Tachmasib letí k Saturnu
Arkadij Strugackij , Boris Strugackij
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13191/bmid_tachmasib-leti-k-saturnu-sfu-13191.jpg
3
35
35
Vladimír Jurkovskij, postava, kterou už ze Strugackých známe, tvoří hlavního hrdinu Tachmasibu. Stárnoucí Jurkovskij letí na svou poslední výpravu, tentokrát jako generální inspektor ÚEŘK. Jeho úkolem je navštívit několik observatoří v oblasti Saturnu. Jurkovskij se stane skutečnou modlou mladého Jury, který dohání svou patru ze závodu na kovové konstrukce ve Vjazmě. Jak by také ne, vždyť Jurkovskij není jen na slovo vzatý vědec, a to vědec s nejodvážnějšími vědeckými hypotézami, ale také člověk šílené odvahy, který vyhledává právě ty nejnebezpečnější situace. A těch je i v 21. stolení ve vesmíru ažaž.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1965 , Svět sovětůOriginální název:
Стажёры (Stažory), 1962
více info...
Přidat komentář
Závěrečná část tzv. Bykovské trilogie mě dost zklamala. První díl byl prvotinou Strugackých a četl jsem ho za život několikrát. Tuto knihu jsem četl poprvé a mám pocit, že asi naposledy. Děj je docela nudný a až příliš protknutý komunistickou propagandou. Kdykoliv se v románu objeví anglické jméno, můžete si být jisti, že za chvíli přijde na řadu porovnávání kapitalismu a komunismu. Neustále je tu potřeba srovnávat oba systémy. Nikde jinde jsem se u Strugackých nesetkal tak s propagandou jak zde.
Příliš mi to nepřišlo ani jako román, ale spíše jako sbírka povídek propojených ústředními postavami.
Loď Tachmasib letí k Saturnu, kapitánem je Bykov, navigátorem Krutikov a technikem Žilin. Na palubě je ještě Jurkovskij, který je již starým veteránem a slouží jako generální inspektor. Na poslední chvíli se k nim přidává mladý vakuový svářeč, který v jednu chvíli vypadá jak hlavní postava.
Sledujeme boj proti pijavicím na Marsu, kapitalistické vykořisťování na asteroidech a záhadu Starunových prstenců, kdy Jurkovskij je přesvědčen, že jsou umělého původu a i za cenu svého života se to pokouší dokázat.
Zaujala mě zde myšlenka, že tajemné vodní kanály na Marsu nebyly kvůli tomu, aby zajišťovaly Marťanům vodu, ale naopak, aby planetu vysoušely, odvoudňovaly, protože Marťané milují poušť a sucho.
Pobavilo mě, když kosmonauté přiletí na orbitální stanici u Saturnu a protože tam probíhala oprava klimatizace, nosí tam dva svetry, válenky, grónskou kazajku s kožešinovou vložkou, kožešinové kalhoty, kolem krku šálu...
Víc jak tři hvězdy dát nemohu... Místy to vážně dost nudilo.
Kdysi dávno čtené, teď znovuobjevené... Strugačtí tam tu agitaci dát museli, aby prošli, ale ve snesitelné formě. A jinak... kosmos nekosmos, je to pořád o lidech.
No, není tak dobrá jako předchozí díly, ale pořád i dnes obstojí. Včera jsem jí po mnoha desetiletích zvládl znova.
Tachmasib letí k Saturnu bratrů Strugackých je jakási vesmírná road movie po planetárních a satelitních základnách v pásmu mezi Zemí a Saturnem. Spolu s inspektorem Mezinárodní správy kosmických spojů Vladimírem Sergejevičem Jurkovským se podíváme pod pokličku jak přísně sofistikovanému vědeckému zkoumání na odloučených vesmírných stanicích, tak se zapojíme i do řešení problémů obyčejných horníků, kteří pro vidinu peněz neváhají obětovat své zdraví a mnohdy i život. Parta, která letí na Tachmasibu je generační. Na jedné straně jsou tu dosluhující kapitán Bykov a inspektor Jurkovskij, pomalu uzavírající své kariéry, na straně druhé pak osmnáctiletý kadet-praktikant Jura Borodin, pro něhož je cesta praktickou zkouškou odvahy a lidské tolerance. Díky struktuře a obsahu se spíše než o souvislý román jedná o sled vzájemně propojených epizod, které se vždy zaměřují na určitý aspekt lidského chování v extrémních podmínkách. Bratři Strugačtí v ještě ne zcela vybroušené formě.
Nene. jako sci-fi - nečíst. Opravdu ne.
Pokud však máte za sebou nějaké mistrovské dílo pozdějších Strugackých, nebo více takových... pokud vás zajímá fenomén sci-fi včetně dějin žánru, pokud vás fascinuje vývoj myšlení lidského (v tomto případě autorů), tak tedy ... to bude skvělý zážitek.
Hloupě přímočaře napsaná prokomunistická agitka, prvoplánově narativní dialogy osvíceného komisaře a dalších postav, řešení nepřijatelných problémů v posledních enklávách zahnívajícího kapitalismu, které nový osvícený řád nechává milostivě dožít, protože ti lidé si to musí uvědomit sami, vymoženosti nového řádu se přeci nedají vnucovat, to dá rozum. Musí se počkat, až to staré odejde zaslouženě na smetiště dějin samo. Jupí. Pokud jste na tohle připraveni, pak to bude jedinečný zážitek knihomolův.
(SPOILER) Opakovat, co jsem napsal k 1. dílu této dnes trilogie, k Planetě nachových mračen už nebudu – viz tam. Včetně důvodu, proč jsem knihu znovu četl. Fakt je, že první díl, Planeta nachových mračen na mne začátkem šedesátých let minulého století asi neudělala nejlepší dojem, protože toto pokračování (nový příběh stejných hrdinů) jsem v roce 1965, kdy vyšel česky, už nekoupil – i asi proto, že mezitím už vyšlo i pár nesrovnatelně lepších sci-fi angloamerických autorů (výbornou sbírkou Labyrint počínaje, Bradbury atd.), takže knihu jsem koupil až mnohem později v antikvariátu, až když jsem kompletoval svou sbírku děl Strugackých.
Platí totéž, co pro Nachová mračna. Nejvýše dokument doby (připomenutí celé té zblbělosti pamětníkovi), sci-fi motivů ještě méně než v prvním dílu. Snad jen dodnes nepřekonaný (a už asi nepřekonatelný, autoři dnes pracují v sci-fi s jinými nápady pro cesty vesmírem): sovětský vynález letu vesmírem po přímce, nejrychlejší, spolehlivé… (jak nevzpomenout základní poučky teorie relativity pro laiky, kterou autoři, snad i v SSSR, museli znát: „Hmota říká prostoru, jak se má zakřivit a prostor říká hmotě, jak se v tomto zakřiveném prostoru může pohybovat“). Za nejfantastičtější ovšem považuji scénku, kdy se hrdina odkudsi z balkonu moskevského superhotelu dívá na Palác sovětů, nejnádhernější stavbu a symbol komunismu (na světě – větší části světa - je v knize už komunismus). Ano, to je ta stavba, kvůli které Stalin nechal podvraťácky utajeně odstřelit Chrám Krista Spasitele, aby bylo místo pro stavbu této (podle zachovalých plánů) obludy, symbolizující neméně obludný komunismus. Režim ovšem se na tento svůj svatostánek už nikdy nezmohl a odebral se do kopru dříve, než mohl být smělý plán realizován. Takže zde jde o skutečnou fantazii nejvyšší kategorie. Zajímavý je také popis jakési kapitalistické enklávy, trpěné světu vládnoucím svazem komunistických států (mírové soužití podle ruské představy!). Nejlepší zde je pak líčení, jak kapitalističtí občané se v tomto městě nezřízeně ožírají, což hrdinovi ze SSSR, vychovanému Komsomolem, abstinentovi, přijde neuvěřitelné, že se lidé mohou takto chovat. Ano, někdo ze státu (a je jedno, zda to bylo carské Rusko, nebo SSSR nebo Rusko dnes), kde alkohol po generace doslova likviduje národ a vlády za všech režimů nejsou schopny s tím udělat vůbec nic, se podivuje opilecké degeneraci obyvatel skomírajícího kapitalismu. Další sovětská fantazie de luxe, kterou možno označit jako trefit se do vlastní nohy. Jinak jde v knize o celkem málo zajímavý let nováčka ve vesmíru k Saturnu se zastávkou na Marsu. A zde je volný odkaz na olgoje chorchoje: v poušti zde žijí jacísi nebezpeční pouštní červi, které hrdinové musí likvidovat a také zlikvidují. Nakolik se tímto motivem inspiroval Aleš Pitzmos při psaní svého písečného červa nevím, mnohé styčné body tu bezpochyby jsou.
Hodnocení jako u Planety nachových mračen: pro čtenáře, pokud kromě slabé sci-fi linky nemá zájem se seznámit se sovětskou ideologií šedesátých let, 2*, pro mne, sběratele, snad 3.