Dvanáct taktů pro Václava Hraběte
Jiří Žák
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/347105/bmid_dvanact-taktu-pro-vaclava-hrabete-ljS-347105.jpg
5
15
15
Autor nechává v poutavém životopise tragicky zesnulého básníka promlouvat zejména pamětníky: přátele Václava Hraběte (1940-1965), jeho lásky, učitele, spolužáky či umělecké souputníky. „Sám se snaží zpřítomnit dobovou atmosféru. Vciťuje se do protagonisty, přimýšlí si detaily, z kronikářského tónu co chvíli přechází do přítomného času, aby oživil příběh,“ napsal v recenzi Jan Nejedlý. První elektronické vydání obsahuje oproti tištěnému také nové, dosud nepublikované fotografie.... celý text
Přidat komentář
Knížka rekonstruující básníkův (bohužel velmi krátký) život uvádí jeho tvorbu do dobového kontextu. Pro milovníky Hrabětovy poezie must read.
Básník mého srdce. Každý rok jsem chodil v den jeho smrti na Jánský vršek...sedl jsem si na schody, zapálil svíčku a popíjel červené víno. Někdy sám, nejkrásnější to ale bylo ve dvou... teď už to nejde. Není kdo by tam se mnou spočinul. A taky se tam již spočinout nedá...
Velice zajímavý pohled na Václava Hraběte coby člověka, jakým způsobem se dostal k psaní poezie.
Naprosto ucelená a JEDINEČNÁ publikace o autorovi z mých nejmilejších. Když přihlédnu k tomu, jak málo pramenů (ke všemu se stále se opakujícími informacemi) se k dílu a především k životu Václava Hraběte vztahuje, tím je tato kniha pro mě cennější. Pan Žák dal skvěle dohromady faktické údaje, paměti Hrabětových kamarádů a zároveň přimkl ke knize jistý kus sebe, svého pohledu a svého nadšení pro poezii. Píšu bakalářskou práci o Václavu Hrabětovi a tento pramen je pro mě stěžejním v tom, jak bych svoji práci chtěla pojmout. Pět hvězdiček!
Autorovy další knížky
| 2007 |  Louis de Funés |
| 2002 | Kdyby nám Paříž vyprávěla |
| 2020 | Já, Vincent |
| 2008 | Jean-Paul Belmondo |
| 2009 | Jean Marais – Mé dveře jsou dokořán |
Fakta doplňují vzpomínky kamarádů, bohužel uvozené jen jejich křestními jmény.Pak dá člověku hodně práce zorientovat se v záplavě Pepíků, Jardů, Vašíků a dalších.
Cením si toho,že autor nešel po senzaci a odprostil se od konstruktů, že Hrabě spáchal sebevraždu a nebo byl eliminován. Prostě hořák zhasl a s ním i naděje,že se dočkáme něčeho velkého, protože jsem pevně přesvědčena ,že to málo, co po básníkovi zbylo, byl jen závdavek.