Duhové kameny

13.11.2024

Obecně vzato i pro tuto sbírku Josefa Suchého platí charakteristiky, které jsem napsal k jiným jeho počinům řekněme ze středního a pozdního období jeho tvorby. Duhové kameny psal kolem padesátky, v sedmdesátých letech (vyšla roku 1976), a patrně se do nich promítlo buď jisté tvůrčí oslabení, anebo objektivní okolnosti v podobě autocenzury (sám působil v brněnském nakladatelství Blok, musel si tedy být vědom, co projde a co už nikoli). Poezie je to totiž pro něj charakteristická, svou poetiku a malebnost si drží, tentokrát však bohužel chybí výraznější básně, jež by tvořily pomyslné vrcholy sbírky, koncentrované amalgámy jeho lyrického vidění.

Sbírka má čtyři oddíly: V prvním (Krajina matka) se vrací na rodné Podhorácko/Brněnsko, ve druhém (Krajina sestra) zavítá do milované Lužice, třetí (Růžový olej) tvoří vřelé, lidsky hřejivé verše rodinné a poslední (Vzít v potaz kámen) meditace o žádoucnosti zakořenění, pevného ukotvení v určitém místě. Je třeba říci, že básně o rodném kraji, o Lužici a rodině najdeme ve zdařilejší podobě jinde (ty první spíše v předchozích sbírkách, druhé a třetí spíše později). A poslední oddíl pracuje s konceptem/symbolem kamene poněkud násilně, překombinovaně, jako by si předem stanovil, že zkrátka napíše cyklus básní, kde se v každé mihne nějaký kámen, a pak je tam horem dolem sázel (vždyť co jsou třeba „palečné kameny“ či „jívový kámen“, a pakliže nic, fungují jako metafory opravdu nezbytné a přiléhavé?).

Určitě to není špatná sbírka, jazyková vybroušenost a cit pro slovo se nevytratily, a tak budou příznivci díla Josefa Suchého a tohoto typu poezie nejspíš spokojeni. Autor zde však patrně až příliš často naráží na limity, jež s sebou nese jeho naivizující (tj. přehnaná alegoričnost, polopatičnost, prvoplánovost) a rurálně-idylizující (tj. selanka, kýč) poloha tvorby. Jako by na moderní jazyk a syntax, tu a tam okořeněný archaismem, historismem či dialektismem (ale dovedně, jak jsem psal: s citem pro slovo – a je to pro mě asi nejpůsobivější složka Suchého tvorby) narouboval ducha poezie devatenáctého století.

Jednoho dne

Dokud jsi mladý,
vykračuješ si zlehka a po špičkách,
pohvizduješ si do noty s veselou žilkou.

Kolem se prostírá svět,
veliká májová zahrada v květu,
kde všechno pospíchá na křídlech s tebou.

Lehaje na ráno myslíš,
vstávaje k poledni upíráš dychtivé oči
a nic ti nechybí.

Jednoho dne
najdeš na spáncích první šedivý vlas.

A náhle stojíš,
užaslý cizinec,
uprostřed podivně malého zřídlého sádku.

Na strništi se zvedá severák.
Zastudil do tváře,
která už dávno nepatří chlapci...