Dvanásť stoličiek
Jevgenij Petrov , Ilja Ilf (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451219/bmid_dvanast-stoliciek-4OP-451219.jpg
4
105
105
Lenin a Stalin by boli šokovaní, aký akčný a humorom nabitý príbeh sa môže odohrávať v boľševickej realite vytvorenej ich zločineckými mozgami. Brilianty nesmiernej hodnoty sú ukryté v jednej z dvanástich čalúnených stoličiek madam Petuchovovej. Ani divoký západ nebol taký nebezpečný ako boľševické Rusko v časoch, keď Ostap Bender so svojím kumpánom putovali za pokladom. Tento akčný a nesmierne vtipný príbeh sa zaradí medzi klenoty vašej knižnice. O jeho kvalitách svedčí aj fakt, že poslúžil ako námet k ôsmim filmovým prepisom a viacerým divadelným dramatizáciám.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1962 , Slovenské vydavatel’stvo krásnej literatúryOriginální název:
Двенадцать стульев (Dvenadcať stuljev), 1928
více info...
Přidat komentář
02/2023 Něco jako Ruský Švejk. V zemích bývalého Sovětského svazu naprosto legendární kniha, z níž se citují nespočetné hlášky. Ledy se hnuly, páni porotci! Zde leží muž, který miloval a trpěl. Miloval peníze a trpěl jejich nedostatkem. Příběh se odehrává ve 20. letech a kontext tu hraje velkou roli. Hlavní postava, Hypolit Vrabčinský, je bývalý maršálek šlechty. Jeho rodina pochopitelně o vše přišla během znárodnění. Vrabčinský se dozví o diamantech, jež do jednoho z dvanácti křesel, ukryla jeho teta, dá se dohromady s příčinlivým a geniálním Ostapem Benderem a následuje humorná honba za pokladem. Ta premisa mě zpočátku děsila - to jako vážně budu na skoro 400 stranách číst jen to, jak se snaží postupně najít všech dvanáct křesel a nic dalšího už tam nebude? Ale ono to funguje, protože ty podzápletky jsou prostě boží. V paměti mi utkvěla specificky hlavně nová linka tramvaje. Ale nejvíce na knize oceňuji ten pohled na Rusko před sto lety - respektive to zjištění, že za 100 let se Rusko nikam neposunulo. Stejně jako dnes, už tenkrát to byla země zmaru, kde nic nefunguje a nic není a jediným východiskem z toho marastu je dělat si z toho srandu. Fascinuje mě, jak se v příběhu může stát cokoliv, autoři mají bezbřehou fantazii, ale nezdolný Ostap Bender se jako tank žene dál a dál a svou výřečností překonává jednu překážku za druhou. S tímhle člověkem bych chtěl kamarádit.)
Ani nevíte jak musí být člověk vděčný, když se mu do rukou namane nějaká sovětská groteska. Ona si teda tu křivou podlou vraždu neodpustí ani tato kniha, ovšem než k tomu dojde můžeme si pochutnat na skutečném a nefalšovaném rat race, kdy se pár bláznů uhání křížem krážem, přes souš, vodu i hory za něčím, co ve skutečnosti neexistuje. Je proto humorné sledovat kolik jsou toho postavy tohoto skvěle vykonstruovaného románu schopni vydržet, do jakých extrémů zachází, jak manipulují s lidmi, jak se patolízalsky pitvoří a ve výsledku jsou to jen moly letící za světlem, jenž jim srazí vaz. Jak jsou schopni dva autoři fungovat nechápu, nechápu to obzvláště, když je jeden introvertní a sebou pochybující introvert a druhý sebejistý lev salónu. NEP v pozadí a jakákoliv analogie, nebo podobenství spojené s tím mi ovšem utekla .... Důležité je ale, že jsem se smál, Bender je všemi mastmi mazaný a kdybych byl býval v létě v Oděse věděl, že to škaredé křeslo, u kterého se všichni fotí, má i nějaký význam ... no řekněme, že si tu frontu vyčkám taky a tu svojí fotku s briliantama si na památku odvezu i já.
Zvláštní zážitek. Většinou mě kniha nudila, ale jednou za 15-20 stránek se objevil podařený vtip. Proto jsem četl dál, celkově to ale bylo spíš slabé. Zvlášť ve druhé polovině jsem měl dojem už jen halabala vrstvených bláznivých epizod s novými postavami v každé kapitole...
Veliký kombinátor příběhem projde,
ne, on neprojde, on příběhem proletí,
podoben sokolu, mladý, veselý, krásný.
Haha. Skvělá postava! Výborné, bavila jsem se. Gogol (jehož dílo může Dvanáct křesel satirickým vyzněním připomínat a je autory i zmíněno), zničil některé své knihy, protože se zalekl kritického dosahu sahajícího na samu podstatu carského Ruska. Tahle knížka vyšla v roce 1928 a já si jen představuji, jak je to možné, protože je postavena na tom samém: satiricky shazuje celou podstatu fungování společnosti, tentokrát ovšem té sovětské, nové, spravedlivé :-). Zřejmě si soudruzi řekli, že autoři kritizují právě zastánce starých pořádků, všechny ty hamižné hlupáky a podvodníky, protože – kde by se mezi budovateli vzali?
Su dve knihy ruskych luhu a haju, ku ktorym sa vraciam. Mozno casom pribudnu dalsie, ale fakt liecivy balzamovy ucinok na mna maju Bulgakovov Mistr a Marketa (viem, klishe, to cital snad kazdy) a potom Dvanast stoliciek. Napodiv som zistil ze mam doma 4 knihy. Dve z antikov, a novsie vydanie. Kupene dva krat bo zabudam.
Pribeh tak stary ze vo filmovej adaptacii hral uz Vlasta Burian. Polochaotik Ostap Bender v honbe za "pokladom". Svetovy klenot humornej literatury. A ze vznikla v ubiedenom bolsevickom Rusku, nuz co, knihe co ma byt napisana, nic nezabrani, aby bola napisana.
Překlad tohoto vydání z roku 1933 uvádí trochu jiná jména většiny hrdinů,
(méně počeštěná) , ale dle mého, spojeno s archaickou češtinou je příjemným bonusem pro milovníky této knihy.
Ruský humor v literatuře.
Gogol, Čechov, Zoščenko, Bulgakov - překvapivě i Dostojevskij, který byl "specialistou" na nejtemnější hlubiny lidské duše.......
Humoristický žánr je pro každý národ naprosto specifický - a ten ruský (případně ukrajinský), má už od dob Gogola nezaměnitelně surrealistický charakter, místy přecházející v grotesku. To je samozřejmě možné pozorovat i u neruských humoristů, ale nikde (domnívám se), v tak mohutné a "kolektivní" míře.
Dvanáct křesel Ilfa a Petrova k tomuto proudu nejen patří, ale určitě si nedělají, ani v nejpřísnějším srovnání, ostudu.
Dokonalá (a právě až do grotesky vygradovaná) charakteristika postav a prostředí, stále se zrychlující spád děje - naprosto šílená vasjucká simultánka s honbou na velmistra, pod vedením jednookého šachisty - krrrása!
Zrovna, když Gogolův čert ukradl z oblohy měsíc.......
Kniha mě rozhodně nezklamala. Kromě dobré zábavy nabídla i satirický pohled na sovětské Rusko v rané fázi "budování komunismu". Postavy a postavičky v tomto románu mi hodně připomínaly podobné figurky z děl ruských klasiků Čechova a Gogola.
Už se těším na pokračování dobrodružství "velkého manipulátora" - syna tureckého poddaného Ostapa Bendera v románu Zlaté tele.
Zábavné, satirické, pravá ruská groteska s panoptikem postaviček nejrůznějších podvodníčků, naivů, prospěchářů, hlupáků a kibiců. V čele toho všeho velký kombinátor Ostap Bender. Úplně ho vidím, hejska ve špičatých botách, mluví závodní rychlostí, lichotí a přemlouvá, z jalové krávy tele vymámí, podvede i ostřílené podvodníky. Prostě génius! Jeho vlastní návod: "Jednat směle. Nikoho se nevyptávat. Co nejvíc cynismu. Lidi to mají rádi."
Co si rozhodně zapamatuji:
1. gigant myšlenky
2. proletáři duševní práce
3. Cho-chó! (podle okolností vyjadřuje: ironii, údiv, nadšení, nenávist, radost, pohrdání a uspokojení).
Čítala som ju už dávno, 10 rokov dozadu. Je dôkaz, že klasika môže byť v spojení s humorom satirou. Asi jediná kniha, kde som nevedela, ako sa príbeh skončí a koniec ma prekvapil.
Nuz, pre mna sklamanie. Zaciatok bol pre mna taky trochu rozpacity, ale potom, ako sa Kiki stretol s Ostapom, sa to nastastie rozbehlo. Dokonca musim povedat, ze som sa bavila a neprekazal mi ani zastaraly styl, lebo prave naopak, vdaka nemu sa naozaj citila ako v 20 tych rokoch. Lenze ten rozbeh sa zrazu zastavil, ked sa koncesionari dostali ku Kolumbovcom a ja som sa zacala velmi nudit. A koniec dostojneho otca Fiodora mi prisiel velmi pritiahnuty za vlasy.
Koniec som cakala, ze bude zhruba taky aky bol, takze som nebola nijak prekvapena, napriek tomu som z neho vobec necitila zadozucinenie a mala som skor pocit, ze autori proste potrebovali ukoncit pribeh, tak to usekli, kde sa im to zdalo najvhodnejsie.
"Ľúbil a trpel. Ľúbil peniaze a trpel pre ich nedostatok."
Veľká škoda, že to parádne tempo a spád, ktorý kniha nabrala v druhej polovici a zmenila sa na akúsi "road book", netrvalo celú knihu. Tá prvá polovica je dosť ťažkopádna zmes záplavy postáv (oslovovanie jednej postavy rôznymi menami tiež nepomáha) a humoru odohrávajúca sa v sterilnom mestskom prostredí. Druhá polovica naopak mení prostredia, dej je sústredenejší a do popredia vystupuje dramatický prvok vrcholiaci v pôsobivý záver. Treba povedať že to, ako komu kniha sadne, bude v tomto prípade silno individuálne, keďže kniha má nielen svoj nezameniteľný štýl, ale aj starší jazyk, ktorý rovnako môže aj nemusí pôsobiť rušivo (slovenské vydanie, 1944). Znalosť, respektíve neznanolsť vtedajších pomerov v Rusku taktiež záváži.
Vřele doporučuji všem, kteří mají rádi dobré, satiristické a opravdu humorné knihy, kterých je dnes jako šafránu. Spousta skvělých drobných epizod, zápletek a decentního humoru.
Asi nebyl dobrý nápad číst to hned po Zlatém teleti. Ne že by Dvanáct Křesel byla špatná kniha, jen srovnání s "pokračováním" vyznívá bolestivě - méně uhlazené, víc společensky angažované. A násilný závěr mne také nenadchnul. Přesto však svou hlavní úlohu kniha plní skvěle - smíchu jsem se neubránil.
Rozjíždí se trochu těžkopádněji, ale s příchodem velkého kombinátora Ostapa Bendera na scénu se děj změní ve strhující jízdu, která (alespoň pro mne) vrcholí velkou vasiuckou šachovou apoteózou.
Ohromně zajímavé je časové zasazení děje. Ocitáme se v sovětském Rusku tři roky po smrti Lenina a čtrnáct let před přepadením Sovětského svazu Hitlerem, v době, kdy Stalin ještě jakž takž ukazoval lidštější tvář, pokud se u něj o něčem takovém dá hovořit. V každém případě byly poměry zřejmě trošku uvolněnější než předtím i nedlouho poté... Nicméně z knihy vyzařuje taková selanková atmosféra společnosti ... no něco trochu podobného jako když jsem četl Saturnina v normalizačních časech a - neznaje tehdá časové souvislosti - nějak mi k tomu režimu nepasoval. Ostatně, Saturnin a "súdruh" Bender, ó ti by si rozuměli jedna báseň! Doteď mi zní v uších Ostapova slova:
"Ľady sa pohli, páni porotcovia. Ľady sa pohli. To je kongeniálne! Slovom, vysoká trieda!"
Apropó, Vasiuk. Jeho šachová kruťárna není až tak extra nadsazená. Šach je opravdu jedním z nejnebezpečnějších sportů. Kdysi jsem chodíval hrát biliár do slavné herny U Nováků ve Vodičkově ulici. V hlavním sále tam hráli také šachisté. A každý druhý večer končil tím, že se šachisté poprali. Přemíra duševní činnosti v kombinaci s nedostatkem pohybu udělá své. Stačí pak jeden dva kibicové jako rozbuška a neštěstí je na světě.
Na závěr: líbila se mi noticka na zadní straně obálky od Milana Lasicy - označil překlad Jána Ferenčíka za "naozaj kongeniálny". Nelze nedodat: "Vysoká trieda!"
... alebo ako - samozrejme kongeniálne - hovoríme my Česi: Vyšší dívčí.
Námět dobrý, ale zpracování mě nijak extra neoslovilo. Má to být humoristický román, ale zasmát se mi u toho nepodařilo a hlavní hrdinové (mimochodem, žádný z nich mi nepřišel sympatický) taky v závěru nepůsobili zrovna legračně nebo vtipně. Konec hledání pokladu je předvídatelný, částečně.
Humoristicko-satirický príbeh, na ktorom je poznať, že bol napísaný v 30-tych rokoch, ale vtipné dielko. V jednej z 12 stoličiek sú skryté rodinné šperky. Dedič Hypolit Matvejevič s Ostapom Benderom idú po nich ako pes po kosti. Hypolit je prototyp starého režimu, neschopný a pohltený novým režimom Sovietskeho zväzu. Ostap je všetkými masťami mazaný a prefíkaný, vždy nad vecou, postavu som si obľúbil. Autor perfektne vykreslil postavy, každá z nich reprezentuje svoju dobu. V knihe sa píše o nezmyselných rozhodnutiach občanov a pokiaľ sú posvätené stranou, sú spoločnosťou akceptované, krádeže sú bežné, veci sa riešia tak nejako po "rusky". Iľja Iľf a Jevgenij Petrov odviedli dobrú prácu.