Drood
Dan Simmons
V červnu roku 1865 se většina vagonů vlaku, v němž cestoval spisovatel Charles Dickens se svou milenkou a její matkou do Londýna, zřítila z železničního mostu. Jejich vůz zkáze unikl. Slavný spisovatel začal ihned pomáhat raněným. Tady se poprvé setkal s tajuplnou a děsivou bytostí, která si říkala Drood. Měla hrozivý umrlčí zjev, byla oděna v dlouhém černém plášti, mluvila nepřirozeným hlasem, připomínajícím syčení hada. Navíc se zdá, jako by se spíše vznášela, než kráčela po zemi. Dickens se rozhodl, že musí za každou cenu odhalit jeho tajemství. Vypravěčem příběhu není Dickens sám, ale jeho přítel a spolupracovník Wilkie Collins, kterého Dickens požádá, aby mu asistoval při pátrání po podivném Droodovi. Collins je však rovněž gambler, který se potýká se závislostí na opiu. Vydejme se s nimi nejen do těch nejtemnějších a nejnebezpečnějších londýnských čtvrtí, kam je honba za tajemnem opředeným Droodem zavede, ale rovněž do chmurných zákoutí lidské mysli. Zjistěme, co z jeho pamětí je skutečnost a co výplod fantazie.... celý text
Přidat komentář
Ne... je mi líto ale prostě ne, za mě hrozná nuda. Nevadí mi dlouhé bichle, když je knížka dobrá, zblajznu tisíc stránek jak malinu, ale tímhle jsem se prokousávala teda dlouho. Droodovi by podle mě bohatě stačil rozsah tak poloviční, možná ani to ne. Opravdu nepotřebuju číst o všech možných sedáncích u Dickense s postavami, které jsou pro příběh neprosto nepodstatné, ani výklady všech možných Dickensových děl (kdyby mě to zajímalo, přečtu si rovnou něco od Dickense). Příběh samotný taky žádná bomba, ale kdyby nebyl vyplněn spoustou nevýznamných historek, popisů a dalších výplní, dalo by se to přežít. Takhle jsem se dost trápila. Simmonse mám jinak ráda, třeba Terror (rozsahově ještě delší) mě fakt bavil a rozhodně jsem se u něj nenudila, což se Droodovi říct fakt nedá. Za pár dobrých momentů nakonec tři hvězdy, a pro mě ohromné zklamání.
Skvostně temný horor o špinavých zákoutích Londýna i lidské psýchy říznutý opiovým třeštěním a posedlostí. Čistá pocitovka. Úžasně atmosférická, v mém podvědomí hluboce zahryznutá, záležitost. Smekám.
Chválím Simmonse za živé črty Dickensova hektického (až sebedestrukčního) života, Collinsovi bolesti a drsného Londýna.
Příjemně pekelný tlustospis o Charlesi Dickensovi jako vynikajícím spisovateli, předčítací celebritě a miláčku publika. O jeho příteli- Wilkie Collinsovi, který jen pricmrndavačem a věčně tím druhým ve dvojici vážených pisatelů. Příběh o šílenství a litrech laudána. O temnotě duše. O závisti a pomstě. O skarabeovi v hlavě, který kutá si své cestičky a tahá za nitky.
Zprvu jsem chtěla bušit hlavou do zdi a křičet proč ten Simmons víc neškrtá, ale přibližně v polovině už mé stahy povolily a naopak román se rozjel neskutečným způsobem. Geniální konec!
"A v té tvé nabubřelé budoucnosti, když v kočáře bez koní uháníš do knihkupectví a pak se vracíš do svého podzemního příbytku, ozářeného jasnými elektrickými světly, nebo si dokonce čteš přímo ve svém kočáře, který může mít elektrická světla uvnitř, nebo večer odjíždíš do divadla, nedělám si nejmenší iluze, že jsi kdy zhlédl představení mých Mrazivých hlubin či Černé a bílé či Ženy v bílém či Muže a ženy…Všechny ty dny, nespočet dní a nocí strávených psaním- psaním v nepopsatelných bolestech, nesnesitelné samotě a umrtvujícím strachu- a ty čtenáři jsi nic z toho nečetl.
K čertu s tím vším. K čertu s tebou.
Jde ti jen o Drooda a Dickense. Dickense a Drooda. Tak tedy dobrá, máš ho mít, obětuji pro to poslední kapky skomírajících sil. Můžeš si toho Drooda třeba nacpat do své chlupaté zadnice, čtenáři"
Mam rád starýho Simmonse - Hyperion nebo Ilion jsou špičkový SF, Dobu mrchožroutů jsem ve svý době vyloženě hltal. Jeho novej trend kombinace historických událostí okořeněnejch vlastní fantasií mi moc nesedne. Smekam před jeho talentem - nejenom, že má dobový reálie nastudovaný do posledního detailu (viz rozhovor k Black Hills, kde vysvětluje jakou práci mu dalo zjsitit jakým směrem se točilo Velký kolo na světový výstavě v Chicagu), díky čemuž jsou jeho knihy i celkem poučný, ale... ve výsledku to spíš knize ubližuje. Je rozvláčná, často se tam nic neděje, a skoro mi přijde že jen machruje. Určitě to neni špatný, spíš nejsem cílovka, ale než si dam další jeho knihu bude to zas ěnjakej pátek trvat.
Před Droodem jsem os Simmonse přelouskal Terror a musím říci, že mají hodně společného. Odehrávají se přibližně ve stejné době a z obou mám rozporupné pocity. Velká část obou knih je výborná ale bohužel dobré pasáže jsou priokládané spoustou únavné vaty. Tak nevím, zda vám mám tuto knihu / tyto knihy doporučit. Pokud nemáte problém vykašlat se na dočtení knihy, když vás to v polovině knihy přestane bavit a čtete v digitálu, jděte do toho. V případě papírové knihy bych si to možná rozmyslel.
Konec je neuvěřitelný. Dan Simmons se mi opět prokázal jako brilantní autor, jehož knihy rozhodně stojí za přečtení. Drood není výjimka. Možná místy zmatený, avšak to lze pokládat za záměr. Nevěděla jsem čemu věřit.
Tyden ve spolecnosti Wilkieho Collinse, Charlese Dickense, Londynskeho Podmesti, opioveho opojeni aj. patri mezi jeden z nejlepsich tydnu meho literarniho zivota. Od prvniho momentu jsem se do pribehu natolik ponorila, ze jsem mela znacne problemy knihu vubec odlozit a venovat se i svym povinnostem :-)
Nenapada me co vic k tehle knize rict, protoze me natolik ohromila, ze mam pocit ze jakakoliv slova jsou zbytecna... Proste vynikajici knizka, vrele doporucuji!!
Abych pravdu řekl, tak kniha mě moc nenadchla. Hlavní problém sem měl s autorovou zálibou odbíhat od hlavního tématu a vyžívat se v detailech.... Ale zase na druhou stranu jako hlavní příběh nebyl špatný a dozvěděl sem se něco o Dickensovi, nehledě je tom, že popis tehdejšího způsobu života má taky něco do sebe.....
Autor si pohrává s (u něj tradičně) dokonale zrešeršovanými životními peripetiemi hlavních spisovatelských hrdinů - vypravěče Wilkieho Collinse a objektu jeho žárlivosti, obdivu i zvědavosti Charlese Dickense. Ty pak doplňuje dokonalou znalostí dobových reálií i bujnou fantazií - přičemž jako u "Terroru" by na hutné drama stačily samotné reálné osudy historických postav - ale nebyl by to Simmons, aby na ně nenarouboval krvavý horor s nadpřirozenými aspekty. Z určitého úhlu pohledu je to skoro škoda, neboť tvůrce rozhodně má na to, aby se vymanil ze žánrové škatulky a nevypomáhal si "lacinými" triky z béčkového čtiva. Ale když on je očividně má tak rád... "Drood" je zábavný i tím, jak do svého literárního vesmíru implementuje nejen genezi a motivy děl hlavních postav (zejména "Měsíční kámen" a "Záhadu Edwina Drooda", jak jinak), ale doslova nechává texty žít vlastním životem a promlouvat mezi sebou. Zkazky o tajemném zločinci tudíž vycházejí z přehršle skutečných titulů, které často absurdním způsobem reagovaly na nedokončenou Dickensovu detektivku a snažili se jí vymyslet buď věrohodný, nebo naopak hodně nečekaně spletitý závěr. Jazyk předpokládá, že cílová skupina románu má kladný vztah nejen k tvorbě ústředních hrdinů, ale k britské klasice vůbec. Závěr je bohužel podobně roztříštěný jako u většiny ostatních próz Dana Simmonse, jemuž jde lépe vytváření samotného fikčního světa a zápletky, než její uspokojivé završení. Díky jeho spisovatelské virtuozitě mu to však bývá čtenáři prominuto. Budiž mu odpuštěno i tentokrát.
Na každou Simmonsovu knihu se vždycky těším a obvykle k ní přistupuji s velkou dávkou očekávání, které se sice již několikrát nenaplnilo, přesto všechny autorovy knihy (a to i ty slabší) ohromují mistrným jazykem, bravurním vypravěčským stylem a (patrně nejvíc) fantazií. Kdo se v Danově bibliografii vyzná blíže, jistě potvrdí a bude souhlasit s tvrzením, že každá jeho další kniha je jiná než předchozí (což je v jistém slova smyslu logické, snad ale chápete, jak to myslím). Simmons elegantně střídá žánry (horor, fantasy, hard SF, space opera, thrillery), díky čemuž je jeho tvorba výjimečně pestrá a rozmanitá.
Drood patří k těm románům, ve kterých (stejně jako v Terroru a Black Hills) kombinuje reálné historické události a postavy, na jejichž pozadí fabuluje smyšlenou románovou zápletku. Nálepka "horor", pod kterou knihu nejdete v knihkupectvích, je mírně zavádějící; kniha především poutavě popisuje poslední roky života spisovatele Charlese Dickense. Ne snad, že bychom se nedočkali okamžiků, vyvolávajících zimomriavky, jsou však spíše upozaděné, plní funkci kulisy (nejhororovější částí knihy je patrně první společná výprava Dickense s Collinsem do londýnského podzemí, a ta, nutno uznat, skutečně zrychluje tep v žilách a nutí vás otáčet stránku za stránkou). Simmonsův vypravěčský um je nedostižný a bezchybný a zachraňuje i nudnější části knihy, ve kterých se příliš podstatného neděje. Určitě není na škodu seznámit se se základními fakty z Dickensova života, se kterými autor v románu pracuje. Rozhodně si pak četbu užijete o to víc, s vědomím, že skutečně existoval jistý Wilkie Collins, nejlepší přítel Ch. D., že existuje jakási Žena v bílém a jakýsi Měsíční kámen apod. (Dickensovy romány považuji za dostatečně známé, a i s těmi se v knize setkáte). Prostředí Londýna 19. století je popsáno skutečně věrohodně, takže máte-li slabost pro starou Anglii, budete chrochtat blahem. Všechen ten pověstný smrad, odpadky plující po Temži, vrahové, děvky, zloději, drogy a opiové výpary, vytvářejí skutečně živý a plastický obraz prostředí, ve kterém se děj odehrává, v jistém slova smyslu tedy skutečně věřím, že se nejedná o román Dana Simmonse (* 1948), ale o deníkové záznamy Wilkieho Collinse (1824 - 1889).
Krátce po dočtení jsem s hodnocením váhal, protože jsem čekal něco trochu jiného, s odstupem několika měsíců knihu hodnotím maximálním počtem bodů a klidně bych i hvězdičku přidal. Nechte zážitek z Drooda uležet v hlavě, uzraje. Ke knize se jednou určitě vrátím.
(30. dubna 2012 - 10. května 2012)
Podobně jako u předchozího Terroru vystavěl Simmons mistrně propracovaný příběh na historicky podepřených faktech. Prostředí arktické výpravy vystřídal tajemný, místy hororový příběh z viktoriánského Londýna vyprávěný spisovatelem Wilkiem Collinsem. Kdo je vlastně ta postava s umrlčím zjevem v černém plášti? Do jaké míry sehrává v příběhu úlohu opium, které Wilkie užívá ve stále zvyšujících se dávkách? Odkud se vzaly "přízraky", které se spisovateli zjevují? Skutečnost nebo výplod opiem zhýralé fantazie? Tyto a další otázky jsem si během čtení neustále pokládal. A bylo mi na otázky nakonec odpovězeno? Čti a jistě se to dozvíš milý čtenáři ;-)
Temná, místy mrazivá scenérie spisovatelského života, který je celý život vlastně pod drogou. A opium není tou největší drogou. V určitých pasážích jsem přistihl své tělo, že mu skutečně po zádech běhá husí kůže. Během čtení mě přepadla myšlenka, že vyzkoušet opium by nemuselo být tak zlé. Za tu dávku inspirace.
Ale tímto chci hlavně vzdát hold panu Simmonsovi za jeho nové a nové fantazie, u kterých se někdy až děsím, kde vůbec mohou končit...
Krásný, temný, hrůzu nahánějící příběh provoněný kouřem z opia a podtrhnutý postavami spisovatelů viktoriánského Londýna. Nemohla jsem odtrhnout oči z knihy a zadek jsem měla tak otlačený, až běda! ÚŽASNÉ!!!!!
Prozradím ti tajemství, milý čtenáři, který zajísté věříš že po smrti není nic. Po smrti je něco! Po smrti duše opustí tělo a hledá jiné, ve kterém by se dočasně nebo nastálo usadila. Nevěříš? Zdá se ti že přeháním? Inu mám pro tebe hmatatelný důkaz - román Drood. Věz že právě Drood jest dílem dvou spisovatelů, ale jediné duše, duše Wilkieho Collinse vtělené do hmotné schránky Dana Simmonse. Čekáš-li však akční a čtivý příběh, tak jak jsi na to určitě v daleké budoucnosti zvyklý, budeš zklamán. Drood tě rozdrtí svým mystériem, svou temnou atmosférou viktoriánského Londýna, oblouzní tě opiovými výpary a vykoupe v největší londýnské stoce - Temži. Plíživě a pokradmu se ti Drood vetře do snů, zasadí semínko šílenství a v noční temnotě, jakož i bezpečí denního světla jej bude zalévat a hnojit. Připrav se na svět Wilkieho Collinse a jeho přítele Charlese Dickense, otevři brány své mysli a nech v ní vyrůst hypnotický strom záhady Edwina Drooda.
Když pomineme pár menších chyb, vzniklých ne zcela dokonalou redakční kontrolou, tak se jedná o zatraceně geniální dílo. U jeho čtení jsem si uvědomil, že jsem se narodil do špatného století. Celý ten svět literatury a spisovatelské branže mě fascinoval daleko víc než dokonale promyšlená zápletka, propracovaná zápletka, svět a další věci, týkající se kolem Drooda. Kniha je sice dlouhá, chvílemi se táhne jako med, ale to všechno je jen pro dobro výsledku, který je víc než uspokojivý. Doufám, že se ke knize ještě někdy vrátím, protože takový požitek s četby jsem neměl už... ani nepamatuji.
Štítky knihy
Anglie 19. století spisovatelé horory strašidelné příběhy romány fiktivní životopisy, biografieAutorovy další knížky
| 2007 |  Terror |
| 1996 | Hyperion |
| 2012 | Temné léto |
| 2010 | Hladové hry |
| 2010 | Kantos Hyperionu |
Dielo s tajomným názvom Drood mi sprostredkovalo prvý kontakt s literárnou tvorbou Dana Simmonsa.
Priznám sa, že ma kombinácia hrúbky knihy spolu s drobným písmom a veľkým počtom riadkov na stranu trochu vydesila, ale od čítania neodradila (stretla som sa totiž s mnohými pochvalnými vyjadreniami o tomto autorovi).
Knihu som prečítala relatívne rýchlo, a som unesená – autor ma uniesol niekam ďaleko a do neznámych končín. :-)
Absolútne dokonale zachytené udalosti (a celková atmosféra historického Londýna spolu s odtieňmi fikcie) na začiatku diela považujem za najlepšie a čitateľsky najatraktívnejšie. Dej však nestrácal úroveň ani spád. Často som čítala so zatajeným dychom, občas som sa zasmiala, niekedy som bola až zhnusená z naturalistických opisov... ale nikdy som sa nenudila. Toto všetko ku knihe jednoducho patrí. Niektoré pasáže zas prinášali z môjho pohľadu unikátne exkurzie - či už do tajomstiev dejín, alebo trebárs umenia hypnózy a života pod vplyvom neutíchajúcej bolesti či drog, ... ale to už prezrádzam. Rovnako fascinujúce sú inšpirácia románovými životmi slávnych spisovateľov, ale aj opisy živorenia biednych ľudí vo veľkomeste predminulého storočia, Celé dielo je dokonale zamotané, a ten koniec, výborný...
Autor je brilantný rozprávač s nepopierateľne hlbokými znalosťami anglickej histórie a literatúry tohto obdobia. Tiež nezaprie fantáziu a originalitu, čo sa prejavuje v zapracovaných nápadoch.
Na druhej strane, táto kniha nie je univerzálna, naopak, svojím zameraním a spracovanou témou je vcelku špecifická – určite nepoteší každého čitateľa na svete. Mne však ulahodila stopercentne. :-)
Nedá mi nepochváliť nakladateľstvo Plejáda – v texte sa nenachádzajú takmer nijaké preklepy ani chyby a preklad zachováva ľahkosť rozprávania, navyše knižka je krásna (obľúbila som si jej ´dizajn´).
Simmonsa zaraďujem medzi mojich obľúbených autorov a určite sa pustím do ostatných jeho diel, už teraz sa na to teším.