Dva zelené tóny

09.02.2023

Dva zelené tóny vcelku plynule navazují na předchozí Rukopis, opět se zde setkáváme s motivem ztráty zraku – ten tentokrát zužuje šíři záběru tak, že "přítomné" do knihy prosakuje pouze formou krátkých, veršovaných vpisků, které někdy reflektují i proces vzpomínání: "vzpomínám-li si na svoje hračky / vybavují se mi / už jen jejich stíny". Právě o noření do minulosti zde jde především, o snahu dopátrat se až k svému prvotnímu uvědomění.
Vzpomínky jsou zde předkládány útržkovitě, povětšinou bez jakýchkoliv asociací, čímž se liší od předchozího zacházením s "minulým" v knihách Grögerové. Dokonce se zde objevují identické scény z ostatních, dokumentárních i experimentálnějších publikací, což dosvědčuje zaklesnutost těchto okamžiků: dítě na balkoně z Rukopisu, lišácká svíčková scéna z Času mezi tehdy a teď či pohled klíčovou dirkou v tužbě pohybu hraček z Mlýnu.
Autorčin retrográdní pohled "z výšky 90. příčle žebříku" zachycuje období od dvacátého roku života po narození, o němž se dozvídáme ze zápisků rodičů – vyjevuje se tak mnoho intimního (hanáčtina, katolictví, rané nemoci a operace, agilnost rodičů) i definujícího danou dobu (úvodní setkání gymnaziálních žaček s Masarykem, první auta). Balancuje se zde na hraně banality – možná tomu odpovídá i úvodní metafora s žebříkem, když autora pečlivě slézá doopravdy každou příčku, aby se dopátrala úvodu, což sebou nese i nutnost zaneřádit text občasným balastem. Vše se zachycuje se zarputilou konkrétností – místní názvy, které se často střídají, neboť rodina se stěhuje podle toho, kam je otec převelen. Vůbec zásadní roli mají (již v názvu knihy naznačené) zaklesnuté zvuky, specifická hanáčtina (šopa, no jasně!), která se ozývá doma i na babiččině dvorku, případně setkání s četbou jako s prostorem k objevování. Jindy jako vodítko k zachycení pevných bodů vybublá podivně detailní útržek – macarát jeskynní v přírodovědeckém atlasu, světlo pronikající úzkými štěrbinami v dřevěných žaluzií. I tak se projevuje snaha porozumět dětským vjemům.
"Prodírám se / neústupným proudem času / až k prvnímu nadechnutí", píše Grögerová v vpiscích, které společně s fotografiemi dotvářejí fragmenty vzpomínek. Zřejmě se nejedná o její vrcholné dílo, ale stále je to skvělé a zvídavé prodírání.

Náhle zhasne světlo. Maminka zapaluje na stole svíčky ve svícnu. Sedím naproti děťátku a divám se, jak svíčka hoří. Ví už, že plamen pálí a nesmím si na něj sáhnout. Jsem u tatínka v bezpečí a napjatě pozoruji děťátko.
Dospělí se živě baví, nikdo z nich si nevšimne, že dítě natahuje ručku k plameni. Zvědavě sleduji, co se bude dít. Ručka se znovu blíží k světýlku, zatřepetá se – a sáhne si...
Křik a pláč a shon. Dítě křičí bolestí. Pouští se voda, fouká se a pohupuje. Mlčím a choulím se v tatínkově náruči.
Náhle začnu usedavě plakat a zabořím hlavu do tatínkova saka. Je mi děťátka tak líto? Nebo cítím cosi co se dosud neozvalo? Cítím snad špatné svědomí, které si může uvědomit až vědomé "já"?
(s. 46-47)