Druhé město
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476683/bmid_druhe-mesto-E18-476683.jpg
4
509
509
Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká. Třetí vydání. -- zdroj: legie.info --... celý text
Přidat komentář
Zajímavá kniha. Pro mě to byla zpočátku spíše výzva, jestli jí dočtu nebo ne, ale později mi její atmosféra, zajímavý jazyk, zvláštní slovní spojení a "snovost" nedovoli, abych jí odložila. A je to dobře. Zase jsem si trošku rozšířila obzor o něco neobvyklého.
,,Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě vždycky jenom mate, protože je naší představou, vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i na cestu zapomeneme..."
Rozhodně to není kniha, kterou bych doporučila k četbě před spaním, když člověk jenom potřebuje něco číst, aby usnul. Občas se mi jí prokousávalo opravdu těžce, občas jsem z roztodivných dialogů a popisů dostávala dojem, že druhé město je spíše drogové doupě, ale nakonec musím říct, že je to jedna z nejzajímavějších knih, co jsem kdy četla. Kdo studuje filozofii, možná pochopí víc, já ji zkusím znova za pár let.
Ještě musím po přečtení Prázdných ulic dodat nový postřeh ke svému původnímu komentáři zde: V Prázdných ulicích je totiž chvíle, v níž protagonista narychlo shrnuje předešlý děj jednomu architektovi, a jelikož onen není do děje zasvěcen, připadá mu to zmatené - když se do architekta vcítíme a na chvíli zapomeneme, co se na předešlých stranách dělo, najednou zjistíme, že ten hrdinův proslov zní dost podobně jako nesmyslné věty kazatelů z druhého města, v nichž se zdá, že jednotlivé situace na sebe vůbec nenavazují.
Prázdnými ulicemi jsem nebyl úplně nadšen, ale doporučuji k četbě pro další pomoc v chápání Druhého města.
Jsem zarytý odpůrce postmodernismu, ale stejně to nemohu hodnotit špatně. S jeho filosofií se naprosto rozcházím, avšak hádám, že je to jediná kniha na světě (či snad jediný autor?), u níž jsem ochoten od toho odhlédnout. Spojuje totiž obdivuhodnou myšlenkovou hloubku s bohatým jazykem i zásobou obrazů a to vše ještě s dobrodružným příběhem, což jsem měl za téměř nemožné.
Ale ten postmodernismus mu stejně vyčítám.
Záhadné, snové, tajemné... co ještě? Snad jen upozorním na hodně nahuštěné popisy, ale jestli čtenář hledá nějaký zajímavý průhled do paralelní reality, pak je to pro něj.
Pozoroval jsem, jak se palačinka svíjí pod tlakem ostří nože, jak se přitom ze spirálovitých škvír, které se pootevíraly na obou jejích nadzvedávajících se koncích, řine vytlačená marmeláda a v hustých kapkách dopadá na talíř,a dával jsem si v hlavě dohromady, co bych za příznivějších okolností dívce odpověděl.
Co k tomu dodat?? - "krásný jazyk, snová atmosféra, tajemný příběh. Je to taková knížka pro snílky, kteří se umějí zasnít i za bílého dne." - Jak napsal velice trefně TAŤKA HRABOŠ.
Krásná kniha. Nádherný obrazný jazyk, napínavý příběh. Román nabízí v duchu postmoderny několik vrstev čtení, přičemž každá z nich vás bude bavit. Ať už nahlížíte na román jako na fantastický příběh, alegorický obraz našeho světa nebo jako na nádherný popis temných zákoutí Prahy, nebudete zklamání. Doporučuji!
Upřímně řečeno, po prvních stránkách jsem měl pocit, že je to pěkná slátanina. Ale když se člověk smíří se světem, který autor vytvořil a čtenáři předkládá (což se relativně brzy podařilo i mně), zjistí, že ta kniha má něco do sebe. A není toho málo – neskutečná fantazie, krásný jazyk, snová atmosféra, tajemný příběh. Je to taková knížka pro snílky, kteří se umějí zasnít i za bílého dne.
Nedočteno. Moc jsem nepochopila autorovo smýšlení. Příliš se prolínalo fantastično s "realitou". Kniha mi moc nedávala smysl. Asi jsme neměla tu pravou chuť na takové čtení...
Myslím, že C. G. Jungovi by se to velmi líbilo, jestli jsem to teda pochopila správně...
Při čtení knihy jsem měl pocit, jako bych sledoval film od Jana Švankmajera. Surrealistická jízda Prahou, která má k magickému realismu celkem daleko. Ze začátku jsem se v mluvě lidí druhého města ztrácel, občas mi přišlo, že se Ajvaz snaží být surrealistický za každou cenu na úkor obsahu. Nakonec jsem ale neodolal a nastoupil do zelené tramvaje, která mě podél zdí domů odvezla až na temná místa za kabáty a ukázala mi druhé město tak, že jsem bál, že už z ní nikdy nevystoupím.
Patřím do tábora těch, kterým autorův styl neučaroval. Před lety jsem se podobně potrápil s Cestou na jih, teď jsem dal Ajvazovi ještě jednu šanci, ale třetí už ode mě nedostane Náměty zajímavé, ale forma mi prostě nesedí - příliš detailní popisy a až encyklopedické výklady proměňují četbu v nezáživné prokousávání se ke konci knihy s několika málo světlými momenty. U literatury tohoto typu raději zůstanu věrný Jiřímu Kratochvilovi nebo Miloradu Pavicovi.
Po zhruba 30-to stránkách jsem si taky říkal: "Mno jsem zvědav, jak se tímhle prokoušku". Ale pak se mi kniha otevřela a zjevila nádherný fantaskní svět, který už odmalička také pociťuji v temných skříních mezi kabáty nebo ve spárách starých stěn. Pohled a filosofie autora mě vzala a sedla mi přesně do noty. Občas mi i přišlo, že myšlenka knihy se snaží postihnout Skutečnost podobně jako např. Buddha, Lao C´ či Ježíš. Rozbití zajetých konvencí a stereotypu bytí je prostě moje :)
Hodně podivná kniha.Nejdřív jsem ji po 30 stranách zavřel s tím,že je to zbytečná ztráta času.Po týdnu jsem se k ní vrátil.Přiznám to rovnou,opravdu jsem nepochopil o čem tato kniha je.Omluvte mě,vyhlížím zelenou tramvaj......60%.
Za mě by to chtělo umírnit / rozrušit některé pasáže, je tam hodně výčtů. Neustálá snaha, aby známé místo bylo ve všech směrech jiné a zvláštní. Pak je to ale monotónní četba a čtenáři pro nedostatek pozornosti může uniknout to důležité. Někdy se objeví věty, které logicky nedávají smysl. Stejně ale tři hvězdičky - jedna z těch lepších v českém rybníčku.
Kniha ve mně vyvolává hořko-sladký pocit. Nedokázala jsem se do knihy začíst a musela jsem se hodně soustředit na to, co čtu, abych jen očima nepřejížděla řádky, taky jsem si jistá, že u většiny výpovědí nevím, co tím bylo myšleno, nebo jestli za tím opravdu něco hledat. Na druhou stranu byla kniha celou dobu psaná jakýmsi snovým způsobem, kdy všechny postavy mluví stejným stylem a tím vám zabraňují dotknout se reality, a celkově na mě působí jako snaha najít sama sebe nebo něco, po čem jen toužíme, ale ne a ne se toho dotknout.
Nádherná kniha! Mám pocit, že je o hledání sebe sama a své vlastní cesty životem. Od jednoho odcházíme k druhému, a to neustále. Kniha je krásným propletením snů, reality a nadpřirozenosti, je jen na nás, čemu uvěříme. Koneckonců vše se dá shrnout krásným citátem: ,,Někdo zůstává, někdo odchází." Michal Ajvaz.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Je to zvláštní kniha, zajímavá, trochu neskutečná, snová. Ale taky malinko zbytečně ukecaná a manýristická.
Často mi při čtení přicházel na mysl Eco a jeho vášeň pro znaky. Zdálo se mi zřejmé, že také Ajvaz propadl sémiotice.
Vykroužené věty a komplikovaná souvětí vzbuzují podobný pocit jako architektura. Jako by autor slova nepsal, ale stavěl. Základní půdorys je odvážný a přitom působí křehce, jenže jeho nestabilita je jen zdánlivá. Základna je natolik stabilní, že unese i manýry ozdob slovních projevů Druhého města, kde se opulentně vrší slova a významy bez zjevného smyslu.
Bez problémů jsem se pohybovala v našem i druhém městě, skřípalo mi to ovšem v přechodech. Ta až směšná nevědomost našeho města a nenávistný postoj toho druhého, kterým vlastně přiznával soupeři převahu referenčního bodu...
V tomhle mě ale zase nadchl konec, ale nechci prozrazovat víc.
Osobně si druhé město ráda odpustím, jeho apokalyptická atmosféra světa skrytých obrazů, světa nonsensu, mě děsí.
A přesto i já ve svém spořádaném světě vím, že jsou taková místa... prostor pod kuchyňskou linkou, poslední police ve skříni s módními hadříky... svět okrajů, který míjím a který žije svým vlastním životem. Ne, já se na tenhle výlet nevydám.
PS A musím zmínit nádherné snové obrazy Pavla Čecha, které knihu doprovázejí.