Poklesek abbého Moureta
Émile Zola
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247023/bmid_poklesek-abbeho-moureta-247023.jpg
4
67
67
Tento román je jedním z prvních románů Zolovy dvacetisvazkové studie Rougon-Macquartové. Vyšel na jaře roku 1875 bez mimořádného zájmu tehdejších francouzských čtenářů. Rozpačitě jej přijali i v literárních kruzích. Spisovatelé jako Duranty nebo Champfleury, kteří u předchozího Zolova díla oceňovali především realistické prvky, byli zaskočeni poetičností románu, který spíše připomínal lyrickou báseň psanou v próze, než naturalistický román. Tím si však autor získal obdivovatele mezi významnými francouzskými básníky, jako byli Stéphane Mallarmé, Catulle Mendés nebo Théodore de Banville.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1934 , Josef R. VilímekOriginální název:
La Faute de l'Abbé Mouret, 1875
více info...
Přidat komentář
Můj první Zola (hledala jsem, která z mých knih má na obálce srdce) a už nikdy nechci znovu číst Hřích abbého Moureta. Zola totiž umí výborně vykreslit charaktery, což mě baví, ale samotný příběh mě na daném rozsahu neskutečně nudil. Myslím, že kdyby kniha byla tloušťkou tak poloviční, zaujala by mě více. Alegorie ráje, Adam a Eva, vyhnání z ráje, ztracený ráj (po rozpoznání hříchu již nelze do ráje znovu vstoupit)... všechno to docela dobře funguje a postavy jsou výborné (a jejich vnitřní svět je zejména u obou představitelů církve předložen velmi srozumitelně), ale autor to prostě úplně topí v nekonečném popisu kdejakého stébla trávy až se v tom utápí to podstatné.
V průběhu čtení této knihy jsem asi došel k prozření, jaký že to vlastně je ten hlavní rozdíl mezi touto knihou a klasickým zolovským naturalismem. Při čtení mne co chvíli napadala nová interpretace, přicházely ke mne nové podněty a nové nápady jak knihu vnímat, jak ji vykládat. A to je ten rozdíl. Hřích je kniha plná symbolů, jinotajů a alegorií. Má mnoho interpretací, má mnoho částí, nad kterými snad lze i rozjímat. Naturalismus ne. Naturalismus je prázdný, nemá žádnou hloubku, de facto jej nelze interpretovat. Hřích? Cha! Teď tedy k mému osobnímu pohledu na knihu.
Víte, já si o sobě myslím, že jsem romantik. Opravdu ano. Ale co je moc, to je moc a tohle na mne bylo už příliš. A proto jsem se rozhodl brát de facto celou knihu jako kritiku církve a je to hotové. Co já bych se namáhal s čímkoliv jiným. Nádech celé knihy nás vybízí – a jsem si tím jist – k odepření církve a přijetí přírody. Kniha je kritikou umělého boha a chvalozpěvem na bohy pohanské. Takové bohy, kteří byli s přírodou a přirozeností plně a neoddělitelně spjati. Kniha obsahuje mnoho zajímavých prvků, které bych mohl brát jako potvrzení mého pohledu. Pohleďme na stranu jednu – křesťanství. Jeho reprezentaci zde tvoří sám mladý Mouret, sexuálně frustrovaný a po všech stránkách své osobnosti morálně zdeformovaný. Není to špatný člověk, to se nesnažím tvrdit, pouze jsou jeho názory, sexualita a morálka naprosto zdevastovány křesťanskou naukou. Druhý reprezentant této strany je bratr Archangias. Musím se o něm vůbec rozepisovat? A pak tu máme stranu přírody. Ta je zastoupena manifestací bohyň. Jednak samozřejmě hovořím o Albíně, takové Persefoné žijící v přenádherné zahradě (Pravda, je nutno podotknout, že Paradou je zjevně alegorii Ráje a to mi sem trochu nesedí.) a nosící jaro, léčící a milující. A ta druhá? Desidera, bohyně plodnosti a života. Už toto zastoupení je, myslím zjevným potvrzením mého pohledu na knihu. Neplatí zde ten stupidní názor, že příroda je třetí knihou Bible, ten se tu hroutí, stejně jako kostel v oné famózní scéně ke konci knihy, kdy příroda přímo apokalypticky trhá na kusy modlu Jehovy. Strom života odvrhl Krista i celé jeho učení.
O knize by se toho ve skutečnosti dalo napsat velice mnoho, jenom biblických referencí je v ní strašně, ale pro to teď nemám prostor.
Ale dosti bylo mé interpretace. Nebudu to zbytečně natahovat a řeknu vám, že i přes tohle všechno se mi kniha příliš nezamlouvala. Snad nikdy jsem při pohledu na knihu neřekl tolikrát „Tý volééé, mě se nechce!“. Ač nepopírám Zolovu geniální schopnost popsat krajinu tak, že se začnete potit jako se musel abbé potit při procházce do nedaleké vesnice a stejně tak musím pochválit zhmotnění zahrady jako krásného samostatného světa. Ale. Ale bylo to opravdu strašně, opravdu strašně dlouhé a já tu knihu prostě nezvládal. Prvních asi sto padesát stran jsem se snažil soustředit se, přežvýkat každé slovíčko a plně absorbovat knihu. A pak jsem začal přeskakovat odstavce. Hoooodně odstavců. Upřímně si ani nejsem jist, do jaké míry mohu tuto knihu považovat za přečtenou. Ano, znám celý děj, ano znám jednotlivé motivy, ano přečetl jsem si poutavé scény opravdu velice pečlivě. Ale velkou část balastu, hlavně pak v zahradě, jsem musel přeskočit, jinak bych tuto knihu nikdy nedočetl. Už takhle jsem ji vlastně četl tři měsíce. A tak musím konstatovat, že Hřích se pro mne osobně řadí k Zabijákovi, nebyl jsem příjemně překvapen, ba naopak. Je mi to líto, opravdu ano. Lyrice knihy jsem celkem věřil, ale tohle mi nesedlo. Možná je to starým překladem edice Omega a nikterak úžasnou korekturou, třeba by mne jinak kniha bavila více. Ale takto ji s úlevou odkládám a odcházím od ní. Snad mi Lidská bestie poněkud spraví chuť.
Trochu "jiná" kniha,než bych od svého oblíbeného autora čekal.Příběh abbého Moureta mě neoslovil tolik,jako jiné jeho knihy,ale pořád jde o výbornou knihu,neprávem opomíjenou.80%.
Děj se sice neskutečně líně vleče, ale opět s hlubokou rozervaností hlavních postav, která je geniálně vykreslená. V tom je Zola fakt mistr.
Kniha má fantastickou atmosféru. Neuvěřitelný popis zahrady, která tvoří samostatný svět. Samozřejmě v některých pasážích je možná popisná rozvláčnost až za hranou, ale to záleží na vkusu. Určitě to není vhodná kniha pro čtenáře, který vyžaduje silnou dějovou linii (ten ať zvolí Člověk bestie apod.)
Nádherné a krásně něžné. Z knihy úplně sálala atmosféra provoněné zahrady a smutek Albínky se mi zaryl hluboko pod kůži.
Každá správná rodina z devatenáctého století by měla vyslat přinejmenším jednoho svého člena na kněžskou dráhu. Rougon-Macquartovi nejsou výjimkou. Jejich příspěvkem do armády kléru je abbé Serge Mouret - zvláštní mladý muž, genetickými vadami a dědičnými podivnůstkami předchozích generací zatížený tak silně, až si říkáte, že to s ním ani v nejpoklidnější vesnici celé Francie nemůže dopadnout dobře.
Hraje se zde ztrátou paměti, což dle mého vždy patřilo mezi ožehavější pomůcky k nakopnutí děje. Nedá se to uchopit tak, aby se autor alespoň trochu nespálil; Emilu Zolovi se to nicméně podařilo tak, že mu nenaskákaly dokonce ani puchýře.
I tak se děj vleče spíše líně, podobně jako den na horkém francouzském jihu. Nic pro netrpělivé čtenáře! Stránky knihy, zejména ty, které se zabývají procházkami zdivočelým parkem Paradou, jsou přímo gravidní sedmimílovými popisy. Motiv země, těžké, svůdné, chlípné a projevující se věčným koloběhem života, země svádějící člověka v osidla živočišnosti, je zde, potom, co byl naznačen ve Štěstí Rougonů a rozvinut ve Štvanici, doveden do náruživého vrcholu. Park plný květin, stromů, výparů a zelené touhy se stává sám o sobě postavou, která svou nespoutanou vůlí ovládá osudy ostatních a svou osobitostí je téměř zastiňuje.
Poklesek abbého Moureta se ze Zolovy tvorby nevymyká tak silně, jak by napovídala anotace, ale přesto proti dogmatům naturalismu hřeší stejně jako pan abbé proti církevní reguli. Možná je to jen můj dojem, ale zejména v pojetí vypravěče pociťuji prvky modernějších, teprve se rodících literárních směrů. Snový a zvláštní nádech celé knihy připisuji tomu, že do světa vesničky Artaud, jak ji vidíme my, se částečně vyluhovala Mouretova duše. Duše nervózní, neklidná, devótní, dětská, chorobná a protkaná sotva znatelnými žilkami šílenství. Možná, že to tak sám autor nezamýšlel, ale pokud náhodou ne, vůbec to nevadí. Podařilo se mu to totiž geniálně.
Štítky knihy
láska 19. století Francie naturalismus kněží hříchy
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zabiják |
| 1965 |  Nana |
| 2004 | Člověk bestie |
| 1923 | Břicho Paříže |
| 1969 | U štěstí dam |
Zola trošku jiný než jsme u něj zvyklí. Kniha je plná poetických a lyrických pasáží oslavujících lásku k přírodě, přičemž ty samotné zaberou možná cca 100 stran a samotná dějová kostra by se jistě vtěsnala na daleko menší prostor, ale to by nebyl náš Émile, aby se tu trochu více nerozepsal. Naštěstí je skvělým spisovatelem, jehož styl se ani zde nepřejí. Stejně jako v Břichu Paříže jste mohli pociťovat rybinu tržnice, tak i zde vás zahrne vůně květeny a lesní samoty, zurčení potoků a hřejivé teplo slunečních paprsků, vně zahrady Paradou, jenž je jakýmsi alegorickým rájem. Jinak dobře je zde zobrazena rozervanost Mouretova mezi láskou k ženě a křesťanství, Bohu. Z vyznění díla a jeho konce je patrné, že Zola se spíše přiklání na stranu přírody.