Elementární částice
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19238/bmid_elementarni-castice-x7q-19238.JPG
4
514
514
Francouzský bestseller z roku 1998, který vynesl autorovi celosvětový ohlas. Uprostřed tápající a nevýrazné literatury zapůsobil jako časovaná bomba. Houellebecq v něm rozvíjí témata, která rozpracoval již v prvotině Rozšíření bitevního pole (česky 2004). Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů, přísně deterministického vědce na jedné straně a sexuálního štvance na straně druhé, neúprosně tepe degeneraci mravů v Západní Evropě, kde pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli. Pokus o totální román konce století.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , GaramondOriginální název:
Les Particules élémentaires, 1998
více info...
Přidat komentář
Tohle je zjevení. Kniha, která se dá číst znovu a znovu a na mnoho ruznych způsobů. Kniha, která má neuvěřitelně proměnlivou a mnohotvarnou formu i obsah.
Před nějakými pěti lety jsem si přečetl Platformu a říkal jsem si paráda. Letos jsem se Houellebecqovi vrátil s tím, že si chci přečíst jeho všechny knížky v pořadí, jak je napsal. Rozšíření bitevního pole nebylo špatný, ale po té jízdě v Platformě to byl jen slabý odvar, i když jsem tu knihu úplně nezatratil, jen tomu chybělo to, co už pozdější Houellebecq má... V každém případě Elementární částice je něco, co se mě jako čtenáře dotklo, ale v tom smyslu, že mi z toho bylo až špatně, protože ten lišák ví, zdá se, dost dobře, jaké je nitro lidské a troufnu si říct, že na každého z nás tam čeká nějaké to "špinavé prádlo", o kterém jste ani nevěděli, že ho vůbec máte. Nemyslím úplně erotické nebo jiné explicitní scény, spíš to, jak autor útočí na člověka a na to, co všechno za hnůj v sobě máme, to lopotění se za štěstím, kterého možná můžeme krátkodobě dosáhnout, ale kvůli prostředkům, kterými jsme se ho domohli pak padáme ještě níž a níž, až na úplné dno. Z takového čtení je člověku dost blbě, ale třeba i to je k něčemu dobré. Autor zajímavě zpracoval jakési "dějiny" sexuálního života na Západě, z čeho vzešel a kam směřuje, což člověka přinutí k zamyšlení, jak v tomhle ohledu doba dost "pokročila", změnila se... Moc mě nebavily časté odbočky autora, kdy se literární text stal spíš vědeckým článkem pojednávající o biologii, ale to se dalo nějak překousnout.
Zajímavá kniha, ale nevím, nevím, jestli se k ní ještě budu kdy vracet...
Dobrá tedy, přistupuji na to, že čtu podobenství o citově a mravně vyprázdněné civilizaci 20. a 21. století a mám si od postav a děje udržovat řekněme intelektuální odstup. Stejně mi ale zdola stoupají do úst žaludeční šťávy a tam leptají pomalu formulovanou odpověď na požadavek rozumu (který od téhle knížky svou dávku přece jen dostal). Tak řekni: co vlastně očekáváš od četby beletrie?
Co jsem dostala tady: atak na rozum, dobře, atak na pohlavní orgány, budiž, ale v obou případech žádám menší míru. V prvním případě už jsem ale vychovaná postmoderním románem a vědecké pasáže si občas vychutnávám, v druhém případě mě neustále trčící Brunův penis a jeho následná masturbace kdekoliv a kdykoliv štvaly tak, že jsem se musela do další četby nutit. Mám ráda nadhled a vtip: někdy se podařilo právě Brunovi shodit nějakou snobárnu - jenže pak se zas pustil do masturbace... Taky v knížkách hledám v postavách sebe: ženy tu dopadají o něco lépe než muži, tedy morálně a citově, nikoliv naplněním života, s malou výjimkou. O mužích, robotovi a odporňákovi, psát ani nebudu.
To hlavní, po čem já při četbě toužím, je KLADNÉ oslovení mých CITŮ. Já jsem ten typ člověka, kterého emotivně osloví vše dobré a krásné – a tomu se pak chci přibližovat. Tohle je knížka pro ty, kterým nevadí brát to i z druhé strany – "tohle je odporné a k blití, pozor na to". Nic proti nim, snad to i oceňuji, ale pro mě to není.
Ano, je mi přes čtyřicet - a ano, není mi z této knihy dobře. Takže odcházím do baru sbalit nějakého hodně opilého, o hodně mladšího chlapa, ráno ho vyrazím z postele i z baráku, abych mohla dočíst Sartrovu Nevolnost, a skočím z okna. Protože co už jiného zbývá... p.s. Houellebecq je skvělý!
Četla jsem od autora Podvolení, a tak jsem sáhla po jeho další knize a nějak jsem jí nepřišla na "téma". Možná se k ní vrátím, možná ne.
Neviem, čo si mám myslieť o tejto knihe, čo vlastne chcel autor povedať. Pár zaujímavých myšlienok tam bolo, ale celkovo čistá negativita. Tie vzťahy rodičov s deťmi hrozné.
Autor je tvrdý realista, píše na jedné straně velmi čtivé pasáže o banálních (často přízemních) pocitech a touhách svých postav, na druhé straně aktéry přivádí až k extrémním (záměrně přehnaným?) koncům. Nosnou myšlenkou je zde věčná a marná neuspokojitelnost (prázdnota) lidí bez jakékoli životní kotvy (jak píše P.Hájek - vertikály). Autor zřejmě ví o čem píše. Snad jenom konec byl trochu odbytý.
Viac-menej kritika spoločnosti so všetkými jeho časťami- neexistuje láskyplné rodičovstvo, potomci so stvoriteľmi nemajú vzťah, existencia je oklieštená na prhavé sexuálne úchylky a občas jedinci nemajú ani sexuálne chute ani žiadne zvláštne úchylky. Je to celé povrchné, biologické pudy nás poháňajú dopredu a k tomu autor popretkával rôzne filozofické vsuvky o fungovaní spoločnosti, alebo skôr o jej úpadku. A keď už nastane prchavá chvíľa zmierenia, priam sa dá hovoriť o šťastnej chvíle, tak vzápätí je to presne naopak.
(Kniha ma navnadila prečítať si aj iné knihy od autora.)
Strasna nuda, absolutne nezazivny cteni, v pulce jsem musel odlozit. To byl zas marnej pokus zkusit neco mimo zanr nad cim se kritikove rozplyvaj.
Rytmicky jsou vám do obličeje stříkány semeno, deprese, poznatky z vědy, deprese, narušené vztahy, deprese, deprese, deprese...
Tak nějak vám po těchto zásazích dojde, že Houellebecq není úplně spokojený s chodem dnešní společnosti, že vidí určité chybky na tváři západní civilizace. A on se v nich umí pěkně pohrabat, jako by strhával ještě mokvavý strup, jako by schválně nenechával zahojit jizvy.
Příběh hraje v podstatě vedlejší roli, respektive je přítomen proto, aby Michel mohl demonstrovat onen úpadek.
Myslím, že obvinění z rasismu je zcestné. V Elemenetární částici to odnášejí všichni a nejvíc bílý Evropané střední třídy, ona sorta lidí, která musí být v dnešní době nejvíce politicky korektní. Na to Houellebecq z vysoka mrdá, stoupne si před středisko politické korektnosti a vyhoní si tam péro na plakety feminismu, busty náboženské tolerantnosti, na hromady lejster plné falešné snášenlivosti. A proč ne? Proč předstírat, že je v pořádku to, co hnije?
Proč nechat kumulovat napětí a vztek pod tenkou slupkou falešných úsměvů a klidu?
Je to nezdravé, mnohem nezdravější než tento esenciální výstřik všeho hněvu, co může citlivá duše v dnešní společnosti sesbírat.
A to je právě ono. Houellebecq může na první pohled působit jako přehnaně nasraný jedinec, ale ze stránek je cítit spíše smutek, touha utéct, najít si poslední ostrůvek klidu a smíru a tušit že možná nic takového není možné.
Tak se alespoň z toho všeho neposrat a zůstat stát co možná nejrovněji.
A ono to tlačí...
Kniha, která se tak odlišuje od všech ostatních, co jsem zatím četla a rozhodně není bez chyby, ale současně ve mně vyvolala mnoho různorodých pocitů a podnětů k přemýšlení. Houellebecq mi svými názory a svým stylem psaní příliš sympatický není, ovšem v této knize opravdu "uhodil hřebíček na hlavičku". Kdo tuto knihu vidí pouze jako nechutné líčení sexuálních orgií a snahu šokovat, o hodně přichází.
Do životního příběhu dvou nevlastních bratrů, spojených pouze postižením netradiční (ne)výchovou matkou, propadlou opojení érou hippies a new age, autor propašoval svou sžíravě trefnou kritiku sexuálně osvobozené, ale citově vyprázdněné, stále něco hledající a postrádající západní společnosti.
Pokud se čtenáři podaří oprostit od pocitu, že Houellebecqem předkládané teorie jsou jediná možná realita, může mu toho kniha spoustu nabídnout. V opačném případě (zvlášť je-li mu přes čtyřicet) bude mít minimálně na pár dní zaděláno na solidní depresi...Silná kniha, překračující obvyklý rámec beletrie.
Jedna z těch knih, která vás během čtení i po něm nutí k zamyšlení. Jen nevím, zda knihu hodnotit jako hroznou, jelikož zde byly pasáže, kdy na mě padla velká depka nebo jako úžasnou knihu, která zanechá stopu na mysli i duši. Určitě stojí za přečtení, ale rozhodně se do ní nepouštět, pokud máte pochmurnou náladu.
ako inak, kto raz prepadne Houellebecquovi, ten nemá inú možnosť, len čítať a čítať.
aj tento smutný príbeh, plný smutných osudov asi odráža autorovu dušu, plnú smútku. nad tým, kam sa ženie táto civilizácia.
pri jeho knihách mi napadla geniálna myšlienka:
Jedinou prekážkou rozvoja civilizácie je človek.
Houellebecq je takový francouzský literární Vicodin. U osob náchylných k závislosti vede k předávkování, stupňuje cynismus a zvyšuje životní skepsi.
Měl by se vydávat pouze na lékařský předpis.
Na předpis a s varováním.
(Pro zachování zdravého rozumu nepožívejte ve větším množství.)
(Nekombinujte s alkoholem.)
Veľmi drsná analýza súčasnej západnej spoločnosti, v ktorej obklopení množstvom rôznych vymožeností a možností žijú ľudia svoje prázdne životy bez lásky. Paradoxne je to kniha hlavne o láske. O stratenej duši. A o smrti. Náročné čítanie. Celý čas som si kládla otázku, o čo vlastne autorovi išlo a záver knihy mi teda vonkoncom nepomohol. Určite si ju prečítam znovu a vyhľadám aj ďalšie Houellebecqove knihy. V každom prípade mám pocit, že sa Houellebecq môže pokojne zaradiť medzi najvýznamnejších spisovateľov prelomu storočí a že jeho knihy plne ocení až niektorá budúca generácia.
Zahořklé prskání jedu naštvaného cynika? Ale kdeže, daleko spíše je to volání o pomoc citlivého člověka, jenž špatně snáší dnešní „nešťastnou“ dobu. V ní lásku, něhu a lidskost nahrazuje samota, hořkost a lhostejnost. Přes četné úvahové a vědecké pasáže se nenechte mýlit – je to čistokrevný román o lásce, a to sakra silný, ba až dojemný. Na příbězích Michela, Bruna a Annabelle ukazuje, že přestože dnes mnozí lidé hledají stále nové a nové sexuální zážitky a nejraději by žili v pornofilmu, skutečné štěstí spočívá v něžném a upřímném lidském vztahu. Zatímco totiž vzrušivost po čase pomine, ona nudná, ale hřejivá normálnost přetrvá. Nejde přitom jen o partnerskou lásku, ale i o lásku rodičovskou. Michel i Bruno jsou dětmi „moderní ženy“ a jejích dočasných milenců – do sebe zahleděných lidí, pro něž byli potomci přítěží jejich životů a odvrhli je krátce po narození. Frustrace a mindráky z dětství přitom hluboce ovlivňují celý život... Ta kniha se nečte snadno. Dnešní dobu popisuje drsně, ale upřímně – zvláště jde-li o sexualitu a vyprázdněnost citů. Jistě, za hrdiny si Houellebecq vždy vybírá poněkud extrémní postavy, ale jejich trápení do určité míry prožíváme my všichni, dnes a denně. (10/10)
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Ďalšia dávka výdatnej depresie. Ale chce to len zaťať sa a prežijete to, bez obáv. Hor sa nadol!!!