Dvojník
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Dielo Fiodora Michajloviča Dostojevského je nepochybne úprimným výrazom citlivej osobnosti, ktorá musela všetko prežiť a pretrpieť, než bola schopná to vysloviť. Ale Dostojevskij nehovoril len za seba. Jeho ústami nariekali, živorili a milovali nielen milióny ruských ľudí, ale aj milióny čitateľov na celom svete. Drásaná rozpormi sveta vôkol seba i v sebe, často nechápajúc o čo ide, prenasledovaná časom, vychádza osobnosť jednotlivca pokrytá ranami, vnútorne krvácajúca a zdeformovaná. A keď sa aj v tom pekelnom vnútre nemilosrdnej dielne doby vzpriečila, bola bez milosti rozdrvená. Tak bola poznamenaná aj geniálna osobnosť Dostojevského a odtiaľ vyviera jeho vnútorná rozpoltenosť a duševná nalomenosť. Román Dvojník vyšiel roku 1846 a hoci patrí k raným prácam Fiodora Michajloviča Dostojevského nesie veľa znakov jeho charakteristického štýlu: tragickú tému ľudského rozdvojenia, výrazovú drobnokresbu, ľahkú kompozičnú roztrieštenosť, ostrú satiru spoločenského života a zároveň skrytý súcit k ľudským osudom.... celý text
Přidat komentář
(Svůj příliš dlouhý komentář jsem byl nucen buď zkrátit, nebo rozdělit. Rozhodl jsem se pro druhé. Komu se ho nechce číst, nechť jej nečte.)
Dostojevskij napsal novelu Dvojník na samém počátku své literární kariery (mohu zmínit, že před formativním zážitkem inscenované popravy a následnou deportací na Sibiř) a byla okamžitě přijata velmi vlažně. Na rozdíl od knih předchozích. Když jsem měl nyní sám shrnout vlastní čtenářský zážitek ve svém hodnocení, musil jsem přemýšlet několik dní, než jsem se rozhodl pro konkrétní počet 'hvězd'. K tomu, proč tomu tak bylo, se ještě dostanu, ale nejdříve se zaměřím na to, s jakým záměrem vůbec Dvojník vznikal a jaký je smysl této knihy.
Jelikož se jedná o fantastickou prózu, pouhé zobrazení reality zřejmě Dostojevskému nestačilo k vyjádření svých myšlenek. Ve své době si již začal budovat reputaci znamenitého tvůrce v žanru kritického realismu - na první pohled by se mohlo zdát, že Dvojník představuje odklon od tohoto žanru literatury, ale stačí se podívat na hlavního Dostojevského inspirátora, N. V. Gogola, abychom poznali, že realismus se může ve starší ruské literatuře prolínat s fantastičnem, je-li to nejlepší cesta k vyjádření určité ryze realistické problematiky -viz například Gogolovu povídku Plášť, jenž je především alegorií na sociální poměry carského ruska. Dostojevskij však Gogola myšlenkově překovnává. Silnou stránkou jeho děl je jejich filosofický rozměr a širé meze interpretace, a nejinak je tomu i u Dvojníka. Dvojník je závažný už samotným svým tématem - motiv doppelgängera se objevuje napříč literaturou od antiky, od doby, co Narcis hledal v odrazu na vodní hladině vlastní podobu (či dle jiné verze mýtu pátral po své zemřelé sestře, dvojčeti), později ho bylo často užíváno v různorodé romantické literatuře - balada Noc prosincová de Musseta, povídka William Wilson od Poea, Podivuhodný příběh Petra Schlemihla od von Chamisse, Hoffmannův Dáblův elixír a další. Moderní autoři, kteří motiv dvojnictví využili, jsou například R. L. Stevenson v novele Dr. Jekyll a Mr. Hyde nebo Oscar Wilde v románu Obraz Doryana Graye.
Fenomén poppelgängera je znám v nejrůznějších podobách a variacích. Proč je způsob, jakým ho pojal Dostojevskij, hoden naší pozornosti, a je tomu tak vůbec? Můžeme se setkat též s názorem, že kdyby byl spisovatel místo deportace na Sibiř skutečně popraven, a nikdy by neměl příležitost vytvořit své pozdější velké romány (k motivu doppelgängera se vrátil v Bratrech Karamazovových), novela Dvojník by byla dokonale zapomenuta. Vladimir Nabokov například tvrdí, že Dvojník nepodává žadné nové myšlenky, které by již nebyly přítomny v povídce William Wilson, kterou napsal E. A. Poe, a jež byla publikována o téměř dekádu dříve. Premisou této povídky je, že hlavního hrdinu, po kterém je dílo pojmenováno, provází životem jeho jmenovec, který vypadá zcela stejně jako on, je jeho dvojníkem, a který maří hrdinovy činy, jsou-li v rozporu s obecnou morálkou – například odhalí podvod v kartách, když Wilson právě obral svého přítele o všechny peníze. V závěru povídky Wilson svého dvojníka smrtelně zraní kordem, když se však následně otočí, spatří ve velkém zrcadle něj místo sebe sama.
Dvojník ve Williamu Wilsonovi bývá obvykle interpretován jako personofikace Svědomí. Krom Dostojevského se nabízí také srovnání s Oscarem Wildem , jehož románový hrdina Doryan Gray vlastní svůj portrét (SPOILER), jež samovolně stárne o ohyzdne úměrně tomu, jak se Doryan propadá do morální špatnosti. V závěru románu se pokusí obraz zničit dýkou, ale sám umírá na bodná zranění, s rysy zohavenými. (SPOILER ENDS.)
S Nabokovovou myšlenkou, že Dostojevskij nepřináší nic, co neznal Poe, nesouhlasím, neboť Dostojevskij předkládá ve svém díle celou řadu nových aspektů, hlavní rozdíl je zřejmě v tom, že hlavní hrdina se nechová amorálně, a doppelgänger se nesnaží nijak usměrňovat jeho činy či poukazovat na jejich správnost či špatnost. Dále Dostojevského dvojník nabízí dvě zcela odlišné interpretace, jednu fantastickou a druhou ve své podstatě realistickou. Ta první je nasnadě – protagonistu povídky pronásleduje záhadný dvojník nepřirozeného původu. Jedná se o tradiční motiv. Druhá spočívá v tom, že protagonista trpí psychotickou poruchou, patrně schizofrenií či disociační poruchou osobnosti (touto nemocí trpí také jiná postava z jiného autorova románu – A. P. Versilov ve Výrostkovi). Tuto možnost podporuje více aspektů knihy, nejexplicitněji je vyjádřena postavou Kresťjana Ivanoviče, lékaře, který má podle všeho na starost hrdinovo duševní zdraví - a v závěru příběhu jej nechává zavřít do ústavu. Nicméně se mi zdá, že takovéto chápání příběhu čtenáře značně omezuje a redukuje samotné dílo - nadsazeně by se to dalo přirovnat ke čtení Kafky s myšlenou, že Gregor Samsa jednoduše trpí paranoidním bludem metamorfózy...
...Dostojevskij bývá nezřídka srovnáván s Kafkou, spolu s mnoha dalšími autory o nich existencialisté v polovině 20. století prohlásili, že jsou pre-existencialisté, a u obou se vyskytuje smysl pro absurditu (u Dostojevského zejména ranné povídky zacházejí s nějakou ryze absurdní pramisou, která se ale spíše než Kafkovi blíží Gogolovi svým humorným vyzněním), u obou dochází k jakési myšlenkové bilanci v hledání východiska z utrpení – Dostojevskij se nejvíce potýká se světem, ze kterého se vytrácí Bůh jako morální zákon i smysl, Kafka se světem, ve kterém samotmá existence není pochopitelná. Ovšem velký rozdíl mezi oběma autory je v tom, že Dostojevskij je předně psycholog, jeho postavy nejsou obyčejní lidé, kteří se ocitají v soukolí nesmyslného světa, nýbrž jsou to bytosti neobyčejné (i charaktery zcela všední dokáže tento spisovatel vylíčit neobyčejně), plastické, a drama se odehrává uvnitř jich samotných, ne kolem nich. Tak je tomu u Goljadkina v Dvojníkovi: selý syžet novely se zabývá tím, jak Goljadkin reaguje na absurdní situaci, ve které se octl – pracuje jako státní úředník, je to malý, bezvýznamný člověk, pro kterého každá činnost vyžaduje úsilí. Cítí se vykořeněn, nerozumí společenským interakcím, jeho pokusy o integraci mezi vyšší společnost končívají fiaskem. Čeká na nějáký vnější popud, který by jej uvedl do pohybu, zatímco otupěle setrvává na místě. Mezitím však se v jeho životě objevuje nový postava, jeho dvojník – zdá se ale, že dokonalá podobnost a shoda jmen je patrná jen jemu, ostatní ji vůbec neberou v potaz. Cizinec postupně přebírá jeho místo v úřadě, získává lepší pracovní pozici, ovšem amorálním podvodem, ukradne totiž pravému Goljadkinovi jisté listiny. Časem se stává velmi populárním ve společnosti, a nejen že Goljadkina zastíní, ale cíleně mu ubližuje, rafinovaně ho ponižuje a staví do nepříjemných situací na veřejnosti. (SPOILER) Protagonista cítí, že nový Goljadkin začal žít jeho život, lépe a s výsměchem vůči němu. Život mu byl odcizen, co hůř, začíná hra o jeho identitu. S postupujícími peripetiemi dochází k totální dezintegraci Goljadkinovy persony, jeho slova a činy jsou zmatečné, bez nejmenší stálosti, a stejně jako ztrácí svou pozici v úřadě i ve společnosti, ztrácí i sám sebe, což vyústí jak jinak než katastrofou. (SPOILER ENDS.)
Námět je to neskutečně fascinující, mnohoznačný a také existenciální, ať už tento termín vezmete v jakkoliv širokém významu. Kámen úrazu, alespoň tedy ten největší, o který jistě zakopne kdejaký čtenář, je ale ve formě. Dostojevskij není velký stylista, ale způsob psaní, který uplatňuje v Dvojníkovi, je katastrofální, a to především kvůli nenávaznosti promluv, slovním tikům, křečovitým formulacím a nesoudružností textu, kterážto dělá novelu nestravitelnou, nevynaloží-li čtenář při četbě maximální úsilí. Ve větší míře je to i záměr – autor pracuje s mimořádně nespolehlivým vypravěčem, jehož psychické vyšinutí a komplikace s identifikací se sebou samým se odráží v textu. Zvlášť patrné je to ve vlastních promluvách, když hovoří Goljadkin sám k sobě nebo k jiným postavám. Jeho řeč je jako hustá polévka, slova se nesourodně přelévají jedno přes druhé, věty se opakují, myšlenky se točí v kruhu a nevyjádřeny zanikají ve slovním guláši.
Jistý kritik upozorňuje, že vyrování před nespolehlivostí svědectví protagonisty dostáváme hned v druhé větě knihy, kdy se Goljadkin probouzí, ale realistickému popisu pokojíku, kde právě spal, je tu nejprve tato pasáž:
"Asi dvě minuty ostatně ležel nehybně na svém lůžku, jako člověk, který není ještě zcela přesvědčen, probudil-li se, nebo stále ještě spí, le-li to ve bdění a ve skutečnosti všecko, co se teď okolo něho děje, nebo je to pokračování jeho zpřeházených snů." (Překlad S. Minaříka, vydání z r. 1924.)
Zdá se mi vhodné nyní citovat samotného autora, jak se o Dvojníkovi vyjádřil v Deníku spisovatelově:
"Zajisté jsem s románem neuspěl. Nicméně jeho myšlenka byla poměrně jasná a nikdy jsem ve svých knihách nevyjádřil nic vážnějšího. Přesto, pokud jde o formu, jsem úplně selhal."
Výstižné shrnutí, i když snad až příliš tvrdé na to, abychom s spím bezvýhradně souhlasili...
Okrajově bych se rád zmínil také o stejnojmenné filmové adaptaci Dvojníka z roku 2013, kterou natočil Richard Ayoade, a v hlavních rolích excelují Jesse Eisenberg a Mia Wasikowaska. Tento snímek pootočil námět z předlohy, namísto vyšinutého hrdiny je tu dán větší důraz na abnormálnost a hrozivost prostředí, které se chvílemi zdá až distopické, čímž se přibližuje kafkovskému motivu bezvýznamného člověka uvězněného ve světě, kterému vládnou jakési nepoznatelné vnější síly. Spíše než čistá adaptace novely se jedná o svébytný příspěvek, jež se zařadí mezi další díla operující s motivem dvojnictví. Film je pozoruhodný především svou formou - jedná se o vizuální skvost díky kameře, osvětlení i výpravě, které dokonale evokují onu specifickou kafkovsou atmosféru tísnivé absurdnosti s všudypřítomnou hrozbou katastrofy. Strůjcem této otamosféry jsou neklidné kulisy charakteristické svou tísnivostí, i když na první pohled se zdají nekonečné, jako by pokračovaly mimo záběr, řady totožných bytů, labyrinty kancelářských prostor, místnosti opotřebované zástupy procházejících. Vizuální podoba převzatá z němých expresionistických snímků, z distopických vizí, z německé expresionistické poesie i prózy. Takové obrazy nacházíme u Kafky, ale třeba i v básních Georga Heyma či van Hoddise.
A na závěr, pro zajímavost, tato neodolatelná pasáž z Dvojníka:
"Trna a hrůzou tuhna, probouzel se náš nrdina, a trna u tuhna hrůzou, cítil, že i za bdění sotva bude veseleji tráviti čas... Bylo těžko, trapno... Zmocňoval se ho takový stesk, jeko by mu někdo srdce vyžíral z prsou..."
Co můžu očekávat od Dostojevského? Myšlenek jsem při čtení měla spoustu a teď nevím, co mi to vlastně dalo... Psychicky narušený jedinec, který ztrácí kontrolu nad vlastním životem. Ano, nejspíš jsem z toho trochu vykolejená.
Děsivé...Vela nevypovedaneho, ale asi to bol zámer vystihnúť situáciu z hľadiska tazkopadneho myslenia schizofrenika...Čitatel by chcel vedieť viac, autor však poskytuje len náhľad a vnímanie hlavného hrdinu...ale aj tak geniálne..Geniálne napísané, až čitatel začína mať pocit že myslenie hlavnej postavy je aj jeho myslením a na záver odhadzuje knihu, aby sa to na neho nenalepilo:)
trochu me rusilo, ze dostojevskij zde proste neciti vubec zadnou empatii ke sve hlavni postave. na druhou stranu pak diky tomu vznikaji absurdni (a hlavne zabavne) dialogy, situace a myslenky. ale je pro me trochu problematicke se hlavni postave primo vysmivat, bohuzel vse me k tomu tlaci, zpusob vypraveni, pouziti slov a vsechno.
mam trochu pocit, ze ve druhe polovine trochu dochazel dech, uz to neni takova legrace a tempo je pomalejsi. az na uplny zaver.. ten je idioticky dokonaly.
je zajimave pro srovnani videt stejnojmenny film od ayoadea (s ackovymi herci btw). odlisneji pojate to podle me ani nemohlo byt, tam je hlavni postava (temer) normalni a (predevsim) kladna a je nicena spolecnosti, jak kdyby si to vymyslel kafka. to se zde imo pritom vubec nedeje.
ps. dostojevskij je mistr vedlejsich postav, ktere jsou karikaturami, ale pusobi totalne realne
Zkrátka Dostojevskij. Ne všichni dnešní čtenáři na něho mají buňky, ale i dnes se dá v textu tušit něco neuvěřitelného a velkého, co vypluje na povrch jen hrstce vyvolených.
Když na mě zapomeneš,
já tě v mysli uchovám.
V životě se leccos stane,
jednou mně a jindy vám!
Bez potíží jsem před lety přečetla román "Bratři Karamazovi," i "Zločin a trest" a "Idiot," ale tato útlá kniha mi dala mnohem více zabrat. Nevím proč, ale nějak jsem se do toho nemohla začíst...
První setkání s Dostojevským a hned taková kolize! Dvojník na mě působil, jakoby autor dostal geniální nápad, který se mu strašně líbil. Na jeho základě začal psát knížku, ale zhruba v polovině zjistil, že vlastně vůbec neví, jak s myšlenkou dál naložit. Ale jelikož už jí věnoval nějaký čas, tak to celé prostě nějak uzavře a hotovo. Kdyby to bylo aspoň chytlavě napsané, jenže není. Dvojník mi přišel polovičatý, špatně uchopený a ve své podstatě vlastně docela diletantský. A po jeho přečtení nemám ale vůbec chuť pouštět se do dalších děl "jednoho z největších klasiků ruské literatury".
Dočítala som to, ale múdra z toho nie som... čo je pravda a čo len predstava chorého človeka? Koniec to má otvorený, ale mne tam chýba aj začiatok, alebo aspoň nejaký ďalší pohľad, takto vôbec neviem, čo sa skutočne prihodilo. A to nemám rada.
Trochu kafkovská záležitost, nebohý úředník pronásledovaný "zlým" dvojníkem, který mu ničí život. Výborně zachycený postupný rozklad osobnosti. Zlověstné, klaustrofobické, beznadějné a nelítostné. Přestože se život kolem hlavního hrdiny stahuje jako oprátka, nevzbuzuje soucit, ale svou podlézavostí a malostí spíše odpor. Mikrosvět ruských úřadů působí u Dostojevského obzvlášť odpudivě.
Kniha skvělá, jen ten konec, mnoho otázek nezodpovězených. Co ty dopisy, co ten dopis od Kláry? Byl to jen výplod choré mysli nebo jak? Kde se vzal ten dvojník? A kam nakonec hrdinu odvezli, do nemocnice? Jinak parádní kniha a myšlenka, ale prostě konec chtěl asi dodělat.
Štítky knihy
19. století zfilmováno ruská literatura paranoia Petrohrad (Rusko) dvojníci, dvojnictví
Autorovy další knížky
2004 | Zločin a trest |
2004 | Bratři Karamazovi |
2008 | Běsi |
1958 | Bílé noci |
2020 | Idiot |
Bez okolků přiznávám, že jsem si ji vybrala do letošní ČV pro její útlost - s nadějí, že ji přečtu cobydup. No, nijak rychlé čtení to nebylo ani náhodou, hlavně však to bylo čtení značně náročné, neboť autor je v líčení emocionálních stavů svého hrdiny naprosto nesmlouvavý, téměř necitlivý, dá se říci přímo tvrdý. No, proč taky ne? Když jsem při smyslech, nemám nejmenší tušení, co vlastně může takovému člověku probíhat hlavou. To tedy zase Dostojevskij zvládl skvěle, i když se to čte fakt hrozně těžce. Moc děkuji za komentáře, které napsal Elevant, protože pomohou čtenáři udělat více jasno. Z úcty k autorovi bych ráda dala pět hvězd, ale pro tu obtížnost při čtení jednu ubírám.