Halo, kamaráde! přehled

02.10.2024

(SPOILER) Jde o jednu z mých prvních knih, kterou jsem (asi, už ani nevím) dostal koncem čtyřicátých let od strýce, který měl malinký antikvariát, než mu ho komunisti ukradli.
Jde o chlapecký román, ovšem něco jako Foglar to rozhodně není. Spíše taková chlapecká červená knihovna i s nezbytným happyendem. Přečetl jsem si po dlouhých létech znovu ze dvou důvodů: jednak se odehrává ve třicátých létech z větší části na Slovensku, což byla tehdy pro obyvatele Čech a Prahy prázdninová destinace již exotického charakteru. Zajímalo mne, jak jsou v knize popsány vztahy Čechů a Slováků. A pak autorka, manželka malíře Otakara Štáfla, byla asi dobrá horolezkyně, žili s manželem na chatě v Tatrách a část děje jsou dobrodružství ve Vysokých Tatrách, kde jsem kdysi také dělal vysokohorskou turistiku – když jsem nemohl do bližších Alp.
Hrdinou je budoucí tercián, který z rozhodnutí rodičů (otec továrník, matka v domácnosti) má strávit, místo ve skautském táboře, prázdniny na Štrbském plese s rodiči v nóbl hotelu. Z nechtěného pobytu se ovšem vyklubou zajímavé prázdniny, plné dobrodružství, prožitých se slovenským chlapcem, se kterým se náhodou potká hned první den. Zažijí strašlivou tatranskou bouři, výstupy na tatranské hory… Hrdinu to natolik rozhodí, že v následujícím roce premiant třídy v pololetí propadá, uteče v pololetí z domova – samozřejmě do Tater za kamarádem, zažije další dobrodružství, tentokrát v zimních Tatrách, a nakonec vše končí dobře, vysvědčení na konci školního roku opraveno a jede se na letní prázdniny, už samozřejmě znovu na Tatry. O životě za první československé republiky se moc čtenář nedozví (jen zmínky, například jak sekundán jde v červnu pro vysvědčení oblečen v plášti, s kloboukem a rukavicemi(!) - oč jednodušeji oblečeni, už za pár let, šli žáci pro vysvědčení v pionýrském kroji...), ani o vzájemném vztahu Čechů a Slováků (nebo cikánů, i ti tam vystupují). Děj tedy prostinký, zajímavé jsou ale popisy tatranských výstupů – autorka je měla bezpochyby zažité (i když používá někdy místní názvy, které v dnešních mapách nejsou nebo poplete Ladový štít a Popradský Ladový štít). Pan továrník nakonec se rozhodne i finančně podpořit chudého slovenského kamaráda svého syna, aby mohl také studovat. Zde na konci knihy je pro mne nejzajímavější scéna, kdy se oba chlapci, Čech i Slovák, těší, že budou za pár let vojáci čs. republiky, a budou spolu, když bude třeba, hájit vlast. S tou obranou to doslova za pár let dopadlo tak, jak každý ví. O tom zda slovenský hoch skončil někde v Hlinkově gardě nebo Rychlé divizi nemohla, pro čechoslovakismus nadšená, autorka samozřejmě mít ani tušení. Stejně tak o tom, jak byl slovenský hoch nakonec, když se na Slovensku lámal chleba, „vděčný“ za podporu českého továrníka… Smutný je ovšem vývoj od té doby: kolik chlapců by se dnes těšilo na vojnu a obranu vlasti, když nadpoloviční většina dotázaných v anketě by dnes nebyla ochotna tu vlast, ani při napadení, bránit …
Tedy Foglar ne, pokus o zprostředkování podobných vznešených ideálů chlapcům (snad i děvčatům) ano. Jaký dopad to mělo na tehdejší mladou generaci nevím. Pro mne za 3,5.