Druhá tvář
Ashley Audrain
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/466549/bmid_druha-tvar-2aQ-466549.jpg
4
222
222
Vždycky jsem věděla, že ženy v naší rodině by neměly být matky. Den narození mé dcery Violet měl být tím nejhezčím dnem mého života. Když jsem ji ale poprvé držela v náručí, věděla jsem, že je něco špatně. Podle mého manžela si jen něco namlouvám, prý nejsem taková jako moje matka. Mé dítě je přece tím nejsladším dítětem na světě. Se mnou se ale Violet chová jinak. Něco se pokazilo, přísahám. Je to v ní? Ve mně? Je ona ta zlá? Nebo jsem to já? Druhá tvář je znepokojivé, dech beroucí a silné čtení o posedlosti a nejhlubších obavách matky, jež by měla své dítě milovat…... celý text
Literatura světová Pro ženy Thrillery
Vydáno: 2021 , Ikar (ČR)Originální název:
The Push, 2021
více info...
Přidat komentář
Tahle kniha je skvělá. Nemohla jsem se od ní odtrhnout a krátké kapitoly vás nutí číst dál a dál. Občas mi bylo při čtení hodně ouzko. Občas to ve mně vřelo. A konec to rozsekal, proto jen 4 hvězdičky, nesnáším takové konce.
Co se týče postav:
Blythe -měla si jít víc za svým ,když začala podezírat dceru, aby jí manžel věřil. Možná by se pak nic nestalo
Fox - proč ani na chvilku nevěřil své ženě, proč by si něco takového matka vymýšlela
Violet - rozmazlená tátova holčička, která by potřebovala občas proplesknout
Sam - klouček, kterého by všichni milovali
Tak nějak otevřený konec, uvidíme jestli bude někdy pokračování. Bohužel je to takový nešvar poslední dobou, jak v knížkách, tak ve filmech či seriálech.
Kniha je psaná velmi zvláštním způsobem, stejně tak i děj mi přišel poměrně zvláštní a chvílemi dost děsivý. Nemohla jsem se do knížky začíst, postupem času se to zlepšilo, ale i tak se jedná spíše o průměrnou knížku a kdybych ji nečetla, nejspíš by mi to vubec nevadilo. Trochu mi připomínala knihu Dětské zoubky nebo Andílek.
Knihu jsem poslouchala na doporučení,a je skvělá,,hlas J.Strykové vybrán skvěle,,,mateřská láska,skvělé a zajímavé téma,,je to mrazivé,psychologické,,
Hlavní hrdinka ve mě vyvolávala dvojí pocity - 1) negativní - že neuměla jako rodič zasáhnout a sjednat si pořádek a za 2) pozitivní - že dokázala udržet nervy na uzdě - to já neumím, vyletím jak čert z elektriky)))
Přečteno za 2 dny, kniha je velmi zajímavá.
(SPOILER)
Moc se mi líbil stysl psaní. I to, jak všechno bylo vykresleno tak surově, reálně třeba porod a tak. Tomu napovídá i to, že jsem knihu měla přečtenou za dva dny, Ale už dlouho jsem nečetla knihu, kde by mi postavy šly tak na nervy. Já slyšet říkat dítě, že si přeje mojí smrt, tak by letělo z okna. Blythe to měla řešit. Měla řešit, že Violer je malý psychopat, dát na svou intuici a ne se pořád podřizovat. Fox byl idiot, fakt že jo. Já mít takového manžela a takovou dceru, tak si to jdu hodit. Fox se vůbec nechoval jako autorita a Blythe už vůbec ne. Kdyby mi šmejdila dcera v pokoji tak ji jdu okamžitě konfrontovat. Možná, že kdyby to Blythe udělala, nic z toho se nemuselo stát.
A ten konec... Jetovi se mohlo stát cokoliv. Mohl spadnout do pračky, nebo si mohl strčit do nosu lego. Když už to tam autorka dala, měla to nějak rozvést, takhle to byl výkřik do prázdná.
Thiller to rozhodně není. Nevím, jestli se mi kniha více líbila, nebo mi spíše lezla na nervy.
K téhle knize mám dvě věci - je to skvělý psychologický román o 4 hlavních postavách, který Vás nenechá vydechnout. A za druhé - rozhodně knihu budou vnímat jinak lidé, co děti mají a jinak lidé, co děti nemají.
Blythe se splnil sen - porodila dceru. Ale už v porodnici jí bylo jasné, že je něco špatně. Čím byla Violett starší, tím se její pocit prohluboval až nabyla dojmu, že ji dcera nesnáší. Nebo že by snad ona nesnášela ji? Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, kam se tenhle příběh bude ubírat. Chvíli to vypadá, že čtete o klasické laktační psychóze a vztahu matka - dcera a vzápětí Vás autorka úplně utře a dá Vám jasně najevo, že nemáte ani tušení, o čem je řeč.
Když se Blythe narodí vysněný syn Sam, zdá se, že do sebe konečně děj zapadne a vše se ustání - omyl, zase nemáte ani tucha, o co tu jde.
Tahle kniha je skvělá. Nemohla jsem se od ní odtrhnout a krátké úderné kapitoly Vás nutí číst dál a dál.
Není to sice jazykově bůhví jaký literární skvost, ale je to kniha, která mě neskutečně bavila a kterou si někdy v čase rozhodně přečtu ráda znovu.
Protože ne všechny rodinné vztahy končí dobře...
ani druhý pokus o žánr mama noir nevyšel, takový večerníček pro ženy v očekávání a ještě blbě napsaný
V knihe sa stretávame s tromi dejovými linkami - dve sa týkajú Blythe (jej súčasný ,,dospelácky" život a jej detstvo) a jej mamy (resp. detstvo jej mamy). Príbeh bol písaný zaujímavo, bol spoveďou Blythe,formou monológu adresovaného jej bývalému manželovi. Dlhšie som si nato zvykala, ale nakoniec som sa do toho dostala.
Ako matke sa mi táto knižka čítala veľmi ťažko. Častokrát mi bolo smutno z toho, ako konali niektoré ,,matky" v tejto knihe a aký dopad to malo na ich deti.
Blythe mala smutné detstvo. Chýbalo jej to najdôležitejšie - láska mamy. Jej mama sa o Blythe nezaujímala, neprejavovala jej lásku, záujem, nežnosti...a vlastne sa o ňu ani nestarala. Sama zažila vo svojom detstve to isté a zrejme ju to tak ovplyvnilo, že naozaj nemala v sebe to, čo by každá mama mala mať. Blythe sa často utiekala k svojej susede, ktorá jej mamu v istom smere nahrádzala, mala vďaka nej možnosť vidieť, ako by to malo v normálnej rodine fungovať.
Blythe našla muža svojich snov, vydala sa, otehotnela. Od začiatku ju sprevádzali obavy, či dokáže byť inou, lepšou matkou ako ženy v jej rodine. Po narodení dcérky to ale nezvládala. Najskôr som si myslela, že je to všetko jej vina. Že sa mala viac snažiť, pokúšať sa, aby to fungovalo lepšie.
Čo ak je ale niečo negatívne v samotnom bábätku? Čo ak z neho rastie niekto, z koho má vlastná matka strach?
Musím povedať, že každou kapitolou som Blythe chápala viac. Že ako mi na začiatku nebola sympatická, tak som svoje názory postupne prehodnocovala. Blythe dokáže, že má na to byť dobrou mamou, že materinská láska a inštinkt jej nie sú cudzie. Prečo to dokáže pri synovi ale pri dcére nie? Tragédia, ktorá sa v jej živote stane, mi vyrazila dych. Taktiež situácia na detskom ihrisku, ktorá tomu predchádzala a už táto udalosť mala byť varovným výkričníkom...možno by sa neprihodilo nič ďalšie, keby postava, ktorá bola za tieto ,,nehody" zodpovedná absolvovala liečenie.
Blythe by ale v podstate po prvom incidente aj tak nič nezmohla. Jediná osoba, ktorá videla veci ako tak bez ružových okuliarov, bola jej svokra. Musím povedať, že tá žena sa naozaj snažila a stála pri Blythe. Čo ma mrzelo, bolo správanie Blythinho manžela. Neveril Blythe a zatváral si oči pred všetkým, čo mu vravela. Tak miloval svoju dcéru, že nepripustil nič, čo by ju vnieslo do zlého svetla.
Veľmi sympatickou postavou bola aj nová parnerka Blythinho bývalého - Gemma. A hoci ich priateľstvo začalo klamstvom, aj tak bolo skutočné. Síce boli na opačných stranách brehu, kontaktovali sa vždy, keď potrebovali jedna druhú počuť. Koniec to len potvrdil. Aj keď ostal otvorený, je jasné, prečo Gemma zavolala Blythe a mňa len mrzelo, že k tomu zas došlo. Ktovie, či sa potom Blythinmu bývalému otvorili oči, ale Gemme sa otvorili určite.
Knižka bola naozaj napínavá a viem, že by som nikdy nechcela ocitnúť v Blythinej koži, neviem anilen odhadnúť ako by som sa zachovala na jej mieste ja. Prežiť toľko nešťastia kvôli patologickému psycho správaniu svojich najbližších, je na jedného človeka naozaj veľa.
Silné emocionální čtení. Přečteno za den, neuvěřitelně čtivé. Je to sonda do psychiky matky napříč generacemi, je to o mateřském citu, kterého nebylo dost teď, dříve a ještě dříve. Depresivní kniha, slzy jsem měla občas v očích a hrozně jsem Blythe fandila...
(SPOILER)
Tak tohle bylo opravdu psycho-čtení, obzvlášť pro matky. Do knihy jsem se začetla již od prvních stránek a musela ji, navzdory pozdním hodinám, prostě dočíst, tak moc mě pohltilo vyprávění Blythe. Violet byla bezesporu psychopatické dítě, otázkou je, nakolik to již měla v genech, či zda ji takto ovlivnilo Blythino chování vůči ní už od miminka (nulová pozornost, žádný zájem, ani cit, láska). A zároveň jsem přemýšlela, zda by Sam žil, pokud by se Violet pomohlo včas nějakou odbornou péčí (smutné, že Fox coby otec Violet, ji takto “neprokoukl” a nikdy Blythe ohledně Violet nevěřil). Kniha mi trochu při čtení připomínala Musíme si promluvit o Kevinovi, Andílka i Dětské zoubky.
Za mě opravdu vydařené psycho-drama, které asi více osloví/zasáhne čtenářky matky.
Myslím, že je rozdíl, zda knihu čte rodič, nebo člověk bez dětí. Čím víc jsem se blížila konci, tím víc mi kniha nedala spát - a bylo mi to velmi nepříjemné. Znovu už ji číst nikdy nebudu.
Temné rodinné příběhy, co všechno se pod tou pokličkou někdy může schovávat...
Druhá tvář je čtení nepříjemné, nervy drásající a obzvláště pro mámy bych řekla ještě jednou nepříjemné...
Příběh je vyprávěn du formou, což je sice neobvyklé, ale velice rychle jsem si na tento styl vyprávění zvykla. Nicméně na co už jsem si nezvykla, byl podle mě opravdu velký nedostatek akce a ta celková rozvleklost.
Knihu nedoporučuju číst pokud máte nějaké obavy z mateřství, protože tady je mateřství vykresleno opravdu v těch nejhorších barvách.
Je to zneklidňující příběh plný temných věcí, u kterých člověku není moc dobře. Ale nepřináší podle mě nic nového, závěr je celkem předvídatelný a zkrátka je to za mě ta kniha, kterou když si nepřečtete, tak o nic nepřijdete.
Toto rodinné psychologické drama mnou otřáslo, četla jsem knihu ještě před jejím vydáním, ale zapomněla jsem vložit komentář.
Autorka zde nastoluje otázku, zda bezvýhradná a automatická mateřská láska je něčím, co vnímáme jako naprostou samozřejmost, a co se stane v případě, když k tomu nedojde. A jak moc může člověka ovlivnit jeho dětství, jak moc jsou důležité rodinné vzorce, které se opakují ve více generacích. Blythe díky své minulosti od samého počátku pochybuje o tom, že by mohla být dobrá matka, což se jí po narození dcery potvrdí. Ovšem proč tedy po narození syna je vše v pořádku? Čtenář to zjistí, a ono zjištění bude velice kruté.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Síla!
Musela jsem se vždycky na chvíli ve čtení zastavit, zavřít oči a vzpamatovat se, ale od knížky odejít nešlo. Děsivý námět, skvěle popsané situace, úžasně vystižená psychologie postav. Nechápu nízká hodnocení. Forma, jakou je příběh napsaný, mi nevadila, přes počáteční zmatky v osobách jsem se rychle začetla a pak - opravdu neskutečná síla, stupňovaná tíha, už dlouho jsem nečetla něco tak emotivního!
(Ale, Katko, ty to vůbec neber do ruky!)
(SPOILER) Způsob, jakým je příběh vyprávěný, mi vůbec nedovolil se do knihy pořádně začíst. Většinou jsem jen přemýšlela, co vlastně chce autorka říci. Vůbec jsem nepochopila, jestli to byl záměr, aby byl čtenář v napětí, ale já jsem byla většinou spíš jen zmatená. Asi jsem při čtení měla pochybovat, protože zcela jasno je až po přečtení úplně poslední věty, jenže ten pravý požitek ze čtení jsem vůbec neměla. Přitom samotný příběh byl poměrně zajímavý, jen mi prostě nesedl ten způsob, jak byl podán. 2,5*
Bohužel takhle knížka mě nezaujala a nevzbudila ve mně emoce, které asi měla. Nesedl mi ani projev Jany Strykové (poslouchala jsem audioverzi).
Druhá tvár je kniha, ktorá by rozhodne nemala uniknúť vašej pozornosti. Jedná sa o psychologickú drámu, ktorej dej je síce pomalší, ale vyrovnávajú to krátke kapitoly, ktoré dodávajú knihe skvelú dynamiku. Číta sa prakticky sama. Príbeh samotný je presne ako sľubuje anotácia, temný, plný emócií a znepokojenia. Je to presne jedna z tých kníh, pri ktorých sa nebudete cítiť celkom vo svojej koži. Kniha je písaná zvláštnou formou, formou monológu manželky k manželovi. Chvíľku mi trvalo kým som si na to zvykol. Často som pri čítaní myslel na film Orphan z roku 2009. Autorka sa s čitateľom zahráva, celú dobu som si nebol istý, na čiu stranu sa postaviť. Druhá tvár je strhujúci a znepokojivý príbeh o materstve, manželstve a strate. Bude horúcim kandidátom na miesto v Top 5 kníh, ktoré som tento rok prečítal.
Druhá tvář
Druhá tvář vytváří opravdu rozporuplné a zvláštní pocity.
Kniha mě uhranula, chytila a nechtěla mě pustit ze svých drápů už od prvních vět.
Velmi dobře se čte, krátké kapitoly, které nutí v pokračování. Příjemná změna ve stylu psaní v du-formě, která je méně častá a která způsobuje v tomto díle mnohdy stavy až "úzkosti", a dotkne se a působí mnohem pochmurněji a emočně více než kdyby byla v jiné formě.
Rozplétání života 4 generací jedné ženské linie, které by neměly být matkou, proskoky v jednotlivých dějových liniích, na druhé straně velmi pěkné poselství a reálný pohled, rozbor o mateřství, emocí, to, čím si často matka prochází.
Často si budete klást otázku, jak daleko se tato fikce může stát reálnou a jak bychom se zachovali v této situaci my.
Tuto část knihy bych doporučila každému budoucímu tatínkovi ;) a nedoporučila budoucím nebo čerstvým maminkám.
Velmi povedené surové, psychologický dílo. K thrilleru bych však nepřirovnavala. Hrozí srovnání například s Dětskými Zoubky, knihy jsou však velmi rozdílné.
Knize a příběhu nemám co vytknout. Za mě plných 5*.