Elegie
Jiří Orten (p)
Pátá Ortneova sbírka byla uspořádána těsně před jeho tragickou smrtí. Základní podobou jeho poezie je plachá něha, s ní se chlapecký básník dorozumívá, aby pochopil skutečnost, jež ho obklopuje. Básnická sbírka je souborem devíti elegií. Orten se v nich zamýšlí nad svým dosavadním životem a loučí se se vším, co tvořilo jeho naivní dětství a mládí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Nádhera. Skvělý jazyk a hlavně originální obrazy. Člověka nutí přemýšlet nad významem. Po většinu čtení na vás dýchá smrt, protože autor si s tím tématem zahrává. Ať už mluví o zesnulém mládí a naivitě, o dávných láskách nebo smíření s vědomím valstního konce. Ale poslední eleigie je naplněna optimismem, který to celé postaví na hlavu a naplní významem. "Ještě ne, ještě mám co říct a co žít," tak by se dal shrnout závěr sbírky. O to tragičtější je fakt, že autor nečekaně a tragicky zemřel před vydáním sbírky. Fakt ironie. Sbírce to ale na působivosti neubírá. Je to silné čtení, krásně silné. Naplní depresí i radostí ze života najednou. Doporočuji přečíst v jendom kuse.
Ortene, jsi správný depkař. Prosáknutá depresí je ve sbírce Elegie, myslím, každá báseň, ale já tě nekdy nestíhám...
Sedmou samozřejmě umím zpaměti, ohromila mne na střední škole. To byl komunismus. Orten zemřel za protektorátu, to byl nacismus. Co to máme teď, demokracii? No nevím, ale je to ideologie nejhorší, protože nemá společného nepřítele, nečte, nerecituje, nezná Ortena. I moje děti přes poctivou výchovu sedí na počítači a sprostě hovoříc do sluchátek živoří svým životem. Oni nechtějí vybočovat. To je mi líto...
Slyšel jsem kdysi recitaci Sedmé… A upřímně? Nemohl jsem se do ní nezamilovat. Jedná se o poesii neskutečně silnou a hlubokou, o poesii, která se opravdu dotýká mého nitra. Nemohu snad ani spočítat kolikrát jsem sedmou přečetl. Dostkrát na to, abych si ji zapamatoval. Když je mi teskno, nebo jsem opilý (zásadně vínem, nebo absinthem), cituji dosud sedmou elegii. Nejen Karina (Barbora…), ale i další elegie rozeznívají mé nitro. Nemohu, vedle krvavého pláče, neustále nevzpomínat na šestou, devátou…
Nevím ani čím to je, to prostě „láska na první pohled“, nebo něco takového. Patrně je to tím, jak mladý Orten verše psal, jsou svěží, upřímné. Také jistými pocity, které člověk v jistých chvílích pociťuje. Jedná se o, promiňte mi patos, zhrzenou lásku, zklamání životem… prostě smutek.
A to je vlastně dost tragické. Je to poesie smutku, opuštění, zklamání… No jsou to elegie no. Nejtragičtější se mi zdá sedmá, nejopuštěnější šestá a nejsmutnější devátá. Společné mají to, že jsou krásné. Opravdu, upřímně, hluboce krásné.
A co dál k tomu psát. Poesie se vám buď libí, nebo ne. Buď se vás dotýká, nebo ne. Buď ji milujete, nebo ne.
Neskutečně silná poezie. Tohle napsat v tak mladém věku... úplnej Rimbaud. Geniální.
Sedmá elegie patří k vrcholům evropské meziválečné poezie s odkazem na étos Wolkera a ontologii Máchy
nevím, jestli za její emocionální účinek může melodie alexandrínu, nebo naléhavost apostrofy epistolárního stylu, ale zasáhnout snad musí každého
Taková tíha! Nevědět co, proč, ani jak, jen to, že musíš...
Zvláštní, co mi utkvělo z mládí, když jsem četla Elegie poprvé - Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán. Ale teď spíš ten cirkusový Poník...
Orten byl a je jistě velkým básníkem a jeho verše jsou v mnohém geniální. Dílo je takové pochmurné, rozděleno na devět básní. Je tam smutek, je tam strach a smrt, je tam bolest. V těch básních bylo všechno. Orten toto napsal ve velice mladém věku a je to obdivuhodné, co vše dokázal ve verších čtenářům sdělit, jak hluboké myšlenky. Přesto musím říct, že s odstupem času mi sbírka hodně splývá s jinými díly.
Další sbírka, která ve mně nic nezanechala. Jsem ráda, že je mnoho lidí, kteří poezii rozumí a dokáží ji ocenit. Třeba mi jednou někdo tu krásu poezie dokáže ukázat.
Jak číst Ortenovy Elegie? Nejdříve se člověk musí oprostit od těch zoufale krásných všeobecně známých veršů Sedmé elegie: "Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, / zda nejste nyní tam,kde se už netoužívá, / zda zatím neskončil váš nebezpečný věk." ... A dál: "Padaly slzy mé, padaly do močálů...". Ano, zapomenout na ně, jelikož zpívají v podvědomí a znemožňují číst soustředěně další elegie. Také je dobré zapomenout na tragický básníkův osud. Ty básně nejsou o něm, Orten ho předem nevěděl... Ač se už smrákalo. Prostě to, čtenáři, vytěsni.
A pak čti pomalu a s chutí i ty další elegie. Nechej je k sobě promlouvat. I ony jsou krásné.
Třeba když v páté elegii se ptá lyrický hrdina těchto básní cirkusového poníka tou základní otázkou každého mladého člověka: "Kde je místo pro mne?" A poník, který baví obecenstvo tím, jak počítá a kopytem dává najevo, co mu vyšlo, mu zvolna odpovídá: "Počítám tu něco. / A nevím proč, a nevím ani kterak. / Ale já musím. Slyšíš? Musíš také. / Jdi hezky domů. Uč se čarovati." Možná právě o tom je život, viď mladý, ale přitom moudrý básníku.
Ortenovy Elegie jsou pochmurné a řekl bych i nemilosrdné čtení. Čiší z nich smutek, bolest, strach a smrt, jako by už předjímaly básníkův osud. S ohledem na současné události, možná nebylo právě nejšťastnější sáhnout po této sbírce, abych splnil jedno z témat čtenářské výzvy. Ale byla po ruce, a tak jsem se do ní pustil… a s každou další přečtenou řádkou jsem se v ní ztrácel víc a víc. Nerozumím poezii. Namísto niterného drásání duše fandím spíše moderní avantgardě, představované Nickem Cavem nebo Lydií Lunch. Bůh, víra či cvičení poníci mi říkají málo nebo nic a vesmíru, který se opil krví naší hrůzy, nedůvěřuji už z principu. Nějaké to poznání toho, co se za verši skrývá, tu bylo, ale bohužel se nikdy neprodralo z podvědomí k majestátu pochopení. Zůstalo tak jen něco mlhavých poetických tušení a ona slovesná sladkobolnost Ortenových textů. Pro mne příliš hluché a neuchopitelné…
Básnická sbírka, která má své kouzlo. Kniha je rozdělena na devět básní, které jsou víceméně zaměřené na představivost ...
Geniální. Napsat něco takového v 21 letech je neuvěřitelné. Motivy v básních mi často připomínaly Skácela. Škoda, že se Ortenův talent nemohl plně rozvinout.
Nadčasové verše nesmrtelného básníka. Neříkám, že jsem nečetl pro mě osobně lepší Ortenovy věci, ale i tak se jedná o lyrický skvost hodný začtení se.
Je až dojemné, při Ortenově mládí, jak z jeho básní dýchá atmosféra vzpomínek, většinou plných smutku, bolesti a ztrát, pomíjivosti a smrti...básně, které si pro "vniknutí" dovnitř vyžadují vícero přečtení.
Básnické sbírky často nečtu, tato mne však uchvátila. Toto knihu jsem si oblíbila hlavně díky zhudebnění pana Pospíšila (Píši Vám Karino).
Venku je krásně, slunce svítí, na stromech začínají kvést pupeny a já, já čtu knihu temnou, temnou temnou.
Jestliže jsem se rozhodla, že se letos pokusím naučit se číst poezii, tak jsem dostala lekci: poezie, ta se čte duší a srdcem. A to, co zbude v duši a v srdci, to je to ono slavné "co tím chtěl básník říct".
Autorovy další knížky
| 2013 |  Elegie |
| 1986 |  Milostný listář |
| 1958 | Deníky Jiřího Ortena |
| 2012 | Ohnice |
| 1939 | Čítanka jaro |
K smrti krásné...