Arminus diskuze u autorů

O autorovi je zde velice stručná a nic moc neříkající informace v délce jediné věty (časté na Databázi, bohužel). Takže dodám následující (moc jsem toho nenašel ani jinde, ostatně tento ničemný nacistický spisovatel mne až tak nezajímá, abych nějak moc hledal):
uvádí se jen, že je přispěvatel do extrémně pravicových webů.
Kromě knihy Friedenstaube je autorem knihy Pranýř, což není román, ale nacistický blábol ve formě politických komentářů z jeho blogu. Soustřeďuje se zde (podle anotace, viz stránka této knihy) na tři hlavní témata: protiamerické štvaní, shnilý Západ a holokaust. Pro české fašisty jistě lahůdka. Právě za popírání holokaustu (viz ukázka z anotace na stránce knihy) byl autor pohnán v Německu před soud a odsouzen k pokutě platit po 100 dní 10 Euro denně. Po odvolání mu byl trest zvýšen na 120 dní. Jeho původní nakladatel, J.K.Fisher z Gelnhausenu, se od něj v srpnu 2016 distancoval.

Je třeba důrazně varovat čtenáře, který by se, jako já, zajímal o ilustrace pana Kupčíka v knihách jiných autorů. Aby totiž vůbec nevěřili údajům na stránce, uvádějící seznam knih, Kupčíkem ilustrovaných. Nevím, kdo ho sestavoval, ale není pravdivý. Je v něm až přespříliš mnoho knih, údajně "ilustrovaných", kde Lubomír Kupčík nakreslil pouze ilustraci na obálce. Jde zejména o knihy (detektivky), vydané nakladatelstvím Mystery Press: všechna díla Ellis Peters nebo Ondřeje Nečase, což jsem kontroloval. Věrohodné pak ovšem nejsou ani údaje u ostatních titulů. Při tom pro knihy, u kterých je umělec autorem pouhé obálky, je určena samostatná stránka...

O životě autora se mi nepodařilo, ani na „vševědoucím“ internetu, zjistit více než jméno, označení jako publicista a komentátor a rok narození. I zde, na Databázi nestačí pro vyhledání autora zadat „Matoušek“, Jaromíra Matouška vyhledávač nenabídne, je třeba zadat celé jméno… Přepsal jsem tedy, jako skromnou poctu a můj malý osobní dík za knihu o Spojených státech, údaje ze záložky uvedené knihy, vydané v roce 1948 nakladatelstvím Borový. Více jsem bohužel nezjistil – tedy jaký byl další osud tohoto člověka, bezpochyby až do roku 1948 českého vlastence a stoupence demokratických ideálů? Musel po komunistickém puči rozhlas opustit? Jaký byl jeho další osud? Změnil (byl přinucen změnit) názory? (asi sotva, žádnou další knihu už nenapsal, nebo mu alespoň nevyšla). Emigroval? Kdy, kde zemřel? (dnes už bude sotva mezi živými). Na žádnou z těchto otázek jsem odpověď nenašel. Tedy alespoň uvádím následující informace z roku 1948:
Jaromír Matoušek, nar. 1915, studoval ve Spojených státech na Rollins College na Floridě americkou literaturu, severo- a jihoamerické dějiny, národní hospodářství a politiku, v Praze pak na Vysoké škole obchodní její hospodářsko-politický směr. Cestoval po Americe a přišel do styku s řadou čelných představitelů amerického veřejného života a éry prezidenta F. D. Roosevelta. Psal a přednášel o Spojených státech, za šéfredaktorství Eduarda Basse spolupracoval s Lidovými novinami, napsal životopisné studie o amerických prezidentech Jeffersonovi, Jacksonovi, Lincolnovi a Theodoru Rooseveltovi. Roku 1938 byl hlasatelem a komentátorem krátkovlnného vysílání Československého rozhlasu pro Severní a Jižní Ameriku, za květnové revoluce byl jedním z hlasatelů pražského povstání v rozhlase, v řadě porevolučních měsíců pak vykonal vynikající kus práce při repatriačním díle rozhlasu jako redaktor a hlasatel svých pravidelných relací „Služba krajanům“ a „Služba spojencům“.
Dodatek: kdejaký estébácký práskač, komunistický zločinec, ruský kolaborant (v poslední době jsem si všiml například komunistických agentů O. Jurmana či M. Syručka) má u svých „děl“ na Databázi často obsáhlé biografické údaje. Je to samozřejmě dobře, alespoň se inteligentní čtenář dozví kdo je kdo (což mnohdy, bohužel, ani tak nebrání čtenářům méně inteligentním - nebo bezcharakterním, s vadnou morálkou - na takové kreatury a jejich slátaniny zde psát oslavné komentáře. Tento člověk, pan Jaromír Matoušek za komentář zatím nikomu nestál. Činím tak tedy já.

Čtenář pan „rhol“ zde uveřejnil svůj názor na spisovatele Jurmana a jeho dílo. Naprosto bez uvedení jakýchkoliv faktů, kterými by svou adoraci podpořil. V poslední době takto psal i o „filozofce“ Anně Hogenové, kde je zajímavá pouze informace, že po zádech autorky lezou štěnice. Jistě má na svůj názor plné právo, ale některé čtenáře mohou fakta o autorovi a jeho díle přece jen zajímat. Takže názor pana „rhola“ zde doplním několika fakty (dostupnými na internetu), které vrhají na Jurmana trochu jiné světlo. Pan „rhol“ především píše o nějakých „samozvaných politrucích“, jejichž „fňukání“ Jurmana „trápit nemusí“. Je to tvrzení na úrovni výše citovaných štěnic filozofky Hogenové a nanejvýš potvrzuje, že pan „rhol“ stále žije ve světě, kde řádili a škodili rudoprávoví „ztroskotanci a samozvanci“. K jeho tvrzení o Jurmanovi, totiž že jde o „vynikajícího odborníka“ atd., který „svá díla podkládá nepopiratelnými fakty“ atd. je možno říci, že jde o tvrzení velice sporné, což zde doložím fakty. Nevím, zda pan „rhol“ je také povoláním či kvalifikací historik, ale jeho názor na Jurmanovy texty bych zde doplnil hodnocením skutečného historika, v současnosti ředitele Muzea paměti XX. století, PhDr. Jana Kalouse, uveřejněném v časopise Securitas imperii. Týká se serie knih o „Dvojitém Agentovi“. Cituji: „...opět je zde celá řada chyb a nesmyslů, o vydatném přejímání terminologie Státní bezpečnosti ani nemluvě... V textu zmíněného Antonína Prchala oslavuje jako autora řady televizních inscenací. V době tzv. normalizace psal Prchal pod pseudonymem Ivan Gariš špionážní a detektivní prózy; podle jeho scénářů natočila Československá televize několik filmů. Co zde ale chybí? Antonín Prchal, narozen 7. května 1923 v Jihlavě, patřil k nejznámějším příslušníkům Státní bezpečnosti v zakladatelském období komunistického režimu v Československu. Podílel se na konstruování politických procesů na přelomu 40. a 50. let a byl odpovědný za brutální výslechové procedury… Z textu sálá oslava starých, komunistickým režimem prostoupených časů. Nezazní zde snad jediné negativum. Místo toho se dozvíme, že vše bylo zadarmo, levné, a ta péče všech o všechny! … Souhrnně musím konstatovat, že Jurmanovy publikace vykazují takové množství chyb a nedostatků, že je lepší se jich při jakékoliv odborné práci vyvarovat... Není je … možné označit ani za vědeckou, ani za populárně naučnou literaturu“ (konec výběru z Kalousova textu). Takto tedy Jurmana hodnotí odborník – historik (v uvedeném časopise je toho samozřejmě, vše doloženo, mnohem více): nepravdy, komunistické lži, zamlčování nehodících se faktů.
A kdo asi čte výtvory Jurmana (a podobných)? Kromě pana „rhola“ ho čtou třeba v redakci webového časopisu Národní domobrana, plátku kolaborantů s naším (českým) nepřítelem, Ruskem (stačí se podívat tamtéž na fotografie ze společných akcí s ruskými zločinci z gangu Noční vlci). Tam jiná Jurmanova kniha, Převrat, o listopadu 1989, vzbudila přímo nadšení, a tak obzvlášť povedené pasáže z ní tento ničemný plátek cituje. Například: „…Disent musel z něčeho zabezpečovat svoji činnost, kopírování a rozšiřování samizdatových materiálů, výdaje s tím související, náklady na cestování, organizaci různých nátlakových akcí a v neposlední řadě udržování jejich chalup (např. Havlův Hrádeček či Lisova farma, Kohoutova vila) a různé schůzky, kde vytvářeli koncepty pro jednotlivá prohlášení Charty 77, které pak nejednou končily jako nevázané chlastací a sexuální mejdany. Můžu ti říci, že i ty nejdivočejší historky kdo s kým a jak, různými výměnami cvičenek v postelích a podobně ani nedosahovaly skutečnosti“ (konec citátu).
Všichni, kdo ve zločinném komunistickém režimu prožili většinu života a očekávali celou tu dobu, až to „praskne“, si musí nad Jurmanem odplivnout, větší hnus si těžko představit. Jde vysloveně o duchovní potravu pro (komunistickou) lůzu. A ta lůza také píše svá hodnocení: na webu zboží.cz anonymní čtenář: „Dlouhá léta se nikdo neopovážil zhodnotit rok 89, tak jak se to povedlo v této knize. Žádní disidenti, žádní studenti, žádné obrodné hnutí. Jen banda zrádců a gaunerů toužících po moci... “ Na webu heureka.cz pak „ověřený zákazník Karel“ (cituji příspěvek doslova s jeho stylem a pravopisem, svědčícím o neobyčejné sečtělosti a inteligenci takového hodnotitele literatury): „Už delší dobu vím, že to bylo úplně jinak, než dnes, jak tvrdí momentálně nynější naši vládci neuvěřitelným způsobem masírováním a nekonečným lhaním hlavně nynější omladině, která nás má např. jednou živit, až mi nebudem moct... Pro mě to je neodpustitelná zrada. Já jsem ještě z doby, kde nebylo chudých ani přehnaně bohatých, žebráků, bezdomovců, všichni rovným dílem, kde dělník byl váženým občanem a jeho rodina byla max. sociálně zabezpečna od narození až po zasloužený starobní důchod (60 roků). Mohli jsme opravdu v našem státě žít bezpečně, ale co jsme všichni bohužel museli, chodit do práce. To dnes pro mnohé, jsou démonické představy. Jo abych nezapoměl, pomeranče, mandarynky, banány i toaletní papír apod. jsme také měli a u pultového prodeje, kdy převážně v té době byl, včetně samoobsluh, většinou nějaká fronta byla, než člověk přišel na řadu. Není to logycké? V dnešní době fronty nejsou? ... Mohl bych psát do nekonečna. Argumentů je víc než přehršle na dnešní podělanou dobu...“ (konec citátu). Obrázek o tom, o jaké knihy se tedy v případě Jurmana jedná si, i podle těchto reakcí čtenářů, udělá každý sám. Je přinejmenším nehoráznost, jestliže pan „rhol“ někoho a něco takového propaguje na stránkách Databáze… Stále platí rčení „řekni mi co čteš a já ti řeknu, kdo jsi“ (platí třeba i pro čtenáře „rhola“), ale i parafráze tohoto rčení „řekni mi, kdo jsou tvoji čtenáři a já ti řeknu, co jsi zač“ (platí pro autory jako Olin Jurman).

Pan Zavoral? To je přece podle některých ta "vyváženost": 5 minut pro Hitlera (dnes Putina) a 5 minut pro Žida (dnes nějakou oběť z Ukrajiny). Ale Hitlerům nepomohlo ani to, takže se Zavoralové snaží marně.

Poněkud stručná informace o „spisovateli“ Františku Ročkovi si myslím zaslouží doplnit, byť třeba jen mým názorem. Už proto, že kdybych já při koupi jeho knih věděl to, co zde chci doplnit, obešel bych takového „spisovatele“ velkým obloukem a rozhodně mu nedal vydělat. Takže snad můj příspěvek pomůže někomu jinému.
Tento „spisovatel“ totiž v těchto dnech dosáhl zřejmě vrcholu své „spisovatelské“ kariéry a byl vyznamenán tzv. Krameriovou cenou za svou „nezávislou“ žurnalistiku (chudák pan Kramerius blahé paměti, bránit se nemůže a své jméno si nenechal chránit před zneužitím různými lumpy ochrannou známkou ®). Cenou, kterou si mezi sebou udělují proruští kolaboranti a zrádci (viz zprávy denního tisku z počátku července 2022). Kdysi jsem si koupil několik dílů líčení událostí těsně po skončení II. světové války v Ústí od jakéhosi spisovatele Ročka. Řídil jsem se tehdy nějakými recenzemi a pravděpodobně také informacemi z Databáze knih. O autorovi samotném jsem toho jinak moc nevěděl, politicky se jako „nezávislý žurnalista“ tehdy nějak výrazně neprojevoval (Rusák ještě nezmobilizoval svou pátou kolonu českých zrádců). Po dlouhých létech komunistického lhaní o této těsně poválečné době, kterou jsem prožil jako malý chlapec, lhaní v tisku, škole, v povolených vycházejících knihách, jsem se pochopitelně zajímal o každý pramen informací, který se zdál trochu pravdivý. Četl jsem sice už knihy profesora Václava Černého či Ferdinanda Peroutky, kteří se zmiňovali o zločinech české lůzy na německých (tehdy ještě) spoluobčanech, o odsunu, „divokém“ i tzv. legálním („legálním“ podle rusáckých, stalinských, způsobů), ale Ročkovy knihy se zdály být detailnějším popisem tehdejších událostí, a to z kraje, kde bestialita poválečné msty dosáhla zřejmě svého vrcholu (v mém rodném městě, ač bylo částečně také „německé“, to tak divoké nebylo, následky „odsunu“ jsem ovšem mohl vidět po celé dětství a v „pohraničí“ vlastně dodnes). Knihy samotné zde teď hodnotit nehodlám, snad někdy později. Jde mi o autora. Od knih, které se sotva líbily komunisticko-rusáckým českým „vlastencům“ (např. o situaci po roce 1948 Roček podle anotace píše: „...konečně byla prosovětským režimem obsazena na československé straně také západoněmecká a rakouská hranice. Teprve v tom okamžiku bylo dokončeno obsazení střední Evropy sovětskou armádou v oblasti Československa…), dospěl „spisovatel“ Roček na zcela opačný názorový pól a je dnes jedním ze sebranky proruských zrádců našeho národa a státu. Asi první krok ke správnému nazírání současných událostí udělal svými knihami o řádění Romů v Ústí, které se věru musely líbit hlavně Okamůrám a jemu podobným. Pak už byl jen krůček v jeho dalším vývoji, a to když novodobí Putinovi fašisté přepadli Ukrajinu. Ve spisovateli Ročkovi muselo dojít k nějakému zlomu, nebo chytil nový vítr, byl „aktivován“, uviděl téma, na kterém by mohl parazitovat … Výsledkem jsou jeho současné „rozbory“ a „nezávislé“ komentáře na profláklém webu proruských kolaborantů Parlamentní listy nebo rovnou na vysloveně kolaborantských, dezinformačních webech jako „první zprávy.cz“ či „ceske-narodni-listy.cz“ (některé další jsou dodnes, i s články „nezávislého“ Ročka, zablokovány). Zde nešetří sprostými útoky na oběť zločinné rusácké agrese, Ukrajinu, a jejího prezidenta (vždy alespoň „komik Zelenský“; nikdy podobným způsobem samozřejmě nedehonestuje vraha Putina). Pro doložení pár citátů tohoto „nezávislého novináře“: rusáckou agresi na Ukrajině nazývá „americko-ruskou válkou“, podle něj „Česká televize vzdychá nad ruskou nehumánností“, o bestialitě Rusáků v Buči si dokonce dovolí drze napsat: „prý vraždili ustupující ruští vojáci. Je to tak okaté, že uvěřit tomu mohou jenom političtí hysterici“ nebo obecněji k rusácké bestialitě si dovolí veřejně následují, doslova bestiální zhovadilost: „...nezáleží“ (Ukrajincům, moje pozn.) „na civilních obětech. Čím jich bude více, tím lépe, protože za smrt civilistů mohou Rusové. Není to náhodou ruská genocida?“ A tak dále. Při tom ovšem si dá dobrý pozor, aby zločiny Putina a jeho bandy vrahů přímo neoslavoval. Je natolik zbabělý, že vlastně ve svých blábolech ani nepřichází se svým názorem. Vybírá si „vhodné“ názory proruských lumpů na Západě, ty cituje a pak „komentuje“. Tak má vypadat, podle proruských pohůnků u nás, „nezávislá žurnalistika“, hodná ocenění. Pan Roček vystupuje jako nejhorší rusácká lidská špína, ideový pomocník vrahů. Putinova onuce, nezávislý novinář (a spisovatel) rusáckého typu, zralý pro Krameriovu a jednou snad i Putinovu cenu… Ať si každý čtenář závěr udělá sám: zda tohoto spisovatele chce číst, informace jsou zde a všechny dohledatelné. Já za sebe od „spisovatele“ a „nezávislého novináře“ Ročka už nekoupím jedinou knihu.

Nepotrestaný komunistický zločinec, bývalý udavač vojenské rozvědky (v životopise chybí...), pracující tedy pro okupanty ze SSSR. Na "křtu" svého štvavého braku připíjel "Na převrat!" a myslel to ne obrazně a ne o svém braku. Je třeba mít skutečně drzost zrádce národa, když napíše o druhých „knihu“ s názvem "Čeští Jidášové: Největší zrádci v našich dějinách" a nezmiňuje v ní sám sebe. Snad si byl vědom, že na úroveň třeba Emanuela Moravce to prostě nedotáhl, i když se snažil ze všech sil. Věčná hanba takovým!

Životopis autora je stručný, moc se nedozvíme. Samozřejmě, důležitější je dílo. I když třeba s „dílem“ zásadně nesouhlasím, je třeba vždy napadat dílo, nikoliv osobu autora. Přesto neškodí připomenout, že autor, specializující se na „moderní dějiny Československa“ a proslavivší se především svými „objevy“, týkajícími se normalizace, se narodil v roce 1974 v rodině, z „normalizace“ profitující. V roce 1989 mu bylo tedy 15 let, z nich ovšem skoro polovinu prožil v Moskvě. Ne, že by ho to pro bádání o dějinách tohoto období mělo apriori diskvalifikovat Podíváme-li se ovšem na jeho „dílo“, je dobré to vzít v úvahu. Podle databáze jsou u jeho jména uvedeny 3 knihy, z toho jednou byl člen autorského kolektivu více než tuctu spoluautorů, podruhé byl spoluautor a jen v jednom případě autor. Jde o v pořadí první knihu, kde je (spolu)autorsky podepsán. K jejímu vydání prohlásil pro media: „Nechtěl jsem svou knihou lidem předepisovat, co si mají o komunismu myslet, nechtěl jsem dávat nějakou definitivní diagnózu naší nedávné minulosti, spíše mi šlo o to, abych otevřel debatu.“ Což, i to může být účel: napíši, třeba naprostou, hovadinu a počkám na reakci. Zda toto je práce historika a „vědce“ je ovšem otázka. Jeho práce, psané tedy bezpochyby na základě „studia“ dokumentů (vlastní zkušenost s dobou pramalá), bych mohl ovšem také považovat za příspěvek do edice knih „Jak si malý Hurvínek představuje“. Nebo snad autor, vysokoškolský pedagog, je stoupenec výchovy jemu svěřených studentů metodou negativního příkladu? "Takhle se historická věda, blbouni, nedělá!" Jisté je, že jeho práce až do roku 2020 nevzbudily rozhodně nějaký velký zájem veřejnosti. V Databázi dodnes má celkem (včetně knih, kde byl jen spoluautorem) 70 hodnocení (u módních „bestselerů“ jde počet do tisíců) a 19 komentářů. Zvláště u knihy Dějiny Česka jsou komentáře převážně odmítavé až negativní (odpad!) - nelze ovšem říci, jaký je na tom podíl Pullmannův. Asi ale podstatný, neboť komentáře, hodnotící knihu jako „odpad“, výslovně zmiňují naprostou absenci byť jen připomenutí justičních vražd, provedených komunisty. A to je právě i Pullmannův názor. Projevil se prakticky v den, kdy si naše společnost připomínala 70. výročí zavraždění Milady Horákové komunisty. Jen naprosté hlouposti historika Pullmanna (zde ve funkci děkana Filozofické fakulty UK), když jako jediný odmítl (za celou Fakultu) se k připomenutí připojit, lze děkovat tomu, že se stal známým i široké veřejnosti. Následoval totiž zájem médií atd. Výsledkem je mimo jiné i v tyto dny vyšlá kniha Fakta a lži o komunismu, která je polemikou historiků, novinářů a komentátorů s názory Pullmanna a jemu podobných (Blaivová atd.). Zde je možné (aniž čtenář musí číst „díla“–slátaniny historika Pullmanna) se seznámit s jeho podstatnými tvrzeními, s jeho neuvěřitelnou drzostí, s jakou de facto zatemňuje (v době, kdy ještě žijí miliony pamětníků) nedávnou minulost, zcela ve stylu dezinformátorů bagatelizuje zločiny, omlouvá vrahy, někde i jen sprostě lže. Jeho snaha „otevřít debatu“ takovýmto způsobem zde tedy narazila. Jaké si z toho tento vědec odnese poučení je otázka.
Já bych upozornil na dvě věci: jací mohou asi být ti dnešní vysokoškolší studenti, jak asi reagují na takovéto názory svého učitele. Kdysi, na počátku šedesátých let minulého století, jsem (povinně, samozřejmě ne ze zájmu) musel absolvovat při studiu na technice přednášky a cvičení z marxismu-leninismu. Začínala léta šedesátá, bylo zde už určité „tání“ (proto jsem se také na techniku dostal), do „Pražského jara“ bylo ovšem ještě velmi daleko. Marxismus nás „učili“ externisté - zasloužilé komunistické politické kádry z praxe, povolané z plzeňské Škodovky (tedy tehdy ze ZVILu). I když to byli lidé, kteří moc inteligence nepobrali (pamatuji jmenovitě jakéhosi Bekoviče), přesto alespoň tušili, koho mají při „výuce“ asi před sebou (v Plzni ještě byla živá vzpomínka na události kolem měnové reformy v roce 1953 a ostatně všichni vzpomínali na osvobození Američany v roce 1945). Takže ani tyto kované kádry si nedovolily nám, studentům, v době komunistické vlády, vykládat takové zhovadilosti, které hlásá 30 let po pádu komunistického režimu postmarxistický vědec a pedagog Pullmann, dokonce na filozofické fakultě… Jak se to poslouchá dnešním studentům?
A věc druhá: Pullmann vybádal, že rezoluce pracujících, žádajících tresty smrti (i pro Miladu Horákovou) nebyly nějak nařizované, vznikaly často „spontánně“! Zde bych tomuto demagogovi a hlupákovi připomněl případ, který je zdokumentován a v práci jiných historiků (Koura) citován, a který já osobně považuji za snad ještě horší projev nelidské zhovadilosti a bestiality komunistů než samotné vraždy (ty dělali v dějinách i jiní, ale o tomhle jsem jinde nečetl). Samo to nemělo praktický význam, kvůli tomu krev jistě netekla, ale jestli nějaké komunistické bestie klesly až na dno hnusu, hluboko pod lidskou úroveň, pak to bylo podle mne zde. Jde o (podle Pullmanna asi také „spontánně vzniklou“) rezoluci, požadující smrt pro nepřátele lidově-demokratického zřízení, kterou sepsaly a podepsaly malé děti (což nebylo tenkrát až tak mimořádné), zde ale šlo o mentálně postižené děti ze zvláštní školy… „Historik“ Pullmann toto při svém studiu nezjistil.
Můj závěr je: takto, jako Pullmann, pracují dezinformátoři - z marginálních skutečností (třebas i pravdivých) se udělá zásadní problém a pak už lze konstruovat a do veřejnosti vypouštět jakoukoliv lež. A je lhostejné, jakým vznešeným účelem (třeba „vyvolat debatu“) se to zdůvodní. A jak napsal jeden blogger (cituji): "Učení tohoto užitečného idiota (Pullmanna, moje pozn.), jak své spolupracovníky této kategorie nazýval sám velký Lenin, nejenže je v rozporu se Zákonem č. 198/1993 Sb. (Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu), který jasně hovoří o skutečnostech, které se odehrávaly během vlády jedné strany, ale je v naprostém rozporu s tím, co jsme v tomto období prožívali."

Životopis paní autorky, uvedený zde, je velice stručný, skoro nic neříkající. Tak tedy pro doplnění si dovolím uvést toto:
plné jméno se všemi tituly je Mgr. Veronika Sušová-Salminen, Ph.D. Pracuje pro Centrum globálních studií při Filozofickém ústavu AV ČR, je ovšem i politicky činná mimo ústav. Čtenáři/ky jejích knih si pochvalují její „objektivitu“, takže k tomu lze dohledat následující: poskytuje rozhovory a je citována jen takovými objektivními informačními zdroji, jako je Babišova iDnes či pravdivostí informací už proslulé Parlamentní listy. Vystupuje v diskusích spolu s tak objektivními osobnostmi, jako je Oskar Krejčí (dříve StB) či skvělá ekonomka (marxisticko-leninské politické ekonomie) Švihlíková. Proto také přispěla do jistě velice objevného sborníku o VŘSR (kdo už nezná komunistické zkratky, tedy sborníku o převratu v Rusku v roce 1917, který nastolil v této zemi jeden – vedle Hitlerovy Třetí říše a Maovy Rudé Číny z nejzločinnějších režimů, které lidstvo ve své historii poznalo). A přispěla zde jistě plně v duchu sborníku (cituji anotaci): „Vycházejí (rozuměj autoři sborníku, tedy i Veronika Sušová – Salminen) z nestalinské levicové tradice, tedy toho směru levicového myšlení, které se nemohlo rozvíjet za minulého režimu, a kterému nepřeje ani ten dnešní. Pro čtenáře, který není obeznámen se touto levicovou tradicí, bude možná překvapením, že v textu se užívá naprosto běžně pojmů jako je „třída“, „třídní boj“, „proletariát“, „buržoazie“ atd.“ (konec citátu). Veronika Sušová má také až dojemnou starost, aby nám tu, v Česku, po 40 létech nejhorších zkušeností (sama se narodila v roce 1976, zažila tedy ten komunistický „socialismus“ jen jako pionýrka) někdo „nekřísil antikomunismus“ (viz článek v dalším profláklém mediu, webu Rebuildsyria.cz). Tolik tedy k jejím veřejně projeveným politickým sympatiím a její „objektivitě“ (objektivita=nestrannost, neutrálnost). A k její „odbornosti“ specialistky na Rusko: od roku 2015, ano, roku, kdy válečný zločinec Putin a jeho Rusko už přes rok vedl agresívní válku proti sousedovi, Ukrajině, vydává i knihy (dle čtenářů „objektivní“) o Rusku a Putinovi. A občas zaperlí ve výše zmíněných tiskovinách články, které ani není třeba číst – vše podstatné prozradí už nadpis: „Hrajeme si na zlé Rusko, které může za všechny nešvary světa a na hodný Západ, který chce pro všechny jen to nejlepší“. Po začátku agrese Ruska v roce 2014 specialistka Sušová ohodnotila okupaci Krymu jako „Rusové … provedli „velice elegantně“. Ve stejném vystoupení psala o tom, že „...za logické považuje, že se Rusko vměšuje do politiky okolních států, když v Kremlu existuje pocit, že je NATO ohrožuje, ohrožuje ruské zájmy“. Velká specialistka na Rusko a Putina pak odpovídá (17.3.2022) na otázku „Očekávala jste, že Rusko zaútočí na Ukrajinu?“ takto: „Když jsem se o invazi dozvěděla, nemohla jsem tomu uvěřit…“ Tedy, opravdová odbornice, kvalifikovaná psát na téma Putin a Rusko. Víc dodávat netřeba. To vše jsem vyčetl na internetu.
Pokud ji budeme hodnotit podle toho, jak zapůsobila (její knihy) na čtenáře, je obraz zcela tristní: jedna čtenářka hodnotí jednu její knihu takto: „...prezident Putin je velká a zajímavá osobnost. Má mé sympatie…“ Není to ovšem nic až tak nového. Z historie hitlerismu víme, že mezi (často fanatickými) stoupenci a obdivovateli Adolfa Hitlera byly převážně – ženy. Takže u Putina, Hitlera naší doby, to nemůže ani být jiné. Ovšem spisovatelka-vědkyně tak dostává velice podivné vysvědčení, pokud její knihy vybudí takovouto reakci čtenářky. Je tedy na lépe informovaných rozhodnout, zda Veronika Sušová-Salminen je spíše významná odbornice na Rusko a Putina, objektivní, vědecky pracující komentátorka, analytička a spisovatelka, nebo spíše dodavatelka myšlenek a argumentů pro dezinformátory a proruské štváče, pracující pro našeho (tedy České republiky) nepřítele a sehrává tedy, v nejlepším případě, roli užitečné idiotky.

Poté, co jsem se doslova zhrozil nad neuvěřitelnými bláboly v knize Gambit mahátmů jsem si zde přečetl názory čtenářů na autora a jeho jiné knihy. Někteří si pochvalují, že tyto knihy přináší „zajímavé“ náměty k zamyšlení, otevírají jim oči, neboť „tohle nám neřekli“, dokonce se zmiňují o tom, jaké vědomosti jim autor sdělil. Navíc knihy Ivo Wiesnera jsou řazeny zcela nesmyslně do žánru „Záhady“. Rozhodně nevolám po žádné cenzuře nebo omezování vydávání takových knih, ale také mám naopak právo se k podobné „literatuře“ vyjádřit.
Přinejmenším v knize Gambit mahátmů pan Wiesner píše (zvláště v závěru knihy, jako pointu celého díla) jako ruský troll. A je naprosto nesprávné (a zařazením do žánru „záhady“ potenciálního čtenáře matoucí) jakkoliv tento konspirační a politický blábol pana Wiesnera srovnávat s knihami von Dänikena (či Sitchina) a zařazovat ho vedle nich.
Jistě, i Wiesner se zabývá záhadami okolo některých archeologických nálezů a jejich datování, problémy evoluce či dokonce otázkami kosmologie a teoretické fyziky. U solidních autorů skutečné záhadologické literatury jde ovšem o nekonformní, případně alternativní či diskutabilní vysvětlování archeologických nálezů či jiných nejasností světa okolo nás, NIKDY o primitivní politickou agitaci (zde proruskou), dobrou tak leda na konspirační weby. A to je jádro pudla: Wiesnerovi tyto „záhady“ jsou jen odrazovým můstkem k tomu hlavnímu, co hodlá čtenáři sdělit. Takže jsou přítomny v jeho knize, jako rozinky v nechutném těstu proruského štvaní, ale hlavní téma Wiesnerových knih(y) to není. Těžko lze ale pochopit, že údajný schopný technik a vynálezce si může představovat (neboť to opakovaně tvrdí), že letět do vesmíru, na Mars či dokonce kamsi na Aldeberan je otázka sbalit kufřík a nasednout do nějaké vesmírné lodi (třebas postavené podle dokumentace dodané mimozemšťany). O tom, co vyžadoval jen program Apollo od desítek průmyslových odvětví asi inženýr Wiesner neslyšel nikdy nic. Ani o tom, že se to nakonec projevilo i v nekosmickém programu a běžně dostupných výrobcích. Wiesnerovi stačí nějaká ta pevnější ocel (mimozemšťané dodali „vzorec“, kde jsou ocelárny, bezpochyby technicky vyspělejší než běžné, které vzorec přetaví v ocel, už Wiesner neřeší), samozřejmě fantastický pohon a případně červí díra (k cestě k ní dodají mimozemšťané zřejmě i značenou turistickou stezku) a šup do ní, letíme! Ostatní nestojí za řeč. Stopy po takové mimozemské pomoci (třebas utajované) v mnoha oborech se p.Wiesner ani nenamáhal hledat (ačkoliv právě toto mohlo být téma!).
Jiná, ještě smutnější kapitola, je ovšem Wiesnerův blábol o skvělé budoucnosti českého národa, který jednou duchovně povede lidstvo. Tato představa má malou vadu – už vzhledem k jasně proklamovanému autorovu podlézavému vztahu k Rusům budou muset bezpochyby tito dát Čecháčkům nejprve souhlas, to ale p.Wiesner nezmínil…
Se záhadologií, Dänikenem a dalšími (natož se sci-fi!) pak nemá absolutně už nic společného Wiesnerovo blábolení třeba o druhé světové válce či o „historické“ nenávisti „Germánů“ (pro Wiesnera Germáni = Němci, o Norech, Angličanech a dalších nemluví) vůči Čechům pro kamen Čintamani. Kvůli kterému vlastně začala celá válka (ovšem za přispění Iluminátů). Tvrdit, že Češi jsou starší národ než Sumerové, staří Egypťané či starověké civilizace v údolí Indu a odvozovat název Bohemia od jakéhosi ostrova, kde žili před 4,5 tisíci léty předci Čechů (Arijci!), je opravdu buď apríl nebo tvrzení dostatečné pro právo na pobyt u prof. Chocholouška. Při tom skutečných záhad je v počátcích osídlení dnešních Čech habaděj (o tom, co jsou vlastně dnešní Čechové ani nemluvě), nesmí se jimi ovšem zabývat popletený (fantas)magor, sloužící navíc politickému štvaní. Taková odhalení jsou na úrovni úvah, zda nebyla baba Jaga manželka praotce Čecha a zda ten před ní neutekl na Říp (to by bylo výborné potvrzení naší příslušnosti ke Slovanům – těm nejslovanštějším!). Autor ovšem nezůstává u tohoto. S jasným proruským postojem líčí, jak Sovětský svaz rozdrtil a zlikvidoval celé armády zlých Američanů (samozřejmě preventivně, v zájmu dobra lidstva). V čem jsou (byli) Američané zlí a v čem jsou Rusové hodní se nerozebírá. Tady nám pouze opět vypráví něco, o čem jsme (tedy až na ty mimozemšťany) byli přesvědčováni pod heslem „Sovětský svaz, mírová hráz“ 40 let. Při tom Sovětský svaz obsadil (ovšemže preventivně!) vlastně celou Sluneční soustavu (počínaje Měsícem), takže mír (na věčné časy) je Rusy zajištěn, žádný Americký zločinec už Zemi neohrozí. Bylo to sice za cenu krvavé války ve vesmíru, války, která neproběhla někdy před deseti tisíci nebo i milióny let (i o takových válkách má ovšem p.Wiesner informace), ale nyní, a my, ačkoliv jsme byli současníky, jsme si ničeho nevšimli, tak ohleduplně bojovali Rusové i za nás (jak nevzpomenout slova Adolfa Hitlera, že Protektorát ochraňuje Čechy před útrapami války ...). Číst něco takového 30 let po odchodu ruských okupantů a naprostém krachu „hráze míru“ SSSR je – hnus. Když připočtete neuvěřitelný blábol pana Wiesnera, údajného technika a vynálezce o tom, jak po roce 1989 „jsme“ přišli o „náš“ skvělý průmysl, tak já, který v tom skvělém průmyslu pracoval celý život musím připustit, že jsme žili každý v jiném vesmíru, já v tom, kde Rusák okupoval a plundroval a Wiesner v nějakém paralelním, kde kvetl socialismus a Rusák (preventivně) obsazoval a osvobozoval. No, tohle možné je.
Narodil jsem se v polovině druhé války, takže leccos jsem prožil a s leckým se setkal (možná i s panem ing.Wiesnerem, neboť jeden čas jsem se zabýval konstrukcí nástrojů na zpracování plastů a plasty byl i obor pana Wiesnera – takže jsme se mohli na nějaké odborné konferenci VTS potkat; nevzpomínám si). Slyšel jsem tedy za život i všelijaké názory různých lidí. Mohu ale s klidným svědomím říci, že takto blábolícího cvoka jsem v celém životě osobně nepoznal. V tomto smyslu mi Gambit mahátmů vlastně také „otevřel oči“, tohle všechno o Wiesnerovi mi „oni“ také neřekli.

Je škoda, že snad nejlepší ilustrace Theodora Rotrekla nebyly určeny pro české čtenáře – alespoň knihy, ve kterých vyšly, se prodávaly pouze v zahraničí (na Západě, kde vydělávaly devizy pro režim před rokem 1989). Mám na mysli knihy
Kvapil, V.: Exploring the Universe
a zejména
Augustin, S. - Hansen, W.: Die schönsten Eisenbahngeschichten (ilustrace dobrodružných povídek) a
Le Blanc, T.: Die spannendsten Weltraumgeschichten (čistá sci-fi literatura).
Vše je bohatě, i barevně, ilustrováno.
To se ostatně bohužel netýká jen T.Rotrekla, podobně se čeští čtenáři nemohli dostat například k některým knihám, ilustrovaným Zdeňkem Burianem (pravěké rekonstrukce i dobrodružná literatura, například jakýsi digest z Cooperovy pentalogie, který vyšel německy pod názvem Lederstrumpf s 32 pérovkami) či Gustavem Krumem (Weidert, W.K.: Archäologie, Augustin, S.: Die schönsten Abenteuergeschichten, nebo kol.: Der Eiserne Mann und andere Rittergeschichten/Ivanhoe und andere berühmte Rittergeschichten – vše patří mezi nejlepší Krumova díla).

Další autorovy povídky obsahují knihy
Vyprávění nočních hubeňourů (skvělá hororová povídka Vrak)
Otcové prstenu (povídka Výbušnina Baumoff)
Krypty a draci (povídka Smolné Pampero)
Hlas krve (další vynikající horor Hlas ve tmě)

O autorovi viz http://www.historiecssd.cz/w/winter-gustav/