Duna
Frank Herbert
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/210169/bmid_duna-210169.jpg
4
3664
3664
Fenomenální dílo světové sci-fi literatury amerického spisovatele Franka Herberta popisující události na pouštní planetě Arrakis. Tato planeta trpí naprostým nedostatkem vody a zároveň je jediným nalezištěm zvláštního koření Melanž, které prodlužuje lidský život a dodává člověku mimořádné psychické schopnosti. Děj románu se odehrává v daleké budoucnosti, asi 21 000 let ode dneška, je však počítán ve zvláštním kalendáři. Na počátku tedy vstupujeme do roku 10 191, kdy lidé opustili planetu Zemi a vytvořili galaktické Impérium. Impériu vládne padišáh imperátor Shaddam Corrino IV. a spolu s ním ovládají vesmír vznešené velkorody. Koření Melanž se nachází výhradně na pouštní planetě Arrakis, kde je v drsných podmínkách nesmírně obtížně sbíráno v poušti. Jediný, kdo dokáže trvale přežít v hluboké poušti, jsou domorodí obyvatelé fremeni, náboženští poutníci, kteří na planetu uprchli před mnoha generacemi. Melanž je využívána navigátory Kosmické gildy, která má monopol na vesmírnou dopravu. Koření rovněž potřebuje mocné Sesterstvo Bene Gesserit, které kříží genové linie lidí za účelem vypěstování Kwisatze Haderacha, vesmírného nadčlověka, jehož pomocí by Sesterstvo mohlo ovládnout Impérium. Na koření jsou závislé i miliardy obyvatel Impéria, protože koření je vysoce návyková droga. Román vyšel poprvé v roce 1966, získal několik literárních ocenění a měl u čtenářů nebývalý ohlas. Podle knihy natočil v roce 1984 americký režisér David Lynch velmi úspěšný film. Frank Herbert po úspěchu prvního dílu napsal celkem pět pokračování zachycující následné osudy planety Arrakis a nelítostné boje o její ovládnutí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Pro mě, jakožto nečtenáře sci-fi, pro mě byla Duna velkým překvapením. Viděla jsem obě filmové adaptace a obě ve mě zanechaly určité neuspokojení v tom ohledu, že nikde nebylo zatím pořádně demonstrováno fremenské náboženství, způsob života a vnitřní prožívání postav. Koupila jsem si šest seti stránkovou bichli s tím, že si na četbu moc nevěřím a že to pro mě asi bude dost nuda, jak naznačovala některá hodnocení.
Po prvních padesáti stranách pro mě bylo těžké se od knihy odtrhnout. Má velmi příjemné tempo a je napsaná velmi imerzivním způsobem. Moc mě zaujal koncept Bene gesseritu a mluvčích pravdy. Všechny postavy jsou zajímavé a nemusíte počítat s tím, že by jste se v knize zbytečně zabývali nějakými emocemi. Naprosto nejlepší byla část mezi druhou a třetí (a pak celá třetí) částí knihy, kde už je téměř úplně naplněno poselství o hlase z vnějšího světa a Paul se svou matkou Jessicou už jsou zcela odevzdáni fremenskému způsobu života. Tady v této části zažijete největší rozpuk Herbertovy fantazie, setkáte se s jízdou na červovi (tvůrci), zažijete naprosto úžasný popis přeměny vody života v těle, nahlédnete do všech krás a složitostí života v síči, seznámíte se s obřady, rituály i náboženstvím...
A konec je taky skvělý. Frank Herbert se tam nepatlá s nějakými složitými popisy válčení, v jedné kapitole se začne bojovat a v druhé už je vyhráno a vyjednává se o vládě na Arrakis.
Nenechejte se odlákat tisícátým popisem suché, žluté duny s obsahem vzácného koření, ani nudnějšími pasážemi s Harkonneny.
Přiznávám se bez mučení, že jsem si tuhle klasiku konečně přečetla až po opakovaném shlédnutí vynikajícího filmu. A nemám tomu co vytknout, fascinující čtení z neuvěřitelně propracovaného světa.
Skvělé čtení! Já si tento fantasy/scifi román okamžitě zamilovala! Svět je úžasně propracovaný, nechybí napětí, intriky a zvraty. Kniha se mi četla dobře, ale musíte u ní prostě přemýšlet, spojit si postavy a vyznat se v událostech, což mě osobně nevadí, ba naopak. Stylem podobné jako Hra o trůny, ačkoli ta se mi zdá ještě složitější.
Není to kniha na jeden večer, to snad ani nejde a je tam spousta politiky - to nemusí sednout každému. Já jsem ale nadšená a přidávám další díly na svůj seznam.
Duna autora Franka Herberta je stále aktuálním poselstvím o světě, kde se voda stává vzácnou a jen málo dostupnou komoditou a vše podléhá tlaku na těžbu zázračného koření, látky, která prodlužuje život, modrají po ní oči a každý národ s ní dokáže velké věci po svém. Příběh rodiny Atreidů přicházejících na planetu Arrakis vystřídat zlotřilé Harkonneny s poněkud naivní vizí překračuje svou dobu a ať již se čtenář podívá na jakoukoliv linii příběhu, nalezne spojitost až do současnosti. Problém s dostupností vody klepe na dveře i u nás stejně jako války o cenné komodity, které naše planeta vydává. Hlas vypravěče se tedy může zdát mnohdy trochu protivný, ale o to zajímavější. Příběh mladého Paula, který se musí vyrovnat s úlohou, jež nenaleží jeho věku ani zkušenostem a osudem, jaký mu byl dán ještě před jeho narozením, však zajímá čtenáře či diváky dodnes, a to i díky novému filmovému zpracování, o něco stravitelnějšímu masám než počin Davida Lynche. Kdo tedy neznáte, zkuste se ponořit do horkého písku planety Arrakis a naslouchat dunění obřích červů. Je pravděpodobné, že Vás to strhne v mnoha významech tohoto slova.
Ach, jaká to ostuda, dostat se k tomuto knižnímu klenotu až po shlédnutí filmu, který se mi líbil (a zabírá vlastně jen zhruba třetinu až polovinu děje knihy). Ješto o dost víc mě nadchlo knižní zpracování - naprosto skvělá kombinace intrik, politikaření, ekologických nebo náboženských prvků, včetně psychedelických rituálů, spojených s kořením. Úchvatné jsou popisy pouštní planety, života na ní - z hlediska Fremenů i z hlediska vládnoucích rodů, kterým jde víceméně hlavně o těžbu koření a mocenské půtky - ano, zápletka stará, jako samo lidstvo, přesto podaná tak zajímavě, že se čtenáři nejednou tají dech... Navíc postavy nejsou ani trochu černobílé - i Paul nebo Jessica mají své kladné, tak i stinné stránky. Pro mě nově nalezená srdcovka...
"Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nezůstane.
Zůstanu pouze já."
Dosti toporné, nezáživně napsané čtení. U řady statí se přichytíte u toho, že si to musíte přečíst opakovaně, abyste vůbec bez pochyb vstřebali děj. Už od dob před 34 lety, kdy jsem ze scifi poličky městské knihovny vytáhnul první vydání českého překladu v rámci edice OMNIA, marně dumám, jak se tahle kniha mohla stát bestsellerem.
Obsahově hutné, pečlivě rozvrstvené a rozvážně napsané.
Duna vyžaduje pečlivější čtení. Když jsem ji prvně poslouchal jako audioknihu při práci, docela jsem se v ní ztrácel, ale později jsem se k ní vrátil a docenil její kvality.
Jedná se asi o první fikční svět, jehož kouzlu jsem propadl. Filmovou trilogii Pána Prstenů jsem si velmi užil, ale nikdy mě toliko nezaujal lore. Seriálová Hra o Trůny mě bavila kvůli postavám a ději a víc informací o různých náboženstvích nebo historii jsem si nezjišťoval.
Duna však nemá moc charismatické postavy. Nemám pocit, že by si je čtenář mohl příliš oblíbit. Například Duncan Idaho (kterého hrál ve filmu Jason Momoa), zde není prakticky vůbec povahově vykreslený a jeho oběť nemá žádný emocionální náboj. Neříkám však, že postavy nejsou zajímavé nebo že neprožívají zajímavé události. Obojí by byla lež. Problém je v tom, že se s nimi čtenář prostě příliš nesžije. Herbert zkrátka neumožnil čtenáři se k postavám více přiblížit. Vypravěč sice umožňuje čtenářovi nahlédnout do Paulových vizí a obavy z džihádu vedeném v jeho jméně...
"Někde v jeho budoucnosti si fanatické hordy jeho jménem klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zelený a černý atreidský prapor se stane symbolem teroru. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem Muad´Dib!"
...ale přesto mi nepřijde, že bych ho lidštěji poznal, že bych chápal, proč se zamiluje do fremenky Chani nebo co se myslí o jiných lidech, co ho odpuzuje, co ho přitahuje, co ho baví, co má rád a proč, jaký má smysl pro humor, po čem touží a co obdivuje a jaké malichernosti se třeba oddává... Postavy jsou spíše figurkami na šachovnici, které čtenář se zájmem sleduje proto, že tyhle figurky prožívají velké události a mění podobu a historii velmi působivého fikčního světa.
Právě ten fikční svět (jehož uvěřitelnost je skvěle vykreslována třeba i tím, že na začátku každé kapitoly Frank Herbert zanechal úryvek z fiktivní literatury) s řadou soupeřících frakcí a rozsah interesantních témat a motivů, jež mají značný přesah a odráží leccos toho, co nacházíme ve vlastní skutečnosti.
- ekologie (vykořišťování a bezohledná těžba nerostného bohatství)
- antropologie (kultura pouštního lidu)
- psychedelika (látka rozšiřující vědomí)
Duně jsem tedy propadl, protože mi přijde velmi zajímavá (nejen obsahově, ale i esteticky). Plný počet jí však nedám, protože mě to prostě dějově nesemlelo.
K přečtení knihy mě inspiroval nový film z roku 2021, který mě naprosto uchvátil, a musím říct, že přečtení knižní předlohy naplnilo, ne-li předčilo má očekávání. Příběh mě vtáhl velice snadno, fascinovaly mě náboženské, politické, i ekonomické prvky.
Duna je velmi propracovaná a nadčasová a řekla bych, že obsahuje spoustu podnětů k přemýšlení. Jsem zvědavá na další díly.
Začetla jsem se téměř ihned, je tam spoustu cizích pojmů, svět je vymyšlený do nejmenších detailů a je skvělý.
Duna je podle mě kniha, ve které při každém dalším jejím čtení objevíte něco nového.
Originál je z roku 1965, ale i po téměř 60 letech je stále aktuální.
Jsem moc ráda, že jsem si tuhle sci-fi klasiku přečetla.
Pán prstenů z budoucnosti, tak by se dala popsat tato kniha. Svět je zde vymyšlený do nejmenších detailů a pokud se prokoušete několika prvními stránkami tak si postupně zvyknete i na spoustu cizích pojmů. Nejdříve jsem viděla film, který pokrývá děj asi první půkly knihy a je opravdu velkolepě a věrně zpracovaný. Není to jednoduchá četba, ale pokud se do děje ponoříte, začnete vnímat cenu vody úplně jinak než před tím a téměř ucítíte vůni koření.
Tahle knížka mi dala poměrně zabrat. Rozhodně chápu, proč měla takový úspěch a je stále oblíbená. Téma i zpracování je moc zajímavé, ale na můj vkus je kniha zdlouhavá, popisná a naprosto jsem se ztrácela v postavách.
Atmosférický příběh mne okouzlil už před lety. Přímo cítím žár rozpáleného písku... to je nejsilnější dojem z knihy: Široširá poušť a vedro. A spiknutí.
Když se řekne, že je kniha "ikonická klasika", která inspirovala několik nástupců stejného žánru, ne všechny to navnadí. S radostí říkám: Je pravda co se říká! Duna je skvělá a i když je plná klišé (které sama vytvořila, a my je vídáme v knihách a filmech) zachovala si svoji osobitost a nepůsobí zastarale, vlastně je i po 60 letech aktuální.
Kniha má spoustu skvělých hlášek, které vás rozesmějí nebo donutí k zamyšlení. Doporučuji!
Na základě posledního filmového zpracování jsem se rozhodl přečíst si i první díl literární verze. První část na mě působila celkem zajímavě a poutavě, ale směrem ke konci mě kniha začala čím dál víc nudit a musel jsem se trochu přemáhat, abych ji vůbec dočetl. Čtení dalších dílů mě vůbec neláká a asi nejsem cílovou skupinou pro tuto sérii. Ovšem rozhodně se nejedná o žádný brak, ale velice kvalitně napsanou sci-fi.
Dočteno. Geniální, avšak náročnější čtení plné neznámého názvosloví. Určitě se k ní musím časem vrátit, tenhle příběh si o znovupřečtení vyloženě říká.
Velmi dobře napsaná knížka, která vás velmi snadno vtáhne do děje a pan Herbert je velmi talentovaný autor. Jediné co bych vytkla tak, že občas je to velmi zmatené, a pasáž se musí přečíst víckrát, aby to člověk pochopil.
Jedna z nejvlivnějších, nejopěvovanějších (právem) a nejfantastičtějších knih světové sci-fi literatury. Můj první kontakt s knihou Duna byl už v raném dětství. Taťka četl Dunu, když jsem byl ještě prcek, a když mi bylo 12 let, vyšla shodou okolností i poměrně vydařená RTS (Real Time Strategy) hra na PC s názvem Dune 2000, kde spoulu soupeřili tři velké rody z univerza Duny, Atreidové, Harkonnenové a Ordosové... S knihou má hra pramálo společného, ale už tehdy mi jako děcku učarovala grácie a nápaditost, s jakými byly svět a hlavní jeho pilíře zpracovány.
O mnoho let později jsem se do knihy začetl (vlastně zaposlouchal) i já, dělala mi společnost na mých dvou dvanáctihodinových letech do Japonska a zase zpět koncem roku 2019, a ačkoliv se údajně jednalo o lehce abridged verzi (i tak měla úctyhodných 21 hodin na poslech), naprosto si mě podmanila.
Je to příběh o zradě, touze po moci a neuváženosti víry ve spasitele. Ačkoliv první kniha se koncentruje převážně na hlavního hrdinu Paula Atreida, který byl v podstatě vyšlechtěn jakožto možný Kwisatz Haderach, jeho postava rozhodně není žádným klišé rytířem na bílém koni. Všechno je trochu jinak, než jak se na první pohled zdá a velká hra o osud lidského galaktického impéria a miliard jeho poddaných právě začíná. Souboje, intriky, vývoj postav a také trýznivý nedostatek vody čiší z každé stránky a ačkoliv mě standardně pouštní prostředí ve sci-fi a fantasy odrazuje, tady se jedná o výjimku potvrzující pravidlo.
Frank Herbert se podrobně zabýval problematikou vysychání půdy a zkoumal reálné dopady nedostatku vody na ekosystémy na Zemi, snad i proto se mu tak mistrně podařilo ztvárnit Arrakis naprosto uvěřitelně a někdo by dnes, kdy jsou klimatické změny opět populárním tématem, mohl knize připisovat ještě větší význam, než když v šedesátých letech minulého století vyšla.
Navíc dodnes poměrně neotřele jsou do knihy zakomponovány prvky a vlivy muslimského světa a kultur (v kterých se, přiznám se, nijak nevyznám) a není to nijak v negativním smyslu.
Tohle prostě nejde vynachválit dostatečně, osobně považuji Dunu za jednu z nejformativnějších sci-fi mého čtenářského života, kdyby šlo dát deset hvězd z pěti, dám je.
Co k tomuto dílů napsat. Snad jen to že jsem se od ní neodtrhnul až do konce už mluví samo o sobě. Je to takové game of thrones v kosmu ale velmi zaměřené na postavy a jejich dialogy. Herbert vykraftil velmi zajímavý svět hodně přebrany z reálné podoby některých afrických zemí. Samo že melanz je takový FUEL téhle knihy. Moc se mi líbilo že každá skupina lidí zde má svůj záměr a je zde vždy něco víc. Čtu i druhou knihu spasitel duny a ta je o poznání jiná, neřekl bych horší ale na první díl nemá. Opravdu doporučuji někdo jsi tuto knihu zamiluje jako já a vidím i ostatní jak jí nenávidí. Nejlépe poznáte jestli styl Herberta je pro vás po přečtení cca 100 stránek. Příběh se v žádném bodě nějak nerozjizdi jak tu někteří komentují , je to spíše takové ups and downs ale po celou dobu zajímavé. Žádná pasáž se nějak netahla a celé to mělo i dobře napsaný konec. Doporučuji jedno z nejlepších děl co jsem za život četl
Duna je príliš komplexná kniha na to, aby sa dala opísať niekomu, kto ju ešte nečítal len pomocou niekoľkých viet. Bezprostredne po prečítaní sa mi mysľou v súvislosti s ňou premietajú slová ako nadčasová, emotívna, podmanivá či napínavá. Spočiatku sa možno ľahko strácať v širokej palete postáv a frakcií s ich komplikovane pôsobiacimi pohnútkami. Autor na čitateľa prakticky od začiatku vychŕli značnú časť univerza, ktoré vytvoril len s veľmi strohým opisom. Postupne sa však počet dôležitých postáv značne zníži, udalosti sa vyjasňujú a kniha progresívne každou stranu naberá spád. Duna tak bola knihou, ktorá ma bavila tým viac ako som ju čítal a posúval sa k jej záveru. Ten bol strhujúci a harmonicky koreloval s púštnou búrkou, ktorá sa na konci spolu s Fremenmi pod vedením Muad'Diba Arrakisom prehnala. Frank Herbert čitateľa dostáva do víru dramatických udalostí a keď sa zdá, že Paul to už má vyhrané okamžite otvára ďalšie dvierka a stavia pred neho ďalšiu smrtiacu výzvu. S ohľadom na rok vydania originálu ostávam len v nemom úžase. Aj keď je Denis Villeneuve veľký vizionár a filmové remeslo ovláda tak ako málo iných, po prečítaní knihy musím uznať, že ani v jeho silách nie je verne premietnuť unikátny svet Duny na filmové plátna. Tých vnútorných monológov, myšlienok a pocitov postáv je jednoducho tak veľa, že to nie je možné. Keď už nič iné, aspoň však prostredníctvom svojich filmov nasmeruje ku knihám nezanedbateľný počet ľudí, ktorí by sa inak k dielu Franka Herberta nedostali. Čo by bola obrovská škoda...
Autorovy další knížky
| 1988 |  Duna |
| 1993 |  Spasitel Duny |
| 2007 | Děti Duny |
| 2001 | Božský imperátor Duny |
| 1999 | Kapitula: Duna |
Prvních třicet stránek jsem se nemohla do příběhu ponořit. Ale protože čtení nerada vzdávám, zkusila jsem pokračovat. A jsem tomu ráda. Je vidět, že Frank Herbert nešel po povrchu, ale příběh propracoval do nejjemnějších detailů. Na knize oceňuji, že obsahuje hluboké myšlenky o člověku, o různých etnikách, o ekologii. Pro jedny na Arrakis je to nejcennější koření, pro druhé je to voda.