Dvanásť príbehov z cudziny
Gabriel García Márquez
Kniha poviedok nositeľa Nobelovej ceny sa stretáva na celom svete s vysokým ocenením rovnako čitateľov ako aj odbornej kritiky. Napriek tomu sa však autor dostal vraj do nemilosti veľkých svetových cestovných kancelárií. Podľa ich názoru hrdinovia dvanástich príbehov, ktoré sa odohrávajú vo veľkých európskych metropolách prežívajú samé nepríjemnosti, sklamania, osobné drámy a nekonečný pocit osamelosti a kniha pôsobí tak deprimujúco, že ich môže odradiť od dovolenky… Europania sa však väčšinou s pocitom vykorenenosti, osamelosti a bolesti človeka, o ktorej Márquez tak sugestívne píše, stotožňujú. Život je predsa nádherná bolesť. Život je smrť aj umieranie. Preto sú Márquézove vízie také nadčasové. Preto sú aj Európanovi také blízke.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1995 , Hajko & HajkováOriginální název:
Doce cuentos peregrinos, 1992
více info...
Přidat komentář
Už delší dobu vím, že nejsem nijak závratný fanda magického realismu. Dává mi dost velkou práci se na něj „naladit“ a přistoupit na autorovu „hru“ se čtenářem, ale musím uznat, že povídky to byly zajímavé, vesměs neotřelé, většinou se zajímavým dějovým zvratem nebo minimálně s takovým takřka „magickým“ nádechem, který ve mně nějakou dobu po přečtení ještě rezonoval. Přesto si myslím, že jako naprostý neznalec latinoamerické (kolumbijské?) mentality a reálií mi mezi řádky unikla spousta detailů a narážek, takže můj prožitek je neúplný a (středo)evropansky ochuzený - a nemůžu říct, že bych si z té knihy vyloženě sedla na zadek.
Nejvíce mě zaujaly povídky Přišla jsem si zatelefonovat, Šťastné léto paní Forbesové, Stopa tvé krve ve sněhu a Světice. Nicméně ke sbírce jsem se prapůvodně dostala skrze magicky tragické Světlo je jako voda.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Soubor dvanácti povídek, ze kterých mi v hlavě zůstaly chabé čtyři a to jen v nejasných konturách. Po přečtení té první jsem si řekl, že jedna vypelichaná vlaštovka jaro nedělá, a když se mi zrovna tahle nelíbila a nezaujala mě, zbytek sbírky to třeba zachrání.
Ne. Márquezův jazyk, vyprávěcí styl, kdy vrství příběh do příběhu o příběhu, mi ve formátu povídky vyloženě vadí. Nebavilo mě ani hledat styčné body jednotlivých povídek, které jsou dle slov autorových vybroušeny téměř k dokonalosti. U většiny povídek jsem se nudil a čekal jsem na nějakou, která by se o mě vnitřně alespoň trochu otřela. Paradoxně to zvládla jediná a to asi ta nejobyčejnější - setkání s krásnou neznámou na letišti, vedle které vypravěč stráví cestu nad Atlantikem, přičemž ona celou cestu prospí, aby se poté beze slova rozešli každý svou cestou.
Bohužel, nesdílím nadšení místních komentářů a myslím, že lepších povídkářů běhá po celém světě hodně, a Márquez si tímto u mě zavřel dveře, na to je život moc krátký a krásných knih příliš mnoho.
Byla to moje první kniha od GGM objevená vlastně náhodou a díky ní jsem objevila magický realismus a chytlo mě to tak, že jsem přečetla dalších 6 -7 (Sto roků samoty, Láska za časů cholery, Kronika ohlášené smrti, Plukovník nemá komu psát, O lásce a jiných běsech …) pak jsem přibrala i Isabel Allende.
G. G. Márquez zde hraje svou vlastní hru, a člověk na ni musí přistoupit, aby si jeho povídky užil. Tahle kniha nepřipomíná nic, co jsem zatím četl, nejspíš proto, že v žánru magického realismu namám moc knih načtených. Márqueze znám z učebnic jako "významného představitele magického realismu", a chtěl jsem vědět, co to vlastně znamená. Nedovedl jsem si představit, jak magický realismus v literatuře vypadá. Teď, když jsem se s ním seznámil, jsem zjistil jak je krásný. Márquézova kniha ůžasně popisuje svět, do kterého prostupuje něco víc, něco kouzelného, trochu absurdního a přitom naprosto přirozeného. Márquez se neodprošťuje od reálného světa, pouze ma dává další rozměr. Při četbě se mi vybavily malby Fridy Kahlo, které mají podobnou atmosféru.
Jelikož se jedná o povídkovou zbírku, dá se předpokládat, že nebude úplně vyvýžená. Některé povídky jsou vyloženě magické, například Světlo je jako voda, a ty na mě udělaly nejsilnější dojem. Další se od reality tolik neodprošťují, ale přesto čímsi boří její zákony, například povídka Světec. Ty nejsou o nic horší. Pak tu máme jednu povídku s názvem Srpnová strašidla, ze které jsem poměrně rozpačitý. Příjemně se čte, ale její námět je naprosto tuctový a a ani jeho zoracování není nikterak zajímavé. Abych pravdu řekl, zdá se mi jako by tato povídka popírala autorovu vlastní předmluvu.
Není to rozhodně můj oblíbený autor, ale knížka se mi v knihovně "vnutila", a když jsem ji chtěla vrátit, nemohla jsem najít místo, ze kterého jsem ji vzala. Přečetla jsem ji jako poslední z půjčených a rozhodně nelituji. Musela jsem si poopravit svůj pohled na autora, kterého jsem po knize Sto roků samoty vyřadila ze svého repertoáru. Jeho příliš široký záběr postav a osudů mi vůbec neseděl. Jiné je to s povídkami. Ty mě zaujaly, dobře se četly a jak píše Blanka Stárková v doslovu nadepsaném Jak to ten člověk k ďasu dělá, musím s ní souhlasit. Je to skvělý vypravěč, u kterého mi vůbec nevadí, že jeho povídky vyznívají jakoby do ztracena.
Nejfantastičtější se mi jeví povídka Světlo je jako voda, Přišla jsem si zatelefonovat zase jako nejšílenější, v níž hlavní aktérka zvláštním řízením osudu skončila v blázinci.
Po letech se vracím k těmto zvukovým povídkám pro zážitek z atmosféry okouzlení.
Jedna z dvanácti.
Světice
Do Říma přijíždí venkovan vyslaný svými sousedy, aby světu, poté papeži, ukázal svou zemřelou dcerušku, v pouzdře od violončela, která i po letech pohřbení se díky sesuvu půdy na hřbitově, byla stále táž, jako spící, růžemi vonící nedotčená zmarem času.
Své čekání na audiencí u papeže spolu s dalšími hosty a obyvateli je součástí kolorytu římské čtvrti, kde za ranního rituálu, spolu s ptačím koncertem zní z otevřených oken sólo tenoristy z operní árie a k jeho podivu mu pro kompletní duet odpovídá z jiné strany operní diva Callasová. Do tohoto procítěného souzvuku jim z nedalekého ostrůvku svým hrdelním projevem přizvukuje samotářský lev. Ranní neslýchaný zážitek v horkém slunečním vonícím jitru.
Papežský sekretář odkládal audienci mnoho let, z důvodů všelikých, nakonec se toho ani papež nedožil, a tak místo dcery se otec tkř. za svou víru a trpělivost ozřejmit zázrak, stal raritou, která zasluhuje titul světec.
Všechny povídky mají své fluidum a tato mi zde bude vzpomínkou na procítěnost života, jak mi ji zprostředkoval slavný autor.
Jelikož je tohle má první kniha od Márqueze, nemůžu nijak porovnávat s jeho dalšími díly, a tak budu soudit jeho tvorbu pouze na základě tohoto souboru povídek.
Každá z povídek měla hodně co dát. Jsou napínavé, nepředvídatelné, chytré a rozhodně zábavné. Občas jsem se sice ztrácela v postavách a místech (asi kvůli nezvyklým jménům), ale vlastně to vůbec nebylo na škodu, protože konec povídky byl vždy krásně jednoznačný.
Autor na začátku zmiňuje, že musel vynaložit značné úsilí, aby tuto knihu napsal, a já jsem opravdu ráda, že mu to za to stálo. Momentálně se jen těším, až se začtu do jeho dalších knih, protože rozhodně nezůstanu pouze u této.
Rozhodně doporučuji všem, komu nesedí dlouhé příběhy či knihy, protože tato je opravdu kraťoučká a povídky v ní ještě o dost kratší. A pokud vám nebude vadit autorův styl, rozhodně si ji zamilujete a přečtete s takovým nadšením jako já.
Hodnocení: 8/10
Poslední věta knihy: Když vyšel z nemocnice, ani si nevšiml, že se z oblohy sype sníh, jehož nadýchané a svítící vločky beze stop krve vypadají jako holubí peříčka, a v pařížských ulicích že je sváteční nálada, poněvadž to po deseti dnech byla první pořádná chumelenice. 1976
Magie není v názvu žánru, kterým se García Márquez proslavil, náhodou. Magie je totiž přítomna ve všech postavách a dějích v mistrově tvorbě. Pro mě byla tohle moje první zkušenost s Márquezem-povídkářem, těšil jsem se a nebyl jsem zklamán. Obraznost, kreativita a smysl pro fantazii se dokázala plně rozvinout i na malém prostoru, to není překvapení, ale zaujalo mě, že povídky fungovaly výborně i v rámci pravidel žánru - se zápletkou, gradací i (ne vždy nutně prvoplánovitě dechberoucí) pointou. Klobouk dolů!
Protože jsem se nechtěl s knížkou loučit příliš brzy (není dlouhá a klidně by se dala přečíst v průběhu jediného, literárně hodnotného, večera), tak jsem si dovolil vždy pouze jednu povídku denně – a nechal tak na sebe jednotlivé příběhy působit postupně, jako doplněk k jiné četbě. To se mi osvědčilo, každá povídka ve mně vždy chvíli „doznívala“. Nejvíc asi zaujaly María dos Prazeres a Stopa tvé krve ve sněhu (ta mi připomněla Borise Viana), ale i každá ostatní měla co nabídnout - třeba Přišla jsem si zatelefonovat popsala docela přesně moji vlastní opakovanou noční můru; Světlo je jako voda mě zase rozzářila, když nabídla mou oblíbenou situaci, tedy ryby plavoucí v interiéru (bez nich by jakákoli Márquezova kniha byla jako Hamlet bez hrobníků :-)
Zkrátka: dvanáct drobných klenotů, dvanáct důkazů vypravěčské dokonalosti.
Márquez byl génius slova. Jeho schopnost zachytit v povídkách o několika stranách živočišno tak typické pro jeho knihy a zároveň poetičnost, bravurně vykreslit charaktery postav, atmosféru i děj...Skláním se. A ačkoliv se Nobelova cena nedává za konkrétní knihu, ale celoživotní dílo, při čtení těchto povídek jsem ani na moment nezapochybovala, že by cena nebyla zasloužená.
Jako asi v každé sbírce povídek jsou zde slabší a silnější kousky, ale ono to vůbec nevadí. Díky těm slabším totiž člověk ještě více ocení ty špičkově napsané. Doporučuji především Světlo je jako voda a Stopa tvé krve ve sněhu. První zmíněné je ztělesněním poetičnosti, krásně vás to pohladí po duši a budete se rozplývat nad Márquezovým citem pro jazyk a slova.
Stopa tvé krve ve sněhu mi něčím připomněla Kafku, nejspíš tím, jak je někdy těžké bojovat proti byrokracii a proti tomu, co by se mělo. Svým způsobem absurdní dílko, ale plynoucí tak dokonale, že nad tím ještě teď kroutím hlavu. V podobném (absurdním, avšak děsivém) duchu se nesla i povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat.
Márquezovy knihy člověka strašně moc naučí. A nejde je nemilovat.
Gabriel García Márquez byl romanopisec s darem od boha. To je fakt, který člověk přijme, otevře-li kteroukoliv z jeho knih. Slovutným povídkářem se však nikdy nestal a ani se o to nepokoušel. Což je taky důvod proč soubor Dvanáct povídek o poutnících vznikal bratru osmnáct let. A přestože výsledek je trochu proměnlivý, jedno autorovi upřít nelze - nepotřebuje pro své příběhy nosnou pointu, ale bohatě si vystačí s poetikou textu samotného. Ovšem ne že by stavěl pouze na tom, takhle prvoplánový zdaleka není. Je to život, co má v jeho případě hlavní slovo. Někdy se v něm fantazie mísí s realitou, častěji je to však tragikomika, která dává zabrat hrdinům z různých společenských vrstev. Díky tomu utkví člověku nejvíc v paměti povídky Přišla jsem si jen zatelefonovat a Stopa tvé krve ve sněhu, ale jsou tu i další nezapomenutelné kousky, jež na každého budou působit jinak. U mě v žebříčku rozhodně vede nostalgické Letadlo se spící krasavicí a pak kouzelně surrealistické Světlo je jako voda.
Stejně tak jako ostatní zde, bych vypíchla hlavně příběh "Přišla jsem si jen zatelefonovat" - ten byl fakt děsivý, "Stopa krve ve sněhu" - plný zoufalství, ale také "Šťastné léto paní Forbesové" - s nečekaným zvratem. Ale četla jsem to v angličtině, a proto že v ní nejsem moc dobrá, možná jsem ostatním příběhům ne tak dobře porozuměla. Nicméně je to dobré čtení.
Asi jsem narazil na dalšího srdcového autora... Náramě mi to sedlo, ač jsem byl od Márqueze některými odrazován. Povídky jako žánr mám navíc velmi rád. Z uvedených se mi nejvíce líbily: poetická "Světice", hororová "Přišla jsem si jen zatelefonovat" a fatalistická "Stopa tvé krve ve sněhu".
Také jsem knihu zvolila na základě čtenářské výzvy jako knihu nositele Nobelovy ceny. Byla jsem velmi mile překvapená a určitě si ráda přečtu i nějaký román.
Pořád mám raději románového Marquéze, jak už to u povídek bývá, některé zaujmou více, jiné méně. Moji jednoznační favorité: Přišla jsem si jen zatelefonovat a Stopa tvé krve ve sněhu.
Jako líbilo se mi to hodně, na to, že povídky normálně moc nečtu... Obzvlášť Světice mě dojala a pak myslím ještě ta úplně poslední, Přečteno to bylo za chviličku, můj druhý Marquéz, ale rozhodně ně poslední ;).
Velmi pekna kniha. Nevyhladavam cielene poviedky, kedze malokedy dokaze autor docielit taky efekt a dojem, ako rozsiahlejsou knihou. Marquez je v tomto vynimka. Vacsina poviedok ma krasne vtiahla do deja a zanechala dojem.
Moje hodnotenie: 84%
Přečetla jsem v rámci čtenářské výzvy jako knihu nositele Nobelovy ceny. Celkem jsem si početla, ale je fakt, že kvalita povídek v souboru kolísá. I když možná je to tak, že si každý v této knize najde to své. Já bych například jednoznačně vyřadila zde v diskuzi někým ceněnou povídku Letadlo se spící krasavicí. Za nejlepší naopak považuji povídky María dos Prazeres a Stopa tvé krve ve sněhu - ty jsou hodné mistra.
Štítky knihy
putování magický realismus poutníci kolumbijská literatura hispanoamerická literatura
Část díla
- Letadlo se spící krasavicí 1982
- María dos Prazeres 1979
- Přišla jsem si zatelefonovat 1978
- Pronajímám své sny 1978
- Sedmnáct otrávených Angličanů 1980
Autorovy další knížky
2006 | Sto roků samoty |
2008 | Láska za časů cholery |
2005 | Kronika ohlášené smrti |
1997 | O lásce a jiných běsech |
2005 | Na paměť mým smutným courám |
Další letošní návrat k dílu kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982), jednoho z mých nejoblíbenějších autorů. Vedle románů, novel, scénářů a reportáží psal GGM i povídky, sbírka Dvanáct povídek o poutnících (1992) u nás poprvé vyšla v roce 1996 a tehdy jsem ji četl poprvé. Teď jsem se k ní vrátil. Pamatoval jsem si, že se mi kniha velmi líbila a dvě povídky mi docela utkvěly v paměti – nyní se mi potvrdilo, že jsou ty povídky pořád moc pěkné a zvláště ty dvě, na které jsem si pamatoval, prostě úžasné, ale taky z nich má čtenář díky až kafkovskému ději úzkostný pocit...
Jak napovídá název, postavy z povídek jsou na cestách, na pouti, v cizích městech, jako třeba latinskoamerický prezident v exilu na léčení v Ženevě, pasažér se "spící krasavicí" v letadle, bývalá prostitutka už léta žijící v Barceloně, kde chodí na svůj již zakoupený hrob, žena z Latinské Ameriky přijíždějící do Itálie, kde touží vidět na vlastní oči papeže atd.
Překrásná povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat vypráví o ženě, které se na cestě za manželem porouchá auto a ona se vinou nedorozumění ocitne v nemocnici pro duševně choré v bývalém klášteře, kam si přišla jen zatelefonovat manželovi... Neméně úžasná poslední povídka Stopa tvé krve ve sněhu je příběhem novomanželů na svatební cestě z Madridu do Paříže, která se pro ženicha stane až kafkovskou noční můrou a bludištěm, zatímco jeho manželka leží v nemocnici... Návrat k Márquezovým povídkám jsem si užil a jsem za něj/za ně moc rád.