Lidská bestie
Émile Zola
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/268802/bmid_lidska-bestie-268802.jpg
4
351
351
Jakub Lantier pracuje jako strojvůdce ve francouzském městě Le Havre. Svou lokomotivu něžně pojmenoval Lison, ale pro okolí na tom není vlastně nic moc zvláštního. Nikdo totiž nemá nejmenší tušení, že pouze velmi rychlá jízda milovaným vlakem v něm tlumí obrovskou touhu znásilnit a následně zavraždit nějakou mladou krásnou ženu. Lidská bestie není jen tragickým příběhem muže postiženého dědičnou psychickou chorobou, který se neustále snaží zvítězit nad svou nemocí. Je to také děsivé, ale zároveň velmi poutavé vyprávění o tom, čeho všeho je člověk schopen. Kniha patří k nejvýznamnějším a čtenářsky nejpůsobivějším Zolovým románům.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1927 , Josef R. VilímekOriginální název:
La Bête Humaine, 1890
více info...
Přidat komentář
Émile, to jste napsal velice pěkně. Teda k popukání to zrovna není. Mašinky parádní, ale ty nátury...
Zola prostě uměl. Čteno podruhé s odstupem zhruba 20 let a z knihy mám mnohem hlubší zážitek. Jediná postava v příběhu není normální (násilníci, alkoholici, gambleři, idioti, vrazi). Je úžasné, jak je každá postava něčím posedlá a jejich posedlosti spřádají síť průšvihu. Severína Jakubem a snahou se zbavit Roubanda, ten hazardem, Jakub vraždou, Misard penězi, jeho žena touhou mu je nevydat, soudce svou vizí zločinu... Parafráze myšlenky, u které jsem měl WTF moment; k čemu je spravedlnost, když promluvilo právo?
Lidská bestie je moje čtvrtá kniha od pana Zoly. První, a nutno podotknout má nejméně oblíbená, byla kniha Zabiják – alkoholismus, následovala Jeho excelence Eugen Rougon (posud má nejoblíbenější) – zneužití moci, nepotismus, poté ještě Hřích abbého Moureta – vnitřní souboj zásad s citem, chtíč. A hele, Lidská bestie, vraždění. Proč to píšu? Musím ocenit tuto Zolovu snahu vystihnout jednotlivé… neduhy společnosti v cyklu románů, nadto když je to jeden z mála umělců, který to opravdu zvládl.
Lidská bestie se skvěle čte. Mimochodem, shodou okolností jsem cca polovinu knihy přečetl ve vlaku, což dodalo na atmosféře, ač je pravda, že rychlík „Praha-Brno“ úplně neodpovídá dobovým reáliím – ačkoliv na straně druhé, když vám dají kupéčkový vlak, jehož záchody ještě vypouštějí na koleje, nemá to k tomu zase tak moc daleko. Ale zpět, kniha je velice dobře čitelná a příběh, krom některých poměrně slepých míst, dobře odsýpá.
Pravda, co do obsahu, může to pro leckoho být čtení obtížné. Tento citát z knihy, by mohl být po mém soudu dobrým mottem celé knihy: „Není tedy nijak složité někoho zabít? Všichni zabíjejí.“. A ano, asi nic nepřijatelného neprozradím, napíši-li, že v knize umírá mnoho lidí. Všichni se vzájemně vraždí, někteří i sebe sama. A pravdou je, že někdy i dost brutálně – respektive to mistr Zola dost brutálně popisuje – celý příběh, pomalu graduje a musím říct, na konci graduje i brutalita popisu. Řeknete, no jo, naturalismus.
Ale není tomu tak. Ano, ukazuje se nám tu snaha do knihy dostat sociologické dobové poznatky, ano, máme tu starý dobrý genetický determinismus (mimochodem, postava Jacquese je prostě famózní, zde se Zolovi upřímně obdivuji) a surovost popisu. Ale sakra, to mi řekněte, co je naturalistického na citlivém, až lyrickém popisu, sexualizaci, lokomotivy. Kdyby to byl čistý naturalismu (jak například vzpomínám na Zabijáka) nečtu to. V té knize je něco málo navíc. Její popisy jsou mimořádně lyrické a krásné, Zola byl opravdu velice talentovaný spisovatel.
Ale… ale už toho asi bylo dost. Možná si ještě někdy něco přečtu, třeba alespoň tu Nanu bych mohl, ale teď si musím vzít hodně dlouhé volno. Jak jsem psal výše, kniha obsahuje mimořádně zajímavé pasáže, je příjemné ji číst a to i přes její zbytečnou délku. Ale co to člověku dá, že? Pro zabití času, pro odpočinek si raději přečtu něco z Warhammeru. Není to čistý naturalismus, žehnej bůh, ale přeci je to naturalismus a… on toho člověku opravdu dá málo. Genetický determinismus je mrtvý, determinismus je do značné míry mrtvý, naturalismus… ten byl mrtvý vždycky. Takže asi tak.
Z trojice Nana, Zabiják a Lidská bestie je právě poslední jmenovaný zatím jasným vítězem. Mistrovský naturalistický styl Zoly je zde hned v několika scénách vyobrazen do dokonalosti (např. scéna s vlakem) a díky tomu ještě dlouho utkvějí v paměti. Napříč tomu, že spisovatel a celkově literatura té doby je známá určitou rozvláčností a sáhodlouhými popisy všeho možného, tady jsem to nijak nepocítil, jednoznačně proto, že je skvěle napsaná. Po přečtení mám chuť dát si komplet celé Zolovo dílo, což značí o jaký majstrštyk se jedná. Čteno vydání z roku 1934 s překrásnými ilustracemi mistra Hudečka, což také přispělo k absolutnímu požitku ze četby a tudíž doporučuji sehnat si právě toto vydání.
(SPOILER)
Sice jsem byl z kraje knihy trochu otráven a to obludným množstvím postav, které na mne autor vychrlil. Tohle je snad všudypřítomný nešvar drtivé většiny románů, na které lze vůbec sáhnout - Hned z kraje fůra postav, v kterých se není možno vyznat a zorientovat a ještě ke všemu bude minimálně polovina z nich zbytečná. Stejně tak je to i tady. Naštěstí se vzduch rychle vyčistí, na scéně jsou čtyři nejdůležitější postavy a zbytek už jen přehledně přizvukuje.
Tedy, po těžkém začátku a rozjezdu ve stylu běžné kriminálky, se to otevře jak temná černá díra deprese. Zola umí ve čtenáři vyvolat děs, zoufalství, strach a úzkost a to na velmi hluboké, emoční úrovni. Samozřejmě k tomu nevyužívá laciné nástroje, jako přehnané násilí, přehnané vulgarity, nebo přepálené popisy sexu a znásilnění. Zola se umí lidem dostat do hlavy, nastínit alegorii čtenářova vlastního strachu a promítnout ho do děje. Je to mistrovský, psychologický tyran, který umí skvěle vykreslit atmosféru zmaru, chmur a lidských osudů na pokraji.
Skvěle pohlcující a lze si v tom najít i velké myšlenky. V tomhle ohledu jsem ochoten uznat, že tohle je fakt slušná klasika.
Jo, a když "umírala" lokomotiva Lisonka, to se mnou fakt hodně a hluboce hnulo. To se jen tak nějakému pisálkovi nepovede. Bravo !
Fantastické! V tomto románe sú tak štyri ľudské beštie na meter štvorcový. Páčilo sa mi, akým smerom sa po celý čas príbeh, takým polo-očakávaným, polo-neočakávaným spôsobom uberal. Oceňujem svižné tempo románu, neustále ma udržovalo v očakávaní, čo sa bude diať. Prostredie z oblasti železníc mi taktiež sadlo. Jednotlivé postavy, motivované žiarlivosťou, pýchou, závisťou a chamtivosťou stelesňujú uveriteľné charaktery, ktoré konajú za daných okolností absolútne extrémne - to sa stane, keď človek vypustí zadržiavanú zlobu a nechá jej voľnú pôsobnosť - vtedy sa stane neovládateľnou, chladnou beštiou bez srdca ako lokomotíva uháňajúca na konci knihy bez strojvodcu, ktorá sa rúti do záhuby.
Člověk bestie nebo bestie v člověku? Co je horší? Jacques Lantier v sobě nosí bestii v podobě psychické poruchy, kterou považuje za prokletí, trest za hříchy generací svých předků z rodu Rougon-Macquartů, které mu „zkazily krev“. Lidskými bestiemi jsou ale i všechny ostatní postavy – zvrhlík Grandmorin, násilník Roubaud i manipulátorka Séverine. Není to příjemné čtení.
Trošku zklamání. Jsem zvyklý na jiného Zolu. Železniční prostředí, krimi, všichni jsou nějakým způsobem bestie. Příběh graduje, ale vše trošku divně. Pro mě nesourodé a málo záživné.
Další dílo od mistra naturalismu, tentokrát z prostředí železnic. Příběh nám znovu ukazuje pestrou škálu lidských špatností, toho jak ignorantsky přehlíží své vlastní bestie a tím sobecky ubližují svému okolí. Kniha jen utvrzuje v přesvědčení, že osobnost kolektivního lidství, se nijak nemění.
Hlavní hrdina se s ní přesto snaží bojovat a jeho příběh mne zatím ze všech Zolových hlavních postav bavil nejvíce. Kniha byla naturalisticky surová, realistická a nespravedlivá, tak jak to autor umí nejlépe.
Další typický Zolův román. On dokázal ve svých knihách vše tak podrobně popsat, že má člověk pocit, že to vše vidí v reálu. Ovšem popis některých scén je tak "surový", že se mi skoro dělalo zle. Kniha je však zajímavá, i když je pravda, že ta "lidská bestie" je člověku pomalu nejsympatičtější oproti ostatním postavám, jejichž charaktery jsou v knize také podrobně popsány.
Mám pocit, že postava, která bývá spojována s onou lidskou bestií - tedy Jakub Lantier - je snad jedinou postavou v knize, která si svou bestii v sobě uvědomuje a bojuje s ní. Ostatní postavy přitom mají svou bestii v sobě taky: bohatý stařík prznící svou schovanku, manžel, který zavraždí ze žárlivosti, žena, která spřádá vraždu manžela, jiný manžel, který tráví ženu kvůli penězům, dívka, která kvůli nenaplněné lásce nechá vykolejit vlak, a to nezmiňuji nevěru, schovávání důkazů k soudnímu přelíčení, pomlouvání, bití manželky či partnerky, karban apod. Nakonec nejčistší je prosťáček, který ač nevinný, bude odsouzen... Zajímavé je také sledovat počátek globalizace - ve vlaku máte nejen Francouze a Angličany, ale i Američany, svět se začal zmenšovat...
Z dnešního pohledu se dá říct, že Lidská bestie je regulérní psychothriller, který je sice zpočátku zdlouhavý a jeho hlavním hrdinou úplně není Jacob, jak se píše v synopsi, postupem času ale nabere na obrátkách a na konci zcela strhne. Zola nijak zásadně nevykresluje psychologii postav, ale soustředí se spíš na detailní popis prostředí, v němž se pohybují a které je do značné míry předurčuje k tomu, co je nevyhnutelné. Někdy je těch popisů opravdu až moc, ale většinu toho pak Zola vykompenzuje na konci, který je skvěle vypointovaný, naprosto strhující a navíc dokazuje, že ne vše, co je logické, musí být pravdivé. Krom toho se tu zabývá i tím, že pro někoho je existence neživé věci mnohem důležitější než lidský život, což je pravdivé a smutné. Lidská bestie mi přijde jako nejpropracovanější Zolovo dílo, s nímž jsem se dosud setkal a má co nabídnout i současnému čtenáři, protože svou atmosférou a popisem různých zločinů a bitek si v ničem nezadá s moderními thrillery. 85%
Pro mě je Zola génius. Tahle kniha ve mně zanechala více dojmů než jeho provařenější Zabiják. Dokonalost!
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zabiják |
| 1965 |  Nana |
| 2004 | Člověk bestie |
| 1923 | Břicho Paříže |
| 1969 | U štěstí dam |
Druhé vydání. Líbil se mi a bavil mě dobový překlad, ilustrace malíře Hudečka, starodávné výjevy, vztahy a vášně, výborný Zolův styl psaní, napínavost, vykreslení postav, všechno. Kdo má rád historické vlaky a nádraží přijde si na své a nebudou mu jistě vadit rysy červené knihovny.