Elementární částice
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19238/bmid_elementarni-castice-x7q-19238.JPG
4
514
514
Francouzský bestseller z roku 1998, který vynesl autorovi celosvětový ohlas. Uprostřed tápající a nevýrazné literatury zapůsobil jako časovaná bomba. Houellebecq v něm rozvíjí témata, která rozpracoval již v prvotině Rozšíření bitevního pole (česky 2004). Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů, přísně deterministického vědce na jedné straně a sexuálního štvance na straně druhé, neúprosně tepe degeneraci mravů v Západní Evropě, kde pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli. Pokus o totální román konce století.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , GaramondOriginální název:
Les Particules élémentaires, 1998
více info...
Přidat komentář
Pro mě uhrančivý román.
Neuvěřitelné propojení vědy, života, sexuality a fikce.
Dekadence lidské rasy vyjádřená nespornou hloubkou citu a odvahy.
Vysoce smekám před francouzským autorem, jeho vzděláním, moudrostí a životní filozofií.
A oceňuji i čtenářskou obec, která Houllebecqa přijala, i když se jedná o poměrně obtížnou četbu, rozhodně neslučitelnou s obecně přijímanou beletrií.
V příběhu Michela a Bruna najdete tolik z podstaty bytí. Mnohdy se budete až červenat, s jakou otevřeností přijímáte modely života obou hlavních protagonistů.
Ve výsledku jde o pozitivní román s nádechem velkého zármutku, který je v osudech lidí všudypřítomný.
Houllebecq je génius, autor skutečné literatury, která je nadžánrová a neodolatelně přitažlivá svým charismatem.
Naprosto neodolatelně popsané románové postavy. I ony vedlejší...
Děj je záměrně rozfázován do sekvencí, které ve výsledku splynou v ohromující zážitek.
Četba pro pokročilé, ale i začínající.
Ale především skutečná četba. Nic podbízivého a manipulativního.
Nepropásněte...
Surové pravdy moderního života servírované za studena. Na druhý průchod uznávám, že na tom přece jen něco je. Ale pořád z toho leze úporná snaha provokovat, ohromit, což asi už nefunguje stejně dobře jako v roce vydání. Snad se to dá přičíst záměru čtenáře probudit a donutit k zamyšlení. A podrobně líčené sexuální scény možná slouží k tomu, aby se pak daly přežít "vědecké" pasáže. To by byl ten lepší případ. Určitá nedůvěra k čistotě autorových úmyslů nicméně přetrvává a stejně tak podezření, že si prostě jen léčí vlastní minderwertigkeitskomplex.
Příběh bratrů kteří se v životě cítí ztraceni, přestože jeden z nich by měl mít veškeré důvody ke štěstí a spokojenosti. Komunita kterou začnou navštěvovat za účelem nalezení pospolitosti a naplnění, se stává pouze další z nekonečné řady marných pokusů o oživení prázdné existence.
Příběh je proložen zajímavými teoriemi o svobodné vůli.
Tento mix románu a filozoficko-biologické úvahy se může jevit depresivně. V sexu jde na dřeň všemožných mindráků, jak už je to u autora běžné, rád ukazuje člověka nahého. Nejsou nám představeny falešné pózy, nýbrž přímo nitro člověka. Elementární částice jsou románem o naději i beznaději. Jin a Jang. 69.
Knihu si užije každý, kdo se rád zabývá smyslem života a nechodí kolem něj chodit v rukavičkách. Je to spíš přehrabování hnoje a hledání jehly, aby se o ni mohl člověk zase jen píchnout. Svým způsobem je to však naplňující, a to především v těch nevědeckých pasážích. Ony laboratorní části textu sice dodávají punc originality, ale trochu sráží plynulost úvah čtenáře.
Příběh dvou bratrů, ze kterého čiší bezútěšnost, marnost ze života a z vlastní existence. Doporučuji číst jen v dobré psychické kondici:-)
Takhle to dopadá, když si jako zorný úhel na svět zvolíte sexualitu a roztáhnete ji do absolutních měřítek. Kdyby šlo o komorní příběh dvou bratří, byl bych spokojený. Ale tvářit se u toho jako mudrc poskytující celospolečenskou diagnózu vedenou prizmatem úzkého výseku lidského života... s tím na mě nechoďte.
Uf, tak tato kniha pro mě byla nálož. Nedoporučuji ji ke čtení nikomu, kdo prožívá nějakou životní krizi, má náběh na depresi nebo něco podobného, protože tahle knížka vás srazí ještě hloub. V podstatě nic v životě nemá smysl, kromě sexu, který vám přinese (možná) chvilkové potěšení a to jen proto, abyste si pak uvědomili ještě víc, jak váš život stojí za houby.
Příběh dvou nevlastních bratrů, Bruna a Michela. Oba jsou oběti svých rodičů, oba jsou životní looseři a o tom čtete celých 293 stran. Vlastně ne 293 stran, protože velká část knihy jsou texty tohoto typu:
"Aby mohlo dojít k reprodukci, obě vlákna tvořící molekulu DNA se rozdělí a navážou na sebe, každé zvlášť, komplementární nukleotidy. ..... K dosažení plnohodnotného opakování neomezeného sledu buněčných generací je pravděpodobně nutné, aby struktura nesoucí genetickou informaci měla kompaktní topologii - například Moebiovy pásky nebo toru."
Po dočteční této knihy mě asi napadá jediný pocit, který z ní mám - pocit marnosti.
Podle zběžně přečtených popisků jsem čekal depresivně intelektuální čtení. Nepřišlo mi to ale nakonec ani přehnaně depresivní, ani nemístně intelektuální. Prostě takové vyprávění ze života. A život prostě takový je.
Depresivní a zároveň chvílemi i úsměvný román s prvky filozofie ,sexuality ,sci-fi a všeho co do knihy autor namíchal. Kniha mě bavila a určitě se kouknu i po dalších knihách Michela Houellebecqa.
Houellebecq je taký Balzac pre 21. storočie. Podobne, ako jeho slávny krajan analyzuje spoločnosť, ale robí to, pochopiteľne, súčasnou optikou. Pokiaľ Balzac sa zameriava hlavne na materializmus, spoločenský rebríček a morálny úpadok, tak u Houellebecqa je morálka už prakticky neexistujúca, materializmus samozrejmý a cieľom človeka sa stáva hľadanie stratenej podstaty existencie. Obaja autori na vytvorenie zrkadla spoločnosti vytvárajú extrémy, krajne vyhrotené postavy a situácie. Balzac vytvára monštrá bez chrbtovej kosti, Houellebecq monštrá bez duše. Balzac maľuje slovami a do najmenšieho detailu opisuje, Houellebecq sucho konštatuje, vedecky analyzuje. Obaja teda veľmi zdarilo obsahom aj formou charakterizujú svoju dobu, no pokiaľ na ďalšie Balzacove osudné príbehy som zvedavý, u Houellebecqa mám pocit, že jednou knihou povedal všetko, čo chcel a ďalšie mi už nebudú mať čo ponúknuť. A jeden podstatný detail/rozdiel, Houellebecq necháva svoje postavy trpieť často samoúčelne, bezdôvodne. Ale kto vie, možno je v jeho očiach aj to len ďalšou charakteristikou úpadku civilizácie...a literárneho vkusu.
Z knihy, především po dočtení až k samotnému konci, na čtenáře sálá takové jakoby prázdno, marnivost života a bytí obecně (alespoň na mě kniha takto působila). Každopádně kniha stojí za přečtení a zamyšlení (téma mezilidských vztahů založených na touze, sexu, vášni, postrádajících hloubku, cit).
To byla přeintelektualizovaná fuška. Ale bavil jsme se dobře. Ten sarkasmus a nemilosrdnost mám rád. (audiokniha na Vltavě)
Po Serotoninu a Platformě mé třetí setkání s Houellebecqem (to jméno mi stále činí problém napsat, natož vyslovit) a znovu skvělé. Tentokrát skrz audio (dík patří Českému rozhlasu). Na začátku skvělé představení hlavních postav a nástřel děje, takže jsem byl stejně jako v původních dvou případech nadšen a netrpělivě očekával rozuzlení. Místy retrospektivní vyprávění je také na místě - čtenáři hlouběji umožňuje pochopit jednání a skvěle podaný vývoj postav, leč bohužel pro mne je poslední třetina knihy jen přešlapováním na místě. Autor zde opakuje teze, které již zmínil či zdůraznil na řádcích o pár stran dříve, také vědecké pasáže z Micheleho linie pro mne byly těžko stravitelné. Celkově vzato je můj dojem z Elementárních částic dost rozpačitý - potěšily, ale nelze se zbavit pocitu, že zde šlo vytěžit víc.
posloucham jako cetbu, nesnesla bych to cist, autor mi priserne leze na nervy. napred sem myslela, ze je povrchni, nelaskavy. ale spis je mi vsechno, o cem tu vypravi, cizi a fuk. malo vasne, chuti.
„Jak daleko můžeme zajít, než narazíme na odpor z druhé strany?“
Houellebecqovy Elementární částice hodně drsně až mrazivě geniálně ukazují, kam až věci mohou zajít, když se jim neurčí mantinely …
Je to román, ve kterém najdete vše! Vše co vypovídá o lidech 20. století – jsou to hlavně pochroumané vztahy, lhostejnost, samota a hořkost, protože pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti už dávno ze společnosti zmizely! To, co si tak současní lidé ze všeho nejvíc vzájemně prokazují je pak jen čistá lhostejnost, v tom lepším případě, v tom horším, přímo krutost.
Houellebecq vypráví příběh současné společnosti, která už není ničím víc než jen souhrnem jednotlivců, nefunkčních členů nefunkční společnosti, založené na naprosté eliminaci soukromí, důstojnosti a lidskosti. Skrze něj se propracovává až k myšlence vytvoření utopické společnosti budoucnosti.
Vypráví dost drsným jazykem plným přímočaře syrových popisů, které bodají, často přímo bolí, a mnohé jsou až krutě pornografické.
Tak, varovaní jste byli!
A teď už se můžete seznámit, s nevlastními bratry Brunem Clementem a Michelem Dzerjinským, kteří mají společnou velmi nekonformní matku, ovlivněnou sexuální revolucí 60tých let, hledající především svobodu, v čemž ji jsou synové přítěží, tudíž se jejich výchovou nemíní vůbec zaobírat. S Brunem a Michelem se potkáte v zralém, řekněme středním, věku. Michel oplývá „druhořadými intelektuálními schopnostmi“, které ovšem stačily na to, aby vystudoval vysokou školu a stal se uznávaným vědcem, jeho bratr Bruno, je prostě učitel nenacházející dostatečné sexuální uspokojení.
Houellebecq se retrospektivně vrací do jejich dětství a za pomocí detailního „rozpitvání“ jejich životů se propracovává k jádru své literárně-odborné sondy, jeho cíl je po chvíli zřejmý, najít a odhalit mechanismy, uvádějící do chodu všechny ty společenské procesy, které nás obklopují, jako např. tržní ekonomika, která vniknutím do soukromé sféry způsobila totální eliminaci soukromí a tím i ztrátu svobody, ale taky těsného kontaktu či symbiózy těla a duše, protože lidé jsou podle Houellebecqa ve smyslu tržní ekonomie už dlouho odsouzení … k nekonečnému a nenaplněnému hledání štěstí, k utíkání od bolesti, kterou způsobuje nenaplnění všech těch možných (a ve smyslu tržního hospodářství nabízejících se) materiálních nebo sexuálních požitků. Metaforou pro hledání svobody a bezpečí se v takové společnosti stalo nakupování – všeho, na co si jen vzpomenete. Takové „lidské hodnoty“ – jako „kult těla“ (Bruno), nebo všeprostupující „racionalizace“ (Michel) – pak podle Houellebecqa vedou k „nastolení obecně depresivní, až masochistické atmosféry ve společnosti“ …
„Eroticko-reklamní společnost, ve které žijeme, se snaží touhu organizovat, rozvíjet ji do nevídaných rozměrů, a přitom uspokojení udržuje v rámci soukromé sféry. Aby společnost fungovala a soutěž pokračovala, musí touha růst, šířit se a potírat životy lidí.“
„Dalo by se říct, že Západ se nadevšechno zajímal o filozofii a politiku … literaturu a umění; ve skutečnosti ale v jeho dějinách nemělo nic takovou váhu, jako potřeba racionální jistoty. Náboženství jsou především pokusy o vysvětlení světa; jako takové neobstojí, když narazí na naši potřebu racionální jistoty.“
Škoda, že všechno to vědecké zdokonalování a zvyšování racionality (jak na to přijde Michel) vedlo jen k záhubě lidskosti, a všechna ta sexuální revoluce 60tých let (jak na to přijde Bruno) vedla jen k oddělení sexuality od její reprodukční funkce, a tak k rozpadu rodinných struktur …
„Jakmile jedinci zbavení obvyklých morálních omezení vyčerpají dostupné sexuální rozkoše, začnou vyhledávat bohatší rozkoše krutosti … beatníci, hippies a masoví vrazi se shodují v úplném volnomyšlenkářství, v hlásání úplného uplatňování individuálních práv proti veškerým sociálním normám a pokrytectví, které podle nich představuje morálka, cit, právo a milosrdenství.“
Houellebecq je ve své univerzální výpovědi, svém popisu všech těch negativních projevů naší „hyperkonzumní“ společnosti, krutě realistický … bezprostřední dopad na lidskou psychiku tak ukazuje provokativním a skandálním způsobem jako fatální … protože citové postižení je pro nás pro všechny, pro lidské společenství, trvalé!
„Každé uspokojení nebo to, co bývá obecně nazýváno štěstím, je vlastně v podstatě vždy jen negativní a nikdy pozitivní. Nejde o štěstí, které přichází původně a samo sebou, ale nutně vždy o uspokojení nějakého přání. Neboť přání, tj. nedostatek, jako podmínka předchází každému požitku. Uspokojením však končí přání a tudíž i požitek. Proto uspokojením či obšťastněním nemůžeme nikdy získat víc, než že se zbavíme nějaké bolesti, bídy.“
Jediné, co má v takovém světě smysl, pro každého, kdo dokáže nahlédnout tuto skutečnost, je hledání nějaké formy úniku.
(Artur Schopenhauer a jeho „vůle k životu“ in Svět jako vůle a představa)
„Čím větší porci štěstí se pokoušíme ukořistit, tím hlubší bývá následný pád a ztráty … následky jsou pak často tragické.“
(Michel Houellebecq)
Typický Háčko. Depresivní a hedonistický. Tady je to navíc zajímavý příběh s lehkým nádechem sci-fi. Vlastně celý ten proces obnažování tělesnosti a citů se stává v závěru jen jakousi diagnózou úpadku druhu Homo sapiens z pohledu "těch po nás". Doporučuji.
Dalo mi práci knihu přečíst. Ten nihilismus mě chvílemi odrazoval, ale zase byly části, které mě naprosto fascinovaly.
fenomenální, prorocké
budoucnost člověka se nemůže opírat o už dnes zdiskreditovaný fenomén lidské svobody, důstojnosti a individuality
Na tohoto autora jsem byla zvědavá a teď už vím, že mezi mé oblíbence patřit nebude. Knihu jsem dočetla jen s velkým přemáháním. Jistě, je v ní celkem trefně popsán úpadek západní společnosti od 50 let minulého století a prázdnota lidského žití obecně, ale většinu textu otravně a odpudivě zabírá explicitní popis sexuálních praktik nebo víceméně nesrozumitelné informace o vědeckém bádání . Zdá se mi, že autorova snaha provokovat převážila nad vším. Ocenila jsem promyšlený konec příběhu. Celkový dojem depresivní.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Nejzajímavější z autorových románů ... složený z filozofických úvah, erotických pasáží a vize o zrození nové civilizace, nezatížené minulostí ....
" Ta staletí bolesti, jež jsou našim dědictvím
můžeme dnes vytáhnout ze zapomnění
prošli jsme čímsi jako druhým dělením
a máme právo žít vlastní život ...."
Pro mne tu byly dominantní dvě strany - city a pudy ....
Příběh dvou nevlastních bratrů - jeden s absencí citu, druhý štvanec pudů ....
A ženy kolem nich - oběti své doby ....
Závěr vedený do sci-fi vize možnosti úniku ...kdy vědec vstupuje tam, kde
" nebe, světlo a voda splývají...."
P.S. Vzhledem k tomu, že autora v dětství opustila matka a konvertovala k islámu, a vychovávala jej babička - pravověrná stalinistka - je zde znát motiv k rebelii