Dům se sedmi štíty
Nathaniel Hawthorne
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/4927/bmid_dum-se-sedmi-stity-wyw-4927.jpg
4
37
37
Aby se zmocnil pozemku, obvinil novoanglický puritán soudce Pyncheon svého souseda Matouše Maula z čarodějnictví. Na místě, kde stála chatrč nevinně odsouzeného, si postavil pyšný dům se sedmi štíty a založil rod. Celé generace jeho potomků zde žily v majetku nabytém krvavou vinou, jež se vtělila do rodinné pověsti, zatížila nestejnou měrou jejich mysl a působila jako temná spodní síla na jejich životy. Vlastní příběh se odehrává v době autorově, kdy onen osudný dům s celým zařízením i jeho obyvatelé jsou už jakousi starožitnou rezervací, jež napájí svůj život retrospektivními vzpomínkami. Ani romantická fabule, ani problém viny a jejího působení na lidský rod nevzaly Hawthornově románu klidnou vůni starých časů, o niž autor neusiloval, jíž však jeho román naplnilo poklidné devatenácté století, v němž byl napsán.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1969 , OdeonOriginální název:
The House of the Seven Gables, 1851
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem si chtěla přečíst ze dvou důvodů: 1) patří do maminčiny knihovny a ještě jsem ji nečetla a za 2) S.King ji uvádí ve své knize Danse Macabre jako příběh (mezi mnoha jinými), který ho inspiroval k vlastnímu psaní. Děj románu by se dal shrnout do dvou vět: Dům obestírá pověst o kletbě, kterou měl vynést soused truhlář po neúspěšné při o právo na pozemky. Ke starým příbuzným přijede mladá sestřenka Phoebe a přináší jim do domu trochu světla a pomoci. Jinak je kniha plná popisů (ano pánové Hobo a lord-artoo, i slepičího hejna), příměrů a řečnických otázek. Čtení této knihy pro mě opravdu nebylo snadné i kvůli dnes už neužívanému fontu - tisk z roku 1969. Mám pocit, že Stephen King načerpal inspiraci právě jenom z těch hrůzostrašných obsáhlých popisů, kterým se ve vlastním díle snaží vyvarovat...
Díky lord-artoo-ovi nemusím vlastně nic psát. Dlouho jsem čekal, o co vlastně jde, ale celkový dojem je příznivý. Jsme dnes zvyklí na děj, ubíhající vesmírnou rychlostí, při němž nebývá čas na detaily, a tak není špatné občas si z té rakety vystoupit a pokochat se popisem slepičího hejna a podobných záležitostí a uvědomit si, že není kam spěchat, smrt nám neuteče.
A tak jsem věnoval poklidný čas googlování, abych se podíval, jak dům se sedmi štíty vlastně vypadal. Nu, byl to zajímavý výlet, ale vůbec neodpovídá představě, kterou jsem si četbou vytvořil... :-)
Hawthorne není pro každého! Jeho pestrý sloh, který vás zpraví o povaze slepic, stínech v chodbě domu, či původu květin v okapu, zatěžuje spád knihy. Ano. Na druhou stranu je to právě vykreslení atmosféry a charakterů postav, pro které je autor ctěn a čten. Děj vydá na povídku, jejíž téma dnes, dle mého skromného soudu, již není tak zápalné a tak, navzdory spisovatelovým vlastním preferencím, odkáži případného čtenáře na stravitelnější Šarlatové písmeno.
Autorovy další knížky
| 1988 |  Mateřské znaménko |
| 1955 | Dům se sedmi štíty |
| 1999 |  Mramorový faun |
| 1931 | Veliký karbunkul |
| 2022 | Šarlatové písmeno |
Dům se sedmi štíty je dílo velkého amerického básnického ducha, který je považován za otce amerického psychologického románu (na rozdíl od Poea, který byl romanopiscem minimálním, s jedním románem na svém účtu, ale zato obsáhlou povídkovou tvorbou). Dům se sedmi štíty je skvěle napsaný, co se týče psychologické a jazykové úrovně, sotva lze Hawthornovi vyčítat, že se zaobírá popisem kdes čeho, když ten popis je tak stylisticky nádherný a malebný. Kde ale podle mě Dům se sedmi štíty pokulhává, tak to je v gradaci děje, tam kde Šarlatové písmeno jasně boduje v konečné katarzi, je Dům... bohužel ukončen prapodivně zkratkovitě. Důsledky prozatím neznám, ale přišlo mi to jako škoda. Román neokouzlí dnešního masového čtenáře, protože není moc dějový, a pokud se tam něco odehrává, tak často je to schováno v nitru postav, román romantický, ve kterém však již bují realistické prvky, mohu doporučit všem, kteří mají rádi okruh autorům jako byli Washington Irving, E. A. Poe, Hermann Melville či z novější generace Faulkner nebo O'Connorová.
"To, čemu se říká básnické jasnozření, bývá jen schopnost rozeznat v říši podivně zmatených prvků krásu a ušlechtilost, jež byly nuceny odít se do nehezkého hávu."
"Lidé, kteří jsou příliš plaší nebo neobratní, aby se činně účastnili světského ruchu, pohlížejí na skutečné herce vzrušujících životních výjevů s nelíčeným obdivem; aby pak tento obdiv omluvili před svou ješitností, prohlašují zpravidla všechny činorodé a průbojné vlastnosti za neslučitelné s jinými, vyššími schopnostmi."
"Klučina byl opravdu pozoruhodným obrazem děda Času: nejenže dovedl nemilosrdně hltat lidi i věci, ale když pozřel tolik tvorstva, zůstával sám nezměněn jako na počátku."
"Odtud je už jen krůček k vysvětlení jedné častokrát nadhozené záhady: proč si básníci tak rádi volí za družky nikoli příbuzné básnické duše, ale prosté ženy, které dovedou učinit šťastným právě tak nevzdělaného dělníka rukou jako nejvznešenějšího dělníka ducha? Patrně proto, že básník při svém nejvyšším vzletu nepotřebuje nikoho; ale když sestoupí, bojí se být osamělým cizincem." (s. 107)
"Jenom si říkám, jak je tenhle svět podivný a nepochopitelný! Čím víc jej pozoruji, tím víc mě mate, takže se už málem obávám, že zmatek je měřítkem naší moudrosti."
"Mrtví sedí na našich soudcovských stolicích – živí soudce jenom vyhledává a opakuje jejich rozsudky. Čteme knihy mrtvých spisovatelů. Smějeme se žertům mrtvých šprýmařů a pláčeme nad citovými výlevy mrtvých hrdinů. Stůněme na těle i duchu nemocemi mrtvých lidí a umíráme po týchž lécích, kterými mrtví lékaři kdysi zabíjeli své pacienty. Uctíváme živoucí božstvo obřady a vyznáními, jež ustanovili mrtví lidé. Ať chceme udělat cokoli z vlastního popudu, ledová ruka mrtvého nás zarazí! Kamkoliv se podíváme, všude před námi vyvstane sinalá, neúprosná tvář mrtvého, až nás v hloubi srdce zamrazí! Vždyť my také musíme napřed zemřít a teprve pak začneme doopravdy působit na tento svět, který už ovšem nebudu světem naším, ale světem dalšího pokolení, a my nebudeme mít špetku práva se do něho plést! Abych nezapomněl – bydlíme i v domech mrtvých lidí, například zde v domě se sedmi štíty." (s. 138)
"Pak tu máme elektřinu – démona, anděla, mocnou fyzickou sílu, všudypřítomnou inteligenci!" volal Clifford. "Ta je rovněž jen podvod? Řekněte, je to skutečnost, nebo jsem si to jen vymyslil, že se pomocí elektřiny stal hmotný svět jediným velikým nervem, chvějícím se na tisíc mil v kratičkém zlomku vteřiny? Chápete, že se zeměkoule proměnila v obrovskou hlavu, mozek nadaný rozumem? Nebo řekněme lépe že se stala přímo myšlenkou, ničím než myšlenkou, a není již hmotou, za kterou jsme ji považovali?" (s. 197-198)