Duchaplný rytíř don Quijote de la Mancha přehled

Já vám, přátelé, nevím. Další kniha, ze které mám bytostně nejisté pocity, kniha, která mne strašlivým způsobem nebavila, ale která na mě jistě svým způsobem působila a z jejíhož dočtení mám pocity spíše zvláštní.

Předně, kniha naprosto není vtipná. Působí na mne v tomto smyslu trochu jako Ztracený ráj Johna Miltona. Ten se bytostně snaží čtenáři vnutit, že Satan je postavou zápornou a nemáme ho mít rádi. Dělá tak ornamentálně, připomíná, že je to "zlý vrah", že je to "podlý zrádce" a kdovíco ještě. A přeci mu to už tři a půl století nikdo nevěří. Tak i Cervantes. Ten se již čtyři století snaží čtenáře přesvědčit (a asi úspěšněji, než Milton), že jeho dílo je vtipné. Rovněž to dělá ornamentálně, vypravěč se postavě vysmívá, kapitoly jsou pojmenovány jako "kapitola následující po šedesáté deváté", nebo "ve které se čtenář dozví co v ní je", či "ve která čtenář uvidí co v ní přečte a uslyší, kdo bude předčítat její četbu". Těmito znaky a posměšky snaží se nás autor přesvědčit, že je kniha směšná. Já s tím moc nesouhlasím.

Číst jsem ji šel po a kvůli Idiotovi a Idiot mi tak nezbytně byl jistým způsobem pomůckou interpretační. Ve zmíněné knize prohlašuje mladá Aglaja následující:

"Bědný rytíř je samozřejmě donquijotksý typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda. Především si vážím jeho skutků."

Bědným rytířem je, přirozeně, míněn kníže Myškin. Aglaja nám tedy nadnáší dvě teze.
1) Myškin je donquijotský typ, nikoliv však směšný, ale zcela vážný,
2) Don Quijote je směšný, protože Myškin je jako on, nikoliv však směšný.

Jistě souhlasím s prvou tezí. Se druhou nikoliv. Plyne mi z toho, že Aglaja byla schopna odhalit vážnost v tom, koho milovala, ne v tom, koho znala jen z příběhu.

Don Quijote je coby osoba fascinující. Přeskočilo mu. Ano, ztratil racionalitu. Proto se nám zdá směšný (pokud se nám lidé, kteří trpí duševní poruchou zdají směšní), ale proto je pro literaturu tak signifikantní. To, co nám ukazuje, je důvodem pro jistý smutek. Danou myšlenku nadnášel Kundera, nyní čtu Yeatse a ten vnímá problém podobně. Literatura se v jistém okamžiku zvrhla. Začala se brát vážně, aniž jí došlo, že vážný je sám život a ona taková být nemá. Ztratila rytíře, tak jako se rytíři ztratili z příliš vážného světa. Don Quijot si zaslouží úctu a soustrast, přináší nám totiž něco, co nám chybí, zároveň se ale snaží o něco nemožného chová se jako blázen. A to je, podle mě, dosti smutné. Krásné, ale smutné.

Na straně druhé, že bych si samotné čtení nějak moc užil? To jsem si neužil. Výše popsané ve mne vzbuzuje jistou emoci, v tomto smyslu na mě román působil, samotné čtení mě ale dost trápilo. Nebylo dost zajímavé, aby mě bavilo takovou dobu. A jistě, neplatí to paušálně. Za zdaleka nejpůsobivější považuji pasáž z, tuším, prvé knihy, ve které Quijote narazí na pohřební průvod. Je to pasáž mimořádně působivá a přesně vystihující onen smutek, který se mi nad knihou vznáší:

"Nevím, jak ty křivdy napravujete, protože mě jste napravil z rovného na křivého, zlomil jste mi nohu, která se nenarovná po celý život, a bezpráví jste v mém případě zrušil tak, že jsem porušen navěky a bylo to holé neštěstí, že jsme potkali vás, který hledáte dobrodružství."

I další scény jsou velkolepé, skvělé. Osobně jsem si samozřejmě užil panování Sancho Panzy a jeho rozsudky. Vůbec je v té knize mnoho fantastického a působivého. Ale jistou roztahanost a nudnost celku mi to nevykompenzovalo. A nadto jsem u toho byl smutný. Uznejte, to je fakt špatný.

A tak uznávám velkolepost této knihy, která čelila s hrdinnou odvahou výzvě hry. Ovšem dopadl v tomto kunderovském boji jako Kundera sám. Kundera bojoval proti spojování autora a jeho díla a přesto se proto stal tak slavným a jeho život tak fascinujícím. Cervantes se pokusil postavit se nevážností vážnosti a jak dopadl? Jeho výplod je strašlivě vážný. Takže asi tak. Samozřejmě se toho o knize dá napsat strašlivě mnoho. Ale zde to, očividně, nejde.