Arminus komentáře u knih

(SPOILER) V souvislosti s agresívní válkou Ruska proti Ukrajině a se zvěrstvy, které tam Putinova soldateska páchá se začalo diskutovat (nejen u nás v Česku), zda válečný zločinec a vrah Putin není šílenec. Ostatně takto ho označil i náš prezident. Kniha pana Mitrofanova vyšla půl roku před začátkem otevřené invaze na Ukrajinu a kdo ji četl, musí mít jasno: diskuse zda Putin je či není šílenec se možná snaží odvést pozornost od k diskutování důležitějších věci, určitě však jsou zcela nesmyslné. Pan Mitrofanov dokládá (samozřejmě není jediný, ale zde je to zkoncentrováno do jedné knihy), že je-li Putin šílenec, pak jsou v dnešním Rusku šílenců miliony (nelze samozřejmě tvrdit, že všichni obyvatelé Ruska, ale výrazná většina určitě). Nejen to, v Rusku byly miliony „šílenců“ už před Putinem, dokonce před Leninem (asi proto také tento vrah a zločinec uspěl právě v Rusku), šílenství lze vystopovat do dávné minulosti Ruska, přinejmenším někam k Ivanu Hroznému, na kterého je ostatně Rusko i dnes „hrdé“ a je nejoblíbenějším carem vraha Putina (dnešní oficiální názor jakéhosi šéfa Bezpečnostní rady Ruska, samozřejmě bývalého kágébáka: „Pověst prvního ruského cara Ivana Hrozného jakožto krutého tyrana je dílem pomlouvačné kampaně, kterou v šestnáctém století vedli na Západě…“).
A jde o šílenství ne jen nějakých nevzdělaných a alkoholem naprosto zdegenerovaných Rusů, ale i ruské inteligence ba dokonce i dodnes ceněných ruských klasických spisovatelů. Mluvíme o šílenství, kdy ruský jedinec je pro jakousi „velikost Ruska“, jeho poslání spasit svět (z čehož on nemá samozřejmě absolutně nic) obětovat vše (dnes ovšem hlavně Ukrajince, na zítřek má další v pořadí už připraveny). Doklady o podobném šílenství se dají vysledovat i u těch slavných ruských spisovatelů předminulého století stejně jako u mnoha současných. Já vzpomínám v této souvislosti na francouzský film Trojitý agent, který běžel i v televizi a je myslím pěknou ukázkou celé ruské tragédie, zvrácené (či neexistující) morálky a ruského myšlení. Ve filmu bělogvardějští běženci, kteří si zachránili mnohdy jen holé životy útěkem do (západní) Evropy, kteří zde, většinou, byli dobře přijati a podporováni (viz československá První republika), po pár letech zrazují svou novou vlast, která se jich ujala – ve prospěch bestiality, před kterou nedávno utekli, která byla ovšem „naše“, ruská, takže „vlastenci“ ji museli podporovat...
Pan Mitrofanov v knize k tomu dodává dostatek příkladů, kniha je jakousi stručnou procházkou ruskými dějinami (pozor, nejsou to dějiny Ruska!, na to autor neaspiruje), kdy v jednotlivých etapách vývoje ruské společnosti ukazuje, jak tato velkoruská stupidita v hlavách Rusů, jen v měnícím se kabátě momentálních režimů v Rusku, pokračuje až do dnešních dnů (dovedeno těsně před současnou agresi na Ukrajině). Má na to dostatečnou kvalifikaci – narozen v SSSR už žije půl života v Česku (Československu), takže rozumí mentalitě lidí tam i zde. V první části to autor ilustruje hlavně na případu „Navalnyj“, kterého vůbec neidealizuje (ovšem zmiňuje i Chodorkovského a zavražděného Němcova), v druhé části nazvané Kořeny zla a části třetí (Umírání a šíření mrtvolného jedu) pak více na příkladech z minulých sta let v Rusku (s příklady i z literatury či filmu), kdy vládli postupně Lenin, Stalin, Brežněv až po Putina, ale jejich tupí podporovatelé byli vlastně stále titíž. Někdy jsou uvedeny i příklady, jak „ruská“ mentalita, ruské metody, pronikaly a působily i u nás, v Čechách (Československu), vzpomenuto třeba i jak Putinův pohůnek v Česku, Zeman, agitoval pro vakcínu Sputnik. Zajímavý je třeba popis, z jakých vrstev společnosti se rekrutují často opravdu bestiální Putinovi policajti (str. 82). Závěr je nemilosrdný: naděje na nějaký demokratický režim v Rusku, režim hodný světa XXI. století, uznávající morální hodnoty, na kterých stojí civilizované státy, na nějaké začlenění Ruska do Evropy, je mizivá, Putin – nePutin. Co ostatně chceme od národa za situace, nejlépe vystižené spisovatelkou Achmadulinovou: „Jistěže bachaři zanechali víc dětí než vězňové…. Nedá se ani popřít likvidace farářů, spravedlivých, šlechty, kupeckého stavu. Tento krach může být vyplněn jen po uplynutí značného času. Proto nemůžeme čekat brzké vyřešení“ (str. 164). A když přidáme bezpochyby přesně vystižený systém vládnutí („jediný pro Rusko možný“) podle spisovatele Borise Akunina (u nás vyšlo několik jeho historických detektivek), jak je popsán na str. 167, máme fenomén, který nelze nazvat jinak, než říše zla a z pohledu civilizovaného lidstva říše šílenství. To vše popisuje pan Mitrofanov velice výstižně a je možno říci, že knihu nemohl dokončit a vydat ve „vhodnější“ (bohužel!!!) čas. Je pádnou odpovědí dnes znovu vylezlým „myslitelům“, blábolícím o tom, že průzkumům, podle kterých Putina podporuje i 80% Rusů, nelze věřit (prý jako nešlo věřit výsledkům voleb v komunistickém Československu), že válku nevede a za bestiality není odpovědný ruský národ, ale jen Putin (vlastně kdysi písnička nacistů, zbylých po Hitlerovi) – nebo že Putin je „šílenec“.

10 07.04.2022

Velice dobrá kniha. O lidech, kteří se po okupaci své vlasti postavili okupantům se zbraní v ruce. Jde o okupaci Pobaltí Sovětským svazem v roce 1939 a o Litevce, Lotyše a Estonce, kteří po skončení 2. světové války, kdy se po vyhnání jedněch, německých, okupantů, vrátil okupant ruský, začali beznadějný boj za svobodu svých vlastí. Boj předem prohraný, který neměl sebemenší naději na úspěch. Už země, kde bojovali, není pro nějaký partyzánský boj ani zdaleka tak „vhodná“, jako byly třeba za 2. světové války hory Balkánu. Nebo vietnamské džungle či hory Afghanistánu. Naděje na nějakou pomoc ze zahraničí žádná (i když USA okupaci Pobaltí nikdy neuznaly). Nebylo ani kam ustoupit. U nás se mohli ti, kdo se komunistickým zločincům postavili se zbraní v ruce, pokusit probít přes hranice na Západ (Mašínové). Zde bylo možné jen bojovat a zemřít, tyto neobyčejně odvážné vlastence čekala jedině smrt z rukou rusáckých vrahů – v boji, v mučírnách NKVD nebo v Gulagu. Otázkou bylo jen kdy. Přesto bojovali. Pro mne (po přečtení této knihy) jde snad o největší hrdiny, o kterých byla kdy napsána kniha. Od rusáckých vrahů si samozřejmě, kromě smrti, vysloužili hanobení, lživé označení „fašisté“ – podobně jako bojovníci za svobodu Ukrajiny dodnes v hlavách, do kterých to natloukla rusácká demagogie, bohužel i některých Čechů, straší jako „banderovci“ a „nacisté“. Právě proto jsou takové knihy, které nejsou psány pod ideologickým vlivem rusácké stupidity, lží a vymývání mozků, velice potřebné (viz právě třeba diskuze na téma „banderovci“ dodnes i u nás). Rozhodně doporučuji přečíst!

1 05.04.2022

(SPOILER) Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literární kuriozitu, doklad, že velký spisovatel Waltari psal nejen u nás velice známé historické romány. Nebo že jde o zajímavý příspěvek (dokonce známého spisovatele) k politice a historii doby před vypuknutím druhé světové války, o zajímavý dobový dokument. To by se nesměl ovšem psát duben roku 2022. Duben roku, kdy vládnoucí zločinci v Rusku poslali svou soldatesku opět vraždit do sousední země. Od v knize popisovaných událostí uběhlo 80 let. Byla světová válka, byla studená válka, ve světě se objevilo mnoho – dobrých i špatných – zcela nových idejí, politických hnutí, které tehdy neexistovaly. Svět se posunul ve všech oblastech. Jen v Rusku, kde dospěla vlastně už 4. generace po té, která aktivně „účinkovala“ v dějích popsaných v knize, se nezměnilo doslova vůbec nic.
Autorka předmluvy (a vedoucí kolektivu překladatelů knihy) paní Hejkalové v úvodu píše: „(Waltari) líčí to, čemu říkáme dnes hybridní válka: podvratnou činnost sovětských agentů, propagandu, využívající naivity levicových intelektuálů a dělníků … provokace, vyhrůžky, sliby, hledání záminek k útoku …“ Všechno lze vztáhnout k událostem, které jsme nedávno sledovali a které dnes tak tragicky pokračují. V Rusku prostě dorostla další (opakuji, už 4. generace), která je ochotná pro pofiderní velikost Ruska jít vraždit do agresivní války se sousední zemí a která tuto válku plně podporuje – za Stalina, Brežněva jako za Putina. Jde o mimořádně cenné svědectví účastníka událostí. Mnohé věci nejsou obecně známé – například, když Waltari zmiňuje mnohokrát později diskutované neúspěšné rozhovory západních demokracií Anglie a Francie se SSSR v létě 1939, které nakonec skončily uzavřením zločinného paktu Ribbentrop-Molotov. Waltari naznačuje (str. 32) že za skončením vyjednávání byl mimo jiné drzý požadavek Rusů na zabrání Pobaltských zemí a Finska – zabrání, které Sovětskému svazu schválil naopak Hitler… Nebo se málo ví, jak Rusové sprostě využili statečný boj polské ponorky Orzel jako záminky pro ultimátum Estonsku, po kterém nakonec následovala (ovšemže v zájmu „zajištění ruské bezpečnosti“ – jako dnes na Ukrajině!) okupace Pobaltí (kdysi, v šedesátých letech minulého století se u nás o boji ponorky promítal polský film Orel se nevzdává. Film jsem tehdy viděl, ale nepamatuji se, jak byl podán útěk z internace v estonském Tallinu – nakonec přece jen šlo o komunistický film, dokonce vyznamenaný na festivalu v Moskvě (!), takže ruské zneužití incidentu bylo určitě zamlčeno…).
Kromě těchto několika speciálních detailů, přímo vázaných na tehdejší události, je ostatní vlastně reportáž o dění v roce 2022. Kniha má dvě části, autor je sám označuje jako první, politickou a druhou, společenskou (ta byla pro mne už méně zajímavá, vše zde popisované jsme – byť v trochu mírnější podobě – prožili na vlastní kůži a SNAD je to definitivně, pro nás v Česku, minulost). Zato část politická se děje znovu, přesně podle stejného scénáře: máme tu Rusákovy „přiměřené a pochopitelné požadavky“ na sousední stát(y) (v knize str.37), které musí být splněny, neboť Rusko (dříve SSSR) „se nemůže cítit bezpečně“ (str.34), slabšího souseda (tehdy Finsko a pobaltské republiky, dnes aktuálně Ukrajinu, ale na řadě jsou další „sousedé“) „považuje za hrozbu pro svou bezpečnost“ (země, která se sama považuje, a druhými chce být uznána, za světovou velmoc první kategorie!). Na str. 40 a n. je popsáno, jak Rusák dodržoval smlouvy, které sám ultimátem vnutil druhé straně – memento pro možné Rusákovy „záruky“ Ukrajině dnes. Velice případný je také popis (v úvodu od paní Hejkalové), platný tehdy v Pobaltí a dnes pro Ukrajinu, jak se Rusák chová v cizí zemi, kam se nějak vetřel (str.18 a 19): „… ty nikdy ani nenapadlo, že žijí v cizí zemi v níž nejsou vítáni, a požadavek, aby se naučili její jazyk chápou jako příkoří“ (viz dnešní rusácké bláboly o „potlačování ruštiny“ na Ukrajině jako jeden z důvodů pro agresivní válku).
Druhá část knihy začíná „volbami“ na rusácký způsob („první volby, odrážející skutečnou vůli lidu“) a dále je popsáno (jako aktuální situace pár měsíců po dokonané okupaci Pobaltí), jak Rusák destruuje dobytou zemi – tedy všechno to, co zkusil, po „osvobození“ v roce 1945 a zvláště po roce 1948, za pomoci svých kolaborantů i přímo, i u nás: „vyvlastnění“, nátlak na ještě nevyvlastněné drobné řemeslníky a zemědělce pomocí šíleného zdanění, zběsilé proticírkevní tažení, destrukce školského systému dobyté země, zákaz všech organizací a spolků, hlavně ovšem politických stran, zglajchšaltování tisku, rozklad morálky, zneplatnění cestovních pasů, počínající kulturní úpadek, ale hlavně úpadek ekonomický, následná všeobecná bída a ubohost… Rusácká svoboda, kdy se nesmělo cestovat (bez povolení) dále než 20 km od bydliště. A všudypřítomá demagogie a buzerace všeho druhu, následované zatýkáním těch, kteří se nechtěli ohnout (ale i vytipovaných "nepřátel lidu"), represemi, deportacemi, s vražděním na obzoru (situace v Pobaltí v létě roku 1940).
Závěr: kniha velice aktuální, velice dnes potřebná, kterou by měl znát každý a nejen v Česku.

14 03.04.2022

(SPOILER) Kdybych měl tomuto komentáři dát název, pak nejlepší by byl „Čtěte rychle, než to zakážou. Čtěte a nebudete překvapeni!“
Na konci února 2022 je v Evropě válka. Tak jsem sáhl, mezi sledováním informací z fronty, po knize, kterou jsem koupil a četl před 12 lety, v roce 2010. Zajímám se trochu o dějiny, zvláště ty z doby před druhou světovou válkou a samozřejmě i dějiny této války. Po létech vymývání mozků, školními roky počínaje, sovětskou a komunistickou „historií“, jsem po roce 1989 koupil mnoho knih na toto téma, knih, které teprve tehdy mohly vyjít v češtině (ale mám i některé v němčině a angličtině). Když byla oznámena kniha ruských historiků Partitura druhé světové války, navíc jako dílo, které přináší nové, dosud neznámé či zamlčované dokumenty k historii předcházející vzniku 2. světové války, „aktuální výklad událostí“ z pera „nejznámějších ruských historiků a odborníků na mezinárodní politiku“, tak jsem neváhal a koupil. I když jsem věděl z anotace, že ty „neznámé“ dokumenty pochází ze sovětských archivů (nyní ovšem v ruské správě) a také velmi dobře vím to, co nejlépe vystihuje parafráze výroku anglického diplomata v Petrohradě „ruská historická věda je jedna velká lež“. Řekl to sice o ruské politice v době před rokem 1914, ale myslím, že to přesně vystihuje i ten dějepis, a to i o více než 100 let později.
Když bych měl knihu krátce popsat, pak jde o dílo „kolektivu“ předních ruských historiků v počtu 12, samý doktor a kandidát věd (v krátkých medailoncích na konci je o nich stručná informace). Předmluvu napsal sám pan Lavrov, ministr zahraničí a dnes už usvědčený válečný zločinec a vrah (to jsem tenkrát ovšem nevěděl). Pokud jde o to popsat, o co se kniha doložením „neznámých“ dokumentů z Archivu Ruské federace snaží je přesvědčit čtenáře, že angloameričtí zločinní podporovatelé a vyzbrojovatelé Hitlera se před rokem 1939 pokoušeli obklíčit a zahnat do kouta nebohý Sovětský svaz a dnes některé jeho tehdejší, zcela oprávněné kroky k zajištění vlastní bezpečnosti a míru drze vydávají za jakousi spolupráci SSSR – nacistické Německo a zneužívají k tomu tzv. pakt Molotov-Ribbentrop. Že vám to připomíná, ale do písmene, starou známou „historickou vědu“ sovětských (stalinistických) „historiků“? To by nebylo to nejhorší, ono to totiž připomíná rétoriku, kterou slyší svět právě dnes, v únoru 2022, z nejvyšších míst v Moskvě. Nebudu zde rozebírat „dokumenty“, ty „nové“, „neznámé“, v počtu 35 dokumentů, otištěných na asi 40 stranách knihy. O ruských „dokumentech“ a jejich pravosti už vím dost (namátkou dokumenty o sestřelení různých civilních letadel až po dokumenty o skladištích zbraní kontrarevolucionářů v někdejším Československu v roce 1968 …). Také nemám, nehistorik, žádnou možnost se, studiem někde v archivech, přesvědčovat o pravosti těchto „novinek“. Stačí si ale přečíst jednotlivé statě těch „předních“ ruských historiků, napsané na základě těchto dokumentů. Zde si dovolím pár citátů z textu.
Už v úvodu soudruh Lavrov píše (str.8), že „ponaučení z těch dob (je, že)…. ignorování morálních imperativů v politice … jenom rozžhavuje choutky agresora“ (zlatá slova dnes).
Na str. 204 se třeba dozvíme, že „akce ze 17. září 1939“ (rozuměj vpád do zad zoufale se bránícímu Polsku, tehdejšími „bratry (hitlerovců) ve zbrani“ - „neměla vojenský, nýbrž humanitární charakter“ (!!!). Bylo zachráněno tolik a tolik Židů. O tom, kolik (snad až 30 000) Poláků bylo následně zavražděno v Katyni (zneužívané ovšem dnes Západem, jak je připomenuto mnohde jinde) se v práci historika nepíše. Ani o „výměnách“ vězňů z nacistických koncentráků (uprchlíci z SSSR) a gulagů (uprchlíci z Hitlerova Německa) mezi gestapem a NKVD. O okupaci si pobaltské republiky říkaly (viz stať „Protisovětský flirt autoritářského Lotyšska …“, strana 216 a n.) samy a ostatně, podle mezinárodního (rozuměj ruského) práva, o žádnou okupaci nešlo.
Nejvýživnější je jakýsi ideový závěr celé knihy z pera zřejmě nejpřednějšího historika, jakéhosi M. V. Demurina, „Sovětsko-německé dokumenty ze srpna až září 1939 v kontextu současné politiky“.
Zcela nestoudně zde stojí (str. 302): „Jestli se Západu v letech 1930-1940 nepodařilo nic vytěžit z podpory protisovětského režimu v pohraničí SSSR, pak stejný polský režim a stejní obyvatelé Pobaltí se o to pokouší znovu …“ A str. 310: „V této situaci, kdy v Lotyšsku, Litvě a Estonsku, na Ukrajině, v Gruzii, Moldávii a v některých dalších zemích bylo znevažování ruských dějin a národního cítění Rusů … povýšeno na úroveň státní politiky… pouze pranýřující prohlášení nestačí. Je nezbytné vypracovat komplex opatření …“ A „opatření“ už pracují. Zatím „jen“ na Ukrajině.

V těchto dnech se omluvili (či vymluvili) naši čelní politici: prezident Zeman se omluvil, že nevěřil, exprezident Klaus to označil za „překvapivé“. Kdyby četli Partituru, tak mohli věřit od roku 2010, kdy vyšla česky (rusky o rok dříve) a nepřekvapilo by je to v roce 2022, jako to nepřekvapilo mne. Mnozí často připomínají, že když jiný zločinec, Hitler, napsal svůj Mein Kampf, jeho čtenáři nevěřili, že to myslí vážně. Po nějakých 80 létech jiní se nenamáhali číst Putina (tedy přesněji: Putin bezpochyby není intelektuálně schopen ani nějakou Moju borbu sepsat, ale má na to bandu ruských historiků a odborníků).
Jak to všechno hodnotit? Jako práce historická – odpad. Statě: slabomyslný blábol jako za Stalina, dokumenty (alespoň pro mne) nevěrohodné (nelze se přesvědčit, zda se něco „neztratilo v překladu“, například). Tedy jasně odpad. Ale vzato z hlediska poučení pro dnešek, co někde někdo možná i na nás chystá, jaký komplex opatření a proč – velice dobré si přečíst (a nebýt tudíž „překvapen“). Takže – za průměr: za 3.

1 28.02.2022

Krásná kniha pro všechny zájemce o dílo Zdeňka Buriana. Obsáhlá (více než 450 stran), bohatě ilustrovaná a výborně vytištěná kniha, jen trochu obtížněji sehnatelná (jen u vydavatele) a dosti drahá. Je to vlastně katalog stálé výstavy. Má ovšem i drobné nedostatky: především její obsah se omezuje na reprodukce z jedné jediné vystavované sbírky více než 150 originálů ilustrací (co bych ovšem dal za desetinu toho – vlastně nedal, protože to bych se asi nedoplatil). Prakticky to znamená, že i některé vynikající ilustrace (alespoň pro mne) zde vůbec nejsou – třeba perokresby k loveckým (mysliveckým) vyprávěním Luskače nebo Komárka, ilustrace kreslené metodou negativní kresby k Mauglímu nebo podobné z Posledního Mohykána, kromě jedné ani většina Verneovek či Chaloupka strýčka Toma, Plutonie a cyklus kvašů k Tarzanovi (abych jmenoval ty nejvýznamnější). A samozřejmě chybí reprodukce ilustrací a obrazů s paleontologickými rekonstrukcemi – ty by ale do rámce námětu knihy stejně nezapadaly. A nemusí to vše zas tak vadit, jde totiž o knihy a ilustrace, dostupné dnes jinde a většinou už notoricky známé. Naopak je výborná myšlenka, uspořádat a zdokumentovat „cestu kolem světa“ v ilustracích Mistra, který sám byl jen v Rimini na Jadranu a několikrát na Slovensku … Jeho ilustrace ovšem ukazují, že nejen „viděl světy dávno zmizelé“ (jak byl název jedné jeho výstavy), ale i svět, který nikdy nemohl sám procestovat. Takže se na cestu z Divokého západu přes Oceánii, Latinskou Ameriku, Afriku atd. vydáme s ním a dojedeme přes pravěk (přece jenom, alespoň některé knihy, i jedna od Augusty, nikoliv ale od Štorcha) až do oblasti děl sci-fi. Je zde také několik ukázek z volné tvorby. Ke každé ilustraci je informace o knize či povídce (z časopisu), ke které ilustrace patří a k vlastní ilustraci komentář, který vysvětluje souvislost děje či upozorňuje na nějakou zajímavost, nakreslenou na obrázku. A stručná informace o autorovi knihy. Takže jde i o velmi zajímavé počtení, leccos nového se může čtenář dozvědět zvláště o knihách, které se už běžně nevyskytují. A, to považuji za největší plus knihy, nemálo místa je věnováno povídkám či románům, které mnohdy (a s Burianovými ilustracemi už vůbec ne) podruhé nevyšly. To je pro mne skutečný poklad ilustrací – hlavně z časopisů předválečných (Malý čtenář nebo Širým světem, ale hlavně k románovým přílohám Ahoje na sobotu) i z doby po roce 1948 – z Pionýra atd. Navíc je v knize krátký medailonek Zdeňka Buriana, informace o hlavních nakladatelstvích, pro která pracoval, něco o dobrodružné literatuře obecně a také o malířských technikách. V tomto opravdu rozsáhlém množství informací je pak třeba s pochopením přehlédnout některé chyby či nepřesnosti – třeba uváděný počet ilustrovaných Verneovek (k většině byla „ilustrací“ jen obálka) nebo zařazení románu Kabel přes Atlantik do "cesty“ Oceánií. Celkově pro Burianovy sběratele podstatný přírůstek do sbírky, přírůstek nejvyšší kvality.

1 30.01.2022

Pro mne, od dětství, pohádkové ilustrace = Artuš Scheiner a ilustrace dobrodružných příběhů = Zdeněk Burian. Oba na svých písečcích prostě jedničky s obrovským náskokem. Je příznačné, že na oba dolehla (jak o tom svědčí citáty dobových názorů i v „Kulihráškovi“) doba, přesněji došlápla si lůza, která se po roce 1948 chopila „řízení kultůry“. Takže, podobně jako Burian, i Scheiner byl jeden čas na indexu a ostatně, podobně jako Burian, když se konečně „směl“, byla nová vydání knih s jeho ilustracemi spíše odstrašující ukázkou schopností socialistických tiskáren a jejich socialistické práce. Naštěstí jsem po matce měl pohádkové knihy se Scheinerovými ilustracemi, vydané těsně po první světové válce. Takže jsem samozřejmě vydání Kulihráška velice uvítal – kvalitě provedení zde ovšem odpovídá cena, která není malá. Není to sice monografie, však autor si na toto téma také posteskl, ale zaplaťbůh alespoň za toto. Kniha velkého formátu, dokonale vytištěná. S celkem obsáhlým přehledem umělcova vývoje, ukázkami jeho ilustrací (hlavně k pohádkám) a také již zmíněné ohlasy na jeho tvorbu, včetně těch z doby okolo roku 1950. Monografii to nemůže nahradit, ale zatím nic jiného (ne-li lepšího) není. Samozřejmě se kniha věnuje – v souladu s názvem – hlavně jedné části Scheinerova díla, jedné kapitole jeho uměleckého života. Ve své době asi také velice populární, tato doba je ovšem v nenávratnu. Takže i když jde vlastně o jednoho z průkopníků komiksu v Československu (tenkrát nazývaného „leporelo“, „obrázková alba“ nebo obrázkový seriál), dnes jde jen o historický dokument (a pro sběratele, kteří platí v aukcích několik set korun za původní vydání jednoho Kulihráškova dobrodružství o příležitost, získat, z tohoto hlediska za rozumnou cenu, celou sérii). Autorka textu Kulihráška i sám Artuš Scheiner měli tedy opravdu bujnou fantazii a dokázali Kulihráška „zabudovat“ do až neuvěřitelných prostředí. Od prvních „alb“, určených k seznámení malých čtenářů s domácími zvířátky či písmeny abecedy se Kulihrášek později dostával do prostředí mnohdy dosti bizarních. Někdy šlo i o jakousi agitaci pro státní politiku – třeba seriál o sokolském sletu či vojácích. Pro tehdejší děti snad i zajímavá dobrodružství, pro dnešního „čtenáře“ jen doklad Mistrovy umělecké suverenity i v takovýchto, někdy až kýčovitých příbězích. Ale celkově: nové vydání je rozhodně výborná věc, když na skutečnou monografii si asi ještě počkáme – i s ohledem na v knize konstatovaný fakt, že Mistrovo dílo se tak nějak rozeběhlo po světě a je někde v soukromých sbírkách, nekatalogizované a pro veřejnost nedostupné … Při tom nejde jen o ilustrace k pohádkám (mne by třeba zajímalo 48 barevných ilustrací k pohádkám Šťastného domova, které asi kompletně vyšly jen v cizině), ale také, i když rozsahem zřejmě méně početné, ilustrace k dnes většinou už „nečitelným“ společenským románům z té doby nebo i (byť nemnohé) ilustrace či obálky ke knihám dobrodružným. Zde je na místě moje jediná výtka ke knize, totiž, že neuvádí jako přílohu ani třeba jen neúplný seznam knih, které Mistr ilustroval. Snad se jednou dočkáme.
K dokumentům v knize ještě malý dodatek. Komunistický ničitel kultury a hlavně lidských životů (ovšem Artuš Scheiner už byl mimo jeho vliv, tak alespoň poplival jeho dílo a památku) Stanislav Neumann nemohl ve svém štvavém projevu – jako všichni komunisti – nelhat. Takže drze řekl: (cituji z knihy, str. 67 a další) „...umělcům tohoto typu je lidová pohádka cizí … hrdinové, to jsou – docela proti tradici, proti duchu pohádky – princátka, oblečná do sametových šatů, půvabně bezduchá a připomínající svou učesanou vycíděností tak zostuzenou postavu, jako je Malý lord … to není český svět, svět českých chalup …. docela bezostyšně se tu pletou typické maurské arabesky s německou nápodobou gotiky … prostě pohádkové je pro Scheinera to, co my známe v neméně odporné podobě z … nevkusné secese v architektuře a v celém myšlení měšťáka …“ Současně si pochvaluje mj. tvorbu Josefa Mánese a Mikoláš Alše, které staví k Scheinerovi do protikladu. Tento hlupák zřejmě vůbec nikdy neviděl obrázky těchto malířů (Leninovy spisy tedy opravdu neilustrovali). Stačí si ale jejich obrázky prohlédnout a porovnat. Alešovy kresby třeba k lidovým písničkám (nebo dokonce obrázek sv. Václava na pohlednici z roku 1920) nebo Mánesovy ilustrace k „Rukopisu královodvorskému“ (vyd. Šimáček 1886) či litografii nazvanou prostě Domov (z roku 1854). A porovnat s oděvem „lidových“ hrdinů pohádek v pojetí Artuše Scheinera, třeba s „Neohroženým Mikešem“ z pohádky Boženy Němcové. Oděv (podle představ tehdejších „vlastenců českých“), je jakýsi (staro)slovanský) kroj(?), zcela shodný u všech zmíněných malířů: jakési přiléhavé kalhoty, dole ozdobené nějakým nápletem, na nohou jakési láptě, připevněné řemínky, okolo pasu jakýsi řemínkový opasek … Samozřejmě zcela ahistorický oděv, ale zde vytvářející pohádkovou atmosféru v souladu s textem české pohádky. Komunistický lhář a nevzdělanec ovšem kádroval a tato ničemná činnost byla vždy na základě lži.

28.01.2022

Na téma hlavního protagonisty, tvůrce Babišistánu, jeho poskoků i odpůrců a celé historie jeho vzestupu, vám vyhodí prohlížeč (i zde v Databázi) více než tucet titulů nejrůznějších autorů, od dosud stále nezávislých komentátorů až po dílka z kuchyně Agrofertu či „knihy“ hlubokých úvah od samotného dotyčného. Těžko tedy asi ještě dodat něco podstatně objevného. Kniha Babišistán je tedy jakási rekapitulace toho, jak jeden lump může uchopit, demokratickými procedurami, moc ve státě a jak ji využívá (kdo dělá lumpárny, je prostě lump a o lumpárnách je tato kniha). Kdo mu k tomu pomáhal a i co to pro stát ve svých důsledcích všechno znamená. Sborník příspěvků nejrůznějších autorů, kteří k Agrofertu nepatří (i když někteří v jeho službách zpočátku i krátce působili). Celkem 21 spoluautorů, známých novinářů i méně známých komentátorů. A probírají téma ze všech možných hledisek. Kdo žil v této zemi a zajímal se o dění okolo sebe se tu opravdu nové nedozví, je ale dobře mít vše podstatné shrnuto v jedné knize. Také s každým názorem nemusí čtenář plně souhlasit – ani by to při množství autorů a jejich odlišných postojů nebylo možné. Přesto něco zajímavého si zde čtenář určitě najde. Zmínil bych (namátkově) to, co zaujalo mne.
Tak třeba v příspěvku Marka Švehly (str. 152) je příznačně citován rozhovor tohoto nepolitika, který se dral k politické moci a chtěl řídit stát: na otázku, jaký je jeho politický cíl odpovídá (v roce 2012!) takto: „Vůbec nevím o čem mluvíte…..já se rozhoduji podle peněz, jestli je to výhodné, nebo ne … vyvodit z (těchto) počtů konkrétní kroky, to musí lidé posoudit v referendu. Já se budu řídit tím, co budou chtít oni.“ A jak se jich zeptat, jak mohlo vypadat takové „referendum“, je velice výmluvně vystiženo v příspěvku Davida Macháčka citací z jakéhosi stand-upu Lumíra Tučka (str.205): „Chcete, aby v létě rostly v lese pod každým stromem jenom samé hřiby praváci? My ano!“ A možný volič na to: „Ty volím, vole, budou hřiby“. Jak to dopadlo s těmi hřiby (Ano, budou hřiby) musí posoudit každý sám, jistě ale s tímto nepolitikem přišla (zase) doba, kdy na nepohodlné, řečeno slovníkem (tehdejšího) premiéra, mohli „zakleknout“ a dokonce i jiný miliardář se vyjádřil „Hele, rád bych s tebou spolupracoval, ale nechci mít Bureše za krkem“ (Sabina Slonková, str. 122 a 123). Pro mne byl velice zajímavý příspěvek Petra Holuba (str. 97 a n.) připomínající teoretické myšlenky Foucaultovy. Totiž, že „trestní paragrafy platí pro všechny, je zde ale třída nedotknutelných, která stojí mimo“. A náš dotyčný nepolitik, se už od svého dětství, s pomocí rodičů, dral do skupiny „vyvolených“ tehdejšího režimu (ať to bylo jakkoliv odporné) a mezi vyvolenými zůstal i při změně politických poměrů. Mezi vyvolenými, kteří podle Foucaulta sice stanovují zákony platné pro všechny, ale sami se automaticky považují ze někoho mimo tyto zákony. Toto má dotyčný „politik“ tak hluboko v krvi, že není ani schopen pochopit nějakou zodpovědnost za nezákonné jednání, patří totiž přece mezi „nedotknutelné“! (str. 106) – viz výše citované vyjádření, které by mělo místo i zde: „Vůbec nevím o čem mluvíte“. A všechno proto není nic než „kampáň“. Takto by se dalo pokračovat, ale ať se přesvědčí každý sám. Doporučuji, moje hodnocení: 100%.

6 28.01.2022

Můj názor na celou serii cestopisů viz komentáře k dílu druhému. Výborné, vysoce poučné a aktuální.

1 13.12.2021

Ne vždy je v anotaci či názorech různých osobností a recenzentů na danou knihu, citovaných z tisku, tato popsána zcela přesně a obsahu knihy odpovídajícím popisem. Tentokrát má Jaromír Štětina, se svým názorem na zadní straně desek, zcela pravdu, když knihu označuje jako „cestopis literárně-sociologicko-politilogický“. Taková tato kniha, druhý díl serie a třetí cestopis pana Hrabala, opravdu je a je výborná (jako ostatně i obě předchozí). Cestopis, sepsaný někým, kdo se umí dívat okolo sebe a kdo je i svými vědomostmi na cestu natolik dobře připraven, že ví, na co se dívat. Až neuvěřitelný rozsah poznatků, zážitků, reminiscencí z míst, kterými pan Cestovatel projel. Ovšem těm, kteří jsou ještě dnes schopni blábolit staré nesmysly o „zemi, kde zítra znamená včera“, kteří sní o obnovení SČSP, se kniha líbit určitě nebude. Ani cestovním kancelářím, organizujícím cesty do této země – alespoň mně bohatě stačilo přečíst si cestopisy pana Hrabala – a pokud budu chtít cestovat, pak do nějaké země XXI.století. Na oznámený třetí díl této cesty s panem Hrabalem se ovšem už těším.

5 13.12.2021

Sbírka 6 povídek britských autorů a autorek z žánru „tajuplných a strašidelných“ vypravování pro předvánoční čas (podle anotace knihy). Strašidelného je tam pramálo (to leckterá Erbenova pohádka je strašidelnější), tajuplné snad. Většinou bych je označil jako povídky na téma rozřešení nějakého starého zločinu (v předvánoční čas) pomocí tajemných, ne zcela racionálně vysvětlitelných zásahů a postav. Horor v žádném případě, k navození strachu (pro mne) má asi nejblíže povídka „Podivný příběh hrůzy“ (je ale zbytečně poněkud upovídaná na to, aby strach opravdu vyvolala), nejlepší je ale povídka „Cestovní vak“ od také nejznámějšího, dodnes vysoce hodnoceného (a z českých překladů bohužel velmi málo známého) Algernona Blackwooda. Spíše než se bát si čtenář udělá obrázek, jak se před koncem XIX. století ve staré dobré Anglii slavily svátky vánoční. Jako předvánočním příběhům ale osobně rozhodně dám přednost sbírce povídek (a úryvků z románů) českých autorů ze zhruba stejné doby, Vánoční cesty domů (vybral Jiří Škuba, vydal Chvojka 2001). Nějaké mordy či krvavé historky se tam také najdou, na označení strašidelná tato kniha ale neaspiruje, zato zajímavě poučí o Vánocích v Čechách někdy před sto padesáti roky.

4 13.12.2021

(SPOILER) Kdysi dávno (1991) jsem si koupil a přečetl knihu nějakého Ivo Wiesnera Světlo z dávných věků. To byla doba, kdy se začaly objevovat knihy o záhadách i v našich knihkupectvích. První vlaštovky, Jitro kouzelníků a Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost, které díky „jaru“ 1968 prošly komunistickou cenzurou nepočítám, stejně jako české pokusy soudruha Ludvíka Součka – ani ten ovšem svými Tušeními jiným soudruhům, cenzorům a dohližitelům nad kulturou, radost neudělal. Po roce 1989 se ovšem otevřela stavidla a náhle zde byla záplava knih tohoto žánru, mnohdy díla stará, „klasická“ (záslužná edice nakladatelství Ivo Železný „Knihovna fantastických dat“), jindy díla zatím zcela (alespoň u nás) neznámých autorů. A objevili se i autoři čeští – třeba právě Ivo Wiesner. Měřítka kvality nebyla ještě nastavena, tak i já četl (či kupoval) skoro vše. Musím přiznat, že Wiesnerovo Světlo se mi líbilo. Šlo hlavně o alchymii, starověké civilizace (skutečné i „objevené“ záhadology), pro konspirační teorie místo nebylo (tenkrát se nevedla hybridní válka). A popis přiblížení (hypotetické) planety Nimiru k Zemi se čte skutečně dobře. Pak jsem se ovšem této literatury trochu přejedl a další díla pana Wiesnera už mé pozornosti ušla. Až teď jsem si, skoro po 30 letech, přečetl Gambit mahátmů (napsán někdy před rokem 2003, koupil jsem třetí (!) vydání). A byl to věru šok – sestup do nejhorší žumpy braku slabomyslných konspiračních teorií, do míst, kde se, jak nechutný hmyz, hemží autoři a čtenáři řetězových mailů, všelijakých parlamentních listů a jiných dezinformačních webů, voliči „vlasteneckých“ stran. Nemá smyl rozebírat tento tlustospis (jediné, co panu inženýru Wiesnerovi je nutno přiznat je opravdu široký záběr témat), ani z něj citovat všechny nesmysly (a věcně chybné údaje), které obsahuje. Z témat, kterými se zabývají solidní záhadologové (tím myslím ty, kteří nepotřebují blábolit o nejrůznějších spiknutích či o tom, „co nám oni tají a já odhalil“) je tam snad všechno, já se ale v tomto smyslu nedozvěděl nového vůbec nic. Abych ale doložil výše napsané, zde jedna ukázka názorového zázemí pana Wiesnera: “Únosy dětí pro získání biologického materiálu a výrobu krmení pro „ještěry“, znásilňování žen pro získání genetického zárodečného materiálu na doslova zhovadilé experimenty, snímání holografického obrazu lidského vědomí (elektronické praní mozku …..) - i tomu se dnes říká ‚věda´“ (konec citátu ze str. 14).
Mne, jako pamětníka jisté neblahé doby a režimu, který v ní zde vládl, zaujala hned na začátku „informace“ o vesmírné válce, cituji: „ … 27. září 1977 došlo k tajné (nicméně velmi krvavé) bitvě o Měsíc“ (konec citátu), ve které (pochopitelně) slavná Rudá armáda rozdrtila americké žoldáky ve službě iluminátů na Měsíci (hned 10 základen). Bohužel pro autora, lidé jako já pamatují, jak kvůli jakýmsi (v kontextu Wiesnerova blábolu) zastaralým raketám na Kubě (tedy něčemu, co je proti základnám na Měsíci hotová lapálie) jsme (jako satelit Rusů) skoro šli v roce 1962 do války, byla bojová pohotovost nejvyššího stupně, fasovalo se ostré střelivo, chudáci moji vrstevníci (já měl naštěstí odklad a osobně zažil jen zcela spontánní a dobrovolnou „demonstraci“ pracujících s provoláváním hesel typu „Kdo nám sáhne na Kubu, tomu dáme přes hubu!“) šli o 2 měsíce později z vojny. A zde pan Wiesner odkryl celou válku ve vesmíru, o které jsme dodnes vůbec nevěděli, Rusové vyhráli, americké agresory rozdrtili a ani se, při známé otevřenosti Rusů, nepochlubili (že naopak Američané „udělali vše pro utajení porážky“ je panu autorovi jasné, však také jinde k informování veřejnosti píše „ co si pak máme myslet o tolik vychvalované západní demokracii?“ - viz str. 77). Zdůrazňuji, že autor píše o bitvě o Měsíc, ne o nějaké misi ruských vrahů mimo území SSSR, tedy o něčem jako Vrbětice. Tedy o válce, podle něj „krvavé“. A pravda to musí být, neboť pan Wiesner informace zásadně prověřoval „systémovou analýzou“! A navíc nejde jen tak o nějaké informace – sám uvádí, že čerpá třeba i z webů s příponou „ .ru“. Takže se také dozvíte, že záplavy v Čechách a na severní Moravě, které nepřežilo několik desítek našich spoluobčanů a přinesly miliardové škody, byly vyvolány uměle, „klimatickou zbraní“ z arzenálu Ruska, umístěnou na Měsíci, a byl to trest za to, že naše republika vstoupila do NATO (viz str. 77). Snad jen poznámku „A dobře nám tak, neměli jsme provokovat slovanské bratry!“ si pan Wiesner ještě nedovolil, snad někdy příště.
Myslím, že tohle soudnému člověku stačí. Toto je samozřejmě komentář ke knize, ovšem za knihu nese odpovědnost snad i autor (a vydavatel). Takže pár vět o autorovi: pan inženýr Ivo Wiesner (podle Wikipedie schopný technik a vynálezce) od dob, kdy psal Světlo z dávných věků neobyčejně názorově vyspěl a uvědomil se. Nebo – pro toho, kdo věří jeho objevům na poli spiknutí, byl zrádnými ilumináty snad „očipován“ a zcela z toho zblbl. Že by šlo o pokus autora udělat si dobrý den z hejlů, kteří si to přečtou, nevěřím. Každopádně: kniha Gambit mahátmů je odpad odpadu. A blábol tohoto druhu, pokud máte zájem, máte na internetu zadarmo (kniha opravdu levná není). Za další „díla“ pana Wiesnera tedy předem děkuji, zájem už nemám.

I když se jistě má hodnotit (zvláště na těchto stránkách) dílo a nikoliv autor, někdy není marné si nejprve něco říci o autorovi (doplnit stručný životopis). Karlheinz Deschner „vynikl“ především serií knih, pojmenovaných výmluvně Kriminální historie křesťanství (6000 stran, 11 svazků včetně svazku rejstříku). Bere to od jeho vzniku. Nečetl jsem, ale zřejmě první kriminálník byl Ježíš Kristus (Pilát byl stejného názoru). Takže to může mnohé o názorech pana Deschnera napovědět. A tyto názory, tentokrát ryze politické, se plně projevily i v díle Der Moloch, Eine kritische Geschichte der USA, česky Moloch s podtitulem O amerikanizaci světa. Můžete mít ovšem i ve slovenštině jako Utajované dejiny USA. Zde je (slovenský) podtitul knihy ještě třídně pádnější: "Skurvená Amerika"... Jde tedy o dílo bezpochyby velice významné, když bylo na českém knižním trhu nabídnuto ve dvou jazycích (a je možno koupit v ČR i německy). Aby bylo od začátku jasno, autor sám přiznává barvu a knihu uvádí svým „programovým“ citátem „Amerika je šílenec“. Takže v německé recenzi je kniha stručně charakterizována slovy: „Již po několika stránkách je zřejmé, že »Moloch« není »střízlivý a věcný, ale vzrušený a emocionální projev«“ (Pfahl-Traughber). A knihu samu myslím dobře popsal ve svém názoru jeden německý čtenář (cituji): „Přestože je třeba souhlasit s Deschnerovou výzvou k objasnění a kritice, a i když kritika několika bodů v historii USA je zcela oprávněná, Deschnerův „Moloch“ neposkytuje spolehlivé, stylisticky přitažlivé (kritické) znázornění historie USA a jejich společnosti. Americká společnost nemůže být omezena na chamtivost, násilí, žvýkačky a rockovou hudbu. Skutečnost, že Deschner se v Molochovi nestydí za žádnou hackerskou formulaci a argumentaci, aby ji uvedl jako akceptovatelnou, uvěřitelnou, vás praští do očí více než jednou“, nebo „Za posledních 10–15 let se nějak stalo trendem načrtávat USA jako samotného ďábla. Bohužel se to děje zcela nediferencovaným způsobem, jako v této knize. USA (jako každý jiný stát) mají samozřejmě temné stránky a mrtvoly v suterénu své historie. Ale - stejně jako každý stát, každá kultura také dělá hodně dobrého. Ale o tom tam není žádná zmínka“ … Já osobně znám takový výklad americké historie, jaký má pan Deschner, už dávno: někdy v osmdesátých létech jsme museli (povinně, v pracovní době, účast se kontrolovala se pomocí píchaček) absolvovat přednášku „lektora Socialistické akademie“ na téma 2000 (slovy dvou tisíc!) imperialistických agresívních válek, které ve své historii vedly USA (první a druhá světová válka inklusive). Mimochodem, tézi o tom, že Američané (rozuměj občané USA) jsou žvýkající násilníci měl už režim Adolfa Hitlera. Takže, komu se stýská po školeních VUMLu, má zde studijní materiál. Já děkuji autorovi a dávám hodnocení „odpad“.

I když se jistě má hodnotit (zvláště na těchto stránkách) dílo a nikoliv autor, někdy není marné si nejprve něco říci o autorovi (doplnit stručný životopis). Karlheinz Deschner „vynikl“ především serií knih, pojmenovaných výmluvně Kriminální historie křesťanství (6000 stran, 11 svazků včetně svazku rejstříku). Bere to od jeho vzniku. Nečetl jsem, ale zřejmě první kriminálník byl Ježíš Kristus (Pilát byl stejného názoru). Takže to může mnohé o názorech pana Deschnera napovědět. A tyto názory, tentokrát ryze politické, se plně projevily i v díle Der Moloch, Eine kritische Geschichte der USA, česky Moloch s podtitulem O amerikanizaci světa. Můžete mít ovšem i ve slovenštině jako Utajované dejiny USA (viz). Zde je (slovenský) podtitul knihy ještě třídně pádnější: "Skurvená Amerika".. Jde tedy o dílo bezpochyby velice významné, když bylo na českém knižním trhu nabídnuto ve dvou jazycích (a je možno koupit v ČR i německy). Aby bylo od začátku jasno, autor sám přiznává barvu a knihu uvádí svým „programovým“ citátem „Amerika je šílenec“. Takže v německé recenzi je kniha stručně charakterizována slovy: „Již po několika stránkách je zřejmé, že »Moloch« není »střízlivý a věcný, ale vzrušený a emocionální projev«“ (Pfahl-Traughber). A knihu samu myslím dobře popsal ve svém názoru jeden německý čtenář (cituji): „Přestože je třeba souhlasit s Deschnerovou výzvou k objasnění a kritice, a i když kritika několika bodů v historii USA je zcela oprávněná, Deschnerův „Moloch“ neposkytuje spolehlivé, stylisticky přitažlivé (kritické) znázornění historie USA a jejich společnosti. Americká společnost nemůže být omezena na chamtivost, násilí, žvýkačky a rockovou hudbu. Skutečnost, že Deschner se v Molochovi nestydí za žádnou hackerskou formulaci a argumentaci, aby ji uvedl jako akceptovatelnou, uvěřitelnou, vás praští do očí více než jednou“, nebo „Za posledních 10–15 let se nějak stalo trendem načrtávat USA jako samotného ďábla. Bohužel se to děje zcela nediferencovaným způsobem, jako v této knize. USA (jako každý jiný stát) mají samozřejmě temné stránky a mrtvoly v suterénu své historie. Ale - stejně jako každý stát, každá kultura také dělá hodně dobrého. Ale o tom tam není žádná zmínka“ … Já osobně znám takový výklad americké historie, jaký má pan Deschner, už dávno: někdy v osmdesátých létech jsme museli (povinně, v pracovní době, účast se kontrolovala se pomocí píchaček) absolvovat přednášku „lektora Socialistické akademie“ na téma 2000 (slovy dvou tisíc!) imperialistických agresívních válek, které ve své historii vedly USA (první a druhá světová válka inklusive). Mimochodem, tézi o tom, že Američané (rozuměj občané USA) jsou žvýkající násilníci měl už režim Adolfa Hitlera. Takže, komu se stýská po školeních VUMLu, má zde studijní materiál. Já děkuji autorovi a dávám hodnocení „odpad“.

Další z řady monografií, věnovaných významným ilustrátorům dobrodružství, které vydává Toužimský & Moravec. Po klasikovi Wowkovi (z konce loňského roku) věnováno tentokrát současnému ilustrátorovi.
Stručný text, upozorňující na některé významné skutečnosti z umělcova života a tvorby a pak opravdu mnoho skvěle reprodukovaných ilustrací. Od těch, které čtenář může znát, neboť vyšly v mayovkách nakladatelství Návrat. Ale také ty, které už (podle textu, pro malý dnešní zájem o mayovky) asi nevyjdou. Mimochodem, na internetu, na stránkách věnovaných Karlu Mayovi, je Miroslav Pospíšil oceněn slovy „ovšem nejkrásnější a nejkvalitnější ilustrace pocházejí od Miroslava Pospíšila, milovníka Karla Maye a ctitele Zdeňka Buriana“ (rozuměj v souborném vydáních mayovek v nakladatelství Návrat, které ilustrovalo několik současných ilustrátorů). A pak i něco, co běžný čtenář už asi nezná a co pro mne je opravdu milým překvapením. Že Miroslava Pospíšila je možné označit za epigona Zdeňka Buriana je z jeho díla jasné a není na tom nic špatného. Naopak, je výborné že Mistr má následovníka (y) a to takovéto kvality. Burianovy ilustrace (nejen k mayovkám) kopírovali (nebo se jimi „inspirovali“) mnozí, německý ilustrátor mayovek Klaus Lehmann například (viz kniha ilustrátorů Karla Maye Traumwelten, Band III.). A mnozí zdroj své „inspirace“ skromně zatajili (hlavně „ilustrátoři“ žánru paleoartu). Miroslav Pospíšil se k odkazu Zdeňka Buriana programově hlásí. A jeho barevné obrazy, kopírující Burianovy perokresby (k Duchu Llana Estacada ale i ilustrace ke knihám jiných autorů, Flose či Foglara atd.) byly pro mne opravdu milým překvapením. Skvěle tak doplňuje Burianovy ilustrace – původně, za 1.republiky kvaše, za socialismu, když je nebyly tiskárny schopny vytisknout (viz kvalitou tisku ostudná „bílá řada“ mayovek někdejšího SNDK) nahrazené někdy nově nakreslenými perokresbami. A ty nyní Miroslav Pospíšil zase překreslil do krásných barevných olejů. V oddíle ilustrací, inspirovaných západoněmeckými filmy šedesátých let podle románů Karla Maye, je zase zajímavé porovnat, jak postavy Old Shatterhanda a Vinnetoua podle filmů kreslil Milan Fibiger (ilustrace k vydání Vinnetoua v Levných knihách). A nechybí - ostatně u následovníka Zdeňka Buriana asi povinně - několik volných olejů na téma "lovci mamutů" či hlava tygra. Jedním slovem – krásná kniha.

4 20.06.2021

První svazek celé série knih, ve kterých Sitchin vykládá svoji hypotézu vzniku člověka a civilizace. Mne nejvíce zaujaly první kapitoly, kde popisuje, podle nalezených klínopisných záznamů, starověké civilizace a texty srovnává s Biblí. Samozřejmě, dnes už opravdu velké množství nalezených klínopisných tabulek nám dává mnoho podkladů k tomu, udělat si o dotyčné civilizaci obrázek. Jistě jsou přesné překlady různých hospodářských záznamů, smluv, zákonů a podobných zapsaných faktů. Horší to bude se spisy filozofickými, s literaturou pojednávající o abstraktních otázkách a s tím, co Sitchin nazývá „záznam“ skutečných událostí, které se tehdy udály. I při nezpochybnitelné a úplné znalosti jazyka, kterým jsou knihy napsány, by stále zůstávala otázka, nakolik vůbec můžeme (po mnohdy až více než 5000 létech) porozumět tehdejšímu duchovnímu světu. Takže pak stačí, aby Sitchin, na rozdíl od jiných (dlužno říci většinových) překladatelů, dosadil do překladu za slovo „mu“ (sumersky, v semitských textech „šam“ nebo „šem“) místo slova „jméno“ slovo „raketa“ jako moderní pojem pro údajný význam tohoto slova „předmět používaný k létání“. To je podle něj údajně původní význam slova „šem“, jméno je až druhotný, pozdější možný význam. A texty se v takovém překladu radikálně pozmění a vzniká (od klínopisných tabulek až po Bibli, která z těchto textů také vychází) zcela jiný výklad zápisu tehdejších událostí a prostor pro potvrzení Sitchinovy hypotézy o přistání mimozemšťanů. Věřit tomu ovšem nikdo nemusí (nemůže?), ale jako duchovní cvičení je to výborné! Stačilo změnit jediné slovíčko a dějiny vypadají zcela jinak.
Ještě více mne ovšem zaujala jiná věc: Sitchinova zmínka (bezpochyby uvěřitelná, zde asi není žádná možnost text překládat jinak), že v městě Uruk, před 5000 léty, tamnímu královi Gilgamešovi schvalovalo válečné tažení proti městu Kiš „dvoukomorové“ hlasování: bojovníci a rada starších. Český národ se často (alespoň míněním sám o sobě, vytvářeným od klasiků a obrozenců až po současné historiky, filozofy či literáty) považuje za vysoce (podle mnohých až příkladně) demokratický. K tomu připočtěme obecnější názory mnohých filozofů o tom, jak lidstvo spěje (úspěšně) jako celek k jakési dokonalosti, k vyšším stupňům duchovna. A teď tu máme „vynález“ dvoukomorové kontroly vlády, starý neuvěřitelných 5000 let (je nepodstatné, že byl podle Sitchina zaveden mimozemšťany; prostě byl), a stejně tak neuvěřitelné množství hlupců mezi občany, včetně politiků (stačí nahlédnout na internet), kteří ani zbla tento princip vládnutí a jeho kontroly dodnes nechápou. Opravdu duchovní (o politickém vůbec nemluvě) pokrok. Číst Sitchina se vyplatí nejen pro cvičení představivosti o tom, jak to také mohlo všechno být.

2 20.06.2021

(SPOILER) Něco, co tu už jednou vlastně bylo – ovšem tenkrát ve svrchní křídě. Na první pohled sci-fi o cestování časem – s pomocí jakési steampunkové techniky, ale dějově cesta do ztraceného světa. Silurské moře ovšem přece jen nebylo na možná dobrodružství tak atraktivní jako vrchol doby dinosaurů v předešlé Sovákově knize a proto autor přibalil Věnceslavovi Brábkovi na cestu tentokrát i Amálii – snoubenku či spíše, řeklo by se dnes, „partnerku“. To aby bylo možné zažít i v siluru nějaké to dobrodružství. Samozřejmě, ani autor asi neaspiruje na špičkový dobrodružný román ze „ztraceného světa“ a s dobrodružstvími Doyleových, Burroughsových či Obručevových cestovatelů do pravěku nelze srovnávat. Ale – k opravdovému úspěchu třeba Obručevovy Plutonie byli třeba dva: spisovatel a ilustrátor Zdeněk Burian. Jan Sovák to zmáknul sám a samozřejmě, obrazová část je mnohem lepší než literární, zcela v duchu nejlepší burianovské tradice. A navíc – další bod pro Sováka – žádný ze jmenovaných klasiků cest do ztraceného světa se neodvážil poslat cestovatele až do siluru. Zůstali v obligátních druhohorách či jakési směsi dob od druhohor po diluvium (aby tam mohli být i nějací neandertálci). Celkem jednoduchý Sovákův text stejně jen doprovází to na knize hlavní – ilustrace. Množství barevných ilustrací i jednobarevných kvašů (Brábkovy „fotografie“), koláží, perokreseb, vše doplněné i skutečnými fotografiemi, vytváří pestrý „deník“ expedice a z knihy dělá krásnou knihu. A lze si z nich udělat velmi dobrý obrázek o pustotě silurské krajiny i o tehdejším životě (samozřejmě na základě dnešních znalostí). Snad jen jedna věc se autorovi zcela nepovedla: to když popisuje, jak po přistání v siluru cestovatelé otevřeli dveře a vstoupili „do teplého a vlhkého podnebí“. Jak to udělali s dýcháním se už neřeší – atmosféra v siluru obsahovala jen desetinu dnešní hodnoty obsahu kyslíku! Hrdinové zamířili po konci této výpravy do přece jen druhově pestřejšího devonu. Mohu se tedy snad těšit na další expedici.

3 20.06.2021

Kniha vyšla v květnu 2021 v nakladatelství Fontána (přesněji Dobra & Fontána) v novém překladu Libuše Hornové pod názvem Anunnakové, stvoření člověka a Genesis. Jde ale o překlad téhož originálu a je bohužel jen dokladem nesolidnosti nakladatelství Fontána, že v anotaci uvádí, že jde o 1. vydání v nakladatelství Fontána. Klamavá reklama ...

(SPOILER) Nelze nesrovnat s jiným významným záhadologem, Erichem von Däniken. Ten také vidí za naší existencí mimozemšťany, a to také od počátku rodu Homo. Proto objíždí svět a sbírá vědou dostatečně nevysvětlené artefakty a záhady, které může zabudovat do svých teorií. Däniken si ale nedal práci, vystavět nějakou kompexní teorii – podle něj navštěvovali mimozemšťané Zemi v nejrůznějších dobách od prehistorie, a nejrůznější místa. O tom, kdo byli ti mimozemšťané, také Däniken nespekuluje – prostě návštěvníci z hvězd. Sitchin nabízí na stejné téma něco jiného. Jako odborník na starověké jazyky a texty hledá především v písemných dokladech. Porovnává texty, dokazuje, že některé (sumerské) předcházely jiné (biblické) a že jsou zápisem událostí, které se staly. Že tedy nejde o texty náboženské, ale vědecké, ovšem s vědou mimozemšťanů. Vystačí s jedním druhem mimozemšťanů, obyvatel desáté planety Nibiru, kteří Zemi navštěvují opakovaně od doby asi půl milionu let zpět. U Dänikena se čtenář může (většinou) na místo kontaktu jet podívat a sám posoudit, co tam vlastně Däniken našel. U Sitchina je něco „kontrolovat“ skoro nemožné. Těch, kteří čtou sumerské texty je asi opravdu pramálo, takže kontrolovat, zda Sitchinův překlad má smysl, čtenář nemůže. Bibli svatou má sice k dispozici v řadě překladů (od Bible kralické až po překlady pro 21.století), ale zase – kdo je schopen diskutovat, zda to či ono slovíčko v aramejštině nemůže mít i další význam, který lépe zapadá do Sitchinových teorií. Takže nezbývá než přijmout nebo zcela odmítnout jeho výklad, jeho axiomy: Nibiru, planetu, která nás navštěvuje jednou za 3600 let, známou Sumerům, kterou ale moderní hvězdáři dosud neobjevili. Její obyvatele, kteří sice už před ½ milionem let zvládli meziplanetární lety, ale k těžbě zlata (které navíc v celé Sluneční soustavě je asi jen na Zemi) potřebovali manuálně pracující sílu. Při tom jejich civilizace byla bezpochyby technická (asi jako, na nižším stupni rozvoje, naše dnešní), nikoliv biologická. Tedy jako něco, co popsal A.C.Clarke ve sci-fi Setkání s Rámou, kde mimozemšťané mají biologické „stroje“. Mimochodem, podobnost s Rámou tu ale je. Ráma jako Nibiru proletěl kolem Slunce a zmizel zase kdesi ve vesmíru. Podobně jako lidé v tomto románu se asi museli Anunnakové snažit, stačit vždy při průletu periheliem všechno na Zemi vyřídit, než je Nibiru zase odnese ... Bohužel Sitchin neuvažuje, zda by tito tvorové (podle něho humanoidní, výsledek evoluce stejného života jako zde na Zemi, jen mnohem staršího – snad o miliardu let), žijící ovšem svůj životní cyklus ve zcela jiném časovém měřítku (jejich 1 rok života je 3600 lidských, takže pro pozemšťany žili neuvěřitelné desítky tisíc let, byli považováni za „nesmrtelné“) při pobytu zde, na Zemi, se nemuseli chovat spíše jako ti mimozemšťané v sci-fi povídce jednoho ruského autora. Ti se pohnuli (právě proto, že jejich tempo životních procesů bylo podstatně pomalejší) pozorovatelně teprve během několika let, takže když přistáli na Zemi, lidé je považovali za sochy neznámého původu. Tedy asi jako Anunnakové, kterým 1 vteřina jejich času trvá 1 lidskou hodinu!
Dojde (po vysvětlení vzniku Sluneční soustavy a samotné Země, vzniku a vývoji života, umělém vzniku rodu Homo a předávání vědomostí božskými učiteli, Anunnaky) i na UFO, Roswellský případ a nakonec i na „tvář“ na Marsu v oblasti Cydonia. Kniha vrcholí „incidentem Fobos 2“ – údajnou likvidací sovětské sondy u Marsu mimozemšťany (?), která měla politické následky zde na Zemi a vedla, tváří v tvář společnému ohrožení, k dohodě Reagan – Gorbačov v roce 1989 … Zde se autor dostává už na pole spikleneckých teorií.
Knih na tato témata napsal Sitchin celou řadu, tato zatím (?) poslední v češtině doplňuje jeho knihy o stvoření a má „potvrzovat“ předešlé Sitchinovy názory nejnovějšími vědeckými objevy – třeba výsledky sond Voyager z 90. let. Autor ovšem uvádí jen ty objevy, kterými může podpořit své teorie. Tak například, protože se mu to nehodí, výslovně ignoruje nálezy druhů rodu Homo z období mezi 1,5 milionem let a 300 000 let, kdy podle něj, Anunnakové začali experimentovat s vyšlechtěním Homo sapiens. Takže mu „chybí“ jakékoliv nálezy z této doby, připisované druhům Homo heidelbergensis, georgicus, antecessor, cepranensis, floresiensis a hlavně skutečnost, že paleontologové dnes považují za skutečně „moderní“ typy rodu Homo nálezy staré až 650 tisíc let (tedy starší, než podle Sitchina vůbec Anunnakové přistáli); rovněž denisovany nezmiňuje vůbec, ačkoliv jde o nejnovější objevy, dále komplikující vztah Homo sapiens – Homo neanderthalensis. Takže dnes velice (což ostatně uznávají i odborníci na danou oblast) nepřehlednou situaci vzájemné příbuznosti a následnosti různých rodů a druhů hominidů v posledních 6 či 7 milionech let velice zjednodušuje aby dokázal svou teorii vzniku Homo sapiens (pak čtenáře ovšem napadá, zda podobně není zjednodušeno i vše ostatní). Při tom vztahy mezi jednotlivými větvemi rodu Homo jsou bezpochyby (zatím) mnohem záhadnější a také zajímavější než prosté vyřešení problému vzniku moderního člověka zásahem Anunnaků.
Ve snaze, co nejvíce dokladovat posledními objevy v různých oblastech svou teorii, přeplňuje občas Sitchin text citacemi všech možných odborníků (často samozřejmě veřejnosti málo známých), což k čtivosti knihy příliš nepřispívá. Proto knihy Dämikenovy mi přijdou čtivější a bývají také (fotografie, obrázky) lépe dokumentované a hlavně vytištěné než Sitchinovy z nakladatelství Dobra či Fontána (o reálnosti teorií obou autorů nemluvím a nesrovnávám je, to je na jinou diskusi). Pro běžného čtenáře se zájmem o mimozemšťany a záhady minulosti tedy obsažná, ale na čtení trochu náročná kniha, i když si něco zajímavého, už vzhledem k rozsahu, v ní jistě najde.
Kniha ovšem už jednou vyšla, pod názvem Návrat ke Genesis v roce 2001 v překladu Radmily Valtrové. Jde o stejnou knihu, takže údaj vydavatele, že jde o 1. vydání, je nepravdivý.

3 22.05.2021

Chci psát především o posledním vydání této knihy, z roku 2018 v nakladatelství Albatros, ve formátu A4. Jako sběratel knih ilustrovaných Zdeňkem Burianem mám 4 předchozí vydání – první vydané u Pavlíka v roce 1941, druhé, také ještě válečné, u Vilímka v roce 1944 (papír již mnohem horší), první poválečné z Mladé fronty v roce 1957 (moje první Augustova kniha) a druhé, vydané tamtéž v roce 1962. O další vydání jsem už neměl zájem (ilustrace jen přetiskované, text stejný), až jsem si přečetl článek na webových stránkách blogu Dobrodružná vyhlídka pana Ondřeje Müllera, programového ředitele z nakladatelství Albatros, o novém vydání, ve velkém formátu, aby „… kvaše vynikly a též v celobarevném provedení…“. Nutno říci, že tato reklama nelhala, jde o skutečně nádherné vydání, pérovky většinou otištěny ve větším formátu a kvaše neporovnatelně lépe než ve vydáních dosavadních (při tom jmenovaná vydání, která vlastním, vůbec nebyla vytištěna špatně). Nákladu na koupi tedy rozhodně nelituji, všem sběratelům lze jen doporučit. Při té příležitosti jsem porovnal všechna vydání, která mám a zjistil zajímavou věc o doslovu autora, pana profesora Josefa Augusty. V obou protektorátních vydáních a ještě ve vydání z roku 1957 je text shodný. Tak o první, titulní, povídce knihy pan profesor píše: „ za podklad posloužily výzkumy největší a nejproslulejší paleontologické výpravy, vyslané z newyorského přírodovědeckého muzea do Mongolska a Číny…“ (o této a dalších expedicích paleontologů viz výborná kniha Darrena Naishe „Dinosauři. Velká kniha objevů“). Pak se zřejmě něco stalo a ve vydání Zavátého života z roku 1962 (nejen pamětníci ví, že tehdy už nastávalo jakési oteplení v kultuře a nakonec i politice, které vyvrcholilo v roce 1968) už je označení místa děje „dnešní Mongolsko“ nahrazeno „Mongolskou lidovou republikou“ a my můžeme číst dále toto: „První poznali důležitost výzkumu Mongolska ruští vědci… Ba smíme říci, že hlavní místo ve výzkumu této země patří vůbec ruským vědcům ….“ Následují celé odstavce o ruských vědcích, vrcholící zjištěním, že teprve za sovětské vlády začal výzkum v Mongolsku „probíhat“ správně, „plánovitě“ atd. Skoro se čtenář obává, že pan profesor dodatečně zjistil (někdy počátkem 60. let!), že i Mongolsko vynalezli – jako ostatně tehdy vše – Rusové… Úlitba režimu (nebyla třeba ani za německého protektorátu, za probíhající války proti USA, vyzdvižení významu americké expedice ani nacistům nevadilo) tedy složena, kniha mohla dál vycházet (bez ní by už nevyšla?). Jak k tomu byl pan profesor dotlačen či zda to byla jeho iniciativa se můžeme dnes jen dohadovat (koncem 50. let byl profesor Augusta jmenován děkanem a od roku 1960 vedl katedru paleontologie na UK. Řád práce dostal v roce 1963 ... Že by souvislost s jeho politickým probuzením?). Vydání z roku 2018 přetiskuje doslov v původním znění … A text knihy je upraven Ondřejem Müllerem.

7 07.05.2021

Na povídku Válka zlatokopů by byl určitě hrdý (kdyby ji napsal) i sám Jack London. To myslím říká o této sbírce vše.

1 07.05.2021