Dvaja veronskí šľachtici

25.04.2023

Naprosto souhlasím s uživatelem Set123.
Příběh by byl dobrý, ale připadá mi psán horkou jehlou, ale vzhledem k tomu, že tato hra bývá označována za jeho první dílo, budiž. Také se zde vyskytuje mnoho motivů, které pak rozvinul v dalších, lepších, hrách.
Čteno v překladu pana Hilského a slovní obraty jsou skvělé a velmi vtipné. Za to přidávám jednu hvězdu navíc.

No... Čekal jsem tedy mnohé, ale tohle jsem nečekal. Já vlastně nevím, co si o té hře myslet. Obsahuje jistě mnoho dobrého, špatného tam však, což není u Shakespeara běžné, je právě tak.

Hře lze k dobru přičíst to pro komedii nejdůležitější: je vtipná. Člověk se u toho zasměje, nejen u dialogů klaunů, ale tak obecně při interakci mnoha postav. Přestaňte Julii pást a začněte ji píchat, to bylo spektakulární. Navíc hra končí dejme tomu dobře? Já vím, Shakespearovy konce bývají tak nějak... zvláštně dobré, ale přeci jenom, první hra (nebo jedna z prvních) a přitom takový závěr...

Na hře je mnoho špatného. Je například nekonzistentní. Časově, ani místně nedává mnoho smyslu, z císařů se stávají vévodové a kdovíco ještě. To bych snad i odpustil, ale nevím, ta hra je strašlivě pomalá, krom komediálních diskusí mnoho neobsahuje. Pak najednou přijde poslední dějství a, pozor,

spoiler

následuje, spouští se podivuhodná sekvence událostí. Proteus se pokouší znásilnit Sylvii, v čemž mu zabráni Valentin, který Protea prakticky proklíná a vzdává se navždy jeho přátelství, načež Proteus řekne sorry jako, což je Valentinovi dostatečný důvod pro odpuštění a vzdání se hluboké lásky k právě málem znásilněné Sylvii, kterou obratem přenechává násilníkovi. Což se pak zase vcelku neuvěřitelně obrátí a všechno to dobře skončí. Bavíme se o posledních padesáti řádcích hry, či kolik jich je. Jako... Jako to je ale taková kravina, že jsem to ještě neviděl. Co tuto část hry zachraňuje? Její interpretace coby satira. Může se jednat o pokus Shakespeara utahovat si z romantických příběhů. Nevím, jestli je to přesvědčivé...

Víte, strávil jsem včera necelé čtyři hodiny diskusí o Kupci benátském a Macbethovi. Když prožijete takový den, Páni z Verony nepůsobí úplně zkrátka nemohou tuto komparaci snésti, no...

Jinak to v kontextu autora není čtení nezajímavé. Hledejme v něm předstupeň všech jeho oblíbených crossdresingů, úvah o spravedlnosti a přátelství, těch slavných žen, které si nakonec musí pomoci samy. Je toho tam mnoho a je to zajímavé. Ale celkový pocit ze hry mi to nezachraňuje.

28.03.2022

Dvaja veronskí šľachtici sú ranou hrou a teda akýmsi skicárom mladého Shakespeara, v ktorom si načrtával postavy, prostredia a deje. Tieto neskôr s plnosťou rozvinul vo svojich zrelších hrách (bezpochyby najmä v Ako sa vám páči), stále však platí, že ak porovnáme aj tento "skicár" s hrami jeho súčasníkov a predchodcov, porovnávanie vyjde vždy v Shakespearov prospech. Dôvodom je najmä fakt, že už tu sa prejavil ako básnický génius. Už tu vidno ako Shakespeare využíva mohutný arzenál zložitých básnických prostriedkov, človeku sa až nechce veriť, koľko nápadov dokázalo vyjsť z jedného človeka, pričom tvorivým postupom je tu podľa mňa znižovanie vysokého a povyšovanie nízkeho, odľahčovanie tragického a zaťažovanie komického.

Páčila sa mi najmä Proteova reč o láske:
Ak nechám Júliu, som asi zradca.
Ak ľúbim Silviu som zase zradca.
Zahnúť s ňou priateľovi - zrada zrád.
Mocný pud, čo ma nútil prisahať,
ma teraz núti trojnásobne zradiť.
Z lásky som prisahal - a z lásky zradím.
(...)
Nemôžem zradiť lásku, ale predsa
ju zrádzam. Lásku zrádzam pre lásku.
Júliu stráca, strácam Valentína,
pretože inak by som stratil seba.
Keď stratím ich, ich stratou čosi získam.
Silviu za Júliu, seba zaňho.
Seba mám radšej ako priateľa.
Sebaláska je predsa viac než láska.

Samozrejme, to neslávne známe záverečné vyústenie nepríjemne prekvapilo aj mňa. Zamyslenia teoretikov a prekladateľov o tom, prečo to tam Shakespeare dal mi zhodne neprišli dobre podložené. Zostávam teda pri názore, že charakterovú hodnovernosť, plnosť a živosť si Shakespeare ešte nedokázal ustriehnuť a tak ako aj v iných raných hrách (napr. 1. časť Henricha VI) podriaďoval svoje charaktery potrebe rozprávania, tézam a dejovým zvratom. V tomto prípade bol podľa mňa tézou (pričom tú istú tézu môžeme vidieť aj v Sne noci svätojánskej) živočíšny lásky pud u mužov - akási mocná a premenlivá, až metafyzická mágia zamilovania sa, ktorá ovláda a deformuje človeka, ktorý sa tomuto chtíču musí vzpierať, inak pošliape všetko v čo veril, vlastné priateľstvá i zásady. Vidíme tu teda konflikt lásky a sebalásky, žitia pre seba a žitia pre druhých. Možno tu vychádzal z vlastného neradostného manželského života (ako to tvrdia niektorí životopisci), bezpochyby však ide o inovatívnu filozofiu, pretože v staršej literatúre bola premenlivosť lásky prisudzovaná spravidla skôr ženám a u Shakespeara je to takmer vždy naopak. Skutočný živý človek tu tak svojim magnetizmom ešte nepovyšoval žánrové zápletky na niečo absolútne nadčasové.

Oceniť však treba najmä unikátne komediálne čísla sluhov a legendárneho psa, z ktorého predstavenie na Letných shakespearovských slávnostiach spravilo prakticky až hlavnú postavu. Platilo to najmä pre úchvatné, takmer polhodinové improvizačné vystúpenie, v ktorom herci vytvárali absolútne prestrelené, absurdné nápady a vízie.

Divadlo: LSS (2021)

Samotná hra mi nepřišla zas tak extra, ale dialogy zejm. dvou sluhů (ale např. i komorné a sl. Julie) jsou nesmírně humorné a nelze než obdivovat překladatele, jak vtip z jednoho jazyka přenést bez ztráty myšlenky do jiného...

24.06.2020

Jsem na sebe pyšný. Tak dlouho se ve svém čtenářském životě vyhýbám slovutnému Shakespearovi s vědomím, že na něj musí dojít, až na něj skutečně došlo. A rovnou z gruntu s velkolepým kompletním souborem pana Hilského. Pro vlastní potřeby si dovolím databázi ještě víc užít coby vlastní čtenářský deník a přidat komentáře jednotlivě. Inu, Shakespeare není jednoduchá látka.

A tak moje první seznámení začíná pěkně od počátku s komedií Dva páni z Verony. A říkám si, čeho jsem se vlastně obával. Bylo to příjemné, vtipné, odlehčené, jemné, hluboké a srozumitelné i lehce "nedospělé". Jistě, tahle komedie se řadí mezi juvenálie, takže nedosahuje závěrečné velikosti autorovy. Ale stejně tak milé počátky nabízí Austenová či Brontëová a stojí za pozornost.

Dva páni z Verony mě pobavili dialogy (vlastně i monology) mezi Řízem a Břinkem, což jsou skutečně zábavní "šaškové". Sluhové jsou v tomto směru odvěkým vděčným tématem. Stejně tak tu William vystrkuje růžky skrze milenecké dvojice, zradu Proteovu, zbojníky v lesích, ženské postavy převlečených do mužských šatů jako v případě Julie a moudře založeného Védodu. Prvotřídní tréninkové hřiště pro největšího z dramatiků, kde si ozkoušel náměty tak charakteristické pro jeho tvorbu.

14.11.2016

(Čteno v překladu Martina Hilského)
Dva páni z Verony je Shakespearova první hra. Už to samo o sobě říká mnohé. Ten kdo tuhle hru začne číst, nemůže počítat s tím, že se mu dostane onoho vrcholného stylu Hamleta nebo Večera tříkrálového. Ale něčeho se mu přece jenom dostane. Bude se moct pobavit jedinečnou řečí klaunů Břinka a Říze a jejich her se slovy, které vás načapají (stejně jako v dalších komediích) vždy u kořene slov a zapojí vaše šedé buňky mozkové, abyste se nechali unášet na vlně slovní komiky.

"Když je pán na sluhu pes, je to pro kočku."

Ostatní věci využil Shakespeare už v pozdějších hrách. Převlek ženy za muže, prostředí lesa, mileneckou dvojici. Dva páni z Verony by mohla být dobrá hra, jenom pokud by Will změnil ten konec. Konec, kdy se nejdřív (spoiler) vyhrožuje znásilněním, pak se odpouští, pak se s ženami smlouvá jako na trhu a pak se nakonec všichni zamilují do všech.

Nakonec ale silných 70 %.