Edison
Vítězslav Nezval
Básně o pěti zpěvech. Skladbu Edison napsal Nezval rozlehlým šestistopým trochejem a osobitým způsobem se tak nechal konfrontovat s konkrétní postavou amerického vynálezce Thomase Alvy Edisona (1847–1931). Jeho osud mu totiž umožnil, aby se i on mohl vyjádřit k otázkám smyslu lidského života, práce a tvůrčího činu. Nezval zde sám sebe také stylizuje do role básníka-tvůrce z rodu Edisonova, který naplňuje svůj život tvůrčí prací a překonává tak chmurnou perspektivu smrti přitakáním nekonečnému proudu života. Celá skladba svou stavbou výrazně upozorňuje na sonátovou konstrukci a nese v sobě přívlastek noční atmosféry.... celý text
Přidat komentář
Moje oblíbená báseň. Miluji Nezvalův smysl pro rytmus spojený s krásnými metaforami a libozvučnými slovy. A když se k tomu přidá zajímavá myšlenka...
Přečteno v rámci povinné četby a moc mě to tedy nechytlo a ani nebavilo. Sice je tam použito pár zajímavých slovních, ale pro mě nic moc. Možná ji jen teď neumím docenit a za pár let bude lepší.
Jako takhle - kdybych si občas nedohledala význam slov nebo nemrkla na internet, asi bych se v tom z větší části ztrácela. Ale nakonec jsem si k tomu tak nějak cestu našla. Zajímavé slovní obraty. Vlastně mě to docela bavilo.
2021/14
Přečteno vloni v rámci povinné četby, a i když jsem některé pasáže četla desetkrát, aby mi vážně došlo, co vlastně říkají, tak celkově se to dalo. Určitě jedna z těch lepších klasik, které jsem takhle do školy četla. Nezvalův styl mi sedl tady i u Manon Lescaut.
Spolehlivě jedna z nejkrásnějších básní, co jsem kdy četl. Nejen melodickou krásou, ale i promyšlenou kompozicí... Nevím co bych ještě dodal - nadpozemská estetika se dá těžko vyjádřit slovy..
Bohužel mi asi Nezvalova tvorba nesedí nebo ji zatím neumím docenit. Edison je opravdu krátká báseň, ale i přesto jsem měla pocit, že ji čtu roky. A samotná podstata děje mi taky nepřipadala nijak okouzlující.
Každopádně bych se k básni chtěla za pár let vrátit a třeba změním názor :)
Edisona jsem četl již mnohokrát, ale dnes, když jsem si krátil ve volební komisi, mě velmi silně zasáhl - teprve teď jsem si uvědomil, jak je celá skladba nádherná. Všechny ty poetistické motivy jsou kouzelné.
Tuhle báseň, která se skládá z 5 částí (+ doplňková báseň) jsem už dřív četla ... je to už pár let ... ale jsem ráda, že jsem se k ní zase vrátila ... je to rozhodně krásná báseň ...
Nezvalovy básně prostě miluji. Je to hravé, veselé a zároveň to nepostrádá hlubší myšlenky.
"Už zas trhat ve snách bledé lilie
už zas jíti do kavárny Slávie
už zas srkat každodenní černou kávu
už zas míti stesk a nachýlenou hlavu
už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
už zas slyšet tóny tlumeného pláče
už zas mít svůj stín hazardního hráče
Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen"
Další kniha do povinné četby. Já poezii moc nemusím, tak bylo plusem, že je to krátké.
Poté, co všechno jsme se učili o Nezvalovi, jsem neměla o jeho tvorbě valné mínění. Ale Edison je skvělý! Líbil se mi dokonce více než (doposud) jakákoliv báseň od Seiferta. Po dlouhé době poezie, která mi přijde opravdu krásná a smysluplná.
Musím konstatovat, že poezie mi nic moc neříká. Básně nejen že nevyhledávám, ale nemám je vlastně ani v žádné velké oblibě. Nakonec, dost podobně to mám s divadlem, přesto mám hodně rád Hamleta, Prodanou nevěstu nebo Dona Giovanniho.
A stejné je to pro mně s pár "básničkami", se kterými se jsem se "musel" seznámit na gymnáziu. No, a na prvním místě mezi těma pár oblíbenými "výjimkami" se objevil Nezval a jeho Edison mi tak zůstal dodnes. Jednak mně znova a znova naplňuje nadšením jeho "kouzlení" s naším jazykem, a potom - kdykoliv se ocitnu ve svém rodném městě zejména večer někde třeba na Letné, odkud je krásně vidět Vltava a mosty, to vše osvětlené, tak se mi vybaví tahle báseň.
No a ten konec (alef už ho odcitovala, takže si ušetřím psaní), ten je bonus navrch, to rozloučení - to mně, nevím absolutně proč, naplní stejným klidem a mírem jako závěr jednoho z mých nejoblíbenějších filmů - Americké krásy.
Nezval uměl a rozhodně bych u něj asi bral v úvahu při hodnocení jeho postojů po válce v úvahu fakt, že třeba na rozdíl od Kohouta to byl opravdový umělec, opravdový literát a ne kariéristický pozér nebo ctižádostivý řemeslník. Nakonec, jeho zkratku - dramatizaci Tří mušketýrů (o Manon ani nemluvě) pro divadlo by si jako vzor mohli vzít všichni ti scénáristé podle všeho nekončící řady adaptací. Takhle se to má dělat. Je to snadné, když to někdo umí...
Četla jsem prvně v době dospívání a neuveřitelně se mi líbila, dodnes si pamatuji ten pocit, který ve mě zanechala. Čtení po letech je ošidné, ale líbí se mi stále.
Je přinejmenším podivné, že Vítězslav Nezval skryl hluboké myšlenky bažící po nalezení smyslu života do básně nazvané Edison a o T. A. Edisonovi vyprávějící. Vážil jsem si rytmičnosti a částečně i jednoduchosti četby vzhledem k užívání sdruženého rýmu (i když občas jsem se trochu pousmál, když některá anglická slova na konci verše se rýmovaly s veršem následujícím - nebo předchozím - jen poté, když se hlásky vyslovily tak, jak by se slovo vyslovilo v češtině a ne v angličtině). Nadchly mě plynulé přechody mezi optimismem a "objevitelským nadšením" vždy vrcholícím v refrénu "Bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti" a na druhé straně pesimismem - sklonu k sebevraždě, hráčské vášni, noční zhýralé Prahy - vrcholícím v refrénu "Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek, stesk a úzkost z života i smrti". Velmi jsem si vážil taky náhlých přechodů básně k mnoha různorodým přirovnáním, kterým jistě nechyběla imaginace ani důmyslnost.
Nicméně - ačkoli z básně vyplývá nakonec spíše optimismus - mě kniha tolik neuchvátila. Před zasazením děje v nočním městě dám asi přednost přírodě a před opěvováním moderní doby a jejích vynálezů (které, jak se později ukázalo, mohou být často zkázonosné a vést dokonce k zániku planety) dám přednost něčemu nepomíjivému. S nevyřčeným tvrzením, že smyslem života člověka je zanechat po sobě nějaký odkaz, bych snad i mohl částečně souhlasit. Odkaz se ale dále rozmnožuje a nevím, zda by měl Edison radost, kdyby viděl, jak - snad kvůli rozmařilosti lidstva - svět plýtvá elektřinou na osvětlení (a tato elektřina je vyráběna většinou neekologickou cestou).
Tímto ale nechci nijak shazovat význam básně. Přece jen je to báseň krásná a dobrodružství objevování, které popisuje, je lákavé snad pro každého.
Teď už tedy "na shledanou dobrou noc a dobrý den / dobrou noc / sladký sen"
Jeden z mých TOP kulturních zážitků v době dospívání: přednes Nezvalova Edisona panem Radovanem Lukavským ve Strahovském klášteře. Nepopsatelné ...
„V dobách, kdy mne Praha ještě deprimovala a kdy jsem ... ještě neodhalil její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy. Na procházkách po těchto mostech jsem přišel na myšlenku napsat velkou báseň o člověku, bez něhož by bezpochyby tvář měst byla jiná, chudší, o Edisonovi.“
Vítězslav Nezval
A tak ze smutků života, z touhy a radosti, z toulek kolem temné noční Vltavy, ze siluet pražských chrámů a úderů pražských hodin, vznikl Edison a další Nezvalovy Básně noci ...
„Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou k večeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilerie ...“
Kdyby do těchto básní, jak sám říká, pustil denní světlo, nikdy by nevznikly, byly to noční stíny, které mu pomáhaly psát: „…láska, stejně jako poezie, potřebuje své světlo, světlo, které se k ní hodí. Kdybych byl ... vsadil začátek Edisona do denního světla, nikdy bych byl nedokončil tuto báseň. Ale takové věci se člověk nedočte v estetikách, takové věci učí básníka život“.
Nezval trávil mnoho času se svými přáteli v kavárně Slávii, není pak zas tak těžké uhodnout, proč byl blízký most Legií jeho vděčnou inspirací :-), když pod rouškou surrealismu poznával noční bary i veřejné domy, a stejně jako další umělci té doby, pil absint. Přes most Legií, kde „odrážející se lucerny na mostě jeví se jako pod vodou visící světla“, pak chodil noční Prahou domů ...
„Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci trópů sluncem opilé
vás vy světla světel vás vy noci hoře
vás vy světla utonulá na dně moře
vás kdož umírali jste tak vesele
budou z vás teď bambusoví andělé ...
... bylo v tom však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti ...
... na shledanou hvězdy padající s věží
na shledanou stíny v dálce na nábřeží
stíny času na nějž není žádný lék
sladké stíny snů a vzpomínek
stíny modra nebe v očích krásné ženy
stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny
stíny citů jež jsou dosud bez jména
stíny prchavé jak noční ozvěna ...“
Přečtěte si tuhle báseň, abyste viděli, že třeba i cesta domů z nočního podniku ... může inspirovat :-) ... může dát vzniknout něčemu ... tak krásnému ...
Za mě určitě ano! Neskutečná přesnost díla s fakty ze života Edisona mě fascinovala po celou dobu čtení. Krásné verše, příjemně čitelné. Imaginární propojenost Nezvala s Edisonem. Nádhera.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Manon Lescaut |
| 1969 |  Edison |
| 1999 | Básně noci |
| 1966 | Sbohem a šáteček |
| 1971 | Anička Skřítek a Slaměný Hubert |
edison je úplná pecka. troufám si tvrdit, že jedna z nejvýznamnějších básní v češtině. no a Nezval dvacátých let je úplně jiný než Nezval let padesátých.
doporučuji zvláště v přednesu Jana Spáleného - on to není popravdě zpěv, ale zhudebněná recitace.