Dva vznešení příbuzní

07.04.2022

V prvom rade - teší ma, že sa mi podarilo zohnať vydanie Národného divadla, v ktorom je okrem štandardných Hilského textov aj niekoľko Drábkových štúdií venujúcich sa širšiemu kontextu a Fletcherovej tvorbe, a tiež krátky text Lois Potterovej o dejinách inscenácie tejto hry. Výborné.

Dvoch vznešených príbuzných som si nechával na záver najmä kvôli slabým ohlasom, a to nielen čo sa týka textu, ale aj javiskovej inscenácie, a tiež kvôli horším skúsenostiam s tandemovým písaním u Shakespeara. Z tohto hľadiska som dostal v podstate to, čo som od hry očakával - nič svetoborné. Hra bola zaujímavá tým, že ide akoby o parafrázu na Sen noci svätojánskej a Dvoch veronských šľachticov. Opäť sa tu rieši problém konfliktu medzi priateľstvom a mileneckou láskou, problém ideálov narúšaných pudmi, opäť tu máme Thésea a Hyppolitu a les pri Aténach, ochotníkov, ktorí v lese skúšajú, atď. atp. Akurát bez tej mohutnej básnickej nálože a tajomnej, magickej atmosféry. Omnoho viac sa tu dostáva do popredia až homoerotická, priateľská túžba medzi Emíliou a Flavíniou a Arcitom a Palamonom. Z tohto hľadiska bolo zaujímavé sledovať tento občasný rozpor a dokážem si predstaviť, že komický potenciál tejto hry by mohol čerpať práve z tejto dvojdomej nerozhodnosti. To muselo byť ešte umocnené javiskovými travestiami.

Základnou naratívnou stratégiou akoby tu opäť bolo čo najviac vyskúšať postavy v ich predsavzatiach a zároveň presvedčenie, že postavy nemajú žiadne pevné jadro, že sú vrcholne nestabilné a pudové, a teda že sa nechávajú unášať aktuálnou situáciou. Neskorý Shakespeare a najmä Fletcher skrátka cynicky sledujú hmýrenie sa ľudského živočícha na tejto planéte a parodujú ho. Doslova sa uchechtávajú pri pohľade na to, do akých situácií ho dovedú a ako v nich zlyhá. Smejú sa jeho slabosti, nemajú o ňom žiadne ilúzie. A aj preto sa vytráca tragédia, pretože tá si vyžaduje veľkosť a pevnosť hrdinov, vytráca sa skutočná dráma a konflikt, a s tým aj ten zvláštny frenetický citový stav, ktorý podnecoval básnictvo. Súčasne sa však vytráca aj čistá komika, fraškovitosť, až anarchia. A tak tu (ako hovorí Rut) nastupuje cynizmus, epika a alegória, čo sú kategórie, ktoré až tak nevyhľadávam. Vo výsledku tá hra rozhodne nebola zlá, stále však platí, že pre tieto žánrové tragikomické hybridy je podľa mňa nutný iný, menej naratívny, viac filozofujúci a alegorický tvar. Tak ako to bolo napríklad v Búrke.

20.02.2022

Bylo to promě takové neuchopitelné. Bylo to krátké, ale stejně jasem se ztrácela v ději. Nechtěla jsem se ale nechat tak starým textem pokořit, a tak jsem si ho přečetla několikrát. Vida, asi po páté jsem se na notičku této hry naladila a můžu konečně napsat verdikt - hra mě bavila.

17.03.2021

Úplný závěr Shakespearovských her byl takový...průměrný. William byl spíš sólista, než že by se mu dařilo při "spoluautorství", ačkoliv Dva vznešení příbuzní z těch "tandemů" vycházejí asi nejlépe. Hra to není špatná, je odlehčená, zasněná, zábavná, nicméně....průměrná. Palamon s Arcitem jsou celkem zvláštní až komický párek bratranců, kteří si jdou po krku pro veliké nic, protože Emílie spolu s bratrem Theseem a amazonkou Hippolytou fungují spíš jako dekorace než aktivní "hráči". Oproti Emílii je mnohem zajímavější žalářníkova dcera, jejíž monology a šílenství mě opravdu zaujaly a bavily. Zvlášť poté, co se na scéně objevil značně svérázný doktor, ježto poznal, že "tak nezřízeně upírala oči na Palamona, až u ní došlo k extrémní debilitaci všech ostatních smyslů". Tedy znovu největší síla Shakespearově hry leží v postavách vedlejších.

Nakolik mi Dva vznešení příbuzní se svou výpravností scén utkví v paměti, netroufám si hádat. Zůstává fakt, že dlouhý běh Shakespearovskými hrami touto končí a je tečkou, která sice není nejvýznamnější nebo nejvýraznější, leč stále je dostatečně hravou, aby čtenáře dokázala něčím zaujmout. Působí ta hra na mě trošku jako ona postava doktora, která (v mých představách) bez sebemenšího vzrušení a cynickou jistotou profesionála pronáší: "Chce-li být panna, až se vyléčí, způsob se najde." Je totiž jisté, že přes jakoukoli snahu se Shakespeare ani po těch staletích pannou nestane.