Dům u tonoucí hvězdy
Julius Zeyer
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/207193/bmid_dum-u-tonouci-hvezdy-207193.jpg
4
186
186
Novela, která náleží k vrcholům autorovy tvorby, zavádí čtenáře do starého sešlého domu v zapadlé uličce pařížského předměstí. Tento dům zdobí starý heraldický znak, který autor v souladu se smutnými životními osudy nájemníků nazývá tonoucí hvězdou. Vypravěč příběhu – mladý český lékař, se náhodou dostává do tohoto domu a seznamuje se s tragickými příběhy několika starých, opuštěných žen i z duševními zápasy nešťastného slovenského intelektuála Daniela Rojka, u něhož se pocit národní malosti pojí se zklamáním nad vlastními nesplněnými sny. 8. vydání, v nakladatelství Československý spisovatel 1. vydání.... celý text
Přidat komentář
Páni, to teda byla pecka! Ač jsem již takřka tři měsíce nepožil, byť ani kapku alkoholu, připadal jsem si při čtení jako přiopilý. Pořád jsem si zdůrazňoval, ať čtu pomalu a vnímám tu nádheru a neskutečnou rozdílnost tehdejší a dnešní češtiny. Alespoň na hodinu (v době údajného pařížského pobytu Zeyera) moci tak usednout u malého kostelíka svatého Juliána a tiše pozorovat lidičky, nasát vzduch a atmosféru... Je to ale celé dost depresivní.
Bylo pro mě těžší se do knihy začíst. Ztrácela jsem se v čase, prostoru i myšlenkách. Vytrvalá jsem však a stálo to za to. S klidným svědomím a ohromnou radostí ji zařazují na svůj seznam knih, které si určitě chci znovu přečíst.
Mladý medik vtažený do temných tajemství obyvatel domu U tonoucí hvězdy, zosobněné alegorie staré pověsti - stálé platného podobenství o žalu, jež týrá
duši, aby ji mohl povznést...naděje, že všechno má svůj konec.
Ponuře romantická novela, jejíž atmosféře krajní excitace svědčí archaická Zeyerova čeština s jejím, dnešnímu uchu nezvyklým slovosledem.
Směs filosofických úvah, exaltovaně jednající postavy, drama lásky jak z červené knihovny, šílené příběhy šílenců, rádoby tajemno. Slepenec jen tak tak držící pohromadě. Toto dílko se autorovi příliš nepovedlo.
Myslím, že na Zeyera musí mít člověk – není-li jeho vyloženě oddaný obdivovatel – náladu, aby si vychutnal talent. V opačném případě by mohl všechen jeho patos působit úsměvně nebo až nepříjemně.
Od Zeyera jsem přečetl několik knih, a proto jsem se na Dům U tonoucí hvězdy těšil a šetřil si ho na dobu naprostého duševního klidu. Nelituji, rád jsem se ponořil do celé "zeyerovské" nálady.
Julius Zeyer - melincholický aristokrat literatury 19.století. Tonoucí hvězdu ještě navíc s čarokrásnými ilustracemi Jana Zrzavého nelze nemilovat.
Starý omšelý dům v Paříži 19. století a tragické osudy jeho obyvatel. Archaická čeština se sice na první pohled vzpírá, ale za chvilku jsem si zvykla, skvěle podtrhuje atmosféru příběhu.
"Každý o něm sní," odpověděla paní Celestina, " a jsem Bohu vděčna, že jsem zažila okamžiky pravého štěstí. Ale pak mi dal život to velké naučení, že nedosáhneme štěstí, pokud se za ním honíme. Vzdáti se, přijímati, milovati své utrpení je jediný prostředek, který umírní naše žaly, hojí naše rány a vede na cestu pravou."
Tuto knížku naprosto miluju. Přečetla jsem ji už tolikrát, ale pokaždé na mě stejně silně zapůsobí, jako Rojko na hlavního hrdinu. Ale rozhodně nepopírám, že to není kniha pro každého.
vyprávění hlavního hrdiny o jednom domu naproti kostelu sv. Juliána na předměstí tehdejší Paříže koncem 19. st. a jeho tajemných obyvatel
Trpělivý čtenář nebude zklamán, neboť tato útlá novela z konce 19 století obsahuje výpověď spisovatelovy citlivé stárnoucí duše, která předivo životních vzpomínek vetkala do příběhu a osudů obyvatel tajuplného domu.
Kniha: V tom znaku rozeznával jsem určitě heraldicky slisované vlny a mezi nimi hvězdu. Od té doby pokřtil jsem ten černý pařížský dům naproti kostela sv. Juliána na dům U tonoucí hvězdy.
Zeyerův hlavní hrdina Daniel Rojko prožívá podobně jako on citová zranění díky rodinnému odloučení a nenaplnění velké lásky. Takto umělecky je souzen básníkem, který jeho osud a další duševní zápasy obyvatel v domě U tonoucí hvězdy rozvíjí a sleduje s vášnivou účastí.
Malíř Jan Zrzavý, který Zeyera velmi obdivoval citlivě ilustroval tuto jeho poeticko-dramatickou knihu-vydání z roku 1957 ČS Praha (když Zeyer v roce 1901 zemřel bylo Janu Zrzavému 11 let)
V doslovu Karel Krejčí uvádí: velká města mluví k básníkům, nejen velkými ději historickými, slavnými osobnostmi a památkovými stavbami, které se staly nositeli historických vzpomínek, mluví i statisící, miliony zapomenutých lidských osudů, které se odehrály v jejich křivolakých ulicích, skryty diskrétními, mlčenlivými průčelími domů.
P.S. kniha: Je důležité mít odvahu v boji, který nazýváme život. Jsem ten, kdo kráčí vedle propasti, na pokraji záhad a pochybností. Pesimismus je pouze stísněnost, stesk, který nás napadá, když poznáváme nicotu věcí nám blízkých, neuzříme-li ještě to, co je za tím pomíjejícím a co se věčně nemění. Je to choroba přechodná. ,,Život můj propad-pominul! Vraťte mi moje mládí. Byla jsem o ně okradena, ošizena! Tvář moje je teď jedna vráska, srdce moje jedna rána. Vraťte mi moje mládí,, (ubohá a trpící Virginie).
Zvláštně krásná melancholická kniha, která čtenáře zavede do dob dávno minulých, kdy se sice uvažovalo trošičku jinak, ale lidské city a strachy jsou evidentně stálé napříč staletími. Tajemství a smutek, které nelze překonat, nelze nad nimi zvítězit. Po přečtení máte pocit, že je nejlepší odfrčet rovnou na hřbitov a tam se zahrabat. :-)
Pathos, iracionalita, velmi romantické. Čekal jsem, že knihu přečtu za 2 3 dny. Přečetl jsem to až na druhý pokus po max. 13 stranách. Část knihy je velmi podmanivá a okouzlující, velmi melancholická a čte se poněkud pěkně. Část knihy jsou pseudovědecko-spiritualistické kecy, které nechápu, jak Zeyer splácal dohromady. Zvláštní kniha.
Vypocute ako audionahravka. Na mna az moc romantizujuce, vsak o to asi ide. Prejav Ladislava Freja tomu dodaval tu spravnu halucinogennu stavu.
Krásná kniha. Nedělalo mi problém vcítit se do postav a styl psaní i uvažování mi dokonale sednul. Tajemné, zadumané a poutavé
Přečteno. Nebylo to však přečtené rychle, i přes útlost knížečky. Bylo to z důvodu stylu jazyka, kterým se psalo na konci 19. století.
Bylo to trochu tajemné, smutné, tragické, šílené. Vůbec jsem v knize neviděla nic optimistického.
Příběh s tajemnou atmosférou a melancholickými rozervanými duševními pochody v podstatě všech postav, které knihou projdou. Začátek nevypadá až tak lákavě, ale jakmile se na scéně objeví postava Rojka, začne být příběh přitažlivý. A mně osobně se stejně nejvíc líbily ty tři napůl šílené, životem ubité, stařeny.
Dům U tonoucí hvězdy – tento čarovný názov nesie malá tenká knižočka novoromantického českého autora Juliusa Zeyera. Nachádza sa v nej iba jedna výrazne dekadentná novela, s ktorou som sa veru celkom natrápila – ale bolo to krásne trápenie. „Prežila“ som bohatý a silný príbeh so špecifickou atmosférou, kde sa snúbili duševná bolesť, fyzické utrpenie, clivá melanchólia, nemá hrôza, hlasná zúrivosť a hlboká beznádej nášho sveta s nepostihnuteľným a nedefinovateľným neznámom, ktoré sa nachádza za hranicami nami vnímaného bežného sveta a ktoré nás totálne pohltí – ak mu to dovolíme.
Smutné osudy nemnohých postáv sa prepájajú a zanikajú v starom parížskom dome so zašlým znakom hviezdy topiacej sa vo vlnách. Nad tajomstvami jeho obyvateľov hĺba mladý študent medicíny Severín. Nesporne zaujímavejšou postavou je však Rojko. Duševne chorý človek? Vizionár? Filozof? Zasvätený? Stelesnené zlo? Alebo...
Nuž, odpoveď nechávam na každom jednom z čitateľov.
Ach, udalosti naberajú rýchly spád... a všetko sa mení na popol. Po skončení príbehu doznievajú nepočuteľné hlasy, v diaľke sa stráca divoký smiech... v duši chvíľu pretrvá trpký pocit. Ale stojí to za to.
Pre pravý zážitok odporúčam (z vlastnej skúsenosti) čítať v posteli uprostred noci, v tichu, osamote, len pri svetle nočnej lampy, pomaly slovo po slove (no nezabúdajte dýchať a vezmite si hrubý paplón, zimomriavky útočia). Vtedy je možné vcítiť sa do deja najlepšie. Duchov sa nebojte, možno tak démonov – svojich vlastných.
Poznáte Quinceyho legendu o troch sestrách, Matkách žiaľu? Mater lacrimarum, Mater suspiriorum, Mater tenebrarum? Brrr...
Kto si čo i len trochu myslí, že by táto novela mohla ulahodiť jeho vkusu - smelo do toho. Inak radšej nie. :-)
(ukážky textu do tohto komentára sa mi vyberali ťažko, totiž najradšej by som sem napísala všetko od prvej po poslednú vetu. sila, ako stvorené pre mňa)
---
„Svět klame nás –“
„Ne,“ pravil zádumčivě, „klameme sami sebe. Hledáme v lidech a ve světě vždy jen to, co si sami v nitru tvoříme, a neodpovídá-li pak to, co jsme nalezli, tomu, co jsme hledali, – žalujeme.“
Sám zdál se mi tonoucí, poloutonulou hvězdou, ztroskotanou lodí proti skaliskám života. ... V tom člověku, zdálo se mi, byly hlubiny, které tajil a které mě vábily. ... Pod banální hladinou našeho střízlivého občanského žití tušil jsem tak silně proudy propastné, bezedné, tak tajůplně ukryté zrakům nezasvěcenců. ... Zjeví se mi někdy, jakým vskutku byl, a podá mi kdy ruku, by mě vedl k prahům velkých, odvěkých, zdánlivě zaniklých, ale vpravdě věčně trvajících mystérií? ... Kdo přijde pravdě blízko, nemůže býti úplným pesimistou, jako nemůže nikdy býti temný, koho pronikne světlo. Pesimism je pouze stísněnost, stesk, který nás napadá, když poznáváme nicotu věcí nám blízkých, neuzříme-li ještě jasně to, co je za nimi, za pomíjejícími, a co se věčně nemění.
(tajůplně – wow! ... zbožňujem u s kroužkem) :-)
---
Štítky knihy
romaneta Jan Zrzavý, 1890-1977
Autorovy další knížky
| 2007 |  Radúz a Mahulena |
| 1999 | Tři legendy o krucifixu |
| 1996 |  Dům U tonoucí hvězdy |
| 2001 | Jan Maria Plojhar |
| 1983 | Román o věrném přátelství Amise a Amila |
Četla jsem k maturitě a nelitovala jsem výběru.