Důl
Antti Tuomainen
Ctižádostivému novináři Jannemu Vuorimu se v průběhu několika zasněžených lednových dnů převrátí život naruby. Nejprve obdrží anonymní tip – jistý niklový důl na severu Finska vážně poškozuje životní prostředí, činnost dolu provázejí nezákonné machinace, propletenec vlastnických vztahů je neprůhledný a celá situace hrozí v dohledné době katastrofou. Brzy nato se Vuori poprvé po třiceti letech shledá se svým otcem, který se nečekaně vrátil z ciziny do Helsinek. A navrch všeho se Jannemu začíná rozpadat manželství – pohár manželčiny trpělivosti přetekl, manželka po něm chce, aby jí a jejich malé dcerce dokázal, zda je pro něho přednější rodina, nebo práce. Román Důl vypráví příběh otce a syna, dvou cílevědomých lidí a jedné neobyčejné rodiny. Příběh, který se zažírá jak pod povrch země, tak pod kůži, klade aktuální otázky a požaduje věčné odpovědi. A jakousi vše zastřešující otázkou je, jak daleko člověk dokáže zajít, aby ochránil ty, jež miluje. Důl je román o hamižnosti a tajemstvích, o krevních poutech a krvavých činech, román o vraždě a odpuštění. Antti Tuomainen si zachovává fazonu ze svých předešlých, celoevropsky úspěšných knih Léčitel a Moje temné srdce. Nechybí čtivé, „naposlouchané“ dialogy, výstižné popisy atmosféry i míst, ani pečlivě utkané předivo vztahů a vazeb mezi hlavními postavami. A ještě zbyl prostor pro nepředvídatelné rozuzlení.... celý text
Přidat komentář
Příběh byl originální. Vše se sice točilo jen kolem dolu, ale mělo to nějaké své "kouzlo".
Postavy byly poměrně dobře vykreslené. Jejich základní vlastnosti jsem poznala, ale měla jsem v nich hrozný zmatek. Za vinu to dávám především finským jménům.
Četlo se to skvěle. Krátké kapitoly doplněné emaily, rozhovory, články z blogu, sny, historií, …Příběh měl ale velmi pomalý rozjezd, začetla jsem se až na nějaké sté straně.
Líbilo se mi, že kniha je napsaná ze dvou pohledů, ale mátlo mě, že jeden byl psaný ich-formou, druhý er-formou.
Bylo zde jedno velké překvapení, ale myslím, že v něm bylo málo emocí a autor to mohl více rozvinout.
Sama jsem vymýšlela, jak se bude příběh vyvíjet, ale vůbec jsem se netrefila. O to víc mě to překvapilo!
Co mi vadilo nejvíc, bylo, když autor úplně nesmyslně vmáčkl (neumím najít lepší výraz) popis okolí doprostřed dialogu postav.
Knize bych dala i vyšší hodnocení, ale musím přihlížet k mojí recenzi na autorovu předešlou knihu Moje temné srdce. Ta je za mě rozhodně lepší.
Jak píše Hella - slibný, velmi slibný začátek, ale pak se to nějak zadrhne a vše působí tak nějak nepřehledně a vyumělkovaně. Škoda, potenciál tam byl.
Začátek velmi slibný, dobře a svižně se rozjíždějící příběh. Od druhé třetiny ale velké zpomalení a umělé natahování děje. Když k tomu přičtu nepřehlednost psaní finských názvů a jmen (vím, to není autorova chyba), tak mě tedy u knížky podruhé už nikdo neuvidí.
Já nějak nevím, jak knihu hodnotit. Líbila se mi nějak normálně. Není to nic extra,určitě jsem četla lepší knížky než toto. Čekala jsem od knihy trošku více ( už kvůli té obálce,která je poměrně pěkná) ... není to špatný ale,já četla již daleko lepší knihy.
Ani nevím jak hodnotit, určitě je to čtivé, dobře psané, vlastně celkem dobrý kus. Problém mi dělaly finské názvy :-) a pak mě dost točila hlavní postava, je to "děsnej vocas", jinak ho fakt popsat nedokážu.
Ale jako celek se mi kniha líbila.
Jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Vcelku dobré počtení, napínavé, s nečekaným rozuzlením.
Neskutečně zajímavý a čtivý příběh. Líbil se mi autorův styl psaní, který mě nadchnul již od samého počátku. Dokázal v jednom románu prolnout dva příběhy lidí, které pak na konci spojil v jeden. Zápletka je také velice zajímavá a rozhodně vřele doporučuji :).
Štítky knihy
detektivní a krimi romány Finsko finská literatura životní prostředí severská krimi otcové a děti otcové a synové
Autorovy další knížky
| 2018 |  Než natáhnu brka |
| 2012 |  Léčitel |
| 2015 | Moje temné srdce |
| 2016 | Důl |
| 2020 | Malá Sibiř |
Pěkná detektivka.