Dům mrtvých
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489035/bmid_dum-mrtvych-638c624426d24.jpg
5
656
656
Malazská Kniha padlých série
< 2. díl >
Na svaté poušti Raraku shromažďuje věštkyně Sha'ik vojsko vyznavačů Knihy Apokalypsy. Hodlá rozpoutat Smršť a postavit se do čela povstání, které zatáhne Malazskou říši do jednoho z nejkrvavějších konfliktů, jaké kdy poznala. Strašlivý vír náboženského fanatismu i krvežíznivosti brzy smete celá města a dá vzniknout legendám. V otataralových dolech Felisín, nejmladší dcera z rodu Paranů, sní o pomstě na své sestře, která ji odsoudila k životu v otroctví. Avšak ne všechny věci jsou takové, jaké se zdají. Útěk Felisín i její společníky zavede do Raraku, kde se jejich osud spojí s povstáním Smršti. Paliči mostů jsou zničeni a jejich zbytky postaveny mimo zákon. Šumař a asasín Kalam hodlají úder vrátit i s úroky a tvrdohlavě se probíjejí k mýtickému cíli: Tajemnému Domu mrtvých. Jenže uprostřed vražedné války nejde nic podle plánu – zvláště, když zpovzdálí tahá za nitky sám bůh stínu, nevypočitatelný Stínupán. Mezitím Coltaine, charismatický velitel malazské sedmé armády, vede své vojáky do poslední bitvy za záchranu životů třiceti tisíc uprchlíků. Jeho Psí řetěz svádí zápas s pouští, přesilou nepřátel i intrikami ve vlastních řadách. Jak daleko je možné zajít ve snaze o nemožné? Na konci cesty plné krve a slz čeká přístavní město Aren, ale slibuje záchranu nebo zkázu? Svatá poušť zvolna vydává svá tajemství. Z domu mrtvých vede mnoho cest, k němu však pouze jediná. Ti, kdo se po ní vydají, už nikdy nebudou jako dřív.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2023 , Planeta9Originální název:
Deadhouse Gates, 2000
více info...
Přidat komentář
Jsou knihy, kdy od začátku do konce víte, kam příběh směřuje a máloco vás dokáže překvapit. Vše máte prostě tak trochu pod kontrolou. A pak je tu pár knih, kde se cítíte jako na malém člunu v dokonalé mořské bouři. Za každou vlnou čeká další překvapení. Když je člun dole mezi vlnami, tak ztrácíte přehled, ale pak zase vystoupá na vršek vlny a vy se kocháte báječným výhledem. A pak zase dolů ...
Takže pokud si rádi užíváte jízdu, kde to nemáte vždy pod kontrolou, tak nastupte, zvedněte ruce nad hlavu a křičte. A užijte si jízdu.
"Všichni jsme osamělé duše. Vyplatí se být pokorný, jinak nás přemůže sebeklam, že něco ovládáme, že nám něco patří."
Nerad, ale víc jak průměrem hodnotit nemohu, asi mi nesedí Eriksonův styl psaní, i když se jedná o naprosto neuvěřitelný a opravdu epický fantasy epos mám s Malazem problémy - a hlavní z nich je to, že se nemohu zorientovat, je to velký chaos, na který potřebujete opravdu klid a čas. Bohužel, ani jednoho se nedostává, takže těm, kteří mají tuto sérii rádi, prosím, můj komentář ignorujte:)
Výtečné! Všechny dějové linky jsou skvěle napsané, ovšem Psí řetěz.. To je majstrštyk.. Autorův styl je neskutečně čtivý,a i přes hromadu nových postav jsem se v ději neztrácel.Paráda!
Po přečtení Měsíčních zahrad jsem měla pocit, že už tak nějak vím, do čeho vstupuju. Nemohla jsem se více mýlit! Odešla jsem z Domu mrtvých lehce otupělá a stále se tak nějak nedokážu vzpamatovat.
Dům mrtvých je vcelku temným putováním kontinentem zmítaným válkou. Nemazlí se s Vámi. Stejně jako v Měsíčních zahradách vás Erikson hodí do víru děje a vy si musíte pevný základ pro "stání" najít samy. Poznáváte spoustu nových hrdinů a né ke všem chováte sympatie, k většině bohužel ano. A když říkám bohužel, říkám to proto, že po přečtení knihy vám nebude moc dobře.
Ukazuje mnohé co s sebou temná doba může přinést - náboženský fanatismus, zkázu, válku, strach, odvahu, smrt.
Erikson píše čtivě, strhující popisy, akce střídají krásné popisy všeho možného, temného i hezkého. Dechberoucí popisy bitev jsou jedním z velkých plusů knihy, díky kterým jsem knihu přečetla daleko rychleji než první díl.
Psí řetěz Vás prostě a doslova umlátí svou hmatatelnou tíhou. Stačí trocha trpělivosti - jakmile se zorientujete v ději a postavách, přilnou vám k srdci a vy se zatnutými zuby sledujete jejich osudy.
Jsou knihy, které přečtete a vrátíte do knihovny a vzpomenete si maximálně při utírání prachu. A pak jsou knihy, které se Vás zvláštně dotknou a vy ten dotek cítíte i po týdnech od přečtení. S nepříjemných šťouchnutím v žaludku si pak uvědomíte, že milujete a nenávidíte zároveň.
Těším se na další díl.
Ale bojím. Bojím se o svou duši.
Dávám čtyři z opatrnosti. Protože další díl bych už neměla kam posunout :-)
"Bohovia, myslím si, že mier so zdravím rozumom by som neprežil."
Tak dalo to zabrať, ale dočítané. Erikson je jeden z najlepších autorov fantasy tvorby, na ktorých som zatial narazil. Jeho tvorba je geniálna. Mágia fungujúca na otváraní brán a rôznych dómov, robí jeho knihy unikátne. Nevyžíva sa v opise bojoch, skôr sa ich snaží čo najrýchlejšie opísať, aby sa venoval dôležitým príbehovým vzorcom, ktoré na konci do seba dokonale zapadli. Znova sa tu vyskytuje mnoho postáv, hlavné mená začínajúce na K sa mi plietli, vstupujú do deja, či už sú to nové postavy, alebo postavy s ktorými sme sa stretli v Mesačných zahradách. Nie je to jednoduché čítanie a už nie vôbec krátke. Vyžaduje si to vašu úplnú pozornosť.
Príbeh obsahuje veľa dejových liniek, ktoré sa striedajú, a časom si každá z nich vnutí pozornosť. Najviac som si obľúbil časti Coltaina a historika Kalousa. Sú to časti, ktoré ma zaujímali najviac a už na začiatku čitateľ tuší, že to pre určité osoby nedopadne dobre. Najviac ma tu zaujala moc mladých zaklínačov.
Za spomienku určite musím spomenúť Felisín a Heborika. Felisín mi asi najviac liezla na nervy, ale jej posun v deji ma prekvapil asi najviac.
Keď sa Šumar, Kvítko a Apsalar stretávajú s chodiacou legendou Icariom a Mappom dozvedáme sa veľa nových, ale neustále záhadnych veciach tohto sveta. Autor nám informácie posúva bohužial po kúskoch.
Potom je tu samostatná cesta Kalamana, kaprála a assasína Paličou mostou. S Coltainom som najviac výrazné postavy knihy. Kalaman sa ženie sa pomstou proti cisárovne, no nemá to ľahké, hlavne kvôli Spáru, ktorá sa ho snaží za zradu spolku zabiť.
Ako som spomínal, kniha má toho veľa ponúknuť. Skvelý darček pre trpezlivých čitateľov, ktorí nemajú problém z hrúbkou knihy.
Knihu smelo doporučujem.
Ak niekedy budete mať kopu času a ak chcete mať zlomené srdce, nech sa páči, Dům mrtvých je tu pre vás. Na konci ma až zamrazilo, aký žiaľ vo mne vyvolal vymyslený príbeh. Len málo kníh ma tak pohltilo a len málo hrdinov do mňa vlialo takú dôveru v ľudskosť ako Coltain.
Pod videami s epickou hudbou sa občas objavuje nasledovné:
„Vďaka činom sa stáva človek hrdinom,
smrťou sa hrdina mení na legendu,
z legendy sa časom stane mýtus
a po vypočutí mýtu človek začne konať.“
Alebo ako napísal Pratchett v Poslednom hrdinovi: „Vždycky jsme byli připravení umřít. Proto jsme žili tak dlouho.“
Vzdávam hold spisovateľovi a jeho postavám.
A proč jsem si já myslela, že se bude jednat o přímé pokračování prvního dílu? Velké množství postav, které jsem si stihla oblíbit a kvůli jejichž osudům jsem běžela hned následující den do knihovny, div jsem si nohu při pokusu o rychlé tempo nezlomila, se v Domu mrtvých neobjevilo anebo objevilo jen na velmi úzkém prostoru a já si tak, s lehkou pachutí počátečního zklamání, začala potykávat s nově příchozími. A jo, byla to zase ta párty zahraničních studentů z Grónska, kam si přišla z donucení kámoše a kde sedíš v rohu, tváříš se mile a jakože rozumíš grónsky na všechno souhlasně pokyvuješ hlavou, aniž by kdokoliv z přítomných vůbec zaregistroval tvou existenci, zatímco kámoš na záchodě pracuje na rozepínání už poslední vrstvy kožešiny. Vlastně je možná taková pártoška v grónštině ještě slabej odvar oproti smršti a masakrálnímu vojenskému tažení. (Milá R. F. Kuang, takhle se popisují zvěrstva a šílenosti války, nemáš zač.) Každopádně moje zorientování přišlo rychleji než v díle jedna, a to je velice pozitivní. I tak se zatím jedná o knihu, jejíž čtení mi zatím letos zabralo nejvíce času, což není vlastně asi podstatný, ale což, můj mozek zůstal ležet někde pod vrstvou prachu uprostřed pouště a moje city teď nese Mappo celý ušmudlaný a poválený na dně své brašny. Byly tam chvíle, kdy jsem si říkala "kurňa jo, pro čtení těhle řádků stojí za to žít", ale bylo tam i pár chvil, kdy jsem chtěla milou knihu vzít, a i přes štítek "Majetek obvodní knihovny Plzeň" ji vhodit do výběhu hrochům těsně před časem vyklízení kóje (jo měla jsem ji sebou i v zoo). Nakonec kniha nedošla k žádné újmě, přece bych se takto netaktně nezbavila něčeho, co v sobě obsahuje jméno Kalam, ach ty literární platonický lásky. Takhle, kvůli tomu, že mě ta kniha fakt několikrát hodně naštvala a skoro jsem ji nechtěla ani dočítat, ale zároveň hrozně moc chtěla, mám pocit, že si s Eriksonem buduju jakýsi lovehatetoxicredflag situationship, kterej ale nechceš opustit i přes všechnu tu bolest. Poslední hvězdičku si tam nechvám do doby, kdy mu to možná odpustím, na to je ale ještě příliš brzy.
(SPOILER)
U Fenerových čpících koulí, to byl teda náhul. Předem se omlouvám za vidláckej comment plnej spoilerů, ale nějak si, jsa přeplněnej dojmy, nemůžu pomoct, třeba časem vypotim něco kontruktivnějšího. Popravdě ani nevim, čím začít. Měsíční zahrady se mi líbily hodně, ale proti tomuhle se jednalo o pouhou předehru. A přestože jsem to svým způsobem čekal, mě nic nemohlo připravit na fakt, že po - byť poměrně nestandartním - rozjezdu, autor vytočí motor do červenýho a strhne volant do protisměru i s chudákem čtenářem na sedadle spolujezdce.
Dlouho jsem nečetl něco, do čeho bych byl takhle emočně zainvestovanej. Všechny linky jsou skvělý, všechny postavy ze sebe vydávaj maximum, když je mistr loutkář Erikson nechává umně tancovat kolem centrálního motivu Smrště. Ať je to Šumařova parta navrátilců chycená v chaosu sbíhání převtělenců, Felisín a její kolísání mezi dětskou naivitou a předčasně získaným pragmatismem (tvrdé stvoření, jak prohlásil Kulp, r.i.p.), Kalam a jeho krvavá krasojízda, Mappo a Icarium - nejosobnější linka ze všech aka i cesta může být cíl, všechno jsem to žral i s navijákem. Ovšem o parník (pardon, o lígu :D) před ostatníma táhne živoucí ;) mýtus Coltain a jeho Psí řetěz, vpravdě srdcervoucí záležitost, kde prostě chcete věřit i tam kde slovo "naděje" pozbývá významu.
Moc cenim, jak autor dokáže popsat hrůzy války a její dopad na civilní obyvatelstvo. V jeho podání válka není vůbec cool, je špinavá a bolí, a to přeživší stejně jako oběti. Spousta jiných autorů, i béčkovějších a okázale dávajících na odiv svojí nepřiposranost, nikdy nezajde takhle daleko. Nijak se v tom násilí nevyžívá, spíš ho popisuje věcně a s odstupem, podobně jako historik Kalous, ve kterým se určitě tak trochu vidí :). Vůbec celý Coltainovo tažení je psaný tak sugestivně, že máte pocit jako by vás prach na patře nutil ke kašli a krčíte nos před závanem kobylinců.
Potěšila mě pasáž se zásahy Trygallský obchodnický gildy. Připomněla mi, že si autor, při svý nelítostnosti, rád nechává zadní vrátka, za což jsem mu, jako čtenář kterej si stačil za dva díly oblíbit celou řadu charakterů, hluboce vděčnej. :))
No zkrátim to, jsem nadšen, samotnej závěr pořádně zamíchal kartama, a já bych upsal duši mistru Kápě abych měl další díl před sebou hned teď - tím spíš, jak autor naznačuje co probíhá na druhým kontinentu. Žel, nezbyde mi než čekat na vydání Planety 9, ty starší nejdou sehnat a nahražky jako audio nebo e-knihy nejsou nic pro mě. Sorry za tuhle nekonzistentní matlaninu :D ale muselo to ze mě ven. Jeden z těch případů, kdy mi 5* přijde jako málo.
.. a vy máte potřebu nakouknout pod každý kámen, zvážit pozadí mnoha a mnoha mnohoznačných vět, podívat se tam, kam vám je cesta prozatím zapovězená ..
a nakonec se jen ponoříte do srdcí dvou nerozlučných přátel, obujete si boty starého historika a vydáte se do beznaděje Psího řetězu .. a máte všechno, co potřebujete.
Někde jsem tam v tom zmatku a prolité krvi nechala srdce.
(SPOILER) Politika, zrada, mnoho nových postav, pobíhání po poušti...ještě že je tu Mogora a Iscaral Pust....ti jsou skvělí....první čtení mě moc nebralo, druhé již bylo lepší....Koltainův řetěz bylo poměrně zábavné čtení....trilion epizodek okolo už tak moc ne. Mnoho lidí zmiňuje jak je konec krutý atp...krutý možná, ale určitě ne logický....už vidim jak se deset tisíc vojáků vzdá jen tak bez jakékoliv známky odporu a nechá se ukřižovat po tom co prožili v řetězu. Blbost. Nicméně " pouštní fantasy" vcelku můžu, takže tak 3,5
(SPOILER)
Druhý díl Malazské knihy nás vede do nových oblastí a představuje mraky nových postav. Čtenář se tak dostává zpátky na začátek, kde se musí ve všem zorientovat. Ano, trvalo mi dlouho, než jsem knihu dočetla. Jedná se o naročné čtení a musíte být neustále v pozoru, aby vám něco neuniklo. Přesto jsem si to nesmírně užila. Dům je jiný než Zahrady a autor ukazuje, že jeho fantazie nezná meze.
Z dřívějších postav sledujeme cestu Kalama Mechára, Šumaře, Kvítka a Apsalar. Naopak z nových tu máme Felísin (která mě po většině času vytáčela), Heborika, historika Kalouse s Coiltainovým řetězem a zaklínači, kněze stínů Iskalara Pusta (on a Kruppe by tvořili legendární duo!) a zajímavou dvojici Mappa a jhaguta Icaria.
Eriksonovi postavy jsou zkrátka parádní. A přestože je jich mnoho, každá je originální a má v příběhu vlastní roli bez které by kusy skládačky nezapadly na své místo.
V díle se střídají vtipné momenty se smutnými, napínavými i dost brutálními (při scéně kdy našli mrtvé umučené děti jsem na chvíli musela přestat číst). Boje jsou krvavé, realistické, Erikson krásně vykresluje jaký dopad má válka na psychiku člověka.
Co se mi hodně líbilo, byly zmínky o říši za vlády císaře Kellanveda. Opravdu bych si o ní chtěla přečíst víc. Kotilion a Ammanas jsou jedni z nejlepších postav a doufám, že dostanou více prostoru.
Ps: Zkuste si představit Kruppeho, Iskalara a Stínupána v jedné místnosti. Myslím že by se jednalo o tu nejlepší hádku v dějinách Malazu!
Erikson má jisté pravidlo – jestliže si oblíbíte nějakou postavu (zvlášť když se jedná o vedlejší), je velice pravděpodobné, že později skončí u brány mistra Kápě. Sbohem Coltaine, Kalousi, kaprále Liste, Kulpe, Sormo. Konec Coltainova řetězu byl prostě srdcervoucí. I když u dvou možná...
No, ještěže z mých oblíbenců alespoň kapitán Kaneb přežil.
Ak som si na konci Měsíčních zahrad myslel, že vo svete Malazu sa začínam obstojne orientovať, tak ma prvých 300-400 strán Domu mrtvých vyviedlo z omylu, zavalilo haldou nových postáv, mytológie, miest, udalostí, frakcií, azathov, a ktovie čoho ešte ďalšieho. Ale ono to je vlastne aj dobre, lebo to poukazuje na ten neskutočne bohatý lore, ktorému Erikson dal život, a ktorý ma tak baví objavovať. Ani zďaleka sa neorientujem v deji tak, ako by som chcel, no s každou pribúdajúcou kapitolou je mi svet o niečo bližší. Výtku mám ku Kalousovmu putovaniu, ktoré mi ako jediné nevedelo dostatočne upútať pozornosť v porovnaní napr. s Felisín a Heborikom, čo sú nekonečne zaujímavé postavy a ich púštna odysea je 10x zaujímavejšia, než siahodlhé cestovanie Kalousa s Coltainom (na druhú stranu, koniec tejto dejovej línie bol prvotriedny). Svet je tu krutý a nemilosrdný, bohovia sa s nikým nemaznajú - len ak pre ich pobavenie, postavy trpia a zomierajú a ich motivácie sú zas o niečo jasnejšie. Sem so Vzpomínkami ledu.
Souhlas s kozel 89,trudoš a tanuki.
Tahle série opravdu vyvolává otázku zda je autor šílenec nebo génius.Sám jsem během let sérii několikrát zkoušel rozečíst a vždy jsem skončil s Měsíčními zahradami.Vypadá to že na Eriksona musí fanoušek fantasy jakoby tak nějak čtenářsky "dozrát."Ovšem tento díl jsem přečetl v pohodě a opravdu si ho užil.Ale vzhledem k počtu dílů a stránek přede mnou se obávám ,zda sérii na stará kolena vůbec stihnu dočíst.
:-)
No, hodnocení dávám stejné jako u Měsíčních zahrad. Kniha mi připadala celkově na stejné úrovni. První dvě třetiny knihy mě bavily hodně, ale přišlo mi že poslední třetina byla trochu nudnější. Coltainův psí řetěz ve mně oproti většině ostatních čtenářů zanechal asi nejméně. Některé jeho kapitoly mě lehce nudily, až jsem se těšil, že se děj přesune jinam. Naopak mě bavila dějová linka s Kalamem, Mappo Trellem a i dějová linka s Felisín. Úplný závěr byl poměrně dost nečekaný a celkově vzato je knížka skvělá. Oproti měsíčním zahradám není až tak chaotická a navíc už člověk u druhé knížky ví, co může od Eriksona čekat.
Erikson týmto pokračovaním všetkých prekvapil tým, že to nie je pokračovanie. Jasne ukazuje, že to s touto sériou nikto nebude mať jednoduché. A my, čitatelia, už vonkoncom nie. Autor nastavuje vlastné pravidlá hry a komu sa nepáči...
Priznávam, že aj na mňa bolo občas toho priveľa. Boril som sa s knihou. Ako keď idete na riadnu túru a v polke vás prepadne búrka, že si ledva vidíte na špičky. Buď to vzdáte alebo idete ďalej, lebo ten čaj s rumom predsa nedonesiete domov späť. Napijete sa a zistíte, že to nie je až také zlé. Tak šlapete ďalej. A oplatilo sa. Výhľad stál za to.
Uff, tohle bylo tedy něco.
90% postav naprosto nových, Erik se neobtěžuje cokoliv vysvětlovat a prostě jede v pokračování své megalomanské ságy. Ubohý čtenář jen kroutí hlavou a snaží se v tom nekonzistentním bordelu tak nějak marně zorientovat, což je neskutečně vysilující a nejsem si tak jistý, že to vůbec má smysl.
Hned několik hlavních linek, je napsáno tak špatně, že jsem je prostě nepochopil. Namátkou jmenujme třeba obléhání? města, jehož generické jméno, už jsem milosrdně zapomněl, kde jsem neměl možnost se seznámit ani s jednou z válčících stran a tak mi vlastně výsledek nemohl být víc lhostejný, nebo naprosto zpackaná linie s jistým jaghutem. A tak bych mohl pokračovat dál a dál a dál...
A abych nezapomněl, částečně viním také zprasený český překlad. Opravdu pochybuju, že autor i v originále neodděluje odstavce, takže čtenáři docela trvá, než pochopí, že čte něco, už je zase další dějová linka!
Tohle prostě musím proložit něčím, co mi nebude připadat jako naprostá ztráta mého času.
Erikson je (pro mě) čtenářsky nepřívětivý. Celá anabáze nějak nemá jiskru. Chování postav dost často nelogické. Rozhovory mezi nimi vedeny hodně často jen v náznacích. Až příliš autor užívá zvratů ve stylu "Deus Ex Machina". Nereaguji na ostatní komentáře, ale teď si neodpustím výjimku. Moc nechápu hodnocení ve stylu: "V dalších dílech do sebe všechno zapadne.", nebo: "Ve čtvrtém díle pochopíte, vydržte.", anebo: "Knihu jsem poprvé nedočetl, ale teď dávám 5*." Tohle neberu. Přece jde o pocit z přečtení tohoto dílu. 700 stran, které ne úplně nudily, ale zase ani nijak nesputily nutkání sáhnout po knize v každé volné chvilce. A jelikož je to už druhý díl, tak mám za sebou nějakých 1300 stran. To je přece ohromné množství textu, kde by autor měl zaujmout. A to hned, ne až ve čtvrtém, šestém, x-tém díle. Každopádně je dobře, pokud se kniha líbí. Mě bohužel nijak zvlášť.
S touto knihou mám trochu delší historii. Po přečtení prvního dílu série (který se mi hodně líbil) jsem se ihned pustil do druhého dílu....Dům mrtvých mě ale naprosto zklamal tím, že se příběh přesunul na jiný kontinent a představil naprosto nové postavy. Navíc byl děj strašně rozvleklý a přišel mi pomalý a polovinu času jsem neměl vůbec tušení co se děje, proč se určité věci dějí, nechápal jsem motivace postav a byl jsem z toho úplně zmatený. Knihu jsem asi v půlce odložil a nedočetl ji.
Takže proč dávám 5 hvězd?
Protože to bylo před 4-mi lety. Pár měsíců dozadu jsem ale dostal chuť přečíst si něco nového a tak jsem dal Eriksonovi ještě jednu šanci. Na netu jsem četl, že 3. díl Vzpomínky ledu navazují na 1. díl série, takže jsem si řekl, že si přečtu 3. díl a pokud mě to chytne, tak si znovu přečtu dům mrtvých abych mohl v sérii pokračovat.
3. Díl se mi líbil a rozhodně jsem chtěl pokračovat. Na Dům mrtvých jsem se ale vůbec netěšil a vnímal jsem to jako překážku, kterou musím překonat.
Takže 5 hvězd dávám knize až na můj "druhý průchod" - Z prvního průchodu jsem si skoro nic nepamatoval, jen velmi matně, takže mi kniha připadal čerstvá a nová. Je důležité si uvědomit, že tato kniha je více o cestě než o cíli a o tom, co se na této cestě děje. Děj je pomalý ale je neuvěřitelně hutný, zajímavý a ta fantazie, kterou autor má, to je k neuvěření.
Sledujeme tady 5 hlavních linek: Šumař s Kvítkem a Apsalar - Mappo a Icarium (úžasná linka) - Spár Kalam (neskutečnej borec, při čtení jeho scén jsem měl úsměv od ucha k uchu) - Historik Kalous a jeho popis psího řetězu ( tady nemám slov....) - Nakonec nejmladší sestra z rodu Paranů Felisin s Heborikem a Baudínem ( Nejdříve mi Felisin lezla na nervy a tak trochu jsem si přál aby ji už někdo konečně usekl hlavu....nebo ji alespoň někdo pořádně vrazil jednu mezi oči...nakonec mi ji ale bylo líto)
Kniha je strašně temná a brutální ale přitom z ní vyzařuje teplo, je plná emocí a je plná, pro mě, ikonických scén, na které asi nikdy nezapomenu. Erikson umí sakra dobře psát postavy...jsou uvěřitelné, mají hloubku a každá postava má svůj vlastní hlas, podle mě je právě tohle jedna z nejsilnějších stránek autora.
Napoprvé mě kniha nebavila, protože jsem čekal že uvidím pokračování příběhu z jedničky, že uvidím oblíbené postavy z jedničky a čekal jsem rychlejší, přímočařejší děj. Taky jsem neměl načteno tolik, co dnes.
Není to jednoduché čtení, vyžaduje pozornost ale za mě musím říct, že dům mrtvých je mistrovské dílo a ze třech dílů, které jsem četl, je tohle ten nejlepší. Těším se na další díly a teprve teď po přečtení třech dílů mohu opravdu říct, že jsem fanoušek malazské knihy padlých.
Dům mrtvých navazuje na standard Měsíčních zahrad a přináší tak čtenáři megalomanský zážitek napěchovaný postavami a dějem. Malazská kniha padlých je obecně co do počtu "vjemů" na poli fantasy takřka nepřekonatelná. I když to není vždy nejjednodušší, v knize se dá orientovat a s pochopením to zas tak hrozné není. Děj člověka chytne, je dobře napsaný a napínavý. Všechny postavy jsou dobře vykresleny a čtenář tak má pocit, že je opravdu zná. Zároveň jim i fandí. Žádná není bez chyb, ale to je na nich přeci to lidské (i když mnoho z nich by se mezi lidskou rasu tedy asi nepočítalo xD). Dům mrtvých je tak kniha, jež rozhodně doporučuji k přečtení.
Štítky knihy
magie kanadská literatura pouště démoni dark fantasy bitvy uprchlíci hrdinská fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Musím říci - totální síla. Masakr na začátku, masakr uprostřed a velmi silný závěr, který mě nenechal chladným. Hodně mě zasáhl osud Coltaina i odzbrojených zajatců včetně Historika. A doslova epochální doslov, který dává hodně temný příslib.