Duchovní vedení a rozjímání

08.04.2024

„Spokojenost se sebou sama, která se stane návykem, je teměř vždy známkou duchovní stagnace. Člověk spokojený sám se sebou necítí svou skutečnou vnitřní chudobu a naléhavou potřebu Boha. Jeho rozjímání je pohodlné, uklidňujicí a nikam nevede. Vnitní modlitba se rychle rozplývá v denním snění, rozptýlení či nezastíraném spánku. Z tohoto důvodu mohou být zkoušky a pokušení opravdovým požehnáním pro život modlitby. Jednoduše proto, že nás nutí modlit se. Právě když s si uvědomujeme, že potřebujeme Boha. učíme se poprvé, jak opravdu rozjímat.“

Na první pohled je knížka sestavena ze dvou krátkých nesouvisejících textů. A na druhý vlastně taky. První část je o duchovním vedení a druhá o rozjímání, tedy vnitřní modlitbě. Společné mají obě starost otce Mertona o poctivost a pravdivost duchovního života. Obě části mi přišly zajímavé: ke spisku jsem se dostal kvůli té první (o duchovním vedení), ale bližší mi byly „modlitební“ stránky, což je asi vcelku logicky vyplývající z faktu, že duchovní vedení reálně neprovozuji, zatímco rozjímavá modlitba je součástí mého kráčení po Božích cestách - varující hlas autora tak promlouval k mé živé a žité zkušenosti - někdy jako cukr a jindy jako bič. :-)

„Není dost možné donutit své srdce vzdát se nejsilnějších přirozených tužeb, dokud nějakým způsobem nepoznáme, že máme něco lepšího. Boží láska zůstává chladnou a abstraktní věcí, pokud si neuvědomíme její hluboce intimní a osobní charakter. Na zemi nikdy nemůžeme doufat, že dosáhneme nějakého jasného poznání toho, co to znamená být milován třemi božskými osobami jedné božské podstaty. Ale je velmi prosté ocenit lásku Boha, když ji vidíme konkrétně na lidské lásce Ježíše Krista k nám. Toto je ten nejlepší a nejrozumnější základ pro život víry, a především ten by měl být prvořadým tématem k rozjímání.“