Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha I
Miguel de Cervantes y Saavedra
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/237390/bmid_dumyslny-rytir-don-quijote-de-la-ma-237390.jpg
4
475
475
Hlavním hrdinou románu je stárnoucí zeman Alonso Quijano, který se pomátl na rozumu ze čtení rytířských románů. Proto se rozhodl, že se stane rytířem. Sobě i svému koni vymyslel jména a určil si ženu, pro níž bude konat své skutky. Během první výpravy je jedním hospodským pasován na rytíře. Při další výpravě získá sluhu jménem Sancho Panza. Ten se s ním vydává na cesty jen proto, že mu Alonso slíbil ostrov. Následuje řada příběhů, které jsou motivem cesty, kdy poblázněný idealista stále znovu naráží na realitu... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , Rudolf KmochOriginální název:
El ingenioso hidalgo Don Quijote de la Mancha, 1605
více info...
Přidat komentář
Pokud bych měl po Quijotovi znovu sáhnout... budu volit určitě převyprávění. Původní kniha má milión zbytečných odboček, vyprávění jiných postav apod., takže s bláznivým rytířem a jeho panošem-prosťáčkem trávíte méně času, než by bylo záhodno. Obě postavy jsou přitom velmi zajímavé a ony vložky tak celou atmosféru jenom kazí.
Komentuji oba díly.
Kniha je napsána ve dvou dílech, které jsou na sobě značně nezávislé. V prvém díle je don Quijote svému okolí neznámý, schytává ze všech stran plody své bláznivosti. Do tohoto prvého dílu jsou vloženy různé na knize nezávislé příběhy. V závěru don Quijote jaksi zcela samozřejmě vstupuje do dřevěné klece a coby choromyslný se nechává odvézt domů.
Druhý díl napsal autor s odstupem jako reakci na plagiát, který vyšel z cizí ruky. Ve druhém díle je již don Quijote všeobecně známý a okolí s ním hraje pro své pobavení jakési divadlo, kde ho skutečně oslovují jako slavného rytíře. Toto je poněkud smutnější, dělat si zábavu z choromyslného člověka.
Tři detaily:
1. Jeden ze samostatných příběhů vložených do prvého dílu pojednává o dívce, která odmítla mladého muže, který se o ni ucházel. On pohrozil, že jestli si ho nevezme, tak spáchá sebevraždu. Ona si ho nevzala a on sebevraždu skutečně spáchal. Okamžitě se setkala s obrovským odporem a nesouhlasnou reakcí okolí, které ji vinilo z jeho smrti. Autor ji zde hájí a dává jí za pravdu. Ona je sama zodpovědná za svůj život i za to, s kým bude žít. Sebevražda mladého muže byla jeho volba a ona s tím nemá co dělat. Nenechala se citově vydírat. Je obdivuhodné, že tuto téměř emancipační myšlenku, jejímuž uvedení bychom se nedivili ve 2. polovině 19. století vyslovil autor již na přelomu 16. a 17. století.
2. Autor nechává zcela nezodpovězenou hádanku, proč don Quijote se chová naprosto nelogicky a skutečně bláznivě (např. mimo známé epizody s větrnými mlýny bych zde připomněl, že při loutkovém představení, ve kterém je vězněna princezna vstane a vysvobozuje tuto princeznu tím, že loutkové divadlo rozseká mečem) a jeho úvahami a názory, které v diskuzi s okolím jsou velmi logické a přesvědčivé. Je to hlavně ve druhém díle. Osobně si myslím, že se tím autor tak trochu bavil.
3. Nadčasová je postava Sancho Panzy. Ten zjevně není psychicky nemocný, ale je natolik prostomyslný, že uvěří slibům kohokoliv, kdo mu něco naslibuje. Dokonce laškuji s myšlenkou, že Sancho Panza je ve skutečnosti hlavní postava románu a don Quiote je zde hlavně proto, aby zde vynikla Sanchova prostomyslnost. Velmi aktuální pro současnou dobu. Obávám se, že i pro jakoukoliv dobu.
Jeli jsme tehdy s manželem na výlet a já jsem se celou cestu chlamala, až se lidé ve vlaku ohlíželi. Zkrátka jsem si nemohla pomoct, četla jsem dona Quijota.
Jak jsem toto dokázala přelouskat a ještě v originále k maturitě dodnes nepochopím. Knize by prospělo, kdyby byla poloviční, je to zdlouhavé a ačkoliv se člověk sem tam zasměje, je to hrozně těžkopádné a čiší z toho doba, kdy to bylo napsáno
Nevím, co nového k tomu napsat, z knihy jsem v rozpacích, přečtení jsem protrpěla, hlavně, když jsem dokončila první díl a byla přede mnou vidina stejně dlouhého utrpení II. dílu. Don Quijote mi většinu času lezl na nervy, posléze pak i Sancho. Souhlasím, že nejhezčí byly příběhy jiných lidí. Nejslavnější scénu (boj s mlýny) aby člověk vysloveně pohledal, byla to jedna stránka a najednou konec. Za mě, nikdy víc...
Tak s touhle knihou jsem měl opravdu co dělat. Nejprve jsem se do knihy vůbec nemohl začíst (1/3), poté se četlo opravdu snadno a poslední třetina opět obtížná. Chtěl jsem si ji přečíst, protože jsme se o ní učili na střední škole. A důvod, proč se o ní učí je pravděpodobně ten, že v té době změnila pohled na rytířské knihy (protože hit to opravdu není...).
Miguel de Cervantes (MdC) prostřednictvím dialogu kanovníka a faráře (oba si přitakávají, nikdo neříká opačný názor) na konci knihy vyjadřuje svůj (negativní) názor na rytířské romány (a divadelní hry). Věřím, že když si tuto knihu přečetl kterýkoliv tehdejší spisovatel, již nemohl napsat rytířský román, protože MdC tyto romány zhanil v očích veřejnosti. Otázkou je, jak rychle se Quijote dostal do podvědomí veřejnosti. Kolik lidí vůbec umělo číst a jestli se ke knize měli jak dostat. Věřím, že tehdy se však Quijotovým lapáliím lidé zasmáli.
Nejsem fanouškem využívání prolomení čtvrté stěny. A to MdC udělal již zpočátku, kdy nás oslovoval s tím, že neví, jak Quijotova bitva pokračovala dále a musel hledat v egyptě a nevím, kde ještě...
Je to spíše soubor povídek a musím říci, že zajímavější byly příhody jiných lidí, nežli Quijotovy. V celé knize se odehrávalo až neuvěřitelně mnoho náhod, ale to je pravděpodobně myšleno jako výsměch rytířským knihám.
"Vím, že všechno krásné je lásky hodno; ale nechápu, že to, co je milováno, má i samo milovat toho, kdo je miluje, jen proto, že je předmětem jeho lásky."
"Smrt náhlá rychle ukončuje trápení, ale smrt, jež spočívá v trvalých mukách, zabíjí stále, a život přece neukončí."
Rytířský román o sedlákovi, který miluje příběhy a knihy o hrdinnných rytířích. Rozhodne se stát se jedním z nich. Přemluví Sanchu Panzu, aby se stal jeho pobočníkem. Don Quijote vidí protivníky a důvody k chrabrému boji ve všem a ve všech, což mu přináší spoustu ran.
Kniha je parodií na hrdiny a rytíře. Styl je pak také velmi vzletný a rozevlátý.
Kniha ve své podstatě burcuje k vyšším lidským cílům a poukazuje na jiný úhel pohledu než jen ten všední... Co víc by umělecké dílo mělo dělat?
Autor rozhodně nadprůměrný a celosvětově známý. Kniha rozhodně maximálně průměrná, občas obtěžuje rozvleklou omáčkou kolem hlavní dějové linky, která místy taky pokulhává. Autor má na kontě mnoho zdařilejších počinů. S bídou průměr.
Přečetla jsem první knihu a stačilo mi. Nepřijde mi vtipné, když někdo někoho bije, i když je to blázen a v první knize těch výprasků bylo tolik, že už mě to přestávalo bavit. Poslední kapka byla scéna s Quijotovým "elixírem". Jako ukázka stačilo, ale zbytek se mi číst opravdu nechce...
Když člověk přeskočí ty dvoustránkové monology, tak je kniha vlastně docela zábavná. Když si člověk uvědomí, proč to všechno don Quijote dělá, tak je to dojemné. Úplně rozumím šílenství, které se okolo knihy tehdy rozpoutalo, bohužel dnes je kniha pro většinu čtenářů nesmírně nudné utrpení.
Jedno pozitivum ale stejně má: už nikdy nebudete muset přečíst jediný rytířský epos, protože je budete znát všechny nazpaměť ;-)
(SPOILER)
Ve světové literatuře lze najít daleko lepší romány, nicméně já jsem to četla s chutí. Je to nadčasové, moudré, vtipné i smutné zároveň. Každý si tam něco najde.
"Počkej ještě! " zadržel ho don Quijote. "Chci alespoň abys mě spatřil svlečeného a byl asi při tuctu či dvou mých bláznovství. Slibuji, že to zvládnu do půl hodiny. Uvidíš na vlastní oči, čeho jsem pro lásku schopen."
Další kniha na celý život. Mnohem bohatší, mnohem vrstevnatější, mnohem aktuálnější a zároveň nadčasovější, než se z tradovaných úryvků zdá. Jen by si česká kultura konečně mohla dopřát FUNDOVANÝ A KOMPLETNÍ PŘEKLAD ZE ŠPANĚLŠTINY!
Velice nudné čtení, které naštěstí nebylo formou povinné četby, ale jen při hodině literatury.
Chápu, proč je DQ považován za jeden z nejlepších románů literatury. Když uvážíme, v kterém roce tohle autor psal. Každopádně pro mě příliš zdlouhavé, takže jsem skončila někde u 18.kapitoly. Jako ukázka stačilo.
Stejně tak, jako mají Češi svého Švejka, tak hrdinou španělského lidu bude Don Quijote de la Mancha. A protože jsem snad tisíckrát během života slyšel úsloví o (nesmyslném) boji proti větrným mlýnům a nikdy knihu ani nedržel v ruce, rozhodl jsem se, že musím svou chybu napravit. První z mnoha dobrodružství - super, člověk se nasměje. Jenže zhruba uprostřed prvního dílu se mi do hlavy začala vkrádat myšlenka "hele dyť vono je to furt to samý!!" Don Quijote ze sebe udělá vola, dostane na držku buď on sám, nebo jeho sluha Sancho (nejčastěji oba dva), načež se jim povede zdrhnout. Po namazání hřbetu léčivými mastmi se děj druhý den opakuje. A znovu. A opakovaně. A dokola...
Ptám se: fakt se to někomu líbilo číst stále to samé?
A další věc - sice je mi jasné, že je příběh silně nadlehčen, ale mě se příčí číst o někom, kdo ze sebe dělá šaška na každém kroku. Tajně doufám, že by ani Evoluce nenechala nikoho takového přežít a rozsévat své geny dál. Resp. jsem možná tak naivní, že v to věřím :)
Štítky knihy
zfilmováno 16. století rytíři Španělsko životopisné, biografické romány rozhlasové zpracování pikareskní romány Don Quijote de la ManchaAutorovy další knížky
| 1982 |  Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha I. |
| 1966 | Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha |
| 1974 |  Don Quijote a Sancho Panza |
| 1977 | Příkladné novely |
| 2016 | Persiles a Sigismunda: Severský příběh |
Toto je opravdu dílo hodné přízviska světové. Kdo nezná Dona Quijota a jeho boj s větrnými mlýny? I přesto, že se jedná zhruba o pouhé 2 strany z celé knihy, respektive dvou dílů o celkovém počtu přibližně 900 stran (aspoň ve vydání od Vyšehradu). Je údělem největších děl, že nějak jsou známy všem, ale vlastně jejich celý obsah minimu. Myšleno v kontextu celého kulturního povědomí tj. v kontrastu těch, kdo znají jen jméno Dona Quijota, a kdo i četli jeho nezkrácená dobrodružství. Podobný osud má myslím i Swiftův Gulliver.
Quijotovy dvě výpravy obsažené v prvním dílu jsou plny různých eskapád, humorných situací i akčních scén, ale nemyslím si, že by se to dalo zabalit pouze pod žánr laciné komedie, ale Quijotovy příhody nás možná mají vést k uvědomění něčeho hlubšího, kupříkladu, že se rádi smějeme tragédiím jiných, často sobě i ostatním máme tendenci upírat fantazii a celkově znehodnocovat dobré bláznovství, a v tom vlastně spočívá ten hlavní oříšek interpretace, zaslouží si Don Quijote chválu či výsměch? Existuje něco jako dobré, spravedlivé a úctyhodné bláznovství?
Nejsem hispanista s orientací na Cervantese, abych směl zde nějak erudovaněji vykládat toto dílo. Za mě je postava Quijota hádanka. Skvělou ukázkou ambivalentnosti je, jak se Quijotova pomatenost rytířskými romány střídá s velmi dobrým racionálním uvažováním. Je to prostě hádanka, ke které se rád vrátím znovu. Cervantesův román bude mít vždy své místo na mé poličce knih, tak aby mohl být kdykoliv sebrán do rukou, otevřen a čten.