Utopie v Leninově zahradě: Československá komuna Interhelpo
Lukáš Onderčanin
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/519681/bmid_utopie-v-leninove-zahrade-ceskoslov-LYf-519681.jpg
5
37
37
Není to žádná fata morgána – před očima se jim skutečně objevují obrysy vysněného ráje. Daleko za sebou nechávají československou bídu a vyrážejí za voláním svého srdce: do Sovětského svazu. Tři sta Slováků a Čechů nastoupilo 29. března 1925 v Žilině do vlaku, aby se vydali na dlouhou dobrodružnou cestu do střední Asie. Byl mezi nimi i Amerikou zklamaný Štefan Dubček s manželkou a čtyřletým synem Alexandrem. Co je vyhnalo tak daleko? Především víra, že v Sovětském svazu zažijí to, co doma neznali – úctu k dělníkům a dostatek práce. V průběhu příštích sedmi let odešlo do dnešního Biškeku více než tisíc lidí z Československa a stvořili družstvo Interhelpo. Slovenský novinář Lukáš Onderčanin ve své historické reportáži Utopie v Leninově zahradě sleduje příběh československého družstva, které vzniklo v dalekém Kyrgyzstánu, aby pomohlo budovat Sovětský svaz. Ze střípků mnoha lidských osudů skládá poutavou mozaiku celé existence československé komuny pod štíty Ťan-šanu, která mezi lety 1925 a 1945 zažila těžké začátky, období rozkvětu, menší a větší vzpoury a nakonec definitivní rozpad. Je to kniha nejen o síle agitace, ale i skutečné moci nezničitelných snů.... celý text
Literatura faktu Literatura slovenská Historické romány
Vydáno: 2023 , AbsyntOriginální název:
Utópia v Leninovej záhrade, 2021
více info...
Přidat komentář
Dozvěděla jsem se zase něco nového o českých exulantech. Co se někomu zdá jako dokonalý ráj, je pro jiného peklo. Je to určitě podnětný text, kterému ale chybí dějovost, napětí, prostě to, co vás nutí knihu otevírat, to, kvůli čemu se na ni těšíte. Do četby téhle knihy jsem se musela nutit, ale nelituju toho času, který jsem nad ní strávila, protože jsem se dozvěděla spousty nových informací.
Kniha, při jejímž čtení mě znovu a znovu ohromovala děsivá síla komunistické myšlenky, která v daném čase přiměla obrovské množství lidí vsadit vše na jednu kartu. Myšlenky, která do Sovětského svazu přivedla velké množství kapitálu a rukou ochotných pracovat na hranici sebeobětování. Skvěle zpracovaná reportáž, která i přes odstup jednoho století skvěle zprostředkovává fascinující příběh zrodu a zániku jednoho komunistického mikrosvěta.
„V Amerike môžete mať všetko, len žiadnu slobodu. Jediná slobodná krajina na svete je Sovietsky zväz.“ – Štefan Dubček
Když sledujete, jak se tři stovky Čechů, Slováků a dalších našich československých spoluobčanů vydávají na několikatýdenní cestu vlakem na kyrgyzsko-čínské hranice, aby tam pomáhali budovat Sovětský svaz, čujete, že tohle nemůže dopadnout dobře. Jak napovídá podtitul knihy „Československá komuna Interhelpo“, řeč je o družstvu, kterým od 20. do 40. let minulého století prošlo více než tisíc našich krajanů a které proslavil jeden z jeho dětských obyvatel, Alexander Dubček.
Mladý slovenský novinář Lukáš Onderčanin, AKA Onďo, který mimochodem pod hlavičkou deníku SME vede sympatický cestovatelský podcast Všesvet, na svém debutu odvedl moře mravenčí práce. Shromáždil soukromé dopisy, zpovídal pamětníky, a dokonce vycestoval do Biškeku, aby popsal motivace, rozčarování, úspěchy i selhání těch lidí, kteří opustili svůj domov, vydali se s malými dětmi do vzdálené země s nehostinným podnebím a nesrozumitelným jazykem a věřili, že je to dobrý nápad. Ukazuje to, jak svízelná byla sociální situace 20. let u nás a jak důležitou roli hrálo před sto lety politické přesvědčení, agitace, víra, že v SSSR zažijí, co doma postrádali – úctu k dělníkům a dostatek práce, a hlavně jakou moc mají lidské sny. Ještě cennější pasáže než odbočky do historie samotného Československa, jsou ale vzpomínky na stalinismus, který si naše krajany našel i v podhůří Ťan-šanu se vším, co k němu patřilo, včetně udávání, kolektivizace, stalinských čistek a gulagů až po úplný rozklad.
Utopii v Leninově zahradě krásně graficky zpracovalo výjimečné žilinské nakladatelství Absynt, které se jako jediné v česko-slovenském prostoru specializuje na vydávání literárních reportáží a snaží se ten ve světě právem oblíbený žánr dostat i mezi nás. A to i díky tomu, že nakladatelé zakladatelé Juraj Koudela a Filip Ostrowski mají blízko k naprosto legendární polské tradici literární reportáže, když první se narodil polské matce a druhý v Krakově, kde dodnes žije se svojí slovenskou manželkou.
Kniha získala v nejprestižnější slovenské literární soutěži Anasoft Litera 2022 cenu čtenářů a čtenářek. Není to za mě top světová literatura, ale mezi top slovenskými toho roku asi jo.
„Od februára 1930 do decembra 1931 úrady deportovali viac ako 1,8 milióna rozkulačených roľníkov. V tomto období čoraz častejšie pískali aj kolesá vlaku na stanici vo Frunze, len kúsok od textilnej továrne a domov interhelpovcov. Obrazy diania na stanici sa navždy zaryli aj do pamäte desaťročného Alexandra Dubčeka. Keď sa otvorili dvere vlaku, vypadávali z nich mŕtve telá. „Aj tí, čo ešte žili, vrátane detí, vyzerali ako mŕtvoly. Boli takí vyhladovaní, že jedli krmivo pre prasce a hydinu, ktoré sa hmýrilo červíkmi,“ spomínal Dubček vo svojich memoároch. Ako dieťa nerozumel tomu, čo sa deje – on chodil do školy, dospelí usilovne pracovali a Interhelpo si žilo svojím vlastným životom. A pár metrov od toho všetkého videl neskutočné hrôzy. „Nikdy nezabudnem na mŕtveho muža s nafúknutým bruchom. Spýtal som sa matky, na čo ten muž zomrel, a ona povedala: ,Od hladu.‘“
Hladomor spôsobený násilnou kolektivizáciou spolu s extrémnym suchom si napokon v Sovietskom zväze a najmä na Ukrajine vyžiadal zrejme viac ako päť miliónov obetí.“
Za knihu takéhoto formátu by sa nemusel hanbiť ani profesinálny historik. P. Onderčanin navyše ako novinár svojim rozprávačským štýlom knihu ešte viac obohatil. Heuristika a práca s oral history je na jednotke s hviezdičkou.
(SPOILER) Kniha podle anotace více slibovala než nakonec poskytla. Zvláště, když jsem si hned poté přečetl knihu českého autora Jaromíra Marka Interhelpo.
Celou historii komunistického šílenství s vysláním dobrovolníků pomáhat „budovat komunismus“ popisuje v počátcích autor ještě celkem dobře, s dostatkem odvolávek na dobové dokumenty i uvedením názorů stoupenců i odpůrců celého projektu. Včetně popisu některých (dosti pochybných) komunistických individuí, které se v tom angažovaly.
Mnohem horší je to při líčení historie už v zemi zaslíbené. Málo dokumentů? I dnes nějaký strach či nechuť autora se zabývat těmi nejhoršími stránkami celé historie? Proč to pak sepisoval?
Zcela totiž chybí informace, jak družstvo mohlo hospodařit ve stále více se utahujícím „sovětském“ hospodářském systému (dodavatelsko-odběratelské vztahy, politický nátlak na personální obsazení funkcí atd.), místo toho je zde jen jakýsi výčet „úspěchů“ družstva – skoro jako do Rudého práva. O politickém stalinistickém teroru je první zmínka na str.385 a nějaké další nformace o Velkém teroru jsou snad ve dvou následujících kapitolách, na celkem asi 20 stránkách z více než 400. Přesto, že tato „epizoda“ zabírá vlastně polovinu celé doby existence experimentu, a doplatilo na ni svými životy několik set Čechů a Slováků, žijících v SSSR, včetně mnohých českých a slovenských nadšených budovatelé komunismu. V tom je kniha Jaromíra Marka na stejné téma nejen mnohem zajímavější, ale hlavně objektivnější a kompletnější. To, co Onderčanin pomíjí, možná zamlčuje, je u Marka celkem slušně popsáno.