Dvojité dno
J. H. Krchovský (p)
Problémem velké části mimořádně talentovaných básníků je kromě ranních piv také past seberecyklace, která často sklapne hned poté, co ze sebe dotyčný vydá první vyzrálá díla. Zdá se, že moderní dekadent J. H. Krchovský (*1960) se ve svém životě i literární práci úspěšně vypořádal s obojím. V jeho nové sbírce opět slyšíme jeho známý nezaměnitelný, skřípavý a zároveň vycizelovaný hlas. Přesto si čtenář brzy všimne, že autor se jaksi záhadně dokáže neopakovat. Zřejmě proto, že ani v životním poločase neztratil nadhled (A tak už přece jen přišla i chvíle má… / zkopat v řiť Jarmilu, Hynka i Viléma! / To be, or not to be?… Jaképak dilema?! / vždyť je to nestoudné - básně psát s brýlema!). Ubylo undergroundové rozedranosti, přibylo humoru. K nejlepším místům ve sbírce patří například verše, ve kterých si Krchovský ironicky pohrává s textovými výpůjčkami (Už málo mi zbývá, jen píseň má tklivá… / tak málo mi zbývá, dál budu však mlčet, just! / ach málo mi zbývá, tak málo mám piva / tak málo mám piva, a ještě mi teče z úst). Teď nejsme přizváni jen ke známým delirantním sceneriím, ke hře přeludů a stínů, k líčení milostných eskapád (které při vší své peprnosti nikdy nejsou samoúčelnými vulgaritami, ale často spíše fáčem přikládaným na rány nezhojitelného toužení), ale nalezneme zde i osvobodivě prosté "zápisky veršem", které zdánlivě nezjevují nic podstatného. Přesto, nebo právě proto je jejich univerzální pádnost ještě patrnější a nadto krytá originální a sebejistou básnickou dikcí. Opět je to pravá ražba s puncem JHK (Dnes jsem si koupil květináč / a zasadil si pažitku / Děkuji, Bože! "Není zač…" / dnešek byl plný zážitků). Sdělit, že není co sdělit, pokynout na pozdrav a opustit scénu, jako to v poslední básni sbírky učinil autor Dvojitého dna, si nemůže dovolit hned tak někdo (Už troubějí… Už troubějí! / to asi nebudou na horách jeleni… / už troubějí, o půltón hlouběji / a já furt nemám to zásadní sdělení). Pořiďte si novou sbírku J. H. Krchovského. Je dobrá!... celý text
Přidat komentář
První má básnická sbírka od Krchovského, ale neuvěřitelně mě chytla. Nevadily mi ani básničky přisprostlé, všechny měly své kouzlo a já se vždy jen pousmála. Strašně trefné a někdy i hlubší myšlenky, které celé sbírce dodávaly nádherný nádech.
Mám ji hodně ráda, čtu stále dokola a vždy tam najdu něco nového. Když nevím co číst, vratím se k ní. Krchovský je génius.
Proč jen tohle, pane Krchovský?
Tato sbírka mi přinesla tak obrovské zklamání, snad ani jednou jsem u těch sprostot nezasmála a že mě spousta básní od něj rozesmát umí pořádně (Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce/neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce). Tyto verše mi však přišly vyprázdněné od pocitů; pouze se uboze snažící zachytit něco ze staré spisovatelovy nátury, avšak dost marně.
Hvězdičku má ode mě asi jen za všechny ty sympatie, které ve mně tento velký básník probudil ve svých starých dílech a s kytarou v ruce na koncertech.
Mám jednoduše pocit, že jeho prvotní tvorba byla upřímná, protože jí naplnil všemi těmi svými splíny, alkoholem, cigaretovým kouřem, sexem a zděšením nad svým životem. U nových děl se dostavuje pocit jakéhosi vyprázdnění od veškerých niterních pocitů, které byly dříve velmi patrné a viditelná je pouze snaha navázat na svou starou identitu, se kterou se proslavil. Což je pro čtenáře zprávou smutnou, avšak já doufám, že autor už konečně dozrává k vytouženému vnitřnímu klidu. :)
Pan básník těžko někdy ukáže jinou tvář, než s kterou jsme od začátku seznámeni, ale upřímně bych si to ani nedokázala představit, protože právě tuhle beru jako jeho neodmyslitelnou součást, myslím, že právem.
JHK se nebojí vyjádřit, - co na srdci, to na jazyku, bez zbytečného pozlátka.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Básně sebrané |
| 1998 | Básně |
| 1997 | Noci, po nichž nepřichází ráno |
| 2004 | Nad jedním světem |
| 1997 | Leda s labutí |
Moje první sbírka od Krchovského a hned mě neuvěřitelně zaujala a chytla. Krchovský má svůj osobitý styl, s ničím se moc nepáře, nejde daleko pro slovo a to se mi na něm líbí. Konečně básník, který si nic nevysnívá a stojí nohami pevně na zemi. Nevadily mi ani přisprosté básničky, svým způsobem i ty měly své kouzlo, člověk se pobavil.