Elegie z Duina / Sonety Orfeovi

13.02.2023

Elegie z Duina... srdeční záležitost. Tentokrát v překladu p. Suchomela a při srovnání s dříve čteným překladem Jiřího Gruši nedokážu rozhodnout, který se mi líbí více, každý má své silné stránky a působivost, nejlépe je pokládat vedle sebe a nechat doplňovat.
Složitá, abstraktní poezie. Přenáší tu atmosféru dní soustředěného vytržení, za jakého musely vznikat, ten pocit unášeného a pomíjivého zrnka písku, které se snaží pojmout a vyjádřit celý vesmír...průzorem přesahujícím hranice viditelného, popsatelného světa někam do hlubiny věčného toku bytí a jeho neustálého procesu tvoření, proměn i zanikání vedle omezeného výhledu zkušeností jednotlivce.

Sonety Orfeovy, také krásné, ač působí mnohem jednodušeji, blíž obvyklým podobám poezie, ale čerpají ze stejného rozpoložení mysli.

"Jediná vlno, jejímž
poznenáhlým mořem jsem
z všemožných moří jsi nejúspornějším
prostorem."

22.10.2019

„Kdo, kdybych křičel, uslyšel by mě pak z kůrů
andělských? A kdyby se i stalo,
že některý z nich přilnul by mě najednou k srdci:
zašel bych jeho silnějším bytím. Vždyť
krása není než začátkem hrůzy, jejž ještě snesem,
žasneme, jak vlídně pohrdají mocí
zničit nás. Vždyť každý z těch andělů je hrozný.“

Pokud bych měl odpovědět na obligátní školní otázku „A co nám tím chtěl básník říci?“ byl bych po dočtení této sbírky ještě víc bezradný než obvykle. Doslov mě sice uklidnil, že je tohle Rilkeho dílo jedno z nejhůř vysvětlitelných vůbec, ale zde nabídnutý interpretační klíč mě stejně nepřesvědčil.
Zejména Elegie, které se mi ze dvou částí zamlouvaly mnohem víc, přede mnou jaksi stále kličkovaly – kdykoli jsem měl pocit, že nacházím nějaký smysl, nějakou významovou linku, obvykle mi Rilke hned následným veršem rázně uhnul a můj už-už nalézaný význam zpochybnil. Pocit těkavosti, neuchopitelnosti mě provázel celý čas, který jsem sbírce věnoval. Cítil jsem se podobně, jako kdybych se náhle ocitnul v divadle uprostřed hry předváděné v neznámém jazyce – vnímal jsem naléhavost a závažnost, ale stále jsem tápal ohledně přesného porozumění toho, čeho jsem právě svědkem.
Předchozí řádky ale nemají být kritikou a odrazovat od čtení – to vůbec! Atmosféra básní je působivá, vyvolává znejisťující neklid i pocit, že jsme svědky něčeho důležitého, nějaké podstatné informace o našem světě. To platí hlavně o temnějších Elegiích, sonety už se více blíží „standardní“ poezii – a jejich nepatrně optimističtější tón vhodně vyvažuje první část. Dohromady to ladilo moc dobře a zanechalo to ve mně silný čtenářský zážitek.

„Ať jedenkrát na konci krutého pochopení
vyzpívám vlídným andělům radost a slávu.
Ať kladívka srdce, jejich údery jasné
neselžou na měkkých, nedůvěřivých nebo
ztrhaných strunách. Ať má slzící tvář vzkvete;
ať se rozradostní v nepředstíraném pláči.“