Duchaplný rytíř don Quijote de la Mancha
Miguel de Cervantes y Saavedra
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/55709/duchaplny-rytir-don-quijote-de-la-mancha-55709.jpg
4
203
203
Čtyřsvazkové vydání s původními dřevoryty Q.Manesa a K.Purkyně. Hlavním hrdinou románu je stárnoucí zeman Alonso Quijano, který se pomátl na rozumu ze čtený rytířských románů. Proto se rozhodl, že se stane rytířem. Sobě i svému koni vymyslel jména a určil si ženu, pro níž bude konat své skutky. Během první výpravy je jedním hospodským pasován na rytíře. Při další výpravě získá sluhu jménem Sanchu Panzu.Ten se s ním vydává na cesty jen proto, že mu Alonso slíbil ostrov. Následuje řada příběhů, které jsou motivem cesty, kdy poblázněný idealista stále znovu naráží na realitu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1924 , Družstevní práceOriginální název:
El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha, 1615
více info...
Přidat komentář
Pouze neústrojný příběh, který základní děj tak trochu narušil, snížil mírně hodnocení. Prostě klasika, kterou je nutné znát.
Já vám, přátelé, nevím. Další kniha, ze které mám bytostně nejisté pocity, kniha, která mne strašlivým způsobem nebavila, ale která na mě jistě svým způsobem působila a z jejíhož dočtení mám pocity spíše zvláštní.
Předně, kniha naprosto není vtipná. Působí na mne v tomto smyslu trochu jako Ztracený ráj Johna Miltona. Ten se bytostně snaží čtenáři vnutit, že Satan je postavou zápornou a nemáme ho mít rádi. Dělá tak ornamentálně, připomíná, že je to "zlý vrah", že je to "podlý zrádce" a kdovíco ještě. A přeci mu to už tři a půl století nikdo nevěří. Tak i Cervantes. Ten se již čtyři století snaží čtenáře přesvědčit (a asi úspěšněji, než Milton), že jeho dílo je vtipné. Rovněž to dělá ornamentálně, vypravěč se postavě vysmívá, kapitoly jsou pojmenovány jako "kapitola následující po šedesáté deváté", nebo "ve které se čtenář dozví co v ní je", či "ve která čtenář uvidí co v ní přečte a uslyší, kdo bude předčítat její četbu". Těmito znaky a posměšky snaží se nás autor přesvědčit, že je kniha směšná. Já s tím moc nesouhlasím.
Číst jsem ji šel po a kvůli Idiotovi a Idiot mi tak nezbytně byl jistým způsobem pomůckou interpretační. Ve zmíněné knize prohlašuje mladá Aglaja následující:
"Bědný rytíř je samozřejmě donquijotksý typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda. Především si vážím jeho skutků."
Bědným rytířem je, přirozeně, míněn kníže Myškin. Aglaja nám tedy nadnáší dvě teze.
1) Myškin je donquijotský typ, nikoliv však směšný, ale zcela vážný,
2) Don Quijote je směšný, protože Myškin je jako on, nikoliv však směšný.
Jistě souhlasím s prvou tezí. Se druhou nikoliv. Plyne mi z toho, že Aglaja byla schopna odhalit vážnost v tom, koho milovala, ne v tom, koho znala jen z příběhu.
Don Quijote je coby osoba fascinující. Přeskočilo mu. Ano, ztratil racionalitu. Proto se nám zdá směšný (pokud se nám lidé, kteří trpí duševní poruchou zdají směšní), ale proto je pro literaturu tak signifikantní. To, co nám ukazuje, je důvodem pro jistý smutek. Danou myšlenku nadnášel Kundera, nyní čtu Yeatse a ten vnímá problém podobně. Literatura se v jistém okamžiku zvrhla. Začala se brát vážně, aniž jí došlo, že vážný je sám život a ona taková být nemá. Ztratila rytíře, tak jako se rytíři ztratili z příliš vážného světa. Don Quijot si zaslouží úctu a soustrast, přináší nám totiž něco, co nám chybí, zároveň se ale snaží o něco nemožného chová se jako blázen. A to je, podle mě, dosti smutné. Krásné, ale smutné.
Na straně druhé, že bych si samotné čtení nějak moc užil? To jsem si neužil. Výše popsané ve mne vzbuzuje jistou emoci, v tomto smyslu na mě román působil, samotné čtení mě ale dost trápilo. Nebylo dost zajímavé, aby mě bavilo takovou dobu. A jistě, neplatí to paušálně. Za zdaleka nejpůsobivější považuji pasáž z, tuším, prvé knihy, ve které Quijote narazí na pohřební průvod. Je to pasáž mimořádně působivá a přesně vystihující onen smutek, který se mi nad knihou vznáší:
"Nevím, jak ty křivdy napravujete, protože mě jste napravil z rovného na křivého, zlomil jste mi nohu, která se nenarovná po celý život, a bezpráví jste v mém případě zrušil tak, že jsem porušen navěky a bylo to holé neštěstí, že jsme potkali vás, který hledáte dobrodružství."
I další scény jsou velkolepé, skvělé. Osobně jsem si samozřejmě užil panování Sancho Panzy a jeho rozsudky. Vůbec je v té knize mnoho fantastického a působivého. Ale jistou roztahanost a nudnost celku mi to nevykompenzovalo. A nadto jsem u toho byl smutný. Uznejte, to je fakt špatný.
A tak uznávám velkolepost této knihy, která čelila s hrdinnou odvahou výzvě hry. Ovšem dopadl v tomto kunderovském boji jako Kundera sám. Kundera bojoval proti spojování autora a jeho díla a přesto se proto stal tak slavným a jeho život tak fascinujícím. Cervantes se pokusil postavit se nevážností vážnosti a jak dopadl? Jeho výplod je strašlivě vážný. Takže asi tak. Samozřejmě se toho o knize dá napsat strašlivě mnoho. Ale zde to, očividně, nejde.
Ak by sa tento kultový román poskladaný z kratučkých epizód premotivovaného blázna Dona Quijota skladal z nejakých piatich až šiestich príbehov, a tým pádom by sa pretransformoval na formát novely, bol by som úplne spokojný. No príbehov je na nešťastie oveľa viac a v konečnom dôsledku som mal z toho pocit akoby išlo o stredoveký "sitcom". Stále o tom istom, zábavne, ale rýchlo ma to omrzelo. Chápem prečo to bolo, a stále je také úspešné. Svoju pozornosť si zaslúži aj dnes, no nie je to úplne pre mňa. 2* s čisto subjektívneho hľadiska
Dílo tak notoricky známé, mnohým způsobem přepracované, v různých připodobněních neustále připomínané, až jsem ho musel přečíst.
Stránek bylo mnoho a je pravda, že ne vždy byly potřeba. Parodie na rytířské romány, satirický pohled na tehdejší společnost, praktiky podvodníků, to vše by se dalo (dle mého) vypovědět i v útlejší knize, ale i přesto ta dobrodružství rytíře smutné postavy, jsou celkem příjemné čtení.
V rámci povinné literatury byla mnou tato kniha naprosto odmítána. Dodnes nevím proč si na ZŠ mysleli, že nás to nejen bude bavit:o)) ale i že to pochopíme a musíme v rámci všeobecného vzdělání znát tuto klasiku. Jenže, když nastane pro klasiku správná doba, pak se objeví i její kouzlo. A nemusí jít ani o „povinnou“ četbu, kdy knihu zařadím do ČV´23. K postavě z doby renesance bude stejně jako k autorovi patřit vždy „boj s větrnými mlýny“, ale když uvážíte napsání knihy více než 400 let zpět a nespočet vydání pak to asi nebyl tak neúspěšný boj, ne?
Kniha pro mne byla milým překvapením. Starou literaturu moc nevyhledávám, asi mi na ní zkazilo názor několik pokusů v minulosti na základě maturitní četby.
Kniha je přes svojí jednoduchou hlavní linku velmi pestrá, chvílemi mi přišlo, že se autor snažil trumfnout Příběhy tisíce a jedné noci, jindy mne překvapila sociální kritika a vůbec některé komentáře k popisovaným událostem. Hlavní myšlenka románu je živá i dnes: dříve to možná byly vybájené rytířské romány, ale dnes se to hemží různými (hlavně asi filmovými) super hrdiny s nadpřirozenými schopnostmi, které se pak děti snaží napodobovat (a diví se, že to nefunguje). Četlo se to, i přes značný objem, dobře. Jako divadlo by tato kniha musela být suprácká.
Klasické, legendární dílo, které by si každý měl přečíst. Když mi kniha přišla do rukou ve škole v rámci příprav k maturitě, trochu mě vyděsilo množství stran. Naštěstí se roman velmi dobře čte a ke konci jsem si říkala, že těch 1200 stránek uteklo až moc rychle. Příběh o zemanovi, který se chce stát rytířem je nesmrtelným dílem.
Do tohoto románu se mi moc nechtělo. Viděl jsem nějaké filmové zpracování, znám příhodu s větrnými mlýny... a vlastně nikdy mi na tom nic vtipného nepřišlo, spíše trapného. Ale pustil jsem se do toho (když jsem viděl počet stran 1200, tak mě skoro omývali). Naštěstí celá kniha je mnohem lepší než kdejaký film. Hlavně díky oddanému společníkovi Sancho Panzovi, který má dobré hlášky a děj lépe posouvá kupředu. Zajímavé je, že souboj s větrnými mlýny zabírá přesně dvě stránky, tak se divím, že zrovna tohle se proslavilo, když zde byly mnohem lepší scénky. Jinak je to samozřejmě plné dalších postav, u kterých se dozvídáme jejich životní osudy, aby se všechno postupně propletlo a zapletlo, že by z toho měl Jára Cimrman radost. Bylo to pro mě překvapení, protože jsem vážně nečekal, že bych dal i jednu hvězdu, ale nakonec se to četlo docela dobře.
Keď tak pozerám na počet strán, zrejme sa mi do rúk dostala nejaká skrátená verzia Dona Quijota. Každopádne prvý diel bol o poznanie vtipnejší než diel druhý a dĺžka diela určte kladne vplýva na moje konečné hodnotenie. Situácie sú zábavne, no po určitom čase v nich badať opakujúci sa motív.
Klasické dílo vyprávějící o zemanovi, jenž se rozhodl stát se rytířem, což ale už v jeho době nedává moc smysl. Bojuje proti větrnému mlýnu, nebo se snaží získat srdce své vysněné paní. Satyrické, komediální, ale jednoduše napsané a hezky čtitelné
Don Quijote je nestárnoucí klasika. Je to vlastně skoro pět set let stará parodie na rytířské romány, která zůstává pořád zábavná a svižná. Všechno je to podkresleno pozadím příběhu o šíleném snílkovi a jeho sluhovi. Nechybí ani fekální humor nebo vzájemné zvracení z úst do úst. Ale hlavně tahle dvojka bláznů je jenom takové pozadí a hlavní síla knihy je jeho zajímavých vedlejších postavách. První díl Dona Quijota je spíše taková sbírka krátkých příběhů, která se čte sama a na jeden zátah.
Druhý díl Dona Quijota je trochu jiný od prvního. Vyšel až po cca deseti letech a jenom proto že jiný autor napsal druhý díl dřív. To Miguele Cervanta rozčílilo natolik že během jednoho roku sepsal pokračování a Dona Quijota pro jistotu na konci zabil. Pochroumaná autorova čest se tak trochu prolíná druhým dílem, hlavně na konci, kde autor vysvětluje proč je jeho dílo lepší než ta neúctyhodná napodobenina. Nicméně deset let autorovi hodně pomohlo a celé kniha je teď o dost více ucelenější a soustředí se doopravdy na Dona Quijota jeho zbrojíře Sancho Panza. Zatímco v prvním díle to byla tahle dvojka spíše humorné pozadí, tady jsou prokresleny do hloubky. Sancho si koneckonců i okusí tu ostrovní vládu, po které touží už od prvního dílů. Jedinou výtku, kterou mám je k postavám vévoda a vévodkyně. Jsou zde zjevně jenom proto aby iniciovaly hromadu epizod, ze kterých vyjde Don Quijote jako hlupák pro jejich pobavení. Je trochu divné že v knize s tak živými a prokreslenými osobnostmi tady máme dvě postavy, které nemají ani jména ani charakter. Ale to je jenom malý šrám na kráse téhle klasiky.
Těžko hodnotit legendu, kterou don Quijote bezpochyby je. Z první knihy jsem byl poměrně nadšený, bylo to vtipné, zábavné, k zamyšlení, kdo chce, najde si tam i mnohem víc než srandu... A Sancho je něco mezi sympatickým moulou a pěkným parchantem, skvělá postava. Celkově jsem byl příjemně překvapený, a to i tím, jak jsou některé ikonické příběhy (např. větrné mlýny) rychle pryč a don Q uhání zase vpřed vstříc dalšímu výprasku, s hlavou vztyčenou a poháněn myšlenkou na přízeň své paní, která o tom sice neví, ale to na věci nic nemění... A to všechno v podstatě za humny jeho statku.
Druhá kniha je trochu cimrmanovským Hamletem bez Hamleta, ty sáhodlouhé vyprávěnky náhodných kolemjdoucích mě nijak zvlášť nebraly. A konec je zase dobrý, ba skvělý, a smutný, jako vlastně celý rytíř smutné postavy.
O tom, že Cervantes svou knihou změnil dějiny literatury, nemůže být pochyb. Moudrý blázen či bláznivý mudrc don Quijote de La Mancha a jeho věrný souputník Sancho Pancha, u něhož nevíte, kdy končí jeho hloupost a začíná rozum, jsou zárukou kvalitního literárního zážitku. A pozor, za hlupáky se dají považovat i lidé v jejich okolí, kteří kouzelnou jednoduchost ústřední dvojice využívají pro vlastní pobavení. A můžeme se ptát, jestli Cervantes tak trochu nemířil i na ty, kteří dobrodružství Quijotovo čtou=o) Vůbec tahle kniha v sobě nese mnoho moudrosti a protikladů umě skrytých pod nánosem parodie. Což je věc, které si moc cením na starých dílech.
Dva díly (což jsem nevěděl) dobrodružství a historek jsou velikou hromadou příhod, náhod, nehod a vtipu - ostatně tihle dva pánové tráví víc času na zemi než na Rocinantovi a oslovi - kdy příhoda s větrnými mlýny je spíš poznámkou na začátku knihy (až si říkám, proč se stala tolik slavnou). Jelikož vydání jsou spojena do jednoho, je velmi dobře možné, že pro současného čtenáře je don Quijote velkou dávkou na jeden zátah rozsahem i obsahem.
Ovšem stojí to za to, přestože i tady (abych se inspiroval Panchovými sklony k příslovím) platí, že žák překonává mistra, kde je láska, je také bolest, dělej co chceš a zaplať. A tak Cervantes inspiroval mnoho pozdějších děl, která patří i mezi má oblíbená jako je Sternův bláznivý příběh Shandyho, naprosto fantastický Tom Jones od Fieldinga, ale i třeba Pickwickova dobrodružství od Dickense.
P.S.: pamatujte si, že každého sledují dva druhy kouzelníků/čarodějů. Jedni mu házejí klacky pod nohy a činí potíže, ti druzí nad ním drží ochrannou ruku=o)
Tuhle jsem se zastyděla sama před sebou. Použila jsem v nějakém komentáři přirovnání k donu Quijotovi, aniž bych ho kdy pořádně přečetla. O co jsi lepší než novovští komentátoři - osočila jsem sebe samu - kteří neváhají označit výběr mezi seriálem na Nově a filmem na Nova Cinema za úplnou „Sophiinu volbu“? A tak mě pocit studu vehnal do tohoto románu, který každý zná a někdo ho opravdu i přečetl. Tentokrát do četby poctivé a úplné. Předesílám, že ke knihám prověřeným staletími přistupuji s pokorou a nečekám, že mě budou okamžitě a třeskutě bavit a že nebudu muset vynaložit i určitou námahu.
Dopadlo to tak, že mě to naprostou většinou číst bavilo, opravdu. Kouzelné jsou obzvlášť dialogy dona Quijota a Sancha Panzy (a viděla jsem jasně Dickensovu přiznanou inspiraci v Kronice Pickwickova klubu). Propast mezi oběma, na začátku téměř bezedná, se postupně zasypává Quijotovým uznáváním Sanchova selského rozumu a jeho oddanosti a Sanchovým pochopením Quijotovy šlechetnosti a statečnosti. Quijotova logika blázna je pevná v kramflecích: „Jak je možno, žes za tu dobu, co chodíš se mnou, ještě nepoznal, že všechny příhody potulných rytířů zdají se domněnkami, hloupostmi a bláznovstvím a že všechno dopadne obráceně?“ Je to tak; to don Quijote je skutečný, jeho „tlučení hlavou musí býti opravdové, důkladné a statečné, bez vykrucování a bez přetvářky“, okolní svět si na život jen hraje. V druhém dílu dohání již vydaný (a čtenáři milovaný) první díl obě postavy na další výpravě, což je podstatou dalších dobrodružství - a pro mě i námětem k přemýšlení nad rolí beletrie v mém pojetí světa.
Je to neuvěřitelné, ale knihu jsem více po více než osmi měsících dočetl. Samozřejmě. Dílo je rozsáhlé, rozvleklé, košaté a jaksi neubíhající. Autor se pozastavuje nad věcmi, nad kterými se dnešní spisovatel sotvakdy jen zamyslí. To knize logicky ubírá na tempu. Navíc překlad Václava Černého zasahuje možná až do samých kořenů českého jazyka, takže pro dnešní případné mladé čtenáře je to oříšek k nerozlouskutí.
Já ale tuto knihu uctívám jako jednu z nejstarších pohádek a dobrodružných vyprávění na celém světě.
Odvážný stařík na koni, pln vznešených ideálů, kráčející po "cestách", jež jinou nohu nepoznaly. Kdopak že je tady blázen?
V prvom rade by som sa rád vyjadril k vydaniu. V dnešnej dobe je celkom ťažké zohnať nové kompletné vydanie tohto diela. Nakoniec sa mi podarilo zohnať staršiu verziu z roku 1955 a to zo SNKLHU. Musím povedať, že niečo na tom, že knihy preložené pred rokom 2000 majú vyššiu kvalitu prekladu, bude. Prvých 130 strán sa pán prekladateľ Zdeněk Šmíd venuje pomerom v Španielsku v 16. a 17. st., životu Cervantesa ako aj kratšiemu ale dostatočnému rozboru jeho diel. Vďaka tomu má čitateľ ako taký prehľad, prečo autor písal to, čo písal a ako to myslel. Koniec knihy zase tvoria poznámky, ktoré tiež prispievajú k tomu, aby ste sa v deji nestratili, resp. aby ste mu lepšie porozumeli.
Čo sa týka samotného diela, je to také, ani ani a zároveň aj aj.
Nemožno popierať, že sa jedná o neskutočne nadčasové dielo, ktoré si právom získalo množstvo obdivovateľov z celého sveta v priebehu niekoľkých storočí a aj v dnešnej dobe má čo ponúknuť. Verím, že ľudia žijúci v dobe vydania knihy si ju dokázali užiť najviac, nakoľko k tomu všetkému, o čom pán Cervantes písal mali najbližšie, poznali pomery v krajine, čítavali rytierske romány a pod.
No to nič nemení na tom, že príbeh ako taký a najmä posolstvo pretrvali a sú stále aktuálne.
Nie každému však môžu vyhovovať dlhé opisy, odbočky k iným príbehom (predovšetkým v prvom dieli) a možno aj celkom časté filozofovanie.
Nič z toho mne osobne nevadilo, a práve príbehy ľudí, s ktorými sa hlavná dvojica protagonistov stretávala, ma bavili veľmi, pretože osviežovali dej.
Čo sa týka vecí, ktoré ma možno nie úplne milo prekvapili, tak by som povedal, že v prvom rade, najznámejšia scéna s veternými mlynmi bola opísaná asi na tri riadky a úprimne, nezdala sa mi o nič viac legendárna alebo odlišná od iných príhod a bláznovstiev Dona Quijoteho, pričom niektoré z nich boli teda rozvedené omnoho podrobnejšie.
Druhá vec, celkom mi v prvom dieli vadili, ako postava Dona Quijota, tak aj Sancha Panzu. Don bol fakt blázon na zabitie a to, ako sa správal k Sanchovi, bolo až miestami kruté. Skutočne bol na neho zlý a tak hrozne tvrdohlavý a išiel si stále svoje, že ma to až udivovalo. Sancho bol najprv celkom rozumný sedlák, zrazu peniazmi pobláznený fanatik a len občas ukázali obaja svôj dôvtip a zdravý rozum. Čo sa týka Sancha, bolo zaujímavé, ako sa postupne menil na ešte rozumnejšieho sedláka, na chvíľu dokonca na vladára. Jeho postrehy a zásahy do deja som si užíval. To všetko, ako aj zmiernenie bláznovstvá Dona, sa ale udialo až v dieli druhom. Ten síce pokračoval v tom, čo začal prvý diel, ale robil tak trochu iným spôsobom. Nebolo tu toľko cestovania, väčšina deja sa udiala na dvore vojvodcovského páru, ani toľko príbehov iných ľudí, ale najmä tu bola zrážka "reálneho" Dona a obdivovateľov jeho dobrodružstiev vďaka pomyselnej knihe (prvého dielu jeho dobrodružstiev) od vymysleného autora, ale neodpustil si ani kritiku druhej knihy od iného autora, ktorý sa chcel na jeho Donovi priživiť. Toto zakomponovanie prvej knihy do deja som považoval za extrémne originálne (najmä vzhľadom na tú dobu) a geniálne.
Jedna vec ma ešte prekvapila, a to, že dokopy všetky tri výpravy Dona a Sancha sa uskutočnili relatívne kúsok od ich domovskej dediny. Ja som očakával, že príbeh bude o ich putovaní po svete a o dobrodrúžstvach, ktoré budú zažívať, ale v konečnom dôsledku sa tie dobrodrúžstva uskutočňovali kúsok od ich domovov. Nehovoriac o tom, že každú chvíľu domov z rôznych dôvodov chodili. Na druhej strane príbeh vďaka tomu pôsobil veľmi reálne a uveriteľne.
Knihu by som odporúčil, ale takéto komplet vydanie asi nie je pre každého. Chce to trochu trpezlivosti a oddanosti príbehu. Oplatí sa putovať s Donom a Sanchom a zažívať s nimi všetky tie bláznovstvá. A aj keď vás možno niekedy vytočia, taktiež vám možno v mnohých veciach otvoria oči alebo aspoň poučia a určite si ich nakoniec zamilujete.
Autorovy další knížky
| 1982 |  Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha I. |
| 1966 | Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha |
| 1974 |  Don Quijote a Sancho Panza |
| 1977 | Příkladné novely |
| 2016 | Persiles a Sigismunda: Severský příběh |
Dílo velmi důležité, ovšem beznadějně zdlouhavé a příliš roztříštěné do jednotlivých mikropříběhů, z nichž jen opatrně vzniká obraz dvou hlavních postav, které se výrazně liší od obecné představy blázna a jeho prospěchářského sluhy. Těžko posuzovat humornost románu, ale právě v místech, kde do popředí vystupuje vážnější stránka, je vyznění silnější. I přes výsměch ostatních a neustále přítomnou fyzickou bolest Don Quijote dokáže ostatní udivovat občasnými záchvěvy moudrosti a snad nakonec dokáže dosáhnout naplnění svého života i bez slavných hrdinských činů a bez lásky své vysněné ženy.