstinentovi, přijde neuvěřitelné, že se lidé mohou takto chovat. Ano, někdo ze státu (a je jedno, zda to bylo carské Rusko, nebo SSSR nebo Rusko dnes), kde alkohol po generace doslova likviduje národ a vlády za všech režimů nejsou schopny s tím udělat vůbec nic, se podivuje opilecké degeneraci obyvatel skomírajícího kapitalismu. Další sovětská fantazie de luxe, kterou možno označit jako trefit se do vlastní nohy. Jinak jde v knize o celkem málo zajímavý let nováčka ve vesmíru k Saturnu se zastávkou na Marsu. A zde je volný odkaz na olgoje chorchoje: v poušti zde žijí jacísi nebezpeční pouštní červi, které hrdinové musí likvidovat a také zlikvidují. Nakolik se tímto motivem inspiroval Aleš Pitzmos při psaní svého písečného červa nevím, mnohé styčné body tu bezpochyby jsou.
Hodnocení jako u Planety nachových mračen: pro čtenáře, pokud kromě slabé sci-fi linky nemá zájem se seznámit se sovětskou ideologií šedesátých let, 2*, pro mne, sběratele, snad 3.

09.12.2024

(SPOILER) Kniha zde má celkem velice dobré hodnocení. Já ale ho bohužel musím poněkud snížit. K tomu dodávám, že autoři patří dnes k mým nejoblíbenějším, mám, myslím všechna jejich díla, vydaná v češtině (jedno i dvojjazyčné, s textem českým i ruským). Jenže – od doby, kdy psali tento román, muselo k napsání Stalkera, Pohádky o Trojce či Židáků města Pitěru utéci strašně moc vody a stát se mnoho věcí …
Knihu jsem koupil, když vyšla, a je to dodnes, co to úpravy, kniha velice hezká. K novému přečtení mne přivedl román Aleše Pitzmose Smrtící červ. V souvislosti s jeho titulním „hrdinou“, červem olgoj chorchojem, jsem bádal, kdo o něm také psal a zjistil, že to byli i bratří Strugačtí. Takže jsem si knihu, po více než 60 letech, znovu přečetl. Nemá cenu zde vzpomínat, jaký dojem na mne udělala tehdy, v té kulturní bídě socialismu (a sci-fi v Česku vůbec). Můj dnešní dojem je, že jde už jen o dokument doby a její zblbělosti, kde jen málo mohlo nasvědčovat tomu, kam až se autoři vyvinou. Z hlediska toho, proč jsem ji tehdy koupil, tedy jako sci-fi, tam mnoho zajímavého není, pro mne jediná věc: ten „rudý kruh“, jakýsi svérázný projev jaderného života (vedle jiných tvorů, kterými autoři Venuši zabydleli). To fantastické je a jako sci-fi slušné i dnes. To, že autoři v době, kdy už se vědělo, jaké podmínky jsou na planetě Venuši, tam posílají své hrdiny tak nevadí.
Silný (ideově) je ovšem už úvod: do centra sovětských kosmonautů přijíždí nový člen, sice ne kosmonaut, ale se zkušenostmi z práce v podmínkách pouště Gobi (zde je kratičká zmínka o tom olgoj chorchojovi, převzatému zřejmě od Jefremova). A kde se „hlásí do služby“? No přece u stranického tajemníka! Přesně jako byl v Česku ten vtip: „Když přijedu na okres, jdu napřed na stranu“. Stranický tajemník vše vede, všemu rozumí, otcovsky vždy poradí. Zkouškám fantastického vozidla pro projížďky po Venuši – přihlíží a odsouhlasuje je stranický tajemník. Atd. Celá ubohost a šaškárna „sovětského“ zřízení v kostce. Na Venuši pak je už trochu i té sci-fi a popisy místního života a snahy uniknout z „rudého kruhu“ jsou zajímavější. Přesto knihu nemohu, co do kvality pro dnešního čtenáře ohodnotit výše než 2,5*. Pro sběratele děl Strugackých jako jsem já snad 3.

1 09.12.2024

(SPOILER) Četl jsem hned po Utopii v Leninově zahradě od Slováka Lukáše Onderčanina. Ta mne, než jsem si přečetl Interhelpo celkem uspokojila, uvádí dost dobových dokumentů, názorů „hrdinů“ i ukázek z dobového tisku. To vše bylo dobré, jen než jsem, zde, s knihou Interhelpo, měl srovnání. A z toho Utopie v Leninově zahradě, přes svůj atraktivní, až bulvární název, nevyšla dobře.
Interhelpo dává mnohem lepší pohled na celou historii, tedy nejen na přípravnou fázi celého šíleného komunistického projektu, první zážitky po příchodu do zaslíbené země a počátků toho slavného budování, ale i na neslavný konec. Zde se totiž Onderčanin nějak zasekl a po výčtu dosažených „úspěchů“ následující, skutečně tragický konec celého projektu za teroru v bolševickém státě je už jen stručně popsán víceméně nic moc neříkajícím textem. Tam, kde Marek popisuje na konkrétních životních osudech nadšenců, jak draho je přišla jejich mezinárodní pomoc při "budování komunismu" je Onderčanin velice skoupý na slovo… Proto z těchto dvou knih na stejné téma dávám Interhelpu jednoznačně přednost. Kdo se chce něco o tom všem dozvědět, stačí mu přečíst Markovu knihu.

4 25.11.2024

(SPOILER) Kniha podle anotace více slibovala než nakonec poskytla. Zvláště, když jsem si hned poté přečetl knihu českého autora Jaromíra Marka Interhelpo.
Celou historii komunistického šílenství s vysláním dobrovolníků pomáhat „budovat komunismus“ popisuje v počátcích autor ještě celkem dobře, s dostatkem odvolávek na dobové dokumenty i uvedením názorů stoupenců i odpůrců celého projektu. Včetně popisu některých (dosti pochybných) komunistických individuí, které se v tom angažovaly.
Mnohem horší je to při líčení historie už v zemi zaslíbené. Málo dokumentů? I dnes nějaký strach či nechuť autora se zabývat těmi nejhoršími stránkami celé historie? Proč to pak sepisoval?
Zcela totiž chybí informace, jak družstvo mohlo hospodařit ve stále více se utahujícím „sovětském“ hospodářském systému (dodavatelsko-odběratelské vztahy, politický nátlak na personální obsazení funkcí atd.), místo toho je zde jen jakýsi výčet „úspěchů“ družstva – skoro jako do Rudého práva. O politickém stalinistickém teroru je první zmínka na str.385 a nějaké další nformace o Velkém teroru jsou snad ve dvou následujících kapitolách, na celkem asi 20 stránkách z více než 400. Přesto, že tato „epizoda“ zabírá vlastně polovinu celé doby existence experimentu, a doplatilo na ni svými životy několik set Čechů a Slováků, žijících v SSSR, včetně mnohých českých a slovenských nadšených budovatelé komunismu. V tom je kniha Jaromíra Marka na stejné téma nejen mnohem zajímavější, ale hlavně objektivnější a kompletnější. To, co Onderčanin pomíjí, možná zamlčuje, je u Marka celkem slušně popsáno.

1 25.11.2024

(SPOILER) Knihu jsem si zopakoval po nějakých více než 50 letech. Koupil jsem si totiž, do sbírky knih ilustrátora, v antikvariátu vydání s Rittsteinovými ilustracemi. To samo (ty ilustrace) je ovšem vlastně podvod (který šíří i Databáze) a na který jsem naletěl, neboť celé „ilustrace“ představuje barevný výřez z jednoho Rittsteinova obrazu na obálce a jedna malá kresba na frontispisu. A je „ilustrováno“…
Když už jsem ale knihu držel v ruce, tak jsem si ji znovu přečetl. A lze říci, že určitou aktuálnost neztratila ani dnes. V době, kdy na sociálních sítích, ale dokonce i v některých tiskovinách (včetně knih „historiků“!) a v projevech některých „politiků“ slyšíme či čteme, jak tehdy, za vlády komunistů, nebylo všechno špatné, ba dokonce bylo líp (než dnes). Vyráběly se kvalitní výrobky, byli jsme „soběstační“ a nezadlužení (jako stát) a „lidi měli k sobě blíž“. Na všechny tyhle žvásty je v románu odpověď – a ne napsaná nějakým dnešním „provládním pisálkem“ (častá dnešní reakce na odmítání lži, jak bylo líp), ale autentické svědectví toho, kdo to tehdy prožíval a popsal, co viděl kolem sebe. V druhé polovině šedesátých let už nemohl ani psát jinak – doba blábolů o „novém, socialistickém člověku“ a úspěších budování už skončila, to by ani tehdy už nikdo nečetl a snad ani nevydal. Takže si tu počteme o všudypřítomné zlodějně, o podvodech s kvalitou výroby a s plněním plánu, o frontách na všechno i o těch mezilidských vztazích mezi kolegy. O celkové ubohosti života za socialismu… Počínaje skvělým výběrem v závodní jídelně, přes zlodějny zaměstnanců na pracovišti (citát: „...nějaká kradlářka zdekovala funglnovej jutovej pytel, tobě je jedno ty svině, že sháníme pytle po celý republice a nejsou…“), zlodějnu samotného mistra, podvádějícího navíc – s vědomím nadřízených - při plnění plánu („...v pondělí z toho“ – samotným mistrem ukradeného materiálu ze skladu - „bude černá šarže za tu havarovanou 583, splněnou zatím jen tužkou…“) až po „… tady stojí fronta na diabetický párky, ale kolem zrovna vezou citrony, však my je přece jednou dostanem … šťastná pobíhala od fronty k frontě…“. Štěstí za socialismu, kdy bylo líp…
To nepsal žádný disident, ostatně Páral byl i režimem nejen trpěný, ale i uznávaný spisovatel a jako takový jistě nepsal pro vydání v zahraničí ani pro samizdat. O politice jako takové, metodách zasahování do všech oblastí života občanů, jsou tam jen nepatrné zmínky, politiku zde ovšem nejlépe popíší její důsledky na každodenní život lidí.
Bohužel, ti, na které dnes míří drzá lež o tom, jak "bylo líp", stejně nečtou. A jestli román něco řekne mladým, co to sami nezažili, jestli po něm vůbec sáhnou, nevím. Pro mne to bylo připomenutí toho celkového hnusu tehdejšího života (živoření) ve zdařilé knize.

1 25.11.2024

(SPOILER) Bohumil Konečný-Bimba byl vynikající kreslíř a ilustrátor, který měl velkou smůlu na dobu svého života a působení (ovšem jako mnozí jiní v tomto státě), počínaje studiem na malíře za německého protektorátu. Takže po něm zbyly, po všelijakých časopisech roztroušené obrázky (po roce 1948 navíc ilustrující často slaboduché „povídky“), reklamní plakáty pro Baťu a později na socialismus a jen pár skutečně dobrodružných knih. A titulní stránky sešitů Rozruch, které se ovšem dnes těžko kompletují. Proto je velice záslužný ediční počin, vydat jejich reprodukce v jedné knize (reprodukováno, na celostránkových obrázcích, téměř 80 obálek). I když kvalita tisku není zrovna špičková, přesto je to velice pěkná kniha. Je uvedena krátkou studií o kovbojkách a „rodokapsech“ vůbec. Zde je zajímavé si uvědomit, že komunističtí zločinci, bojující proti „brakové“ literatuře (vydáváním sebraných spisů Lenina a podobných géniů) potřebovali, ve svém ideovém boji (zaměřeném jako vždy na hloupější část populace) pro jednoduchost pojmenovat jednoho nepřítele a to padlo na časopis Rodokaps. To byl ďábel, reprezentující vše nenáviděné, západní, americké, kovbojky. Co na tom, že „kovbojek“ mnohem více (byl to svého času stejně populární literární žánr jako dnes „thrilery“) vyšlo u různých nakladatelů v knižní podobě, že byly i jiné časopisecké edice (právě Rozruch) a že v těch Rodokapsech představovaly „kovbojky“ menší část edice, neboť zde vycházely detektivky, tehdy také populární „letecké“ romány ale třeba i díla i komunistickou cenzurou povolených světových klasiků dobrodružného žánru. Hlupci dostali jmenovitě „nepřítele“, kterému bylo možné spílat a propaganda režimu jela (připomenuta je zde i protikovbojkovská socialistická kovbojka Smrt v sedle). Boj s „literárním brakem“ byl ovšem jen součástí komplexního ideového boje proti „Západu“, který vedli už čeští fašisté za „druhé“ republiky, a který byl samozřejmě veden i za německého protektorátu, takže komunisti na to jen navázali po roce 1948. Ideový boj motivovaný zásadní nenávistí k Západu, kterou ostatně od „vlastenců“ dezolátního druhu slyšíme dodnes (opravdu dodnes, podobně jak od českých fašistů za druhé republiky, možno slyšet o potřebě boje s „obdivovateli Západu“…).
Knihu vydal jakýsi NKPDL – Nezávislý klub přátel dobrodružné literatury. I nečlen, ale zato „přítel“ dobrodružné literatury a jejích ilustrací od výborných ilustrátorů jako byl i Bimba, z knihy musí mít radost.

1 25.11.2024

(SPOILER) Jules Verne zřejmě potřeboval, v rámci svého (nebo spíše Hetzelova?) projektu Podivuhodných cest, umístit jednu cestu i do Číny. Cíl splněn, bohužel, výsledek není dobrý. Velice vykonstruovaný a nepříliš zajímavý obrázek o putování Čínou někdy v roce 1872 (v textu stojí výslovně uvedeno „před 18 lety“ k datu 21.září 1860). Kniha má samozřejmě všechny rekvizity Vernových „cestopisů“: od přihlouplého sluhy hlavního hrdiny jako nositele komické složky díla až po tradičního zrádce, který se hrdinovi (jednajícímu zde vyloženě hloupě) nabídne jako „průvodce“. A styl s četnými řečnickými otázkami. Něco se čtenář dozví i o tehdejší Číně, kde po bojích s vojáky evropských mocností vznikají na území Číny ostrůvky anglických, amerických či francouzských teritorií. Sám děj je ovšem silně vykonstruovaný a nepříliš zajímavý. I ve srovnání s jiným „dobrodružstvím“ Evropanů v tehdejší Číně, jak ho líčí Karel May v Červenomodrém Metuzalémovi, o několik tříd horší. Ani ta „komická“ figurka sluhy u Verna neobstojí proti opravdu vtipné postavě Mayova Turnersticka a jeho „čínštiny“…
Tato kniha není řazena mezi fantastická díla Vernova, přesto ale myslím, že tam patří, neboť jsou zde dvě skutečné fantazie: především pro rozjetí vlastního děje podstatný případ kalifornské banky, v níž má čínský hrdina uložen svůj kapitál. Silně totiž pochybuji o tom, že by ve skutečnost byl, i v tehdejší době gründerského kapitalismu, v USA možný Vernem líčený fiktivní krach banky, sloužící jen k tomu, aby její akcie, které se tím zhroutily, banka levně skoupila a „zprávu“ o bankrotu prostě vzápětí vyvrátila. Ani v USA té doby by takové jednání v podnikání, které je dnes možné praktikovat v naší republice třeba vlastníkem Agrofertu, totiž beztrestné obcházení zákonů a jednání v rozporu s dobrými mravy, nebylo možné. Druhá fantazie se týká použití tzv. Boytonova záchranného obleku. Ten skutečně existoval, sám Boyton se v něm na různých show předváděl, ovšem to, co líčí Verne (několikadenní „plavba“ v tomto obleku na otevřeném moři, pokuřování doutníčků) je fantastické neméně než plavba Nautilla.
Vydání, které jsem četl, totiž v Návratu, vychází z „upraveného“ Patejdlova překladu a je skoro nečitelné. Odstavce bez nutné interpunkce, věty, jejichž význam je v přímém rozporu s dějem … Překlad je přes sto let starý, což by samo o sobě nemuselo vadit. Jenže „upravovatel(é)“, asi vynecháním nebo nahrazením zastaralých slov z něj udělal(i) někdy až nesmyslný blábol…
Knihu nemohu hodnotit než jako velice průměrnou.

3 25.11.2024

(SPOILER) Na téma neobjasněné a asi už i neobjasnitelné tragédie tzv. Ďatlovovy výpravy bylo česky vydáno několik knih – „faktografických“ i románových zpracování. Toto je příjemné překvapení od české autorky. Kniha útlá, ale dobrá. Ač nejde o literaturu faktu, drží se kniha základních faktů. Na rozdíl od líčení třeba Lavayova se nezabývá třeba politickým pozadím jednotlivých hrdinů (komsomolci, komunisti, někteří velmi „přesvědčení“), spíše se zaměřuje na jejich vztahy ve skupině členů výpravy (tedy vlastně milostné pletky). Jinak popisuje podobně jako jiné knihy výpravu až pod horu smrti. Novum je zdůvodnění výpravy – pokus odhalit existenci Baby Jagy. K tomu podává kniha lingvistické vysvětlení. Lingvista nejsem, abych mohl posoudit, zda to je čirý výmysl autorky nebo zda uváděné teorie mají nějaký skutečný základ v lingvistice, působí ale věrohodně. Vyskytl se zde v komentářích názor, že Baba Jaga jako původce tragédie je silné kafe. Nechápu proč – je snad méně reálná než UFO (při našich současných znalostech), které bývá také uváděno jako původce? Nebo sibiřský sněžný muž? Vražda uprchlými vězni z gulagu nebo vojáky Sovětské armády, tragický konec díky pokusu s tajnými zbraněmi atd. jsou sice reálnější, bohužel vždy je něco, co danému vysvětlení odporuje. Takže na scénu vstupuje Baba Jaga a konec knihy je žánr horor. Celkově je kniha zajímavě napsaná a zaslouží si pozornost jak čtenářů knih o záhadách, tak hororů.

1 25.11.2024

(SPOILER) Dodnes si dobře pamatuji, jakou radost mi udělal na Vánoce 1956 dárek od rodičů, Augustova velká kniha Hlubinami pravěku s obrazovými tabulemi Zdeňka Buriana. Byl to i drahý dárek, vždyť kniha stála (pokud si pamatuji) 65 Kčs a při tátově výdělku to nebylo málo (podle přepočtu jeho tehdejší mzdy na ty dnešní by dnes stála asi 3000 Kč, za což se také antikvární exempláře dnes prodávají). Ale ty nádherné ilustrace! Bohužel, doba se posunula. Tenkrát se ještě neznal pojem „paleoart“. Kniha byla považována hlavně za knihu vědeckých rekonstrukcí . A to dnes už pro mnohé obrazy neplatí. Poslední názory, na základě nejnovějších objevů říkají, že nejen rekonstrukce mnohých dinosaurů, prvních ptáků atd. jsou zcela špatně, on není správně nakreslen ani ten karbonský prales! Navíc byly objeveny nové druhy prehistorických tvorů, o kterých tenkrát nebylo ani potuchy. Takže vědecká hodnota obrazů je pryč (dnes je to nejvýše dokument o překonaných vědeckých názorech určité doby), zbylo jen nadčasové umění Mistra Buriana, které samozřejmě nezestárne.
Je ale výborné, že dnes máme umělce, Burianova následovníka a pokračovatele (hrdě se k tomu hlásí), Petra Modlitbu, který nejen že umí malovat srovnatelně s Mistrem, ale dnes může předložit i, po vědecké stránce platné, rekonstrukce pravěkého života. Samozřejmě míním dnes platné, vývoj bádání se jistě nezastaví. Kniha je krásná stejně, jako byl, před skoro 70 roky, Zavátý život. V Zavátém životě bylo 60 obrazových tabulí (barevných olejů i černobílých kvašů), zde je rekonstrukcí 40, všechny barevné oleje na kartonu. A k tomu., na protilehlé straně, menší obrázky (v počtu 120), které třeba tam, kde je to nutné, ukazují, jak se názor na rekonstrukci dotyčného tvora změnil, v čem musí být dnes namalován jinak. Nebo uvádí, alespoň na malém obrázku, nově objevená zvířata. I průvodní text je velice zajímavý a přináší informace o mnohých nejnovějších objevech v oboru paleontologie.
Pro zájemce o paleontologii, pravěký život, ale i umění „paleoartu“ a obrazy Zdeňka Buriana a jeho současných následovníků kniha přímo nepostradatelná.

2 25.11.2024

(SPOILER) Knihu jsem, už z nostalgie, koupil – knihy SNDK mne provázely od dětství (od roku 1950, první byla asi brožura s pěknými Bidlovými obrázky na text Majakovského Co je to zle a co je to dobře či Zvířátka u lékaře s ilustracemi Jana Černého-Klatovského) – když všechna soukromá nakladatelství byla komunisty zakázána, zrušena, ukradena a rozkradena. Nepovažoval jsem tuto knihu k jubileu nakladatelství vůbec za špatnou - než vyšla kniha na podobné téma: „Toužimský a Moravec. Příběh nakladatelství“.
Nesrovnávám rozsah ani vypravení obou těchto historií – kniha o Albatrosu je samozřejmě (?) jen chudý příbuzný, ačkoliv díky komunistickému zásahu v roce 1949 má dnes Albatros delší historii, než kterou se může pochlubit vznikem starší T&M. Ke srovnání nutně vede podobný obsah obou knih: historie nakladatelství. Kniha o Albatrosu (SNDK) také chronologicky popisuje celý „příběh“ nakladatelství, ovšem už o komunistickém zločinu na knižní kultuře, který stál u samého počátku existence SNDK, o dni (nedávno výročí 75 let), kdy komunisti zákonem zlikvidovali soukromá nakladatelství (přes 300!) a odsoudili do stoupy tisíce knih, je napsáno velice málo velice nezávaznými slovy (srv. třeba s článkem Mrtvý Indián, dobrý Indián v časopise Kontexty, č.4/2018).
Sama historie lidí, tvořících Albatros, je v podstatě redukována na vyjmenovávání osob ve funkcích ve vedení nakladatelství a výměny ve funkcích. Velice málo je ale o tom, jaký vliv měly všechny tyto změny vedoucích redaktorů, ředitelů atd. na chod nakladatelství, a na druh vydávaných knih, nebo proč byly tyto změny vůbec dělány. Navíc, o těchto ředitelích a šéfredaktorech, dosazovaných z (z)vůle KSČ, se čtenář dozví nejvýše, že šlo o „osobnost dobově podmíněnou“. Až komické hodnocení takových lidí jako byl Karel Nový nebo Rzounek. V době, kdy si 2 estébáci přišli do likvidovaného nakladatelství T&M pro pana Toužimského (nebyl zrovna přítomen, tak si odvedli alespoň Moravce, který přítomen byl a skončil na pár měsíců na převýchově v komunistickém koncentráku), jiní nastupovali do funkcí v nově vzniklých socialistických nakladatelstvích (jistě se známou výmluvou všech zbabělců a kariéristů „když to nevezmu já, vezme to někdo jiný a bude to ještě horší“). Možná, že někteří nebyli špatní, ale nic se nedozvíme o tom, s čím se museli potýkat, jak jim režim, cenzoři a jistě i dohled StB a podobných pák komunistického režimu „usnadňoval“ práci, co museli dělat (nebo aktivisticky vstřícně sami dělali) „nepopulárního“, kdo to nakonec odnesl atd. Prostě o takovém „běžném“ životě za vlády komunistů. Třeba hned k vydávání verneovek: v roce 1953 vydanou Cestu kolem světa jsem dostal na Vánoce. Na přebalu nepodepsaný autor (snad sám tehdejší šéfredaktor Karel Nový?) píše, že „...není dnes otázkou zda je (díla J. Verna) vydávat či nevydávat, nýbrž co vydávat…“ To „co vydávat“ jsou samozřejmě ta díla, kde je nejvíce „protikapitalistické“ kritiky… A od toho se odvíjí: kdo konkrétně třeba nařídil takovou zhovadilost, jako je „oprava“ textu J. Verna a „kooptace“ plavčíka Moka do party studentů školy na Novém Zélandu ve Dvou rocích prázdnin, aby nebyl diskriminován a dostal volební právo … Byl to překladatel Netušil z vlastní iniciativy nebo nějaký cenzor a jeho podmínka pro vydání (to „co vydávat“)? Kdo udělal ze strýčka Toma ve vydání SNDK z roku 1969 (!!, s ubohými ilustracemi politicky velice angažovaného komunisty Pelce) z věřícího křesťana ateistického černého odboráře? Tak to a věci podobné se v knize nedozvíme, ač by to bylo velice zajímavé. Stejně jako o činnosti (mnou jinak velice oblíbeného) Ondřeje Sekory, skutečného sekyrníka kultury v té době (on osobně „upozaďoval“ Zdeňka Buriana), ve funkci šéfredaktora.
V knize o T&M se čtenář dočte, jak od jisté doby, znamenající začátek nesvobody i pro podnikání v oblasti kultury, tedy od německého protektorátu, byly knihy povolovány nebo také (spíše) nepovolovány a nemohly být tudíž vydány. Pamětníkovi té doby je jasné, že za vlády pracujícího lidu to po této stránce lepší rozhodně nebylo. Jestli u T&M, před válkou, za svobodných poměrů řešili (jak o tom jejich kniha píše) spory o autorská práva, sháněli licence, hledali nové autory, občas „popoháněli“ své ilustrátory, kteří včas nedodali ilustrace a řešili podobné běžné problémy vydavatele, pak po vítězství pracujícího lidu se ovšem řešily zcela jiné problémy – o kterých se čtenář knihy „Albatros: 70 let“ nedozví prakticky nic. O tom, které tituly bylo ÚV KSČ nařízeno vydat (třeba v roce 1950 titul Jsme sovětští lidé), které naopak nebyly povoleny (nebo alespoň zmínka o tom, které tituly redaktoři chtěli vydat, ale ani si raději nedovolili zažádat o schválení), o tom, co šlo dokonce do stoupy, o boji o příděl papíru (sám pamatuji z konce 60.let na článek v tisku vysvětlující, že „není možno vydat Vinnetoua v takovém nákladu, aby si ho mohl koupit každý zájemce, neboť by na to bylo třeba tolik papíru, že na ,hodnotnou jinou literaturu (asi na spisy klasiků marx-leninismu) by potom papír nezbyl“… Nic o tom, jak pak byly ty jiné, „hodnotné“, knihy ekonomicky úspěšné. Žádná zmínka o tom, jak v tiskárnách ve Vimperku v roce 1965 před Vánocemi zasahovala Veřejná bezpečnost, aby sami tiskaři nerozebrali náklad tam tištěného Vinnetoua… Při tom stále ještě žijí pamětníci, kteří by o tom všem mohli vyprávět, a bylo by to cenné svědectví. Snad jen vzpomínky redaktorky Jany Ceplové (str.88) v tom něco odhalí…
Autor Jan Halada ovšem knihu pojal spíše než jako „příběh nakladatelství“ jako jakousi ilustrovanou (uznávám, že celkem velice dobře ilustrovanou) výroční zprávu (zprávu jen o „úspěších“). Je zde i seznam vydaných knih (bohužel jen) některých edic i s obrázky desek, ale rozhodně se nedá napsat, jako uvádí autoři knihy o T&M, že je zde seznam „skoro“ všech knih, vydaných nakladatelstvím.
Po uvědomění si všech těchto skutečností musím celou knihu „Albatros: 70 let …“ hodnotit dnes trochu hůře, než když jsem se s ní seznámil poprvé. Příležitost zde rozhodně nebyla využita.

1 25.11.2024

(SPOILER) Knihy nových, mně neznámých autorů už nekupuji. I pro naprostý nedostatek místa v knihovně. Jen osvědčené, i jinými čtenáři už prověřené autory. Tentokrát jsem ale podlehl vábení podle anotace knihy. Mně zatím málo známá autorka Petra Klabouchová (jen jméno), ale kniha se dotýká dvou témat, která mne zajímají: Šumavy (zájem už od dětství, kdy jsem se na většinou nepřístupné vrcholky Šumavy mohl celá desetiletí jen z dálky dívat) a horor.
Tak jsem koupil a věru dobře koupil. Veliké a příjemné překvapení. Kniha už od počátku silně připomíná povídku (spíše novelu) Otomara Dvořáka Mrtvý luh, kterou považuji za jednu z nejlepších povídek (nelovecraftovského) hororu, co znám. A dále, rovněž pro mne nejlepší současný, moderní horor, Karikovu Trhlinu. Kniha Petry Klabouchové začíná skoro identicky jako Mrtvý luh (jen je text románu proti povídce více rozveden) a pokračuje vlastně na stejné téma, jen časově je doba hlavních událostí posunuta: Dvořák v Mrtvém luhu píše o době před únorem 1948, kdy probíhal boj o ovládnutí mocenského aparátu státu mezi prozápadními demokraty a Rusům posluhujícími komunisty, Klabouchová posunula děj o třicet let, kdy zemi už dávno ovládali komunisti a jejich StB a západní hranice byla, po vzoru SSSR a nacistických koncentráků, zadrátovaná a Šumava většinou nepřístupná. S Trhlinou je zde také dost společného, počínaje samozřejmě mizením (a pozdějším znovuobjevením) lidí až po takové detaily v popisu nevysvětlitelných jevů jako je u Kariky „ticho s ušima“ a sklo, které oddělí od reality (líčení Waltera Fischera, oběti, ztracené v pohoří Tríbeč) a u Klabouchové „mlha, která vidí“ a rovněž jakési sklo oddělující náš normální svět. A nechybí samozřejmě ani záhadná „světla“ i se stejnými následky, které má setkání s nimi. Zda jde o náhodnou shodu danou tématem nebo „inspiraci“ (Dvořák i Karika psali a vydali svá díla dříve než Klabouchová) není podstatné. Jisté je to, že Petra Klabouchová z podobných stavebních kostek postavila svůj, originální a velice dobrý příběh. Román začíná hororem, který byl bohužel skutečný, hororem, ve kterém jsme zde museli 40 let žít, komunistickou, estébácko-péesáckou hrůzou („drží nás tu v ohradě jak krávy před porážkou“ říká jedna postava románu). A když k tomu pak přistoupí fantastické či nevysvětlitelné hororové přísady, vycházející z dávných lidových pověstí a folkloru, doplněné pokusem o „vědecké“ bádání o podstatě těchto jevů přímo v terénu (a „doložené“ citací výzkumné zprávy), je zde vynikající a originální kniha hororu. Zasazená do doby, kdy bylo možné věru všechno (tedy zločiny a hrůzy všeho druhu). Pro mne je to právě, spíše než o „světýlkách nad Křemelnou“ (jakkoliv i tato fantaskní linie děje knihy je naprosto vynikající), horor o vražedném komunistickém režimu, který definitivně (?) zničil Šumavu tak, jako ničil životy těch, kteří mu padli do rukou. Hororové memento hlavně pro ty, co dnes drze hlásají, že nebylo vše špatné a dokonce že bylo „líp“.

7 20.10.2024

(SPOILER) Krásná provedením a velezajímavá obsahem, kniha, a to nejen pro ty, kdo „nestihli“ si kupovat u „Toužimského“ jeho dobrodružné knihy, v sešitovém vydání sešit tehdy za 50 hal. až za 1 Kčs, vázaná kniha za 30 Kčs … a dnes za ně, pokud je chtějí jako antikvární koupit, musí dál několik tisíc Kč.
Bohatě ilustrováno, přebaly, vnitřní ilustrace, většinou od Zdeňka Buriana, kmenového ilustrátora nakladatelství, ale i Jiřího Wowka a dalších. Pojednány všechny edice, které nakladatelství vydalo, včetně seznamu titulů v každé z nich (počínaje snad dnes nejhledanější edicí Puškou a lassem, přes mayovky, Štorcha, Tarzana, Bigglese, Trosku, kovbojky, cestopisy Vráze i Holuba, až po „veledílo“ profesora Augusty Divy prasvěta). A na úvod stručně o ostatních vydavatelích dobrodružné literatury před vznikem „T&M“ i, později jejich konkurentech, včetně skenů obálek vybraných titulů těchto nakladatelství na ukázku. A zajímavé povídání o knihách a nakladatelské praxi, ilustrované kopiemi dobových dokumentů a fotografií, chronologicky od počátků nakladatelství T&M až po jeho násilný konec po roce 1948, kdy nastala doba rudého temna. Zde jsou pak zmíněny a některými obrázky doloženy i knihy, které už nikdy nemohly vyjít… A nakonec kapitola o znovuvzkříšení nakladatelství po roce 1990.
Pro ctitele klasické dobrodružné literatury a ilustrací Zdeňka Buriana, nebo i sběratele těchto knih, skoro nepostradatelný zdroj informací. Pro ostatní, i "jen" na prohlížení, krásná kniha (doslova).

1 20.10.2024

(SPOILER) Knihu považuji za výborný horor, skoro tak dobrý, jako je autorova Trhlina (pro mne dnes vůbec nejlepší současný horor). Ovšem přiznám se, že konec po prvním přečtení mi zcela nesedl, na rozdíl od skvělého začátku knihy se mi zdál poněkud zbytečně zdlouhavý a vlastně i nejasný (co chtěl autor tím vším říci). Teprve dodatečně mi to došlo: autor o tom výslovně nepíše, ale celý ten záhadný jev „halného vetra“ zosobňuje postava, bytost, která není nic jiného, než tulpa. Tulpa, o které (v knize dostupné i v češtině) píše cestovatelka Alexandra David-Néelová: Mystikové a mágové Tibetu. Tedy materializovaná představa v podobě lidské bytosti (vzniklá duchovní činností znalce východních mystických praktik při jeho intenzívní koncentraci). Pan Karika je totiž kromě činnosti spisovatelské (v žánru hororu i třeba kriminálních případů současného Slovenska) – znalec magie a mystik. Takže jistě tulpu zná, i když ji zde výslovně nezmiňuje. A závěr knihy, který mnozí (i v komentářích zde) považují mylně za jakési nepatřičné „filozofování“, není nic jiného, než návod, jak tuto bytost (zde osamostatnělou od svého tvůrce, vymknuvší se jeho kontrole a bezpochyby zlou) dematerializovat a tím zneškodnit a zničit. Zcela jak to popsala Alexandra David-Néel, které se jí samou vytvořená tulpa tibetského mnicha také vymkla z kontroly a bylo pro ni velice nesnadné a namáhavé ji (ho) zase dematerializovat...

4 20.10.2024

Autor Milan Krejčí píše na str. 105: „V této kapitole nelze postihnout všechny ilustrace, které Miloslav Havlíček dodal do různých časopisů, magazínů a novin. Podrobný seznam, včetně prací z domovského Zápisníku a dětských periodik, by zřejmě zaplnil rozsah této knihy… Mapování těchto tiskovin by si vyžádalo spoustu času a je obtížné už z toho důvodu, že některé z nich nejsou archivované v knihovnách ani knihovních fondech. A samotný autor si žádný podrobný soupis publikovaných prací nevedl…“
U ilustrátora Miloslava Havlíčka je to výstižné shrnutí osudu jeho ilustrací. Ačkoliv jde – viz i tato kniha - o jednoho z nejlepších českých ilustrátorů dobrodružné literatury (a tvůrce komiksů, ilustrací žánru sci-fi atd.), je prakticky nemožné „sbírat“ jeho ilustrace tak, jako sběratelé „sbírají“ Zdeňka Buriana nebo třeba Bimbu Konečného.
Já sám jsem na Miloslava Havlíčka poprvé narazil někdy v šedesátých letech minulého století v časopisu Letectví a kosmonautika, kde kreslil záhlaví k seriálu článků o létajících talířích (separáty s těmito články autorů Dr. Götze a Tikovského jsem si schoval. Kvůli textu). Ovšem, už v polovině šedesátých let, v době základní vojenské služby, jsem musel „odebírat“ nějaký vojenský tisk a zvolil si tedy Zápisník. Bylo to v době, kdy tam Gustavu Krumovi vycházel komiks Vinnetou - tehdy mne mimochodem naprosto nezaujal, Vinnetou byl pro mne Burian a tohle jsem považoval – i díky ničemné reprodukci obrázků – za paskvil. Tehdy jsem si nějakého Havlíčka, který tam podle monografie kreslil, při letmém prolistování časopisu před jeho vyhozením ani nevšiml. Na zajímavého ilustrátora děl žánru sci-fi mne tedy vlastně upozornil až Ondřej Neff v časopise T´85 v článku „3x sci-fi v obrazech“, kde jsem už Miloslava Havlíčka ocenil jako výborného malíře, jehož ilustrace mne zajímají. Problém ovšem byl, že sledovat a kupovat tyto ilustrace bylo prakticky nemožné. Roztroušeny ve stovkách čísel mnoha titulů časopisů, vojenských, pionýrských, vzdělávacích, vycházejících navíc v době normalizace, kdy jsem žádný tisk zásadně pravidelně nekupoval (až v druhé polovině osmdesátých let zmíněné „Téčko“), šly jeho ilustrace ve své době zcela mimo mne. Neffem uvedené příklady ilustrací nebyly v žádné dostupné knize a (viz seznam ilustrovaných knih v Krejčího monografii) navíc Havlíček v té době ilustroval knihy, které mi věru nestály, jako naprostou většinou ideologický komunistický odpad, za projevení zájmu. Ještě v Pacnerových knihách Polidštěná galaxie a Města v kosmu, které jsem si tenkrát koupil, jsem Havlíčkovým ilustracím nevěnoval valnou pozornost, i když zpětně musím uznat, že jsou neméně dobré než ilustrace tohoto žánru od, pro mne české jedničky sci-fi ilustrací, Teodora Rotrekla… A Havlíčkovu práci jako autora obálky prvního českého porevolučního vydání Solženicynova Souostroví gulag si čtenář asi také moc nevšimne …
Takže první knihu s ilustracemi Miloslava Havlíčka jsem vědomě koupil až v roce 1991, Poklad ze San Marco, a to vlastně hlavně proto, že šlo o knihu, původně vydanou u Vilímka v edici Dobrodružný svět (tehdy s ilustracemi Jana Gotha). Pak jsem už koupil první monografii ilustrátora „ZOOOM 3 - Miroslav Havlíček“, i velkou knihu „Miroslav Havlíček - Kniha komiksů“ z nakladatelství Vybíral a tak nakonec, včetně knih žánru sci-fi, kde je Havlíčkova jen obálka nebo ilustrace na frontispisu (a po nákupu několika dalších starších titulů v antikvariátech), mám asi tři desítky titulů, ilustrovaných Miloslavem Havlíčkem. Z jeho díla jde ovšem o nepatrný zlomek.
Proto velice vítám a doporučuji tuto vydanou monografii, která dává alespoň trochu nahlédnout do ilustrátorova díla v celém jeho rozsahu a vývoji. Milan Krejčí v knize chronologicky (což se zhruba kryje i s tematickým vývojem ilustrátora) popisuje celou uměleckou kariéru Miloslava Havlíčka. Vše bohatě doloženo reprodukcemi (doufám jen, že těmi nejlepšími a nejtypičtějšími). Že je kniha skvěle vytištěna na křídovém papíře je u knih této „velké“ řady monografií nakladatelství Toužimský a Moravec (Pospíšil, Modlitba, Krum) standart. Velice pěkná kniha!

1 16.10.2024

(SPOILER) Pro každého vážného zájemce o horor a zvláště o dílo H.P. Lovecrafta zajímavá kniha. Autor je bezpochyby Lovecraftův fanoušek a znalec jeho díla. V tomto eseji přináší své názory na osobu i dílo H.P. Lovecrafta. Vyvrací i některé mýty, které jsou okolo života i díla HPL. Vzhledem k tomu, že lze sotva doufat třeba v české vydání mnohem obsáhlejší biografie S.T. Joshiho „I Am Providence: The Life and Times of H. P. Lovecraft“, jde o dílko pro milovníky HPL a jeho druhu hororu zásadní.
Přesto je možno autorovi Houellebecqovi (dále jen MH) vytknout několik sporných tvrzení a nedostatků. Především nelze jednoznačně tvrdit jako on, že HPL vytvořil nový mýtus/mytologii, tedy jakési náboženství („ katedrála, již HPL vystavěl“, str.32). Snad bych řekl, že byl (neúmyslně! - vždyť jako „přesvědčený ateista předkládá… bezútěšně bezbožnou vizi bezvýznamného lidstva, ztraceného v časoprostorovývh hlubinách vesmíru“, viz Joshi) prorokem náboženství, které pak spontánně vytvořili jeho „dopisovatelé“ (MH míní zřejmě „pen friends“) i jejich pokračovatelé v době, kdy HPL už nežil. Viz třeba diplomová práce Veroniky Medové (na Jihočeské univerzitě)
„H. P. Lovecraft a jeho příběhy hrůzy a tajemství“ (2010), která uvádí: „Lovecraft sám termín „mýtus Cthulhu“ nikdy nepoužil. Tato vykonstruovaná mytologie byla systematizována až po Lovecraftově smrti jeho následovníky“. Dokonce první povídku z oblasti prací, řazených k „Mýtu Cthulhu“, ani nenapsal HPL, ale Belknap Long v roce 1928, jak píše autor Koubič v internetovém článku „Temný Univers H.P. Lovecrafta“, kde mj. dále uvádí: „...ohledně pantheonu Lovecraftova „Mýtu“ (Cthulhu) panuje mnoho omylů a polopravd, vzniklých fúzováním jeho díla a děl jiných autorů Mýtu … čímž vznikl „bordel nevídaný“ (doslova tak, moje pozn.). A dále: „Lovecraftův mýtus není ani zdaleka o magii a božských entitách – jedná se o science fiction“.
MH správně uvádí hlavní povídky („velké texty“) z tohoto okruhu (str.32), ale ve své práci prakticky ignoruje druhou (snad méně atraktivní, ale pro HPL podstatnou část jeho díla, totiž povídky „snové“ (včetně Snového putování k neznámému Kadathu, kde je přímo propojení na okruh Cthulhu). Také chybí zmínka o HPL vymyšlených a neexistujících knihách (jejichž seznam ovšem vydatně rozšířili pokračovatelé HPL), které podstatným způsobem spoluvytváří atmosféru děl HPL. A z nich Necronomicon sám představuje „mýtus“.
Nelze ani zcela souhlasit s autorovým tvrzením (str. 57), že HPL „nechce popisovat psychózy, nýbrž odpudivé skutečnosti“. Autor článku na internetu „Mýtus Cthulhu – Strach z utrpení za hranicemi světa“ je názoru, že HPL „nepíše o hrůzách, ale o nejhorších druzích klinické deprese“.
Také není úplně pravda, že v díle HPL „není ani zmínka o sexu…“. Pravda je, že křížení erotických prvků a hororu, Lovecraftem odmítané, přináší v naprosté většině pokusů velice špatné výsledky (pro mne odstrašující příklad, slovenský autor Pocha a jeho „horor“ Oni – hrůza zdegenerovala na hnus ze zvráceného sexu). Ale HPL se přesto o sexu zmiňuje (!): Sir Wade Jermyn se oženil se samicí bílé opice, starý kapitán Obed Marsh zase s rybí kreaturou (Stín nad Innsmouthem) , Lavinia Whatleová otěhotněla s jakousi entitou vyvolanou z hlubokého vesmíru jejím čarodějnickým otcem (Hrůza v Dunwichi), Uriah Grandison se pářil s ženským succubem (Stín v podkroví)… Samozřejmě, jde jen o zmínky, ale sex (odpovídající ovšem Lovecraftovu vesmíru) zmíněn je! (viz web Matrix, článek „Lovecraft & Jung“).
Pravdivé není ani tvrzení MH, že popisy architektury mimozemských tvorů/bohů u HPL „odradí od jakéhokoliv pokusu o vizuální adaptaci“ (str. 52). Nejlepší odpovědí jsou ilustrace Houellebecqova krajana (sic!) Francoise Barangera k románu V horách šílenství (Les Montagnes hallucinées), kde je nelidská monumentální architektura (na mnoha ilustracích) skvěle nakreslena v mlhavém přísvitu antarktického mrazu.
Rozebírat dílo a život HPL je úkol na dizertaci nebo obsáhlou knihu – viz citovaný Joshi, jehož opus má (v polském překladu) 1178 stran! Ambice páně Houellebecquovy jistě byly skromnější. Přes nedostatky, které se dílu dají vytknout, je přínosem k Lovecraftovskému hororu v češtině. Pro mne 90%.

1 14.10.2024

(SPOILER) Na knihu jsem se velmi těšil a koupil ji, i když je k dostání pouze jako e-kniha (důvody proč chápu). Samotný její námět jsem považoval za velice atraktivní a jiné knihy autora se mi líbily. Přesto jsem poněkud zklamán a nadšení těch, co hodnotí 100%, nesdílím. Je to dobrodružné, exotické, místy hororové, krve potoky a mrtvol je nepočítaně. Děj pádí k finále. Je tam přidáno opravdu dost záhadologických ingrediencí (kromě olgoje chorchoje tibetská mystika, záhadné kotle na Sibiři, Ďatlovova výprava, kvantová teorie, narážka na zánik dinosaurů a Chicxulubský asteroid). Ale také geopolitika současnosti v nitru Asie, dokonce potomek bolševiky vyvražděné ruské carské rodiny, nechybí špionážní motiv, až vražedná antipatie dvou českých hrdinů, odvíjející se od tragédie v minulosti, je tam odkaz na Draculu, začíná to ve stylu Indiana Jonese na paleontologickém nalezišti v Mongolsku, jsou zde scény jako z Vetřelce ze známého filmu, jsou tam i proradní Číňané a nakonec se jakási teorie, co to vlastně olgoj chorchoj je zač, také objeví a dosud jen skromné zmínky doplní. Ovšem, kde se vzal, zda je to skutečně vedlejší produkt evoluce na Zemi nebo opravdu „mimozemšťan“ rozhodnuto není. Přesto jsem čekal trochu více (moje chyba), snad, s ohledem na námět, zatím nejlepší autorovu knihu. Tou tedy bohužel není. Navíc, jako ostatně u autora vždy, musí čtenář přistoupit na autorův styl vyprávění, kde hrdiny na poslední chvíli, než se dostanou do další prekérní situace (které mnohdy nahrávají až hloupým jednáním), zachrání deux ex machina, což je pak už trochu únavné. A na českého „hrdinu“, původně jakéhosi prodejného žoldáka, lumpa, který nakonec zachrání dokonce celý svět. Napsal, autor, knihy podle mne lepší. Přesto se na jeho, na letošek už oznámenou, novou knihu (bude ale?) o nacistech a admirálovi Byrdovi zase těším. Jsem asi nenapravitelný.
Ale kniha mne alespoň inspirovala k zopakování si všech mně známých knih (v textu ostatně připomenutých), které olgoje chorchoje zmiňují – od základní a první stejnojmenné povídky Ivana Jefremova přes Ivana Mackerleho, který po něm skutečně pátral (a snad to byl i on, kdo ho dostal do povědomí ve světě), Součka (který ovšem mu věnuje jen málo a nic svého, originálního, nepřidal) až po zmínky v knihách tehdy mladých autorů, bratrů Strugackých. Z jejich líčení boje s podobnými stvůrami na Marsu v románu Tachmasib letí k Saturnu autor Smrtícího červa ovšem asi hodně čerpal.

02.10.2024

(SPOILER) Kniha tu má celkem velice slušné hodnocení. Současné hodnocení. Nepopírám, že v době té zoufalé kulturní bídy socialismu, přes to, že jde o typickou literaturu sovětské „nejzazší hranice“ ve „vědecko-fantastické literatuře (jak se sci-fi tehdy říkalo), sehrála ve své době u nás svou kladnou roli. Dalo se to číst, ono moc jiného nebylo a lepšího vůbec ne. Dnes je to ale už 70 let… (Jefremov mne ovšem vůbec nenadchl ani svou, také dodnes někým velice ceněnou Mlhovinou v Andromédě. To až jeho další román Hodina býka považuji za stále velice dobrý.)
A právě povídka o olgoji chorchoji je originální a vlastně vytvořila novou, dodnes pro někoho otevřenou „záhadu“. Použili ji například i bratři Strugačtí, o její rozšíření ve světě se prý zvláště zasloužil český dobrodruh a praktický záhadolog Ivan Mackerle.
Povídka Olgoj chorchoj - první vydání celé sbírky povídek je z roku 1953 - je už dokonce z roku 1942. Je také z celé knihy zdaleka nejlepší, je v ní dobře zachycena atmosféra daleké asijské pouště a všech nebezpečí a zde tedy i záhad, které se tam mohou skrývat. Z ostatních povídek ujde ještě historická část vyprávění o „Bílé skále“, a snad ještě první, nejrozsáhlejší povídka Návštěvníci z hvězd – tehdy téma u nás v Československu nové a neokoukané. Autor zde docela moderně představuje jakéhosi reptiliána – plazího „člověka“ z hvězd, na „nejzazší hranici“ slušný odvaz. To je ale vše, a vše pochopitelně naředěno neuvěřitelnými žvásty socialistického realismu. Včetně dialogů, pěkně ovšem ukazujících tu celkovou zblbělost doby, projevující se i u významných vědců: „… tohle je mi ale úpadková, zahnívající intelektuálština, rozzuřil se ihned Davidov, takto profesor geologie…“ Doba byla ale asi už přece jen „liberální“, před pár lety by mohl za to partner profesora Davidova také skončit v Lubljance. Strana ovšem měla vše stále pevně v rukách: „Černooká Marusja, preparátorka expedice, nedávno zvolená za stranického důvěrníka …“ viz povídka Stíny minulosti. Ve vědecko-fantastické literatuře jistě pro děj velice podstatné sdělení. Při tom autor fantazii určitě měl – viz jeho nápad v povídce Měsíční hora, že posun ker zemské kůry má na svědomí samovolná jaderná reakce, kdy náhodným přemísťováním hmoty se vytvoří shluky nejtěžších prvků jako uranu a může dojít k mohutným řetězovým reakcím … které způsobí přesuny v zemské kůře. Tyto reakce mají na svědomí i hromadná vymírání ještěrů vlivem mocného záření, které pak proniká na povrch ... (tato hypotéza o zániku dinosaurů je skutečně originální a ve výčtu všech, které vyhynutí dnes vysvětlují, nebývá uvedena).
Tedy něco dobrého i dnes (jako historický dokument jistě), ale celkově nemohu dát více než 3*.

02.10.2024