Arminus komentáře u knih

Dobré pro rychlé zopakování jedné z nejlepších (a nejslavnějších) detektivek Agathy Christie. Zdá se, že kresba je silně ovlivněna stejnojmenným filmem z roku 1974, Hercule Poirot je ovšem kreslen podle vzhledu Davida Sucheta (ve filmu ho hrál Albert Finney). Další detektivka bude následovat, asi koupím. Slušné.

1 02.10.2024

(SPOILER) O bitvě o Midway, rozhodující pro vývoj 2.světové války v Pacifiku a snad celé války vůbec, mám a četl jsem několik knih. A je tu i výborný film s Charltonem Hestonem z roku 1976. Nemít tuto průpravu, tak bych z tohoto komiksu moc moudrý nebyl. Nejhorší je, že snad kvůli rozsahu, do kterého se komiks musel vejít (nebo že komiks pro zpracování podobného příběhu prostě není vhodný), zde vlastně úplně chybí ta nejzajímavější a rozhodující část celé krvavé zápletky, to, co činí tuto bitvu i dnes napínavým válečným thrilerem, totiž, jak se lstí, špatnými rozhodnutími japonského velení i šťastnou shodou okolností podařilo Američanům natolik zmást Japonce, že, nemaje spolehlivé údaje o svém nepříteli, jeho síle ani poloze, naprosto nesmyslně přezbrojovali svá letadla v době, kdy je zoufale potřebovali ve vzduchu k ochraně svých letadlových lodí a tím umožnili jejich zkázu (která je v komiksu v podstatě odbyta jediným obrázkem s textem „... téměř ve stejnou chvíli Japonci ztrácejí svou čtvrtou letadlovou loď Hirjú“). Anotace komiksu upozorňovala na to, že autorem scénáře je oficiální malíř francouzského námořnictva. No, moc prostoru zde nedostal. Letadlové lodi, japonské i americké, jsou například zobrazeny jen velice zdálky bez jakýchkoliv detailů. Kresbu bych hodnotil jako průměr a celý komiks také. Vzhledem k tomu, že Midway údajně zahajuje řadu komiksů o slavných námořních bitvách od stejných autorů, asi už další díly o bitvách ve vzdálenější historii nekoupím. To raději knihu The Marine Art of Geoff Hunt anglického malíře historických bitevních lodí, která se prodává i v Česku.

02.10.2024

(SPOILER) Jde o jednu z mých prvních knih, kterou jsem (asi, už ani nevím) dostal koncem čtyřicátých let od strýce, který měl malinký antikvariát, než mu ho komunisti ukradli.
Jde o chlapecký román, ovšem něco jako Foglar to rozhodně není. Spíše taková chlapecká červená knihovna i s nezbytným happyendem. Přečetl jsem si po dlouhých létech znovu ze dvou důvodů: jednak se odehrává ve třicátých létech z větší části na Slovensku, což byla tehdy pro obyvatele Čech a Prahy prázdninová destinace již exotického charakteru. Zajímalo mne, jak jsou v knize popsány vztahy Čechů a Slováků. A pak autorka, manželka malíře Otakara Štáfla, byla asi dobrá horolezkyně, žili s manželem na chatě v Tatrách a část děje jsou dobrodružství ve Vysokých Tatrách, kde jsem kdysi také dělal vysokohorskou turistiku – když jsem nemohl do bližších Alp.
Hrdinou je budoucí tercián, který z rozhodnutí rodičů (otec továrník, matka v domácnosti) má strávit, místo ve skautském táboře, prázdniny na Štrbském plese s rodiči v nóbl hotelu. Z nechtěného pobytu se ovšem vyklubou zajímavé prázdniny, plné dobrodružství, prožitých se slovenským chlapcem, se kterým se náhodou potká hned první den. Zažijí strašlivou tatranskou bouři, výstupy na tatranské hory… Hrdinu to natolik rozhodí, že v následujícím roce premiant třídy v pololetí propadá, uteče v pololetí z domova – samozřejmě do Tater za kamarádem, zažije další dobrodružství, tentokrát v zimních Tatrách, a nakonec vše končí dobře, vysvědčení na konci školního roku opraveno a jede se na letní prázdniny, už samozřejmě znovu na Tatry. O životě za první československé republiky se moc čtenář nedozví (jen zmínky, například jak sekundán jde v červnu pro vysvědčení oblečen v plášti, s kloboukem a rukavicemi(!) - oč jednodušeji oblečeni, už za pár let, šli žáci pro vysvědčení v pionýrském kroji...), ani o vzájemném vztahu Čechů a Slováků (nebo cikánů, i ti tam vystupují). Děj tedy prostinký, zajímavé jsou ale popisy tatranských výstupů – autorka je měla bezpochyby zažité (i když používá někdy místní názvy, které v dnešních mapách nejsou nebo poplete Ladový štít a Popradský Ladový štít). Pan továrník nakonec se rozhodne i finančně podpořit chudého slovenského kamaráda svého syna, aby mohl také studovat. Zde na konci knihy je pro mne nejzajímavější scéna, kdy se oba chlapci, Čech i Slovák, těší, že budou za pár let vojáci čs. republiky, a budou spolu, když bude třeba, hájit vlast. S tou obranou to doslova za pár let dopadlo tak, jak každý ví. O tom zda slovenský hoch skončil někde v Hlinkově gardě nebo Rychlé divizi nemohla, pro čechoslovakismus nadšená, autorka samozřejmě mít ani tušení. Stejně tak o tom, jak byl slovenský hoch nakonec, když se na Slovensku lámal chleba, „vděčný“ za podporu českého továrníka… Smutný je ovšem vývoj od té doby: kolik chlapců by se dnes těšilo na vojnu a obranu vlasti, když nadpoloviční většina dotázaných v anketě by dnes nebyla ochotna tu vlast, ani při napadení, bránit …
Tedy Foglar ne, pokus o zprostředkování podobných vznešených ideálů chlapcům (snad i děvčatům) ano. Jaký dopad to mělo na tehdejší mladou generaci nevím. Pro mne za 3,5.

02.10.2024

(SPOILER) Mé první setkání s Grabinskim. Mám sice jeho obsáhlou sbírku povídek V domě Sáry, ale ještě na ni nedošlo. Začal jsem touto útlou knížečkou a moc nadšen nejsem. Prodává se pouze jako příloha časopisu Protimluv. Stojí za to?
Desky jsou hororové, pěkné - ale s obsahem vlastně nesouvisející. Stejně nepravdivá je anotace zde: o žádný okultní souboj nejde. Děj by se dal popsat jako detektivka, kde odhalení vraha napomůže jakýsi telepatický přenos představ a myšlenek. Snad by se dalo říci i jakési vlámání se do cizí mysli - ale Lovecraftův Dexter Ward nebo Věc na prahu to věru není. Není to ani horor - detektivka, snad z okruhu duchařských příběhů (podobné třeba v knihách Šťastné a hrůzostrašné: Antologie štědrovečerních hororů).
Obsáhlý úvod i doslov (včetně kopií dokumentů) se věnuje překladateli a tomuto překladu Grabinského vůbec - s popisem těžkostí s tím spojených. To může být ovšem zajímavé leda pro polonisty. Bohužel, i snaha zachovat původní překlad bez leckde potřebných korektur mi nepřijde šťastná. Poněkud archaické vyjadřování postav jistě nevadí, ale Je například dost rušivé číst třeba špatně přeložené (z italštiny, i když originál hry je v polštině) slovo pro pocit, vjem (senzatione) jako senzace.
Pro jistotu jsem si přečetl i původní autorovu povídku (otištěna v knize V domě Sáry). Je to s malými odchylkami totéž jako tato dramatizace. Horor ne a přirovnámí k (polskému) Poeovi je podle této zatím pro mne první ochutnávky Grabinského zavádějící. Ale třeba, až se dostanu na ostatní povídky nebo román Tieň Bafometa, si spravím chuť.

30.09.2024

(SPOILER) Jde o román postkatastrofický a o dystopii. Odehrává se v nedaleké budoucnosti (2028), kdy svět po atomové válce, řádění lůzy a přírodní katastrofě přišel o většinu obyvatel. Román ovšem určitě neslouží k varování před možným vývojem světa, je zde otevřeně adorován jakýsi nacistický režim, který se objevil v tom, co zbylo z Německa. Nejde ale o čistě hitlerovský nacismus, tento je už vylepšen všemi fašisticko-nacisticko-komunistickými narativy nejnovější doby a autor nevaruje, ten líčí, jaké by to bylo vlastně krásné Jde tedy spíše o utopii, sen nácka.
Ale nejlepší je uvést pár ukázek. Čísla za mými citáty jsou čísla stránek s citovaným.
Po světové válce vypuklo navíc velké rabování a vraždění lůzy (když nakonec většině lidí bylo jasné, že byli po celá desetiletí obelháváni a cíleně balamuceni vypuklo povstání 56). V Německu stará vrchnost (rozuměj demokratičtí politici) byla přenechána lidovým tribunálům a nepřežil nikdo (66). Německo samo z jaderné války vyšlo s menšími škodami, neboť Němci Rusům, kteří táhli do západní Evropy nastolit pořádek (!) nekladli odpor (44) a tak neměli takové škody jako Francouzi, kteří se postavili na odpor a na které Rusák hodil několik atomovek. V Rusku bylo muslimské povstání, jeho strůjci, Židé byli do jednoho odsunuti do Birobidžánu (43). Radikální snížení počtu obyvatel mělo kladné následky: přirozeně byli zákonem vývoje radikálně redukováni teplouši, pravdoláskaři, emancipátorky a genderoví maistreamátoři (doslova! - 59). Celá válka a to co následovalo bylo naplnění karmy, odplata Angloameričanům za bombardování německých měst za 2.světové války (79). K Američanům chová autor, německý nacista, zvláště zuřivou nenávist: jinak než Amíci jim většinou neřekne, zato objasní, že před katastrofou úředníci USA byli z 90% Židé (50). V závěru knihy Říše totálně zničí zbytek USA autor- nacista si zde, alespoň v knize, při vraždění Amíků doslova užívá slavné vítězství Hitlerovy Třetí říše ve 2.sv. válce (to jediné mne také v knize uspokojilo: ta ubohost nacisty, kterému zbylo jen blábolení v knize a vztek na vítěze, ukájený slavným knižním vítězstvím).
V Německu vzniklo císařství, zvrhlosti a perverze pozdně-demokratické dekadence zanikly společně s celou NSR (21). Nový režim (zvaný Říše) si v době vyprávění dovolil i university (18), hlavní byla ovšem armáda a vojenská služba. Rasismus nebyl, Židi v Říši totiž prakticky už nebyli, se zbylými bylo zacházeno jako s malomocnými (74), zatímco v jiných zemích se jim jako strůjcům války vedlo hůř. V románu je pak popisována mírová expedice přes Atlantik do Ameriky, která měla zjistit, jak to tam vypadá a zda někdo přežil (že končí válkou je u nacisty pochopitelné. "Holubice míru" je ostatně i komunistická, ruská atrapa). Zde se teprve autor vyžil: východní pobřeží USA, kde žili dříve penězožidé, okrádající lidstvo(135) je těžce zdevastováno (karma, boží msta na zlých (134), ale lidé tu jsou: jakási vesnice negrů (působili jako opice 45), ale i pokus na jistém území obnovit Konfederaci, která byla ovšem už zcela rasově čistá, neboť zlo, říše Židů a USA byly sprovozeny ze světa (140). Židovští vědci totiž pro vládu USA vyvinuli bakteriologickou zbraň s cílem redukce světového obyvatelstva (138), která se jim trochu nepovedla, takže už nejsou žádní Židé, žádní negři, žádní Hispánci, dokonce ani Indiáni ne (140), v Konfederaci ale, omylem Židů, strůjců viru, přežili odolní potomci Němců, je to tedy čistá a uklizená země, jak říká jedna z postav (140). Něco ale přežilo i jinde zloduch Henry Morgenthau, Žid, němcožrout (156), který stále věří na holokaust (157) a pokusí se o válku proti Říši. Jednat s ním nelze, neboť mír s USA netrvá dlouho vždy si našli důvod, aby zemi, kterou si vybrali mohli přepadnout (157, příklady: Německo a Japonsko za 2.sv. války atd.). Tak by bylo možno pokračovat. Nejzhovadilejší žvásty dnešní proruské, protizápadní a tzv. antisystémové scény, třeba i v Česku, v kostce (nezapomenuto ani na žvásty antivaxerů). Hnus všeho hnusu . V názorech čtenářů na knihu na Amazonu jeden čtenář svůj příspěvek nadepsal Wieder einmal Schundliteratur, což považuji za velice mírné. Jiný čtenář pak píše: Konečně Amazon přestal nabízet tento hnědý hnůj! (bohužel, nemyslím, je to tam stále). U nás v současnosti prodává jakási rodinná firma Slovanská kultura (její e-shop). Cíl této firmy : pohled na svět z našeho slovanského úhlu pohledu, znovuobnovení slovanské kultury, poznání našich skutečných dějin... Tedy výborný obchod pro prodej takového nacistického německého svinstva, ostatně mezi spolupracovníky firmy patří například Marek Obrtel, přední tvář protofašistické scény v Česku. Slovanům okolo tohoto spolku nejen nevadí, ale přímo vyhovuje nacistické svinstvo, vycházející z Hitlerova nacismu. Samozřejmě nevadí, jak totiž napsal, také na Amazonu, jiný čtenář: v knize jsou všechna německá nacistická, protiamerická a rasistická klišé, urážející intelekt, jako nástroj manipulace. Tedy přesně to, co chtějí a dělají Slované a podobní čeští vlastenci u nás.
Závěr: literárně ubohé (zvláště 2. polovina, líčení vítězné války), názorově naprostý hnus a svinstvo, celkově odpad!

(SPOILER) Slabý horor, vhodný leda pro hodně nenáročné (nebo s hororem začínající) čtenáře. Vše, s čím autor přichází, tu už bylo, ovšem v mnohem lepším podání. Výchozí situace je jen jiná varianta třeba Ptáků od Daphne du Maurier: tam ptáci, zde vánice. Odehrává se v chatě na břehu jezera, stranou civilizace, což je téma, lépe pojednané třeba v jedné výborné hororové povídce (zde stačila krátká povídka) o starých manželech, kteří nedbají na varování a zůstanou na chatě i po Dni díkůvzdání… Nakonec je tu ještě ve vánici cosi, co je odvar nápadu Stanislava Lema ze Solarisu. To samo by mi až tak nevadilo (stejně jako „otevřený konec“ bez vysvětlení), je jasné, že to (vánice) bude pokračovat a české vydání pokračování je už nakladatelem i ohlášeno. Tentokrát ale už beze mne. Knihu jsem koupil v akci nakladatele za pouhých 99 Kč – no nekup to za ty peníze, zvláště když si na Databázi člověk přečte příznivé komentáře. Normálně kniha stojí (jako zboží – nemluvím o hodnotě) ovšem mnohem více a kdo se bude chtít dozvědět, jak vánice dále řádila, také mnohem více ještě zaplatí. Ona totiž ta vánice řádí v dalších 4(!) pokračováních (kam se hrabe King, obviňovaný z toho, že píše od stránky…). Ale to vše lépe, než bych napsal já, napsala jedna čtenářka v komentáři ke knize na Amazonu a proto ji zde (volný překlad) ocituji:
To nejsou knihy. Jsou to brožury velikosti Reader's Digest Monthly Magazine. Je to pár kapitol (jedné) knihy. Hloupě jsem si koupila první 3 knihy z toho, co jsem považovala za sérii knih. Nemohu uvěřit, že Amazon dovoluje, aby byli jeho zákazníci takto okrádáni. Tyto "knihy" nejsou levné. Každá je za stejnou cenu jako skutečná a kompletní kniha. Když jsem se dostala ke 3. „knize“ nazvané The Numbing, byla jsem tak znuděna opakováním v každé této „knize“, že jsem začala přeskakovat odstavce. Nepomohlo to, monotónní příběh nijak nepokročil. Začala jsem tedy přeskakovat stránky. Stále totéž. Tak jsem přeskočila rovnou na poslední 3 stránky: velmi předvídatelný konec 3. kapitoly. Tou 3. kapitolou myslím 3. „knihu". Nemám zájem nechat se okrást nákupem posledních 2 "knih". Koho by zajímaly. Nevadí mi platit za knihy, když za to stojí. Ale nelíbí se mi nechat se okrádat. NEKUPUJTE TYTO KNIHY - Peggy Brooksová (konec citátu).
Tento komentář myslím říká vše. Však jsem za něj paní/slečně Brooksové dal palec. Nakladatelství Fobos v poslední době se skutečně poctivě snaží zprostředkovat českému čtenáři díla „moderního“ hororu, budiž mu za to velký dík. Vydává tedy díla, která samozřejmě mají (jak pro koho) různou kvalitu, ale podstatné je, že si lze vybrat. Zde Fobos bohužel převzal hodně nepovedený projekt. Zájemce nechť se zařídí podle svého.
P.S.
Podle mých zkušeností s vydáváním „serií“ se ovšem může stát, že se český čtenář konce stejně nedočká. Takto dopadly (opravdové serie románů, ne kapitol jako zde), namátkou E.R. Burrougsova o světě Pellucidar, knih o Skákajícím Jackovi či dokonce jen 2. část dvoudílné serie hororových povídek C.A. Smithe. Na rozdíl od vyjmenovaných torz zde čtenář opravdu o moc nepřijde!

1 04.08.2022

Knihu jsem objevil v nabídce jednoho antikvariátu (za 500 Kč). Hledal jsem tedy na Databázi více informací a zde mne přesvědčily komentáře obou předchozích komentátorů: koupit. Nyní musím konstatovat toto: textem nejsem moc nadšen, bezpochyby vinou zvolené formy vyprávění (reprodukování deníkových zápisků) a hlavně asi nepříliš dobrého překladu je velice kostrbatý a tudíž málo čtivý, přestože obsahuje pasáže určitě velmi zajímavé. Zde by pomohl podle mne nejen nový překlad, ale i výtah z původního textu (k tomu ovšem dojde sotva). Trochu to připomíná jiný cestopis z Afriky, našeho cestovatele Holuba, ke kterému jsem zde napsal komentář. A pak ilustrace: to je ovšem třída, i co do reprodukce kvalita (kniha jako nová musela být ve své době krásná, můj antikvární výtisk je ve vazbě poněkud „rozvolněn“ a je vidět, že kniha neležela jen v knihovně, stránky jsou ale čisté a kniha je tak i dnes velice pěkná). Proto jsem se rozhodl „investovat“ ještě dalších 770 Kč za knihu Kuhnertových ilustrací „King od the animals“. Je tedy v angličtině, ale prodává se i v Česku. A je (trochu dražší) k mání i v německé verzi. Je to luxusní katalog k výstavě (v úvodu je odpověď ředitele galerie na otázku, proč právě výstava Kuhnertových obrazů: „Ukazujeme Kuhnerta, protože je jeden z nejvýznamnějších malířů a ilustrátorů své doby… je pozoruhodnou osobností v dějinách umění. Jeho obrazy zobrazují historii umění a vědy, ale také historii koloniální“). Zde jde opravdu hlavně o ty ilustrace – celkem 170, z toho asi 75 barevných reprodukcí, hlavně olejů (a několik kvašů), v porovnání i s celkem bohatě ilustrovanými Lovy a malováním tedy nepoměrně více. Krásné obrázky, však je autor i dnes, po skoro 100 létech, „king“ ve svém oboru. Zdeněk Burian měl své oblíbené tygry, Kuhnert zase lvy, jsou zde ale i sloni, nějaké zebry, a i tygr bengálský či zubr v Bialoviežském pralese. Také ale obrázky africké krajiny (Kilimandžáro) i z války proti domorodcům. Důležité je, že žádná ilustrace není stejná s těmi, použitými v knize Lovy a malování (tzv. kamenotisky v této knize nejsou vůbec). Zbytek jsou kresby tuší, většinou skicy (bohužel reprodukce některých je, přesto že kniha je velice kvalitně vytištěna, nezřetelná – byly nakresleny příliš slabě). I zde je to s textem ovšem horší. Kunstler maloval, co v Africe viděl, ať se to dnešním (politicky korektním) hodnotitelům líbí či ne. Také v té době do jeho kreslení nežvanili nějací komunističtí hlupáci, jako třeba v případě našeho Mistra, Zdeňka Buriana. Je známý debilní odsudek jeho umění od Ondřeje Sekory, který shledal, že když Burian kreslí střet člověka a divokého zvířete, staví je na roveň, je mu (po „buržoasnu“) lhostejné, kdo zvítězí… Kuhnert viděl v Africe i lidi, které třeba lvi zabili a sežrali – a kreslil i toto (tyto obrazy v knize ale nejsou). Nebo, když se doslechl, že kolonista Clark Peters hodlá oběsit domorodou dívku, kterou považoval za svůj majetek a která od něho uprchla, Kuhnert údajně řekl, že „tohle musím vidět, to jsem ještě neviděl, aby někoho věšeli“. A nakreslil perokresbu, která v knize reprodukována je. Text, přinášející informace o autorovi, jeho obrazech a jejich přijetí veřejností obsahuje také zbytečné „vysvětlující“ pasáže k jeho názorům na domorodce a na kolonialismus (samozřejmě z dnešního hlediska – dosti nesmyslné). Jak napsal v komentáři ke knize na Amazonu jeden čtenář: „nemá cenu to ani číst, obrázky ale stojí zato!“ Plně souhlasím. Naši českou knihu Lovy a malování (a ostatně i anglickou, která ji výborně doplňuje, o té ale Databáze není) ohodnotím tedy výhradně podle kvality ilustrací (kvůli kterým jsem obě knihy ostatně i kupoval) pěti hvězdičkami.

2 18.07.2022

(SPOILER) Připlouvá loď … ve verneovkách často použitá výchozí situace. Také styl, popis a charakteristiky hrdinů zcela odpovídají Vernovu stylu. Jde tedy zřejmě o fragment skutečné „verneovky“, verneovky, které nebylo dáno, aby ji autor dokončil. Máme k dispozici pouze 5 úvodních kapitol a věru že představují nejtajemnější dílo Julese Verna (kam se hrabe Vilém Storitz, Tajemství pralesa či Tajemný hrad v Karpatech!). Tajemství tohoto zlomku totiž už zřejmě nikdo nikdy nerozluští. Ačkoliv doslov knihy nabízí vysvětlení, proč Verne vůbec takovou knihu začal psát i proč ji nedokončil, jde stále jen o (třebas pravděpodobné) dohady. Tento fragment knihy autora románů „Podivuhodných cest“ popisuje začátek cesty francouzské výpravy do nitra tehdejšího Francouzského Konga. Takže je zde i u Verneho obvyklá kapitola s obsáhlým popisem pronikání cestovatelů a dobrodruhů do této země. Tehdy Francie obsazovala území v Africe, kde se její civilizace setkávala s domorodými kmeny. Některé Verne popisuje s otevřenými sympatiemi, jiné se nebojí (nebylo ještě politické „korektnosti“ a protikolonialistické ideologie) popsat velice záporně. Prostě zlatá doba před první světovou válkou. Verne zde píše zcela v souladu s francouzským vztahem k obsazovaným územím, které se jednou měly stát „zámořskou Francií“ a jejich obyvatelé (zámořskými) Francouzy. Zralost místního obyvatelstva Francouzského Konga pro tento ideál má zjistit právě dotyčná výprava. To samozřejmě ale asi nebylo vše, co Jules Verne chtěl v románu čtenářům sdělit. Můžeme se jen dohadovat, jakou dobrodružnou zápletkou měl být román okořeněn, kdo měl být tím, u Verneho obvyklým, zrádcem. Nebo odvážnější spekulace – co měla výprava v nitru Konga objevit? Velice zajímavá je postava ruského experta na esperanto, který je součástí výpravy. Sama se nabízí otázka, proč právě Rus? (Nechci věřit že proto, protože – jak nás kdysi učili – vše vynalezli Rusové.) V ryze francouzské, francouzskou vládou placené výpravě kvůli francouzským politickým cílům je zde Rus. Že by Francie neměla (když už esperanto mělo být tématem románu) své věhlasné experty na tuto umělou řeč? Dovedu si dobře představit, že Jules Verne zde mohl zařadit kapitolu (podobnou kapitole o francouzských cestovatelích do Konga) o francouzských esperantistech… Přesto se zde objevuje ausgerechnet Rus. Moje vysvětlení je u Verneho (a bohužel i jiných Francouzů) tehdejší (a jak bohužel vidíme u některých - nejen - Francouzů, i politiků, dodnes) nekritické podlézání Rusku. Autor „Podivuhodných cest“ umístil děj svých románů do všech možných zemí celého světa. A je tedy jasné, že když César Cascabel cestuje domů přes Sibiř, je mezi vedlejšími hrdiny Rus. Rusku ostatně Verne věnoval celý román – Michail Strogov. A právě zde udělal zkušenost která ho mohla z jakéhosi obluzení Ruskem a Rusy vyléčit – to když jeho nakladatel měl obavy (!), co románu řekne Rus, nestyděl se dokonce (neoficiálně) zeptat Rusa, zda to tak „smí“ vydat – a slavný Verne a jeho vydavatel, aby nepřišli o kšeft, zbaběle couvli a podrobili se Rusově „radě“… Měli-li Verne do té doby jakési sotva něčím podložené názory, že Rusko je taková normální země jako Francie, jen ležící trochu východněji a Rusové lidé jako Francouzi (vždyť dokonce někteří mluvili francouzsky !), pak se po této zkušenosti mohl probudit. „Michal Strogov v ruském překladu za carského režimu nevyšel nikdy … a problémy s ním byly i po revoluci. Zato překlad Ocelového města, ostře šovinistického, protiněmeckého pamfletu, vyšel v císařském Německu ve stejném roce jako originál ve Francii“ (viz Neff: Jules Verne a jeho svět, str.198). Ale – třeba měl být tento Rus právě oním zloduchem výpravy…
Knížečka je tedy zajímavým doplněním díla velkého spisovatele. Běžný čtenář, který si „pochutná“ na nejlepších verneovkách a nemusí už ty slabší (také jsou!) nepřijde o nic, když tento zlomek románu vynechá, Vernův fanoušek (či dokonce sběratel jeho románů) by ovšem knihu vynechat neměl. Nakladatelství je za tento počin třeba poděkovat a ocenit, ne tolik z hlediska literárního, ale za snahu i v češtině nabídnout Verneho co nejúplnějšího.

2 15.07.2022

(SPOILER) Autor S. T. Joshi je bezesporu významná postava na poli lovecraftovské literatury a jeho literárního dědictví. Sestavuje antologie povídek Lovecraftových následovníků a už to je velice záslužná činnost – jakkoliv takové antologie sestavují i jiní (třeba E.Datlow: Lovecraft Unbound; Wikipedie takových antologií od různých editorů uvádí více než 20, některé od jiných editorů jsou ostatně zmíněny i v biografické poznámce v Joshiho knize), ale nakladatelství Laser se u nás rozhodlo vydávat ty od Joshiho. U nich platí to, co pro všechny antologie: obsahují povídky slabší vedle výborných (podle názoru daného čtenáře), takže každý čtenář může něco odmítnout a něco naopak s radostí přijmout (a podle toho pak knihu hodnotí). Kromě toho je S. T. Joshi mimo jiné autor obsáhlé Lovecraftovy biografie (skoro 600 stran), kterou bych si velice rád přečetl, ovšem naděje, že vyjde v českém překladu je mizivá. Rozsáhlé dílo si mohli dovolit přeložit a vydat tak leda Poláci, kde je knižní trh přece jen podstatně větší… Proto jsem se na sbírku Joshiho povídek lovecraftovkého typu opravdu těšil. Kdo jiný může napsat povídku, hodnou pera Lovecraftova, než znalec jeho díla. Dnes mohu říci, že mne kniha zklamala. S. T. Joshi velký znalec Lovecraftova díla bezesporu je, napsat ale povídku v jeho stylu a dokonce jeho kvality je něco zřejmě zcela jiného, na to prostě nemá. Jsou zde rekvizity a kulisy „pravého“ Lovecrafta, odkazy na jeho dílo, občas dokonce i text, stylem připomínající Mistra. Ale Lovecraft to není ani zdaleka (nebo tak daleko, jako je naše Země daleko od toho Lovecraftova středu vesmíru, kde bublá šílený bůh Azathoth). V povídce Jakýsi omyl Joshi dokonce převrací Lovecraftovské paradigma a z nešťastného lidstva, které Lovecraft varuje před hrozbou sil z nepřátelského vnějšku, se stává ničitel Země, života i nezemských stvůr. To by celkem mohla být vtipná variace na lovecraftovské téma – kdyby zde Joshi prostě nenaskočil na módní sebemrskačství bojovníků proti globálnímu oteplování (včetně argumentace použité v textu). To by Lovecraft sotva udělal – i přes své podivínství si světové politické situace byl vědom, měl i své předsudky (dnes, opět v souladu s převažujícím názorovým trendem, kritizované), ale psát ve smyslu a zájmu nějakého politického názoru či směru? Také v hlavní (titulní) novele je přidání erotiky něco, co v Lovecraftovi věru není (zase nechme stranou spekulace o jeho sexuálním zaměření; ostatně názory na podobné „obohacení“ Lovecrafta byly diskutovány už při vydání Leeovy knihy Tramvaj č.1852) – podstatné je, že podle mne to skutečně „lovecraftovský“ horor nejen neobohatí a neudělá lepším, ale právě (jako každý kříženec) naopak… Takže z celé knihy mne opravdu zaujal jen tento jeden odstavec z povídky první, napsané už v roce 1980 (!), ale vzhledem k dnešku text vysoce aktuální. Týká se charakteristiky zhovadilých členů sekty uctívačů Cthulhu, a je napsaný zcela v souladu s názory (a také popisy v povídkách – Hrůza v Dunwichi např.) samotného Lovecrafta. Cituji: „ (...přepadl mne ještě větší vztek na) ty groteskní zrůdy a hanobitele všeho, co je příčetné a normální, na ty hloučky nepříčetných ničemů,jejichž touha po absolutní destrukci se zrodila pouze z neschopnosti koexistovat s rasou, která je tak dalece předehnala v duševním i duchovním vývoji, že si nezaslouží být označováni za lidi, protože se ve své hanebné a ohavné zvrácenosti stali zcela samostatným druhem“. Myslím, že lepší charakteristiku Rusáků, vraždících na Ukrajině, nelze napsat, já alespoň mám naprosto stejné pocity. Kvůli tomu ovšem lovecraftovké horory nečtu … Jde tedy o knihu, nevyužívající ani zdaleka potenciál, který náměty nabízely, knihu, která k Lovecraftovu dílu nic nového a kvalitního nepřidává. Potvrdilo se mi pouze, že snaha "obohacovat" žánr o nové motivy (zde politicky aktuální či erotiku) ve většině pokusů rozhodně nepřináší dobrý výsledek. Jinými slovy řečeno: když si budu moci vybrat k přečtení originálního Lovecrafta a tuto sbírku Joshiho povídek, nebudu vůbec váhat co zvolit. Oceňuji pouze krátkou informaci o autorovi na konci knihy a když už „Joshiho“, těším se na další jeho antologie, sestavené z prací (doufám) lepších pokračovatelů Mistra.
Dodatek. Podobné téma jako Cosi z hloubi má třeba Hohlbeinův Wyrm. Pro mne velice dobrý lovecraftovský horor, kterému se Joshi, ani přidáním lehtivé erotiky, zdaleka nepřiblížil. A pokud jde o to "aktuální" téma klimatických změn vinou lidstva a souvislost s Lovecraftovými božstvy, doporučuji povídku Prokletá civilizace z knihy českého autora, Jaroslava A. Poláka, Bizarní atraktor. Takhle si představuji "aktualizaci" Lovecrafta!

2 14.07.2022

Hodnotit knihu jako je Necronomicon není snadné. Myslím jedním hodnocením. Lze na ni totiž nahlížet z několika hledisek a každé by chtělo jiné hodnocení.
Já knihu koupil kvůli Lovecraftovi, jejímu (zřejmě) duchovním otci. Na téma, zda jde o Lovecraftovu mystifikaci nebo skutečný grimoár, velice tajný, ke kterému se Lovecraft nějak dostal, existuje dnes rozsáhlá literatura s názory pro i proti.
Takže nejprve hodnocení jako dílo literární, i když krásná literatura to je jen částečně: mne zaujala především úvodní kapitola (esej), vypočítávající Lovecraftovy povídky, ve kterých je Necronomicon zmíněn. A samozřejmě jeho tzv. historie, popis jak vznikl a jak dopadl jeho „autor“ (Svědectví šíleného Araba), což je zajímavá (i když jen lepší průměr) hororová povídka. Jako dílu literárnímu, žánr fantasy – horor, dávám 4 hvězdičky.
Pak lze Necronomicon nahlížet jako grimoár, vlastně jakousi „odbornou“ literaturu mystiků. Zde musím přiznat, že nejsem na něco takového specialista, rozhodně na podobné věci (byť prokazatelně „pravé“, původem ze středověku) a na jejich použití nevěřím a nehodlám zkoušet pomocí „strašlivého“ Necronomiconu vyvolávat nějaké příšery z jiných dimenzí. Pro mne z tohoto hlediska 1 hvězdička.
A konečně lze Necronomicon nahlížet a hodnotit jako hrůzu vyvolávající knihu – a zde je jedno, zda je Necronomicon pravý nebo jde o mystifikaci – a hodnotit ne literární úroveň, ale imaginaci autora, jak text naplňuje pověst, o kterou se mu postaral Lovecraft. Zde bych řekl, že to jistě není sepsáno špatně, je to konzistentní text (ve svém žánru mytologie), autor, ať to byl kdokoliv, si s ním práci dal. Jenže: Lovecraft opakovaně, vlastně při každé zmínce, píše o tom, jak strašlivá kniha to je, jaké nebezpečné informace obsahuje, jak je (pokud exempláře unikly nařízenému zničení) zamčena v nejtajnějších odděleních knihoven, aby se k ní nikdo nepovolaný nemohl dostat. Dokonce že její přečtení vede až k zešílení… Tedy, popsal ji (Lovecraft) takto geniálně, jde o výbornou hororovou rekvizitu, vyvolávající nepříjemné mrazení z neznáma. Pak je ovšem výsledek – Necronomicon, který zde máme (a je jedno, zda jde o tuto verzi nebo druhou, s názvem Necronomicon a jeho Zaklínací kniha, moc se nelišící) – spíše tristní, nic takového čtenář bohužel nedostane, autor, ať jím je kdokoliv, na Lovecraftem popsaný děs prostě neměl. Zde tedy hodnocení tak slabý průměr – horší 3 hvězdičky.
Jak to ale spojit do jednoho hodnocení? Pro mne, jako jakýsi doplněk originálního Lovecrafta (a dnes už nejen Lovecrafta, používají jej jako hororovou rekvizitu i Lovecraftovi pokračovatelé a napodobovatelé), něco, co by jeho čtenář znát měl, za lepší 3 hvězdičky.

11.05.2022

(SPOILER) Když jsem přečetl několik prvních „recenzí“, byl jsem nadšen: přímo skvělé. Bohužel autor nevydržel s dechem ani na tak krátkou trať, jakou představuje tato útlá knížečka, konec mne už tak moc nezaujal – snad to bylo tématy, pro mne méně zajímavými, ale určitě i tím, že „recenze“ těchto dalších knih, které „objevil“, už nebyly tak dobře napsané. Jde samozřejmě o mystifikaci – takové knihy nikde nedohledáte, ale ani nemusíte hledat: autor sám nenápadná přiznání vsouvá do textu (kniha „vydána“ nakladatelstvím Miskatonické university), já považuji za vtipné přiznání, jak to s těmi objevenými „zvláštními“ knihami je, jeho popis, jak knihy, sehnané vlastně po celém světě a vyšlé v nejrůznějších jazycích, od portugalštiny přes norštinu až po hebrejštinu, bohorovně překládal. Z (staré) hebrejštiny dokonce tak (zde jedinkrát přiznal neznalost jazyka), že vysoce náročný filozoficko-mystický starověký text (700 stran!) překládal zapnutím překladače v počítači …
Tedy, pěkná mystifikace, dobrá myšlenka (i když Stanislav Lem, například, něco takového napsal dříve, ale to autor připomíná v poslední kapitole sám), autor je však originální ve výběru námětů těch svých bizarních atraktorů… Zajímavé je třeba porovnat dva názory na „předlidské“ civilizace na Zemi (téma, kterým se zabývají autoři sci-fi, hororu i záhadologové) ve dvou „knihách“: v první naši civilizaci předcházela prvohorní civilizace obřího hmyzu a druhohorní inteligentních dinosaurů. Obojí ze Země zmizely, přešly do vyšších dimenzí časoprostoru … A proti tomu jiné „odhalení“ minulosti v jiné „knize“, minulosti v souladu s Lovecraftovým Necronomiconem: příchod „Starých“ na Zemi před nějakou miliardou let, jejich boje s tvory uctívajícími Cthulhu a jejich bohy („Prastaří“) i s jejich vlastními výtvory, „shoggothy“ … Obojí jsou zde dodnes s námi. Zde se autor ale poněkud od těch Necronomiconů, inspirovaných Lovecraftem, odchyluje, pro lidstvo jsou podle něj smrtelným nebezpečím jak Staří (dnes zamrzlí pod ledem Antarktidy) tak Cthulhu z města R’lyeh, potopeného do hlubin moře. V současnosti vrcholí jejich nelítostný boj o to, kdo z nich získá vládu nad planetou Země zpět. Na jedné straně stojí výtvor, který tu zbyl po „Starých“, Shoggoth, který má zájem o globální oteplení a podporuje po celou historii lidstva činy, které ho způsobují (v dnešní politice, abychom si situaci přiblížili, pak politiky jako je Václav Klaus, hlásající, že žádné oteplení neexistuje), zatímco Cthulhu naopak mají zájem na zachování současného stavu (zamrzlá Antarktida) a v současnosti tedy podporují názory, že je třeba dělat něco proti oteplování (vyvolali tedy celé hnutí okolo Gréty). Skutečně zajímavý a vtipný výklad nejen současných politických střetů (dokonce celých dějin lidstva včetně třeba vzniku velkých náboženství)… V Necronomiconu, jeho zaklínací knize, je ovšem nebezpečné hlavně vyvolávání „prastarých bohů“ Cthulhu, „Staří“ jsou k lidstvu spíše přátelští…
Tedy sci-fi, horor v Lovecraftově stylu, ale kniha Bizarní atraktor přináší i další náměty, hodné zamyšlení – například zda při pátrání po předlidských civilizacích skutečně víme CO hledat nebo zajímavý názor na kulturní setkání neandertálců a lidí Homo sapiens v jiné „recenzované“ knize. Či o virové podstatě našich emocí a citů. Nechybí ani ironické vypořádání se se stoupenci spikleneckých teorií. Autor píše v úvodu: „vydejme se na cestu k branám imaginace“. Knihu tedy lze, jako podnět k „brainstormingu“, doporučit i těm čtenářům, kterým neříká nic žánr sci-fi, horor či Lovecraft. Přes slabší konec, už jen kvůli prvním 4 či 5 recenzovaným „knihám“, hodnotím plnými 5 hvězdičkami.

3 11.05.2022

Velice pěkná a poučná kniha, nejen pro myslivce. Spousta (přes 200) reprodukcí krásných starých pohlednic se zvířecími náměty i „žertovných“, třebas poněkud kýčovitých, s náměty z mysliveckého života. Kniha, členěná podle druhů zvěře, podává vždy stručnou informaci o jednotlivých druzích. Jsou vysvětleny i výrazy mysliveckého slangu. Každá pohlednice je pak doprovázena stručným textem, uvádějícím kdo ji nakreslil (pokud je známo), případně kdo, kdy a kam ji poslal a také co na ní napsal, když jde o zajímavé sdělení. Většinou pošta z počátku minulého století, z idylických dob do první světové války. Takže jde i o zajímavé čtení (kromě poučení – třeba o dobových názorech na lovnou zvěř). Sám jsem byl sběratel pohlednic, ale nikoliv tohoto žánru. Musím ovšem napsat, že takováto sbírka je opravdu velice zajímavá a dnes i bezpochyby cenná. A její majitel a autor knihy je opravdový znalec (myslivost moc hodnotit nemohu, ale znalec starých pohlednic je určitě) a sestavil a sepsal ji skutečně na výbornou.

11.05.2022

Velice pěkná monografie, navíc za přijatelnou cenu. Je zajímavě členěna do kapitol podle námětu Mistrových kreseb: humoristické a satirické kresby, ilustrace ke knihám pohádek (včetně zmínky o Ladově literární tvorbě), samozřejmě ilustrace ke Švejkovi, k životu a práci na českém venkově, ročním obdobím a svátkům (Ladova zima a Vánoce), ilustrace z české vesnické hospody a nakonec i kapitola věnovaná obrazům Ladovy oblíbené postavičky – českého hastrmana. Vždy jsou ilustrace řazeny zhruba podle doby svého vzniku a je tedy velice zajímavé porovnávat, jak stejné téma Mistr nakreslil v různé době. Kniha ovšem obsahuje pouze barevné obrazy (techniky kvaš či akvarel), ne černobílé perokresby tuší (jako jsou například v knize Ladova ilustrace od J. A. Novotného). K reprodukcím bych měl jednu poznámku: neznám originály, ale někdy se zdá, že obraz není reprodukován barevně správně (třeba akvarel z knihy B. Němcové Národní pohádky). Škoda, kniha je jinak kvalitně vytištěna. A – bohužel chybí, i třeba jen výběrová, bibliografie Ladou ilustrovaných knih.

1 07.05.2022

(SPOILER) Mystická novela (v podtitulu označena za „dobrodružný román“) českého mystika a okultisty, dekadentního spisovatele Josefa Šimánka (titulní ve stejnojmenné sbírce fantaskních povídek), kterou lze (s přimhouřením oka) zařadit i do žánru fantasy, podžánru „cesty ke ztraceným národům a civilizacím“. Však se také někdy označuje jako „haggardovský román“. Ve skutečnosti jde spíše o „iniciační“ novelu, žánr, který oblibují autoři mystické literatury. (Autor ovšem bývá zmiňován i mezi českými autory žánru hororu.)
Do děl H.R.Haggarda, klasika a jednoho z „vynálezců“ cest za ztracenými civilizacemi, posílajícího své hrdiny (hlavně Allana Quatermaina) k ztraceným, dnešnímu světu neznámým národům a civilizacím kdesi v nitru Afriky, má ovšem dost daleko. Ne, že by Haggardovy romány nebyly také mystické – možná i více než u Šimánka. Tam jde ovšem (alespoň u těch lepších) o plnohodnotný dobrodružný román s mystickými a fantaskními prvky, který se sice odehrává v nějakém „ztraceném světě“, ale jde o dobrodružství s prvky tajemství v jinak reálně popsané Africe někdy po roce 1850. Šimánek zavádí své hrdiny kamsi do Himalájí, od civilizace (Bombaj) mnoho dní cesty, rychlíkem a také autobusem (několikadenní velice rychlá jízda po silnicích, existujících v naprosto neobydlené a neznámé krajině!, tankování paliva se neřeší) a nakonec mnohadenním pěším pochodem přes ledovce a vysoké hory. Hrdinové se dokonce dostanou hned do dvou „ztracených civilizací“. Cestou jsou příslušníky jedné, primitivnější (v náznacích původem ve starém Egyptě) zajati, ale podaří se jim uprchnout a pokračovat do druhé, reáliemi sice připomínající svět řecké antiky, ale jinak veskrze moderní evropské (fantastický mechanismus, posunující celou skálou, aby bylo možno tunelem – dlouhým 5 hodin chůze - vstoupit), ve zcela nedostupném, horami uzavřeném údolí kdesi v Himalájích, kam se uchýlilo tajné „Bratrstvo Smutného Zálivu“. Není to ale žádné Hiltonovo Šangri-La, země duchovna a meditace mimo svět, spíše jakási Shambala, centrum, které aspiruje na to řídit ze skrytého místa vývoj světa prostřednictvím svých zasvěcenců (vlastně dnes tak oblíbená spiklenecká teorie v zárodečném stadiu).
Zde autor opakuje (zmiňuje) čertví kým vymyšlenou blbost o údělu vyvoleného českého národa, předurčeného duchovně (jednou) vést lidstvo, jehož hlavním městem a duchovním centrem bude jednou Praha (indicky vlastně původně „Pregaja“…). Hrdinové (dva Češi) se do tohoto údolí dostanou z ne zcela racionálně pochopitelných důvodů (jeden chce sledovat jakousi „femme fatale“, o níž se domnívá, že mu zmizela kdesi v Indii) a zde, v údolí Bratrstva Smutného Zálivu dojde k jejich „zasvěcení“ – dost levnému (proti potížím takových adeptů v jiných „iniciačních“ románech), asi podle hesla když jste se sem dostali, tak vás bereme do Řádu zasvěcenců. Už způsob, jak se tam hrdinové dostanou je dost primitivní, dokonce bych řekl, že cesta Johna Cartera na Mars, vysvětlená usnutím v nějaké jeskyni, je reálnější. Také „řešení“ dobrodružných situací cestou je velice jednoduché. Jeden z hrdinů pak odchází zpět do našeho světa, zřejmě do Prahy, jako agent „Bratrstva“, zasvěcenec, který má pracovat na naplnění cíle, naznačeného v úvodu celé knihy: “Titulní novela přítomné knihy, zbudovaná na prastaré pověsti o budoucím středisku evropské kultury, jímž má se státi Praha, ležící v srdci Evropy…“ nebo samotným autorem v textu novely „Čechy mají být střediskem světového intelektuálního hnutí obrodného“ (!). O jakou „prastarou“ pověst se jedná jsem zatím nikde nezjistil, o skvělé budoucnosti českého národa, spasitele lidstva, který povede celé lidstvo k vyšším duchovním úrovním, zato píší různí moderní pisálci, šířící spiklenecké teorie (Ivo Wiesner, například) .
Titulní novelu doplňují v knize ještě 3 povídky. Je z nich vidět umanutí (nebo jde o specializaci?) autora starověkým Řeckem. V první (odehrávající se ve starověku) jde o jakousi sci-fi (horor ?) – vypěstování vraždící rostliny. Ve druhé, mystické, z Řecka naší současnosti, jde o příběh umělce – malíře, který nakonec zmizí z našeho světa a odchází mezi stále reálně existující postavy řecké mytologie. Tahle povídka, přes svou rozvláčnost, je asi nejlepší. V poslední, opět ze starověkých Athén, jde o vražednou pomstu na sokyni v lásce. Autor je Řeckem, jeho mytologií a jejími postavami zcela ovládán, jak dokázal už ve svém asi nejlepším a nejznámějším díle, románu Háj satyrů, který je ale rozhodně o třídu lepší – i bráno z hlediska fantazie a hororových prvků - než tato sbírka povídek.
Mne zaujal jeden detail z oblasti hororu. U Šimánka snové i reálné výjevy, kde se objevují mytologické postavy, antičtí bohové či bohyně, zhusta doprovází podmanivá hra na flétny (nástroj satyrů) či píšťaly (citát Šimánka: „Úchvatná hudba tajemných píšťal vítala je z dálky...“). Zcela jinak zní tytéž nástroje mistrovi hororu, Lovecraftovi: zvuk fléten a píšťal je hudba naopak vždy doslova pekelná, doprovázející kreatury, lidstvu vysloveně nepřátelské a nebezpečné (citát z Lovecrafta: „...přízračný zpěv černé mše, výkřiky umírajícího děcka, neladné kvílení píšťal...“). Je vidět, že stejný (nevinný) předmět lze v hororu využít jako rekvizitu k naprosto opačným cílům.

28.04.2022

Začal bych tím, že v knize mne poněkud zarazil následující text v úvodu: „...to, co dnes nalézáme jako lovecraftovské umění je ve valné většině pozoruhodně nezajímavé, donekonečna opakující stejné motivy a stejnou formu jakéhosi fantastického realizmu. Explicitně a barevně křiklavé obrázky diváka spíše odpuzují...“ Napsal kurátor výstavy - kniha je totiž katalog výstavy – a editor knihy, pan Urban, a míní jakási „běžná lovecraftovská díla“. Rád bych věděl, kam na takové „lovecraftovské“ umění pan kurátor chodí (šel bych také). Poněkud to totiž připomíná nechvalně známou minulost, kdy se zde v republice sice nesměly promítat americké (ani jiné) westerny, zato bylo možno je parodovat a tak se natočila jejich parodie (že byla výborná je jiná věc). Trochu se o takové lovecraftovské (nejen) výtvarné umění zajímám a také bych rád to, o kterém se pan kurátor nepříliš lichotivě vyjadřuje, blíže poznal.
Pokud jde o ilustrace přímo Lovecrafta, pak vím o čtyřech (českých) ilustrátorech Lovecrafta. Jeden výběr Lovecraftových povídek ilustroval Burianův následovník, Milan Fibiger. Jeho styl možno skutečně označit za „fantastický realizmus“ (byť není „barevný“), Fibiger je následník Zdeňka Buriana. Ilustroval podobně ještě několik dalších knih, které možno zařadit do kategorie horor, ovšem většinou pouze obálky (ostatně Fibiger je znám už tím, že v jím „ilustrované“ knize moc ilustrací nebývá). Velké soubory Lovecraftových povídek ilustrovali František Štorm (viz dále) a sešitové vydání (11 sešitů) Kája Saudek (obojí zmiňuje katalog „Život je bolestný...“). A jedno ze dvou vydání Lovecrafovy poezie pak ilustroval také Martin Milan. Jinak je pár ukázek „hororových“ ilustrací, většinou obálek starých knih, možno vidět třeba v příloze Jirouškovy knihy o starých hororech „Černý bod“ (ty snad byly opravdu „barevně křiklavé“). K vlastnímu Lovecraftovu dílu jsou zde pak ještě komiksy podle jeho povídek. Mám nějaké vydané v zahraničí, v angličtině, ale to je zcela jiná kategorie kreseb, ty samy o sobě v čtenáři skutečně nechtějí vyvolat pocit hrůzy a ani zde nejde o komiksovou kresbu, spíše jakési převyprávění Lovecrafta v obrázcích. Z komiksů vyšlých u nás pak máme Moorovu Providence (ilustrace Burrows), Nikolavitchův komiks „H.P.Lovecraft. Ten, který psal v temnotách“ (několik ilustrátorů) či Kriekův „Z neznámého světa“ a hlavně Mýtus Cthulhu, kreslený Uruguaycem Alberto Brecciou. Tento poslední je snad nejen komiksová kresba ale také nechává čtenáři prostor pro „zažití pocitu hrůzy“, jak chce pan Urban.
Takže, má-li výše uvedený citát z úvodu knihy nějak vysvětlovat či zdůvodňovat potřebu výstavy „Život je bolestný a přináší zklamání“, je zcela zbytečný. Jako by nestačil prostý fakt, že tu jsou další umělci, kteří také mají, každý svým způsobem, k Lovecraftovi co říci (tedy namalovat). Z nich je pro mne zdaleka nejlepší František Štorm. Ten ilustroval nejúplnější knižní soubor Lovecraftových povídek (a jednoho románu k tomu) a také jedno vydání sbírky Lovecraftovy poezie (a Drakulu a Béowulfa) a výstava (a katalog) bohužel jen opakuje (snad je tam jediná ilustrace, volná tvorba, navíc), co znám už ze zmíněných knih. Jiní autoři inspirovaní Lovecraftem mne už zdaleka tak neoslovili, ale je zajímavé se s nimi alespoň takto seznámit. Tím vůbec nechci ani naznačit, že kniha není dobrá – naopak!, je jistě přinejmenším zajímavé porovnat přístup jednotlivých umělců. Pro mne jsou ale ještě cennější úvodní eseje na téma definice hororu jako žánru, hororové literatury v Česku (autor Adamovič) a lovecraftovského hororu ve filmu (od již zmíněného Jirouška, dobrý přehled o existujících filmových adaptacích Lovecrafta i jiných hororech a to nejen od českých filmařů) či Urbanova esej o lovecraftovském výtvarném umění vůbec. Celkově je kniha opravdu zajímavá a už kvůli zmíněným čtyřem esejům v první části knihy rozhodně pro všechny zájemce o Lovecrafta (a o žánr hororu obecně) přínosná. Jelikož je označena jako první svazek jakési edice, doufejme, že budou i svazky další.

2 28.04.2022

(SPOILER) Kniha pojednává o záhadách minulosti, které o kterých pojednává i mnoho jiných, v češtině vydaných knih a mnoho nových informací nepřináší. Ve skutečnosti je napsána tak, že pokud zmiňuje nějakou už dobře jinde popsanou „záhadu“, záhadný archeologický nález, pak je popis delší (opakuje , co je uváděno v jiných knihách), tam, kde zmiňuje nějaký archeologický nález méně známý, je popis také stručnější, takže se čtenář nic nového nedozví. Prakticky všechny „záhadné“ nálezy jsou zde jen opakovány a číst jejich stručný výčet je až únavné. Sloh je navíc mnohdy dost neobratný, některé odstavce nutí k několikerému přečtení, aby se čtenář pochopil, co autorka vlastně chce říci a ani to nemusí pomoci. Nevím, jak si třeba představit takto popsaný předmět: „Záhadné artefakty jsou velice malé, měří od 0,003 milimetru do 3 centimetrů. Jsou tvořeny tenoulinkou tyčí o průměru půl milimetru, která je ovinuta ještě tenčí spirálou…“ Ale i jiné popisy jsou pozoruhodné – třeba když je zmíněna jakási potopená starověká loď, která „vyrazila“ z Řecka do Malé Asie. „Měla namířeno k Sicílii…“ upřesňuje autorka (zde tedy asi zapomněla připomenout znalost kulatosti Země před 2600 léty, když loď bezpochyby volila trochu delší cestu kolem zeměkoule…). Zajímavější to začíná být až asi v polovině knihy, kdy přijdou na pořad záhady ve vývoji člověka (tedy hlavně Homo sapiens). Zde je třeba asi málo známá informace, že Homo sapiens při křížení s Homo neandertahalensis získal geny, které mu pomohly vůbec přežít dobu ledovou. Nebo že nálezy koster tzv. skrčenců, považovaných za způsob pohřbu ve starší době kamenné, jsou ve skutečnosti lidé, kteří náhle umrzli při nějaké globální katastrofě. Také informace o člověku z Mouillans je zatím málo uváděna, zde je ovšem (viz výše) informace velice stručná a tedy přinášející málo nového. To je ale asi také veškerá „přidaná hodnota“ ke spoustě jiných knih na stejné téma. Je zde navíc řada skutečných nepravd – třeba zmínka o Aghartě na základě nějakých pověstí z Tibetu. Při tom je známo, že nejvyšší tibetská duchovní autorita, dalajláma, se výslovně vyjádřil, že pojem „Agharta“ není v Asii znám … (ve smyslu, jak o ní píše autorka tento pojem „vynalezli“ ezoterici a poprvé ho použil francouzský autor, koloniální úředník Jacolliot v roce 1873). Pokud ovšem nepočítám senzační informaci (str.132), že v jakémsi záhadném kovovém artefaktu („rouře“) z dávné minulosti čínští vědci nalezli celých 8% (slovy osm) lidstvu neznámých prvků! To by tedy byl objev, proti kterému i potvrzení existence nějaké dávné civilizace je úplná marginálie. Tento objev by totiž mohl znamenat zřícení celého našeho standartního modelu fyziky. Nebo důkaz, že naše fyzikální zákony nemají obecnou platnost v celém vesmíru a v celé jeho historii! Kdyby ovšem nešlo o nesmysl, způsobený (doufám) jen špatným překladem z nějakého cizího zdroje, nikoliv úplnou neznalostí autorky v oblasti fyziky. V knize je navíc jen velice chudý ilustrační doprovod, při čemž z autorčina popisu mnohých artefaktů rozhodně čtenář nebude moudrý. Kniha snad může uspokojit úplného začátečníka v četbě tohoto žánru (pokud ho úplně některými „informacemi“ nezmate), i od českých autorů máme knihy podstatně lepší (např. od Vašíčka).

22.04.2022

(SPOILER) Kniha, která prostě musela vyjít. Nejen pro ty, kteří snad zapomněli, ale hlavně kvůli těm, kteří chtějí, abychom zapomněli a domnívají se, že nepamětníky je možné oblbnout. Je ale velice smutné, a pro stav naší současné společnosti příznačné, že zatímco kdejaká, bolševismem nebo dokonce Rusákem na hony páchnoucí slátanina - namátkou knihy autorky Sušové o Putinovi či slátaniny jakéhosi Jurmana, dezinformátora, za komunistů udavače (podle něj ovšem „zpravodajce“) - nakladatele vždy najde, na tuto knihu vydavatel potřeboval sebrat alespoň 120 000 Kč, aby ji mohl vydat. Vše ale nakonec přece jen dobře dopadlo, vybralo se 180 000 Kč od 300 dárců (byl jsem mezi nimi) a kniha vychází.
A opravdu musela vyjít, také aby jednou nebylo o zločinném komunistickém režimu známo jen to, že to byl režim, kdy se stavěla dětská hřiště, občané s ním „uzavřeli dohodu“ a žili dobře a spokojeně. Tak se totiž pokouší, 30 let poté, co teroristický režim naprosto zkrachoval, „postmoderní“ historici, jako je děkan na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (!) Pullmann a další, vylíčit režim komunistického teroru a materiální i duchovní ubohosti. Pullmann je synek zasloužilého poskoka minulého režimu (mládí prožil s tatíkem v Moskvě), děti ovšem za své rodiče samozřejmě nemohou. Na druhé straně ale platí také: jablko nepadá daleko od stromu. A tohle jablko spadlo proklatě blízko stromu, a ještě zřejmě na hlavičku. Jinak by vědec, historik a akademický funkcionář nemohl veřejně psát hovadiny typu, že „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou ani nevěděla, co jsou nějaké Alpy“ a proto ji vůbec nevadilo, že žije vlastně v koncentráku za ostnatým drátem… Nebo že pro hutníka z Košic nebyla důležitá svoboda slova, ale manželská půjčka, kterou mu skvělý režim (když ho doslova „oholil“ na výplatě) laskavě poskytl. To jsou výsledky (nejen) Pullmannova vědeckého bádání. Pullmann se sám prohlásil za postmoderního marxistu a takto „postmoderní“ historici bádají a publikují. Bylo by zajímavé sledovat, jak by on a jeho stoupenci reagovali na postmoderního hitlerovce, který by zde chtěl vydávat svůj výklad dějin Třetí říše v podobném stylu jako Pullmann dějiny komunistického režimu. Tito lidé pracují oblíbenou salámovou metodou: napřed dokazují, že „nebylo za socialismu všechno špatné“. Až to společnost včetně pamětníků stráví, přijdou s „bylo to za socialismu lepší než dnes“ bezpochyby s cílem „je třeba obnovit socialistické společenské zřízení, předposlední stupeň vývoje lidstva ke komunismu“. V naší knize to popisuje v kapitole „Od revize dějepisu k revizi demokracie“ novinář Šafr (str.262). Takovýmhle hlupákům, lhářům a demagogům dává tato kniha odpověď. A tápajícím čtenářům (mezi těmi, co nezažili na vlastní kůži, z pamětníků na Pullmanna mohou skočit jen stále nepotrestaní komunističtí zločinci).
Jistě jedním z podnětů pro vydání knihy bylo, že v den, kdy si lidé připomínali 70. výročí jednoho z nejhnusnějších zločinů komunistů u nás, popravy Milady Horákové, a kdy na veřejných budovách byly k připomenutí této vraždy vyvěšeny transparenty, Filozofická fakulta UK, kde zmíněný Pullmann má funkci děkana, to odmítla. Následoval rozhovor s děkanem Pullmannem v Echu24 (je v knize na str. 241) a otevřený dopis Michala Klímy (dnešní vládní zmocněnec pro média a dezinformace). Sám rozhovor představuje až neuvěřitelnou ukázku vymlouvajícího se, trapného ubožáka (typická je jeho odpověď na jasnou otázku, zda komunismus „byl zvrhlý“ „Jak definujete zvrhlost?“, str.246), ale k „historikovi“ Pullmannovi přitáhl pozornost širší veřejnosti. Ta si do té doby nevšimla jeho „vědecké“ práce, ve které třeba píše o demokratických prvcích za stalinismu – připomenuto na str. 250 (dokonce vyšší stupeň demokracie, neboť se více dbalo na hlas „dělníků“ než všelijakých buržoustů!) či o tom, že po odsouzení kultu Stalinovy osobnosti se „upustilo od přemrštěného používání popravování“ politických protivníků a nadále se popravovali jen „živly, ohrožující zdravý vývoj společnosti“ (zde str.295, jinak viz spisy Pullmanna a jeho spolupracovníků). Ano, až tohle může být dnes děkanem naší nejslavnější univerzity, za tohle platí stát.
Kniha má dvě části: v delší první, nepullmannovší historici zopakují období normalizace: od tragického Dubčeka a jeho zrady (role v normalizaci) přes Poučení z krizového vývoje až po nástup vlastní normalizace a její stručnou historii (Kudrna), následuje kapitola o protestních sebevraždách (i ve světě), o StB (včetně organizační struktury a velitelů), o opozici a jejích akcích, církvi a jejím pronásledování, o cestování a konečně o „úspěšné“ komunistické ekonomice. V části druhé jsou pak články historiků i novinářů, kteří veřejně reagovali na drzost Pullmanna či francouzského dovozu stejné ráce, jakési „historičky“ Blaivové (která „posílila“ historiky v Ústavu pro studium totalitních režimů za vlády ČSSD). Naštěstí tato epocha „historického bádání“ v ÚSTR snad, po posledních volbách, skončila. Dokladem (spíše zatím jen příslibem návratu k původnímu účelu ústavu) je právě tato kniha, sestavená pod vedením nového ředitele ÚSTR (od března 2022), Ladislava Kudrny. Bylo by je žádoucí, aby se s knihou seznámilo co nejvíce čtenářů – když už zapomněli (nebo nezažili), aby dostali zopakování faktů.
Nakonec malá poznámka. Text doprovází i fotografie, ke kapitole o „možnosti/nemožnosti cestování“ jsou to cestovní doklady a formuláře žádostí o ně. To je pro připomenutí celé té komunistické teroristické zhovadilosti cenné – popsání, jak vypadal průběh poníženého žádání o povolení lidského práva. Ale, mohl bych dodat dokument, který není zmíněn: formulář žádosti o souhlas zaměstnavatele k vycestování na Západ. S požadavkem uvedení seznamu nemovitého (dům, byt, chalupa, chata atd.) i movitého (stav účtu v bance, auto, cenné předměty, vybavení domácnosti) majetku žadatele. A osob v příbuzenském poměru (hlavně děti, dále sourozenci, rodiče), které žadatel zanechává při vycestování v republice (jako rukojmí) … Víc ke knize dodat snad netřeba. 5*

5 22.04.2022

Moc pěkná a povedená kniha! Vydána hlavně pro mladší čtenáře (pro skauty, vydalo ostatně Sdružení přátel Jaroslava Foglara), musí ale zaujmout i (nebo spíše, protože ti to asi více ocení) čtenáře starší, ty, kteří byli v dětství okradeni o dobrou dobrodružnou literaturu všelijakým Čukem a Gekem a dnes i ve vyšším věku, třeba z pouhé nostalgie, čtou takovouto literaturu. V knize nejde totiž jen o vlastní, poměrně krátkou a u nás málo známou povídku. V úvodu je popsána její historie – dějově na knihu o Mauglím sice navazuje, ale dobou svého vzniku ji naopak předchází. V češtině přitom nebyla nikdy do souboru povídek Knihy džunglí zahrnuta. Knihu doprovodil krásnými kvaši a perokresbami ve stylu klasických ilustrací Zdeňka Buriana k Mauglímu (nebo Knize džunglí) Burianův následovník na poli ilustrací dobrodružné literatury, Petr Modlitba. Už jen kvůli těmto ilustracím stojí kniha za to. Navíc je v ní obsáhlý doslov o autorovi Kiplingovi, jeho knihách i vydáních Knihy džunglí, v češtině i angličtině, jak původního textu i nově ve formě komiksu, vše doprovázeno opět četnými ukázkami ilustrací z různých vydání (zvlášť zajímavé je srovnat ilustrace Angličana Stuarta Tresiliana s ilustracemi Burianovými). Takhle si představuji vydání pro sběratele knih. Knihu lze nanejvýš doporučit!

16.04.2022

(SPOILER) I když téma Atlantidy není žádná moje specializace, přesto za celá léta se mi v knihovně nahromadilo nejméně 25 knih se jménem Atlantidy přímo v názvu a ještě nejméně půl tuctu dalších, které o Atlantidě také pojednávají, i když ji v názvu knihy nemají. A to nepočítám další knihy na téma Atlantidy (dobrý tucet), které patří do žánru beletrie. Je tedy zcela nesmyslné, když další kniha o Atlantidě vychází v edici s názvem „Zamlčené dějiny“.
Tentokrát jde o novou knihu o Atlantidě od českých autorů. Mnoho nových informací však bohužel nepřináší. Schéma je klasické – od Platóna přes pyramidy v Gíze a Sfingu až do Mexika a k Inkům a odtud do Atlantidy. Snad jediné nové co kniha přináší je kapitola 8, věnovaná pokusu vysvětlit a nějak překlenout časovou propast několika tisíc let mezi zánikem Atlantidy (v „klasickém“ datu podle Platóna) a prvními doloženými starověkými civilizacemi (vysvětlit lépe než jiní autoři, podle kterých se Platón prostě spletl v určení času, který uplynul od zániku Atlantidy, 10x). Autoři do té doby umísťují Osirisovu říši v dnešním Egyptě a Rámovu říši v Indii a pak už dokazování jede ve známých kolejích, materiální důkazy máme – pyramidy v Gíze, Sfinga, jsou ve skutečnosti mnohem starší, z Indie máme, jako důkaz, zase epos Rámajána a spisy podobné. Přidaná hodnota (k řešení problému Atlantidy) tady bohužel malá, nic zcela nového se zřejmě neobjevilo nebo o tom autoři nevěděli. Snad někdy příště. Celkově za tři.

16.04.2022

(SPOILER) Poté, co mne naprosto znechutil Gambit mahátmů jsem si přečetl Wiesnerovu Atlantidu, kterou jsem měl léta doma nepřečtenou. Knih na toto téma je k dispozici mnoho a lze si vybrat, i podle toho, jak který autor k tématu přistoupil: někteří napsali knihu, aby mýtus Atlantidy zcela vyvrátili (Kukal), jiní jen uvádí „důkazy“ pro i proti nebo kladou otázky oficiální vědě a konečně někteří se snaží (až za každou cenu jako právě pan Wiesner) dokázat, že jde o skutečnost a nikoliv mýtus.
Toto Wieserovo dílo je podstatně lepší než jeho Gambit. Především zde zcela chybí spiklenecké teorie o zlých válkychtivých Američanech, jejichž pikle zmaří hodní mírumilovní Rusové (viz Gambit a můj komentář k němu). Zřejmě napsáno ještě před tím, než se pan Wiesner zapojil (byl mobilizován?) do ruské hybridní války. Také tu není blábol o českém národě, který jednou morálně a duchovně povede lidstvo, dokonce do jakési vyšší dimenze bytí. Autor se k tématu Atlantidy seznámil s množstvím prací jiných autorů a má rozhodně velký přehled o tom, co kdo kdy o Atlantidě napsal (seznam literatury je opravdu obsáhlý). To vše jsou klady této Wiesnerovy knihy. Je tu ovšem také řada záporů: především je až únavné autorovo předvádění znalostí tak, že k nějakému pojmu z „atlantologie“ (země, panovník či artefakt) uvádí, jak tomu říkají všichni možní autoři ve všech možných i nemožných jazycích. Až komické je to tam, kde pan Wiesner vyjmenuje, jak se které území Atlantidy, ostrov či jeho král nazývali u toho kterého pozdějšího národa či autora, aby nakonec konstatoval, že podrobnosti, kde to území bylo či kdo byla ta postava, se mu „zatím nepodařilo zjistit“ (typický citát: “….bohužel není známo, které jméno náleží kterému ostrovu“ – str.75). Jako informace neřku-li důkaz čehokoliv tedy naprosto bezcenné. Autor sice tvrdí, že všechna „fakta“ (tedy to, co on za fakta považuje) prověřuje „systémovou analýzou“, ale mnohé asi neprověřil příliš důkladně. Tak třeba tvrdí, že „bohové“, tzv. Mahátmové či Stvořitelé, kteří „stvořili“ a šlechtili lidstvo, museli vyměnit Slunce v naší sluneční soustavě (hrozilo vybuchnout jako nova!) a proto (techniku, jak Wiesner výslovně píše, na to měli) toto původní Slunce vyexpedovali kamsi, kde nemohlo škodit, a sem přitáhli mladou hvězdu, naše současné Slunce. Proč raději lidstvo netvořili v nějaké vhodnější hvězdné soustavě už pan autor neříká. Vrchol ovšem je, že tito špeditéři s hvězdami nebyli schopni zabránit planetě Nibiru, aby Zemi a lidstvo na ní pravidelně nedevastovala až na pokraj zkázy celého jejich díla, tedy lidstva (sami před tím raději „zdrhli“ kamsi pryč, do jiné dimenze či kam…). Ovšem, ničivé „nájezdy“ Nibiru zase opravdu uspokojivě vysvětlují, proč se po Atlantidě nenašly žádné materiální pozůstatky – autorovo líčení, jak při průletu kolem Země vždy totálně ničila celé kontinenty vypadá věrohodně. Zavedu-li ale do děje takovýto „deus ex machina“, mohu pak fabulovat o čemkoliv… Pro samotnou planetu Nibiru, kterou samozřejmě v historické době až po současnost nikdo neviděl, uvádí Wiesner 16 (!) různých názvů, použitých v různých dobách různými národy a civilizacemi. O nesmyslných tvrzeních v knize by se dala napsat další kniha. Vždy se mi líbí třeba běžně autorem používaný pojem „králové“ z Orionu nebo Lyry. Jak si autor asi představoval tento Orion, zdánlivé hvězdné uskupení, zahrnující kromě hlavních hvězd stovky hvězd dalších, mlhoviny i do obrazce Orionu se promítající vzdálené galaxie, vše se vzájemnými vzdálenostmi stovky i více světelných let? To tedy opravdu nebylo „království“, které by „kostelníkův Honzík devětkrát kamenem přehodil“! A to nemluvím o tom, že před statisíci roky, kdy tito „králové“ dospěli na Zemi, byla hvězdná obloha zde zcela jiná, známá souhvězdí v dnešní podobě neexistovala, naopak bylo možno vidět hvězdy, které dnes už neexistují. O jakém „Orionu“ tedy autor opakovaně píše? Úplně nejhorší ale je, jak se snaží (poctivě co do vynaložené námahy, to třeba uznat) za každou cenu opatřit „důkazy“, že Atlantida byla skutečnost a ne mýtus. Uvedu dva příklady: spisovatel Tolkien využil při psaní svých knih mýty všech možných národů (severské, keltské atd.), mimo jiné i mýtus o Atlantidě, podle které „vytvořil“ svou ostrovní říši Númenor. Sám Tolkien to přiznává. A co pan Wiesner? Tolkien je pro něj další doklad toho, že Atlantida existovala, neboť píše o Númenoru, tedy vlastně Atlantidě… Tomu se říká cyklický důkaz. Druhý takový: mnohokrát se odvolává na známou okultistku, theosofku, madame Blavatskou a na to, co viděla v Tibetu, jaké tam dostala od „Mahátmů“ zaškolení a co tam přeložila za senzační texty o existenci dávné civilizace Atlantidy (dokonce „prý“ dovezla jakési prastaré mapy). Problém je jen v tom, že o tom, že byla kdy v Tibetu, informovala svět pouze madam Blavatská, žádný jiný doklad o tom neexistuje (jednou sama prohlásila, že „v Tibetu bylo jen její druhé já“). G.Lachman, rockový hudebník, spisovatel a mystik, prohlásil k jejímu pobytu: jestli madam Blavatská skutečně v Tibetu byla, pak je bezesporu největší cestovatelkou XIX. století. Narážel na to, s jakými obtížemi bylo v tu dobu možné (tedy vlastně nemožné) se do „zakázané země“ dostat. Pravda, o skoro půl století později, pronikla jiná žena-cestovatelka, Alexandra David-Néel až do Lhasy (pokoušela se o to z jihu i severu). Té ovšem pomáhal adoptivní syn, rozený Tibeťan, a znala perfektně jazyky a zvyky Tibetu. Ale ono stačí si prohlédnout dobové fotografie obou madam, madam Blavatské a paní Néel, aby každý sám posoudil, co bylo a nebylo možné.
Pan Wiesner se tedy snažil Atlantidu dokázat. Jak se mu to podařilo musí posoudit čtenář. Kniha sice připomíná dort, ukuchtěný pejskem a kočičkou, je to soubor skutečných, zdánlivých i nesmyslných důkazů, ale lze si z tohoto dortu vyloupnout i zajímavé rozinky k zamyšlení. Já tuto knihu pana Wiesnera oceňuji, za přečtení stojí (ať na Atlantidu věříte nebo ne), neboť něco neotřelých informací přináší, a proto dávám lepší trojku.

1 16.04.2022