Dům ozvěn
Barbara Erskine
Veliký starodávný dům na anglickém venkově získala Joss Grantová dědictvím po matce, kterou nikdy nepoznala. Když se pak s manželem a malým synkem do bývalého rodinného sídla přistěhují, začnou se dít záhadné věci. Vylekaná Joss postupně odhaluje dávná tajemství historie rodu, na němž ulpělo prokletí, a snaží se ochránit svou rozrůstající se rodinu i přátele. Reálný svět, zalidněný sympatickými postavami, je v příběhu konfrontován s temnou středověkou minulostí.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2008 , BránaOriginální název:
House of echoes, 1998
více info...
Přidat komentář
Dům ozvěn mi zapůjčila kolegyně se slibem, že se jedná o velmi strašidelný příběh. Ze začátku se mi líbilo, jak autorka budovala atmosféru. Hlavní hrdinka Joss zdědí dům po svých rodičích, které nikdy nepoznala. I přes nesouhlasné pohledy místních se Joss rozhodne se svou rodinou do domu nastěhovat a začne prozkoumávat jeho historii. Avšak záhy zjistí, že na těch děsivých povídačkách asi něco bude.
Ze začátku se děj pěkně rozjíždí a já se velmi těšila, jak bude dál gradovat. Avšak po sto stránkách veškeré napětí sklouzává do monotónního strašení a repetitivních myšlenek Joss, která stejně nic závratného nevymyslí. Opravdu jsem měla pocit, že se toho moc neděje a pouze se točíme v začarovaném kruhu, kde se události víceméně opakují. Když se čtenář ale prokouše k posledním (opět) stem stránkám, děj se konečně posune a přijde nějaká akce (i když ono asi není těžké uhodnout, jak to celé dopadne).
Je to dobrý příběh, ale myslím, že kdyby byl o něco kratší, děj by lépe plynul.
(SPOILER) Dům ozvěn není ani tak strašidelný, jako spíš únavný. Už v první třetině jsem si říkala, že autorka je asi placená od slova. Jak se ukázalo, stačí si přečíst prvních a posledních sto stran, těch prostředních cca 200 stránek se děj nikam neposouvá, otravné postavy i nesympatická strašidla přešlapují na místě a barabizna stále stojí. Český překlad je mizerný, navíc překladatelka si s historickými a odbornějšími termíny příliš hlavu neláme. Ale přece jen mě kniha obohatila. Že duchové mohou strašit, dělat nepořádek, procházet zdmi, případně i vraždit, jsem věděla. Ale že můžou obcovat s živými, je pro mě novinka. I když bych se bez ní asi obešla. :)
Když srovnám duchařské příběhy, které vychází nyní a tuto knihu, je mnohem propracovanější. Autorka má skvělý britský styl, který se mi k tomuto žánru moc hodil. Děj byl dobře zpracovaný, možná až příliš zdlouhavý. Občas jsem měla pocit, že jednotlivé části textu spolu nesouvisí. Nicméně byl to mrazivý, zajímavý příběh a já si ho velmi užila.
Tohle už jsem četla tak dávno, že bych snad ani neměla hodnotit. Ale myslím, že tenkrát dobrý. Mám dojem, že to byla duchařina a to už bych dneska asi moc nedala.
Čtenářská výzva - kniha, kterou nebudete číst poprvé.
Většinou se ke knihám nevracím, mám v knihovničce ještě tolik nepřečtených příběhů, že jsem k tomu nikdy neměla důvod, takže tento bod čtenářské výzvy mě úplně nepotěšil. Každopádně jsem se zamýšlela nad nějakou, kterou jsem četla opravdu hodně dávno (takže si už pravděpodobně její děj dopodrobna nevybavím) a samozřejmě takovou, která ve mně zanechala pozitivní dojmy. A tato má kritéria přesně splňuje právě DŮM OZVĚN. Četla jsem ho asi v patnácti letech, kdy jsem vyhledávala vše, co třeba i jen nepatrně zavánělo strašením. Pamatuji si, že mi kniha přišla hrozně strašidelná a že jsem minimálně druhou polovinu knihy četla zásadně ve světlem prozářených částech dne. O patnáct let později už jsem po knize sahala i před spaním, ale efekt na mě měla stále dosti podobný. Jsem strašpytel a duchy neklidných zemřelých si pak bohužel představuji všude doma.
Příběh jako takový hodnotím kladně, ačkoli je pravda, že bych v něm našla pár mušek, lehce nesmyslných drobností, jejichž přítomnost ale z důvodu plynutí děje k vytyčenému závěru chápu. Narozdíl od spousty uživatelů zde mi nepřišel prostředek knihy nijak zdlouhavý, co ale nezklamalo byl závěr. A nezklamalo myslím tak, že u tohoto žánru očekávám na konci přesně takové prazvláštně slátané vysvětlení. Ve výsledku mi to ale nevadilo, ke knize jsem se vždycky vracela ráda a kupodivu mi vlastně i přišlo zábavné rozpomínat se na jednotlivé pasáže a zvraty. Možná bych se tu a tam k nějaké knize zase vrátit mohla
Celkově kniha vyvolává pocit napětí, stále jsem chtěla pokračovat ve čtení, abych už konečně zjistila, jak to tedy vše je.
Musím ale i souhlasit s tím, že prostřední část mě opravdu nudila, stále to stejné dokola, pak se to jakžtakž rozjelo.
Toto byla moje první přečtená kniha od této autorky. Líbila se mi, vtáhla mně do děje a nemohla jsem přestat číst. Uvažuji o přečtení některé další z jejích knih.
Kniha se hrozně vleče, prostředních 200 stran bych seškrtala. Stále někdo někoho hledá a volá, všude růže a plechový pán. Postavy nesympatické, snad jen Tomík a Janet byli fajn. A ne, nebála jsem se. Ke konci trocha napětí a konec předvídatelný.
Ještě nikdy se mi nestalo, že bych chtěla knihu spálit, utopit nebo jinak zničit. Ovšem u téhle knihy jsem měla sto chutí to udělat. Nevím, jestli na tom mělo větší podíl to, že vydání, které jsem měla v rukou bylo plné chyb nebo to, že tak 200 stran bylo naprosto zbytečných, protože se na nich stále dokola opakovalo jedno a to samé..
Nevím, jak začít.. úvod knihy byl v pohodě. Bubáci taky. Jak už tu někdo psal tak manžel Luke si úplně nesmyslně protiřečil (přemlouvání, aby Joss opustila dům, následně vyloženě zákaz z domu odejít). Ke konci knihy je to už taková motanice, že člověk se ztrácí v tom, co je co a kdo je co. Z této knihy mám takový rozporuplný pocit.. A je asi tak stejný, jak rozpolceny byly skoro všechny jeho postavy. :-D
První knížka od autorky i o duchařinách. No, docela jsem se bála, i když střed knížky byl trochu jednotvárný, zdlouhavý, ale nakonec se to rozjelo.
Spočiatku to vyzeralo, že kniha ma bude baviť. Anglický vidiek, obrovské sídlo opradené tajomstvom, v ktorom zjavne straší, číhajúce prízraky v kútoch... No, vyzeralo to naozaj nádejne. Ale čím viac som čítala, tým menej ma to bavilo. Hlavné postavy boli na zabitie – Joss, ktorej nikto neveril a ktorá si nechala skákať po hlave. Jej sestra Lyn, ktorá u nich pracovala ako opatrovateľka a ktorá ničomu neverila a len vyvolávala hádky. Ako mať takú sestru, tak ju v okamihu vyhodím, hlavne keby ma tak krivo obviňovala ako to Lyn robila Joss. No a Jossin manžel, Luke, ktorý Joss takisto neveril a rád si protirečil – na jednej strane Joss hovorí, že nech na chvíľu opustí dom, že ním je posadnutá a na ďalšej strane (doslovne) jej hovorí, že nikam nemôže ísť. A to sa tam točilo stále dookola – niečo sa stalo, väčšinou deťom, Lyn obvinila Joss, Joss nikto neveril, nejak sa to zahovorilo a potom znova. Tajomstvo domu, aj keď spočiatku vyzeralo celkom nádejne, ma nakoniec veľmi nezaujalo a rozuzlenie sa mi nepáčilo. Kniha sa síce čítala dobre, ale veľa mi nedala, pre mňa je to čistý priemer a ďalšie autorkine knihy už pravdepodobne skúšať nebudem.
Knížku jsem četla už před několika lety a když jsem na ni nedávno narazila v knihovně, neodolala jsem a přečetla ji znovu. Tehdy se mi moc líbila a nezklamala ani teď, i když musím uznat, že střední pasáž se celkem táhne a opakuje.
Od autorky jsem četla několik knih, ale ty mi splývají, tahle mě zaujala nejvíc a asi to tak zůstane. Možná je to tím, že mám slabost pro staré opuštěné domy :-)
Kdyby tento příběh měl 150 stránek, tak by měl možná šmrnc ...
Víc k tomu není co dodat. Také mě překvapuje poměrně vysoké hodnocení?
Moc mě to nebavilo. Klidně lze vynechat prostředních 200 stránek, protože se opakoval pořád ten samý vzorec: něco se přihodilo - báli se o děti - ale zase je nechali samotné - zase další příhoda - zase se báli - zase je nechali samotné... Závěr byl předvídatelný.
Popravdě nechápu tak vysoké hodnocení (85%!), ani podle komentářů nevím, kde se vzalo. Podle popisu knihy jsem se hrozně těšila na tajemno, starý dům opředený historií rodu, duchařina...a přišlo zklamání už tak kolem 100.stránky, kde se začalo všechno opakovat, včetně nesmyslného chování hlavních postav - klasika: hlavní hrdinka, které nikdo nevěří, manžel, který jenom trapně přehlíží, co se děje, sestra na facku, která funguje jako chůva, kuchařka, zahradnice a nejspíš zvládne i opravu střechy a mezitím hlavní hrdinku šikanovat, "zmlácené" děti, které pořád záhadou padají ze zahrazených postýlek, které nikdo neřeší...Duchařina nic moc, člověk se nebojí, 200 stran se děje to samé dokola a závěr toho moc nevysvětli, ani mě nezaujal. Je to hrozná škoda, protože námět je skvělý. Ale další knihu od autorky už si nepřečtu.
(SPOILER) Knížka byla hodně napínavá. Dost jsem se bála o děti (sama mám, tak mě to nedělalo úplně dobře). Duchařina, i když nechápu, jak může duch někoho unést. Závěr trochu zklamání. Asi bych neodpustila vražedkyni, i když bych chtěla mít už v domě klid. A pojmenovat po ní dítě. To už vůbec ne.
Štítky knihy
děti čarodějnice anglický venkov duchové a přízraky prokletí strašidelné domy strašidelné příběhy duchařské rományAutorovy další knížky
| 2005 |  Žila jsem již před staletími |
| 2008 | Dům ozvěn |
| 2019 |  Strom duchů |
| 2014 | Nejtemnější hodina |
| 2017 | Spáčův hrad |
Velmi tajemná a děsivá kniha s dobrou atmosférou. V prostřední části ale byla celkem repetitivní, což dost zpomalovalo děj i tempo čtení. 3,5*